Bobšule komentáře u knih
Knihu jsem koupila staršímu, desetiletému synovi, který má draky rád, a já mu poměrně často sloužím jako čtenářský předjezdec. Myslím, že to není špatné, byť mi - jakožto dospělému čtenáři - přijde až příliš do očí bijící snaha autora vyslovit v každém odstavci alespoň jednou slovo drak, dračí, Drake nebo drakologie. Jinak řečeno, kniha je díky tomuto rozhodnutí draky doslova prošpikovaná skrz na skrz, ovšem nemohu se zbavit pocitu značné samoúčelnosti.
Zajímavostí je zasazení děje knihy do Británie přelomu 19. a 20. století. Čiliže éry Sherlocka Holmese. Tomu v českém vydání odpovídá i grafická úprava knihy, což bylo pro mě velikým překvapením. (Pro mě, coby milovnici Sherlocka Holmese dvojnásob milým.) Na druhé straně, nejsem si úplně jistá, zda pro nebritského dětského čtenáře není ten svět příliš vzdálený a zda jej tedy nebude chápat úplně jinak, než jak to autor zamýšlel.
Vlastní děj je zejména zpočátku poněkud rozvleklý, místy mi přišel až nudný. Zhruba od poloviny knihy však začne dosti akcelerovat, a na některých místech se autor nevyhnul logickým kotrmelcům.
Malým nadšencům drakologie by však mohly tyto detaily uniknout a tudíž by je nemusely rušit.
Jedním slovem nádhera! Dlužno podotknout, že autor se nijak zvlášť se čtenářem na počátku nemaže. Začne příběh vyprávět a ty se, milý čtenáři, chyť, nebo máš smůlu. Na druhé straně, už po několika stránkách se lze poměrně dobře orientovat a člověk záhy zjistí, že těch "abnormalit" a "sci-fi - fantasy speifičností" není zase až tak dramaticky mnoho. Stačí si utvořit jakousi představu toho, co jsou klanti, co je extern a bránu si pak už každý zvládne představit levou zadní.
Kniha se mi opravdu moc pěkně četla. A neměla pro mě jediného hluchého místečka. Jsem velice upřímně zvědavá na další díly.
Velmi příjemně napsané, pobavila jsem se a odpočinula si u čtení.
Pro tuhle pěknou a čtivou knížku je charakteristická totálně zpackaná práce editora nakladatelství. Primární chybou je název. Na kinhu s názvem moje anglická babička je v ní málo jak té babikčy, tak té Anglie. Střídmým okem odhadováno, tvoří dobrou polovinu jejího obsahu autorčiny vzpomínky na dětství amládí strávené v Čechách. Za vyložené faux pais, redaktorovo, považuji pak místa, kde autorka vzpomíná na tutéž událost podruhé.
Samotná knížka je psána takovým příjemným malebný stylem, každá z postav je vyportrétovaná s velikou pečlivostí bystré pozorovatelky. Příhody v knížce, už z principu anglického prostředí a zaměření na osmdesátiletou babičku, nejsou nikterak třeskuté nebo převratné, ale to na potěše neubírá.
Stručně řečeno, bylo to příjemné čtení, ale ke konci mi vzpomínkové odskoky do minulosti a do Čech přišly poněkud únavné.
Přiznávám, že Nostradamova závěť se mi nečetla úplně nejlépe. Působila na mě až nepříjemně často poněkud těžkopádně a kostrbatě. Navíc, snaha o propojení některých prvků do čehosi společného... korunované pak ještě meteoritem... Tam už chybělo jenom to ufo. Ne, tenhle příběh opravdu nějak nebyl šálek mého čaje.
Bavím se. Líbí se mi zasazení deníku do soudobého děje, byť některé efekty mi přijdou poněkud laciné. Například začínat kapitolu nabádáním, jak utrhnout mořskému živočichovi hlavu, bylo zcela zbytečné a z mnoha následujících, naprosto nepotřebných odstavců i prostoduchý čtenář - jako já- pochopil, že to celé bylo jen kvůli tomu, aby kapitola mohla začít větou "a teď mu utrhněte hlavu!". Naštěstí tam není takových míst mnoho. Co mě ovšem podráždilo na překladu, je kromě občasných chyb nedůslednost. Jestliže v jednom odstavci překládám, že slečna přišla v bílém hedvábném županu s hvězdami, půlměsíci a medvídky a o odstavec dál má hedvábný župan červené barvy s čínským drakem vyšitým na zádech, tak se ta baba buď stihla během pouhých dvou odstavců zcela nesmyslně převlíknout z jednoho županu do druhýho, nebo se překladatel/autor nějak nemohl rozhodnout, kterej by jí asi tak mohl slušet víc a kterej by mohl vypadat asi tak víc sexy. (Čistě soukromý postřeh: Ani jedna z variant není sexy, obě jsou stejně třeskutě nevkusné.) Nicméně, navzdory těmto drobným výtkám se opravdu příjemně bavím při cestě do práce a zpět a při obědě v restauraci. Víc si od dobré knihy nežádám.
Vleče se to, ale už jsem si zvykla. Jen na odškrtávání mrtvol si zvyknout nehodlám. :-(
Nevím, jestli je to jen mým aktuálním rozpoložením, ale tento příběh mi moc nesedl. Míra násilí na dítěti zde popisovaného mi přišla přílišná. To si od knihy čistě pro oddech opravdu nepřeji. Akitada dobrej, Tora taky, ale ne. Opravdu se mi tato kniha netrávila ani trochu příjemně. :-(
Knížka to není špatná, ale závěr je vyloženě odflinknutý. Takovou dobu se čtenář probírá všemi detaily Akitadova a Torova vyšetřování. Tak si myslí, že by měl nárok na nějaká podrobnější vyústění, ale ono pendrek. Celou dobu se jeden vzteká nad tím, jak Sakanue vpodstatě zmermomocnil Sadamuovu sestru, ale aby se pak jeden dozvěděl, co se s ní stalo, když byl Sakanue odeslán do pohraničí, jak o ni bylo postaráno atd., to aby si vymýšlel sám. Totéž s vlastní svatbou Akitady. Jeden by si myslel, že v Japonsku, takové tradiční zemi, bude svatba vypadat nějak pompézněji,a le z knihy to vypadá, že se prostě dva slezou v pokoji, vyspěj se spolu a třetí den dlabou ke snídani rýžové koláčky. Tomu se mi opravdu nechce věřit. A tak dále a tak podobně. To už nebylo místo? Nebo došla inspirace?
Všude se o těchto knihách píše, že autorka pokračuje v duchu van Gulikova soudce Ti. A ano, v těch nejlepších místech se svému předobrazu skutečně blíží. Leč - bohužel - jen ve svých nejsilnějších místech. Van Gulik se totiž v prostředí, o kterém píše, doopravdy nesmírně dobře orientoval, a tak neměl potíže zasadit děj do spousty zajímavých a pečlivě popsaných reálií. V knihách s Akitadou by si člověk přál číst o reáliích z Japonska 11. století ve stejné míře, ale bohužel. Autorka se denního života v Japonsku dotýká jen opravdu sporadicky, prakticky jen tam, kde je to už nezbytně nutné.
Kniha mě nadchla, ale ten konec, se skokem z helikoptéry, ten byl - upřímně řečeno - strašný. Vyloženě mě otrávil a nechtělo se mi číst dál.
Šest mesiášů je logickým pokračování Seznamu sedmi. A stejně, jako se v Doylových románech zázračně vrací Holmes, vrací se Doylovi v mesiáších i jeho společník. Opět velmi divoké a velmi čtivé. Mně to aspoň bavilo.
Velmi pěkná knížka. Moc pěkná... Některé motivy mi byly bytostně blízké.