Bubun komentáře u knih

Čas psychopatů mě velmi bavil, rozhodně zajímavá kniha, ve které se dozvíte o projevech, motivech a determinaci psychopatů. Přiznám se, že první část se mi četla mnohem lépe, v té se autor věnuje tomuto tématu z psychologického, psychiatrického a sociologického hlediska, včetně stručného, ale výstižného výkladu o úzkostných poruchách, paranoidních osobnostech, OCBD apod., a vymezuje i termín psychopat, který laicky často používáme jako označení pro úplně jiné poruchy osobnosti či chování. Druhá část, jak už tady zmínil uživatel BStone, mapuje chronologicky různé psychopaty na našem území od knížete Václava k Babinskému. Tato druhá část bude určitě bavit historiky, mě bavila víc ta první. Dávám ale pět hvězdiček, protože je to záslužná práce a Honzák tuto problematiku umí podat místy i s humorem.

4 01.12.2018

Nechápu, jak je možné popsat přes třicet let historie hudební skupiny/kapely, analyzovat přes dvacet alb, a přesto přitom dát vznik knize, která je zábavná, zajímavá, vtipná, ale přesto sofistikovaná a poměrně dost detailní. Je logické, že když autor je léta zároveň šéfredaktorem časopisu/občasníku (?) o Jethro Tull a to, pokud si to pamatuji správně, téměř od jejich vzniku, či opravdu jen několik let po založení kapely, že půjde do hloubky a kniha nebude jen výčtem desek či významných letopočtů v historii Jethro Tull, ale David Rees byla fakt výtečná volba i co se týče záživnosti. Spousta takto odborně pojatých knih týkajících se hudebních interpretů či umělců v jiných disciplínách jsou pojaty tradičně, Malé dějiny Jethro Tull naštěstí ne. Obsahuje spoustu přímých citací nejen od členů kapely, ale i od příbuzných a přidružených hudebníků, které jsou často velmi zajímavé, a mnohdy dost zábavné. Skvělé je, jak Rees popisuje vznik každého alba, ale hlavně to, co mu předcházelo. A, stejně jako když vzpomíná kdokoli z nás na to, jak se stala nějaká událost před dvaceti lety, každý z členů kapely má např.jinou vzpomínku na to, jak Ian Anderson přišel ke své flétně, či na to, jak proběhla "velká roztržka" v roce 1980 apod. Fakt zajímavé čtení, a jak píše Neby, povinnost pro fanoušky Jethro Tull. Škoda, že se kniha už delší dobu nedá sehnat. Já ji nemám, četla jsem ji sice asi 6x, ale už je to hodně dlouho. Ach jo.

2 24.02.2018

K tvorbě Miroslava Pecha mě přivedla povídka, která byla publikovaná posledním čísle Respektu v roce 2017. Byla drsná, syrová, přitom ne bez emocí. Co se týče děje, tak z toho až mrazilo. Tato povídková kniha mě proto trochu zklamala. Jedná se o tři povídky, z nichž první a poslední jsou kratší, spíš takové načrtnuté skeče. Možná proto mají mnohem větší sílu, než ta prostřední (Simona a brambůrkový princ), se kterou si autor dal evidentně více práce, a snažil se, aby byla propracovanější. Bohužel působí méně uvěřitelně, i ty myšlenkové pochody toho "blázna" jsou méně věrohodné právě skrze ty flashbackové odbočky. Ty by možná fungovaly lépe samostatně. I tak určitě nelituju, že jsem si to přečetla. Akorát se do budoucna obávám, že bude autorovi vyčítáno používání stejného schematu. Zatím jde co se týče opakování vyznění povídek a jejich hrdiny. U známějších autorů to čtenáři přehlížejí, uvidíme, jak to dopadne zde.

1 28.01.2018

Výborná kniha. Cleese vypráví o svém dětství, dospívání, o krátké kariéře na poli učitelském, o prvních zkušenostech v showbusinessu, až se dostane k seznámení s Grahamem Chapmanem, o jejich spolupráci dlouho před prvním Létajícím Cirkusem, až se na posledních stránkách dostane k seznámení s ostatními Pythony, a činí tak s velkou dávkou humoru, ale i s pokorou a uznáním kvalit téměř každého herce, scénáristy nebo režiséra, se kterými kdy pracoval. Užívala jsem si to od začátku do konce, a nesdílím pocity, že by kniha měla hlušší místa. Bavily mě narážky na různá nedorozumění a roztržky, které zjevně proběhly mezi ním a Terry Gilliamem, přičemž se Cleese nikdy nesníží k nějakým impertinencím, nebo bezduchým urážkám, jeho narážky mají vždycky styl. Ke konci věcně komentuje situaci kolem Grahama Chapmana, jaký byl, když neměl svůj nejlepší den a nebyl nejlaskavější - spousta autorů by se po vzoru "o mrtvých jen dobře" zdráhala takový krok učinit, a objektivně popsat některé situace. Možná to souvisí s tím, jak Cleese také zmiňuje, že televizní, ale i celkově mediální průmysl ovládá politická korektnost, a to ho štve, a i když je přirozeně "britsky zdrženlivý" nebo až stydlivý, zřejmě se naučil během terapie, kterou v knize také otevřeně přiznává, s tím pracovat a umí se oprostit od pokryteckého adorování již zesnulých. Celkově doporučuju knihu ale hlavně pro svou zábavnost. Smála jsem se častokrát nahlas.

2 26.07.2017

Výborná filozofická esej, ve které Flusser nabízí nové pohledy na problematiku každodennosti v kontextu estetiky a umění a mj. předbíhá svou dobu. Mnohá tvrzení a hypotézy jsou aplikovatelné i dnes, po více než třiceti letech. Některé z nich nejenže se potvrdily, ale s časem i zesílily. Doporučuji každému, kdo rád analyzuje a chce na svět podívat trochu jinou optikou.

4 07.01.2015