Brace komentáře u knih
Pokládám si otázku, proč vzniklo toto dílo o Černokněžníkovi? Pro radost autora nebo nutná povinnost pro čtenáře, kteří mají zřejmě nejznámější autorovu postavu v oblibě a žádají si přídavek v jakékoliv podobě? Poslední dobou se autorovo nadšení z psaní jasně přesunulo k Barbaričovi a Steinovi (nic proti tomu, je to skvělá četba) a předchozí hrdinové trošku zaostávají. Již poslední kapitán Bathory trošku klopýtnul v kvalitě příběhu (jsem zvědav na Hradbu západu) a nyní to samé Rogan s Goryvladem. I když chemie mezi dvěma hlavními představiteli stále funguje na výbornou, příběh s povídkovým potenciálem sotva utáhnou. Takže: v rámci česko-slovenské fantasy literatury stále dobrá kniha, v rámci Ďurovy tvorby průměr.
Trvalo to předlouhých 5 let (od knihy Likario) a několik nezdařených pokusů / experimentů (Emma, Havran, Tajemství Morie), kdy mohu opět vyjádřit uspokojení z knihy Vladimíra Šlechty. Od plného hodnocení dělí autora pomalejší (rozuměj krapet nudnější) začátek a nepřehlednost postav. Což už je chyba moje, protože si houby pamatuji děj předchozích děl. Po deseti letech nejspíš nebudu samotný. Bude třeba si v budoucnu přečíst celé Pohraničí v kuse, aby mi jednotlivé dílky zapadly do sebe. Poté ovšem přišlo začtení a sympatie s hlavními postavami i s fanatickým bratrem Provazníkem. Nemyslím, že by se měl autor vzdát myšlenky na pokračování v psaní příběhů z Pohraničí. Je to svět, kde se dá vymyslet vícero příběhů, než byl ten, který se nám právě uzavřel. Co třeba něco z dřívější pohraniční historie? S hlavními postavami Alarichem Tourainem a Gordonem Fee? Co vy na to, Vláďo?
V době vydání jistě nemalý zázrak, v roce 2016 pouze dobrá kniha. Gumb byl vyšinutý šílenec, ale čtenáři moc strachu nenahání. Doktor Lecter je samozřejmě borec, ale příliš si jej zde neužijete. Za posledních 15 - 20 let se s podobnou tématikou pracovalo již tolikrát (J. Deaver, Ch. Carter, K. Slaughter), že Mlčení jehňátek ztratilo svůj punc geniality. Ovšem primát panu Harrisovi upřít nemůžeme.
Druhá kniha od Jona Krakauera, kterou hodnotím plnými body. Ano, souhlasím, příběh obsahuje spousty informací, které jsme vědět nutně nepotřebovali, včetně kapitol, které se týkaly autora samotného, ale jsou podány tak zatraceně čtivě, že jsem je Jonovi prostě sežral. Někteří lidé měli pro mladíka Chrise pochopení, někteří ne. To už je na posouzení každého z nás, jak silného dobrodruha máme v sobě. Ale já s vědomím, že je právě neděle večer a zítra jdu do práce, kam budu chodit ještě minimálně dalších 30 let, mám chuť taky sbalit svých pět švestek a mazat někam pryč:-)
První třetina knihy, která byla spíše takové drama, a kdy jste si museli počkat na vetřelce celých 120 stran, mě bavila více, než když se ty potvory objevily a příběh se přeměnil v akční jízdu. A i když se s ní J. A. Moore popasoval lépe než T. Lebbon v prvním díle, stále to nestačí na čtyři hvězdy. Snad poslední třetí díl zaboduje.
Určitě nebudu prvním ani posledním z mužů, kteří skočili na lep vysokému hodnocení a nadšeným komentářům. A také jsem doufal, že se na poli české fantasy urodil další nový klenot (jako tomu bylo například u Propasti času Romana Bureše), zatímco stálice české fantastiky tápou ve tmě. Bohužel tomu tak není, moje chyba. Kniha je spíše cílena na ženské čtenářky, možná je tomu nechtěně, ale výsledek tak působí. Ženám se to očividně líbí, bůh chraň, abych to nějak hanil či zesměšňoval, ale pro testosteronem narvanýho chlapa je příběh knihy prakticky utrpením. Ano, postapokalyptický svět je originální, ale ten příběh! O ničem, cesta odněkud někam, kde se občas něco děje, ale je to tak nezáživné. Ilan je těžce nesympatická postava, ke které jsem nemohl zaboha přilnout. Členové 25tky mají sice různá jména, ale do jednoho se chovají a mluví stejně. A mohl bych pokračovat dál a dál. Otázka pro chlapy nakonec: máme odvahu jít i do druhého dílu, abychom byli svědky zlepšení?
Myslím, že potíž s knihami na objednávku je taková, že ani jejich autor je nebere vážně. Ví, že dílo si své čtenáře najde, jemu to peníze na chleba přinese, takže co by se při jejich psaní kdovíjak přetrhnul. Přesně takto dopadl i Vetřelec: Probuzení. Postavy knihy jsou jako přes kopírák, jen s jinými jmény. Hoope, Baxter, Kasyjanová, Sneddonová, stejně se vám budou všechny plést. Prostě jen otevírají pusu a mluví. Z této předlohy bohužel nevystupuje ani legendární Ripleyová, která je v knize jen ku škodě. Samotný příběh je též splácanina několika filmů dohromady. Přesto úplně vyložený průser to nebyl, tudíž jsem ochoten risknout i následující díly trilogie a doufat ve zlepšení kvality příběhu.
Je tomu 22 let, co jsem jako kluk četl svou poslední Foglarovku (Modrá rokle, 1994). Poklad černého delfína byl poslední románový počin Jaroslava Foglara, který mi chyběl k přečtení. Bohužel musím říct, že co se týče příběhu samotného, je poněkud slabší. A nebo je to tím, že již nejsem ten klučina, který tyto knihy naplno hltal a poté s kamarády chtěl zakládat kluby svorných hochů. Ale i tak mě kniha načas vrátila do mého mládí. Na přelomu 80./90. let jsme ještě trošku žili podle představ pana Foglara, ale myslím, že po roce 2000 je to již utopie u dnešních dětí a moderních technologií.
Nepopiratelně kvalitní dílo a legenda detektivních příběhů, na které je ovšem již znát, jak moc se detektivka jako žánr vyvinul za oněch posledních cca 100 let. Hodnoceno z pohledu zmlsaného čtenáře roku 2016, jinak k panu Doyleovi samozřejmě respekt.
Po přečtení povídek se v doslovu knihy Steve Berry ptá: Nebyla to skvělá jízda? A já odpovídám: Ne, Steve, nebyla. Místy to bylo i dost utrpení. 25 povídek, z nichž slovem skvělá mohu označit jedině tu s názvem Klub mrtvých. A to je sakra málo. Paradoxně nejhorší žvást vyplodil Lee Child, který celou knihu povídek zaštítil svým jménem. Ještě že jsem knihu zakoupil v levných knihách za pár babek, protože za plnou cenu bych měl důvod k pláči.
Jelikož jsem nedávno viděl film Everest, který se zabývá stejným příběhem, byl jsem maličko ochuzen o moment jakéhokoliv překvapení (i když jaképak překvapení, když jsou na začátku knihy vyobrazeny fotografie tragicky zesnulých horolezců). Ale právě nebýt filmu, nepřečetl bych si knihu, což by byla škoda. Takto silný příběh, který si autor navíc nemusel vymýšlet, protože byl jeho součástí, jsem už dlouho nečetl. Těžko říct, zda Jon Krakauer skutečně podlehl nutkání knihu napsat a dostat to "zlé" ze sebe, nebo jen cítíl, že má v ruce bestseller, který mu přinese velkou slávu (a jistě i nemalý výdělek). Ať tak či tak, popasoval se s tím neskutečně čtivou formou. Navíc respekt k němu samotnému, protože byl jeden z hrdinů knihy a navíc nedělal ze sebe hrdinu, ale přiblížil nám i svůj strach, bolest, emoce. Určitě jukněte i na film, ukáže vám poslední minuty života zesnulých horolezců, tak jak je již Jon Krakauer vidět nemohl, a jak se "možná" staly.
Ani do třetice mě J. Ketchum nepřesvědčil o své vyjímečnosti. Ano, byla to nejlepší kniha z trojice česky vyšlých (ještě Red a Po sezoně), ale jelikož se v doslovu dočtete, že se jedná o autorovo vrcholné dílo, tak si myslím, že pro mě již do budoucna autor definitivně ztratil na vyjímečnosti. Dílo jasně šokující, ale jak už tu kdosi poznamenal: proč se takové knihy píší? Na druhou stranu musím přiznat, že mě autor aspoň přinutil zapnout wikipedii a přečíst si něco o události, která mu stála jako předloha příběhu. A za to mu pomyslný bodík připsat musím.
Tak to já naopak budu stát na druhé straně barikády, kniha pro mě byla strašná patlanina. Už Příliš dlouhá swingers party nebyla žádná hitparáda, ale jelikož se jednalo o povídky, vaši pozornost dokázat udržely. Kdežto zde jasně knize podkopává nohy fakt, že se jedná o samostatný román. Příběh kterému by spíše slušela také povídka, je strašně rozháraný, uměle protahovaný a v neposlední řadě řídký jako náplň kojencových plínek (vidíte, hláškovat není složité:-)). Vím, že se pan Kotleta nesnaží o umění a s tímto vědomím jeho knihy čtu, ale tentokrát už to bylo příliš. Autorovi jasně splývají asijské národy, protože plácá dohromady číňany, vietnamce, japonská bojová umění, apod. To určitě nebyl šťastný tah, mohl si vystačit s čínskými padouchy a bylo by to. Takže můj verdikt: románovou postavu pana Koska už číst nepotřebuju. Naopak aspoň obálka připravovaného nového románu SPAD láká k přečtení, takže František Kotleta dostane další šanci. Doufejme, že se s ní popasuje lépe.
Po příběhově tragickém románu Země bez zákona, kterému navíc zlomil vaz i autorův slohový styl, jsem měl trošku obavy z připravované ságy Brány Skeldalu. Výsledek je nakonec, abych tak upřímně řekl, uspokojující. Jindra se v psaní neskonale zlepšil, i když samozřejmě naleznete v knize nějaké ty podivnosti, ale již nepůsobí jako pěst na oko, jako tomu bylo v předchozím románu. Celou knihou se nese lehký humor, který vám místy připomene Prattchetovu Zeměplochu, což kvituji s nadšením. Ovšem co už tak bezva není, je absence silného příběhu, který by měl být u ságy (zvláště takhle populární) povinnost. Kapitoly, kdy se vůbec nic neděje, střídají kapitoly, kde se sice něco málo děje, ale čtenáře se to nikterak nedotýká. Kupříkladu celé první dějství jsem těžce bojoval s nudou a občasnými touhami knihu odložit nedočtenou. Naštěstí se tento nešvar skutečně týkal jen oné první části. Taktéž, když už si vymyslíte vlastní svět, měli byste ho čtenáři trošku více přiblížit, to mi tu chybělo. Také víme, že Brány Skeldalu jsou velice populární počítačová trilogie s prvky RPG, kde to jiskří boji, magií a zrůdami. V celé knize byla jediná potvora, ale hlavně minimum soubojů a magie. Doufám, že to následující díly napraví. Naopak překvapením byla poslední kapitola knihy, která naopak vysoce zvedá čtenářův zájem o pokračování příběhu. Takže ano, nakonec i já přijímám pozvání k druhému dílu knihy (snad nebudou vycházet s ročními odstupy).
Zapletka příběhu "nevěra, lži, vražda" již byla popsána (zfilmována) nesčetněkrát. Ovšem, co z ní udělalo hit tentokrát je rozhodně postava hlavní hrdinky Rachel. Po tunách thrillerů s drsnými policajty či soukromými detektivy, působí postava nesympatické, zoufalé ochmelky jako příjemné osvěžení pro čtenáře. Rachel rozhodně nemůžete fandit, pořád si při četbě říkáte "panebože, ty seš kráva", máte radost pokaždé, když se znovu namete, a pak si uvědomíte, že přesně o tohle autorce vlastně šlo. Příběh knihy postupně gradoval, závěr byl napínavý, vrah až do odhalení nečekaný (osobně jsem i tipoval, že vražedkyně by mohla být sama Rachel, když byla v rauši a následně si nic nepamatovala). Rozhodně nemám zmáknuté všechny knihy za rok 2015, abych řekl, že Dívka ve vlaku byla skutečně ta nejlepší, ale ano, já se bavil, takže účel splnila.
Jelikož jsem před četbou knihy třikrát viděl film, měl jsem trošku pokažený pocit překvapení, protože film se dost přísně držel linie knižní předlohy. Rozhodně je to působivá kniha, která dala vzniknout filmové trilogii, jež patří ke klenotům celosvětové kinematografie. Ovšem podle mého se ani Puzův příběh nevyhnul nudným kapitolám (ty s Johnnym Fontanem či Lucy Manciniovou), které příběh nikterak nerozvíjely, a proto za mě "pouze" 4 hvězdy. A nyní hurá na čtvrté shlédnutí Coppolova zfilmovaného příběhu, který se nebojím označit za o chloupek zábavnější než to knižní.
Mo Hayder je natolik profesionální autorka, že hodnotit její tvorbu si zasluhuje nejpřísnější měřítka. A proto je to tentokrát pouze za dvě hvězdy, i když nemůžu říct, že bych při čtení knihy Kůže vyloženě trpěl. Ovšem vyřešení závěrečné zápletky s padouchem, který vraždí ženy bylo hodně amatérské, hotová kudla do zad čtenářova zájmu. Takový ten styl typu: každý problém se přece vyřeší sám. Taktéž chování obou hlavních postav policistů, kdy kryli zločin, se mi nelíbilo. Pochopím u jednoho, dva už jsou přitažení za vlasy. A to, že se během příběhu několikrát náhodně potkají na jednom místě, to už bylo hodně neuvěřitelné. Blecha kouká ve tmě na Cafferyho, ten o ní netuší a za pár stránek přesně stejná scéna v opačném pořadí.
Naštěstí víme, že Mo umí mnohem lépe psát a potvrdila to i následujícími příběhy, tak netřeba věšet hlavu (popřípadě sebe v případě, že jste zarytí příznivky této autorky).
V doslovu se dočteme, že tato kniha byla autorovým splněným snem. Bohužel splněný sen autora se již nemusí rovnat splněnému snu čtenářovu. V přílohách knihy najdete poměrně zajímavý vývoj světa po katastrofě a myslím, že kdyby s ním autor pracoval i v hlavním příběhu, knize by to jedině prospělo. Takhle jsme dostali pouze cca 300 stran bitvy mezi dvěmi znepřátelenými mocnostmi, kdy jsem se ztrácel mezi množstvím jmen a hodností, což bylo něco, co mi úplně nešlo pod nos. Kniha, kterou málokdo bude číst podruhé.
O myších a lidech je kniha, jejíž hloubku jsem kupodivu nalezl až se zhlédnutým filmem (ročník 1992, režie Gary Sinise). Řekl bych, že byla napsána ve správné době, protože si nedokáži představit, že stejný příběh by měl úspěch i v roce 2016. John Steinbeck ukázal, že se dá stvořit silný příběh na cca 100 stranách. Což by si měli uvědomit i ti autoři, kteří nám servírují 500-stránkové fascikly, při jejichž čtení se můžete ukousat nudou.
(SPOILER) Z pohledu čistě mužského čtenáře se jedná vyloženě o průser. 15 minus mě kdovíjak na zadek neposadilo (vzhledem k vysokému hodnocení), ale chtěl jsem dát Tomáši Zářeckému další šanci. Historický román, nu proč ne? Bohužel již v Patnáctce autor ukázal, že mu nejde o originalitu příběhu a zde to platí dvojnásob. Umrtí rodičů, sirotek z lepší rodiny, podivný prastrýc, zanedbané sídlo - kdepak jsme to již viděli? Ano, Tajná zahrada od Frances Hodgson Burnett, 100 let staré známé dílo anglické spisovatelky. Naivně čekáte na drama typu filmu Žena v černém (s Danielem Radcliffem v hlavní roli). Podivný stařec, který 50 let nevyšel ze svého pokoje? Paráda, řeknete si. Co ho k tomu asi tak vedlo? Jaképak mysteriózní tajemství? Nechala ho ženská! To je všechno? Tak to mě tahej za fusekli. Vyvrcholení příběhu vidím přesně na straně 197, kdy stařec (který již vyšel z pokoje na vzduch) vypráví své dvanáctileté (!!!) praneteři detaily, jak sexuálně ztrestal její babču. To jsem měl dost. Tak nevím, co si o mladém autorovi myslet. Již v pořadí druhá kniha, která mě nepřesvědčila o jeho kvalitách. A jak jsem začal, tak skončím. Názor příspěvku je braný pouze z mužského hlediska.