bokeh komentáře u knih

(SPOILER) Přečteno během zhruba hodiny. Můj celkovej dojem asi nejlíp vystihuje aktuální mlhavo v mý mysli i útrobách.

--

Možná je to tím, jak moc osobní pro mě téma je.
Tím, kolik příběhů sexualizovaného zneužívání nezletilých osobou v pedagogickém postavení jsem už vyslechla.
A tím, s jakými příběhy (převážně vycházejícími též z autorských osobních zkušeností) jsem se setkala v umění.

S knihou jsme se emočně ani stylisticky "neprotly". Nezavajbovaly.

Přesto si moc vážím autorčiny odvahy vytáhnout z vařeného pstruha kostru a vyjít na veřejnost s tím, že některé*někteří z nás dobře znají vařenou krev. Nicol Hochholczerová zprostředkovává úderné svědectví o rocích myšlenkového a emočního pohlcení v sítích manipulátora.

Zároveň se nedokážu ubránit pocitu, že vyvolat ve čtenářstvu nějakou emoční odezvu možná ani nutně nebyl autorčin cíl. Možná knihu napsala primárně pro sebe - jako svědectví, které již nadále nebude muset ve vší zevrubnosti nést pouze ve své paměti.

Tomuto možnému záměru nahrává i velice specifická jazyková forma. Poetická. Sugestivní. Také ale velice obtížně čtenářsky "průchozí".

To je ale nakonec i sama zkušenost zneužití z pozice moci, přeživšími zprostředkovatelná světu jen v hrubých verbálních obrysech (a ani ty mnohdy nejsou to "ono"). Člověk hledá přiléhavá slova pro to, co se to "ve jménu lásky" vlastně událo, ale dlouho nenachází žádná dostačující. Zkrátka tak svou zkušenost cizeluje svým vlastním jazykem, v naději, že jednou třeba někdo porozumí. Má spoustu pocitů, často vzájemně zcela protichůdných - a pak mu najednou, v určitej moment, přestane připadat, že ještě vůbec cokoliv cejtí. Zeď. Rozpad. Prach. Co je bez toho příběhu? Je bez něj vůbec?

Jazykové subtilnosti textu navzdory [nebo nakonec možná právě pro ni] se mnou některé myšlenky a/nebo způsoby jejich vyjádření velmi rezonovaly:

"Říkáš 'Můžeme být spolu, ale jen na chvilku, nikdo se o tom nesmí dozvědět, ale na chvilku můžeme.' A taky 'Budeme spolu už navždy, navždy tě budu milovat.' A ještě 'Nečekal jsem, že budeš umět tak pěkně líbat!'" (str. 33)

"'Já ti rozumím', řekneš, líbáš mě jako ryby vnitřek konzervy, celý jsi ve mně namačkaný. Nikdo mě nehledá a ty celou dobu říkáš 'já vím, jak ti je'" (str. 46).

"Lžu, abych nic nerozbila." (str. 56)

"Z mého dětského pokoje se nedá jít za nikým jiným než za tebou (...)" (str. 71).

"(...) ty červené koberce, po kterých všude vcházejí, si musí předem sami natáhnout (...)" (str. 127).

"Vtipné je jen to, co je zároveň pravda (...)" (str. 151).

Moc se mi líbilo typografické zpracování knihy.

--

Roky procházím nekonečně působící spirálou střídavého zavrhování sebe a oné osoby v pedagogickém postavení. Proto pro mě bylo zvlášť pozoruhodný moci "zvenku" nahlídnout něco, co jsem sama zažila, co znám teoreticky, ale až teď - skrze užívání konkrétních výrazů a strategií - už neváhám nazvat groomerskou šablonou:

>> Děsně mě zajímáš se všema svýma daily issues - rozumím ti právě proto, že tě nikdo jinej neposlouchá. Nejvíc mě zajímáš, když jsi nahá.

A nebreč, šmankote, hlavně, prosím tě, nebreč. Však se nic neděje, ne?

A hlavně nenápadně. Jinak je konec. Tvůj. Ale kdyby byl náhodou můj, tebe to skončí taky.

Prosím tě, už mě nech. Už nemůžu.

Radši si najdi někoho svýho věku.

...ale stejně se máme rádx, že jo?! <<

A z toho mi teda není nijak valno.

--

Notně hlouběji se mě na rovině emoční i stylistické dotkla "Má temná Vanessa" od Kate Elizabeth Russell, jíž jsem se cítila opravdu viděná - a přečtením se kniha stala mou důležitou součástí.

Nepochybuju ale, že Tereza se stane důležitou součástí příběhů zase dalších přeživších. A to je dobře. Promluva člověka může osvobodit - a tím napomoci osvobodit i druhé.

--

Myslívala jsem si kdysi, že jsem jedna jediná - že takové "knižní" věci se přece reálně nedějou. Bohužel mám čím dál silnější pocit, že nás s podobnou zkušeností nejsou "desítky, ale stovky (a na světě tisíce).

Současně mám bytostnou potřebu vymezit se vůči zařazení díla pod DK' štítky "zakázaná LÁSKA" a "age-gap ROMANTIKA". Jsou to právě tyto společenské narativy, které (spolu s nulovým legislativním rámováním problematiky) umožňují, aby se obdobné zraňující příběhy odehrávaly.

8 29.12.2023

(SPOILER) Smrtholka Lucie Faulerové je Fuksovým Spalovačem mrtvol pro tohle desetiletí.

Je příběhem holky, která, ačkoliv si nepřipadá nikterak zvlášť výjimečná, je výjimečná tím, jak moc je sama sebou. Přiznaně tápající v nejistotách a tonoucí ve vlastních hloubkách - ve světě, kde všichni zaujímaj nějakou pózu, o který se snažej přesvědit nejen druhý, ale hlavně sami sebe - do morku kostí (ezokurzy paní Starostníkové, hodpodské debaty vysokoškolských studujících), hlavně aby náhodou nevybočovali.

Holky, která od útlýho věku příliš rozumí tak nějak všemu kolem sebe - kromě sebe. Protože hrozně brzy vybočila z předpokládaných kolejí. Na sebe se blbě sháněj návody.

Holky, rozměry jejíhož vnitřního světa nejplastičtějš přibližujou hluboký metafory.

Zdánlivě dokola se opakující obrazy rozjitřené mysli přinesou (trpělivému čtenářstvu i Máry) vždycky něco trošku nového: uvědomění, zapochybování, emoci. Stejně, jako je tomu v životě, když se člověk opakovaně vrací k výjevům z vlastního života, které vnímá jako zásadní pro vlastní příběh.

Na příběh i Máry jsem v průběhu dní myslela tak strašně moc, jako nikdy na žádnou knihu ani knižní postavu. Hluboce pocítěno. Jako bychom se s Marií přátelily, jako bychom se mohly přátelit, jako bychom byly tak trochu z jednoho těsta. [Na výstavě Evy Koťátkové ve Veletržním paláci zaznělo: "Je nás tu víc, co nezapadaj."]

Asi od třicátý stránky jsem napjatě očekávala, jestli je vlakojízda metaforou pro reminiscenční hospitalizaci na psychiatrickým oddělení. Než jsem se na konci dovtípila, že v podobným vlaku jedem nonstop my všichni. Částečně ho řídíme a částečně se pasažérsky vezem.

Tohle byla komponovaná emoční nálož sebezpytu, existenciální osamělosti, srdce plnýho lásky a pochyb, hororu [děsy jsou to, co v sobě skrývaj a dusej lidský duše, néasi] a humoru tak akurátního, že jsem se smála nahlas.

Všechno, úplně všechno do sebe vypointovaně zapadá. Ani slova nebo myšlenky navíc.

Miluju.

Tohle dílo mi přišlo do života v tak vypointovaným čase, že jen zírám.

--

A jestli se třeba cítíte jako Máry, Madla, Adam, táta nebo máma... nikdy není pozdě vyhledat bezpečnej psychoterapeutickej prostor <3

--

"Rozhlížím se po ostatních a cejtím se trochu, jako by mě někdo hodil do rozehraný hry, jejíž pravidla neznám, a řekl: hraj s náma, tak si hraj!" (str. 32)

"Tak dlouho člověk brousí nože, až se nůž zbrousí o něj." (str. 36)

"Pokaždý, když si začnu příliš uvědomovat sebe, začnu se drolit jak pískovec (...)" (str. 173).

"Na chvíli se vůbec nic neděje, ale to se jenom zdá, že se nic neděje, ono se toho ve skutečnosti děje hrozně moc." (str. 175)

"Úvrať." (str. 203)

6 17.11.2023

(SPOILER) Hegel a Murakami na společným tripu.

Nějak mi to celý přišlo strašně na sílu a na efekt.
Možná ale právě to je ten point, kterej se má do člověka přečtením vtisknout: neuchopitelnost, rozvláčnost a pocit, že se už už blížíš podstatě -- aby ti nakonec protekla mezi prsty. Přesně touhle optikou jsem vnímala i hlavní pojednávaný mužský postavy: čas plyne (domněle předvídatelným rytmem, ale pokaždý trochu jinak), všichni se nonstop opíjej, prožívaj téměř neustálou disociaci a mluvěj spolu zásadně ve velkejch slovech a hádankách. To jediný, čím pro mě hrdinové byli uvěřitelný, jsou hluboce lidská potřeba nebejt sám a taky touha na konci dne něco znamenat, něco po sobě zanechat, někým bejt - někým bejt s druhejma a (možná nejvíc) někým bejt v druhejch.

Hlavní postava Harua Uena je ilustrací mýho přesvědčení, že většina by lidí neměla mít děti. Nesmírně mě iritovalo, jak si do dcery projikoval zásadně sám sebe a nikdy (s výjimkou konečnýho pařížskýho uvědomění) mu doopravdy nešlo o ni, ačkoliv to sám sobě desítky let nalhával. Kdybych nebyla tak strašně popuzená, někde hodně hluboko pod povrchem by mi to celý přišlo vlastně absurdně jímavý a soucítila bych s Haruem, že nakonec dělá prostě nejlíp, jak dovede, ačkoliv vůbec neví, co dělá -- jako ostatně my všichni. Aktuálně ale rezolutně odmítám tenhle kunderovskej motiv muže zmítanýho osudem prožívajícího sebezpytný muka, jako by svým vědomým jednáním nepůsobil trápení dalším, který ve svých bytích taky tápou, jen na jejich zkušenosti se nikdo neptá a pro jejich hlasy není prostor (ani emoční kapacita Trpících Mužů). Cítila jsem s Rose.

Jak vidno, kniha ve mně vyvolala emoce (vzteku a frustrace), současně bych ani v tuhle chvíli, natož později, nebyla schopná zprostředkovat její děj, ačkoliv se vlastně dělo furt něco (i když zdánlivě nic): lidi přicházeli a odcházeli, roční období míjela, bolest byla střídána lehkostí.

Jak jsem se ztrácela v množství jmen postav, tak mě okouzlovaly některý poetický výjevy a některý věty mi připadaly nějak až příliš přesně vystihující univerzální lidskou zkušenost, pokud nejde o autorčinu umělecko-filosofickou pózu pseudo-rozumění životu, což si vlastně pořád nejsem jistá.

--

"Všichni v sobě máme stinnou stránku, která rodí slepé skvrny, a my se v nich skrýváme sami před sebou" (str. 86).

"(...) odtrhávám se od sebe samého jen proto, abych se k sobě neustále vracel, jsem odsouzený opisovat stále dokola stejnou kružnici" (str. 147).

"(...) nikdy jsme si nebyli blízcí, zůstali jsme na povrchu a všechno v mém životě bylo utvářeno touto nemožnou hloubkou" (str. 153).

3 13.03.2024