budíček komentáře u knih

Zatím asi rozsahem to nejkratší, co jsem od Dostojevského četla, a přesto mě opět dokázal překvapit. Ten zvláštní vztah dvou úplně odlišných lidí, kteří se tak náhodně potkali, vzali se a pak žili spolu a přesto nebyli schopní vzájemné komunikace, vystihl dokonale…Každý byl úplně jiný a byť by stačila jen malá snaha, tak jí nebyl ani jeden z nich schopný, a tak si žili uzavření ve svých myšlenkách. To tiché prázdno mezi nimi bylo skoro hmatatelné a ten nepříjemný pocit zmíněné prázdnoty z nich přecházel při čtení i na mě. Po předchozích dvou knížkách, co jsem od něj četla jsem tušila, že happy end se nejspíš konat nebude, přesto jsem doufala aspoň v otevřený konec…Dostojevský zakončil po svém a byť konec byl smutný, tak mě Dostojevský nezklamal, protože příběh, který napsal, napsal opět mistrně :)

7 08.06.2013

Kultovní knížka s Kostějem Nesmrtelným, babou Jagou, Vasilisou, Jelenou nebo třeba s Finistem Jasným Sokolem. Pohádky, ve kterých jsou chaloupky na kuřích nožkách, chatrče s plotem z lidských kostí, hluboké temné lesy, nádherné carské paláce a spousta jiných míst. Mrtvé oživuje živá voda, koně lítají až na vrcholky hor a létající koráby oblétají celou zem. Knížka hemžící se kouzelnými bytostmi i předměty a s napínavým dějem. Čte se sama a kdo ji zná z dětství jako já, tak k ní má určitě silný nostalgický vztah :))) Jo a mám ji v červené verzi :)

7 08.06.2013

„ Potvrzuji tímto, že držitel tohoto potvrzení Nikolaj Ivanovič strávil inkriminovanou noc na Satanášově plese, kde ho bylo využito coby dopravního prostředku… Do závorky napište vepř, Hello, a závorku uzavřít. A podpis: Kocomour.“

Úžasná knížka, i když jak se nad tím zamýšlím, tak kdybych ji četla v rámci povinné četby, asi by mě tolik neuchvátila jako dnes. Je fakt, že k některým knížkám se člověk prostě musí pročíst a toto je jeden z těch případů. O to víc si pak to velkolepé Wolandovo představení užijete :). Taky je fakt, že ke světové klasice jako žánru mám nejblíže, tudíž tento Bulgakův počin mi padl do noty, zatímco jinému čtenáři by třeba nesedl. Já ale musím hodnotit vysoce, podle mě si to tahle kniha zaslouží. Ale teď už k dílu samému.

Román je rozdělen na dvě části, ve kterých probíhá několik linií. Právě v první části se dějem mihne celkem velké množství postav (občas jsem taky celkem ztrácela orientaci kdo je kdo), se kterými Woland a jeho povedená partička pěkně zametou, lidé celkem nečekaně mizí a dějí se jim podivnosti místy tak ujeté, že se u toho nedá nebavit (např. samovolně zpívající oddělení úředníků, úřadující oblek bez těla, představení ve varieté atp.). Hned po první kapitole jsem si odnesla cenné ponaučení : Nikdy se nedávat do řeči s cizím chlapem, co se ptá, zda věříte v existenci ďábla a tvrdí, že snídal s Kantem – mohlo by se Vám to šeredně nevyplatit, zvlášť pokud by začal s tím, jak skončí váš den. Pak už se začnou děj a postavy splétat a čtenář se seznamuje i se samotným Wolandem, Kravinkinem, Azazellem a Kocomourem. Ano i mě kocour bavil nejvíc, jeho stylová jízda tramvají, popíjení vodky v křesle, divoká přestřelka a jeho další úlety mě bavily moc. Říkáte si, a kde že je ten Mistr, co se po něm to dílo jmenuje? Inu v blázinci. Tam se potká s jednou z postav, která se tam dostala právě díky Wolandovi. Mistr mladému básníku vypráví a svém díle – románu o Pilátu Pontském (ten v románu zabírá také podstatnou část) a také o své lásce - Markétě.

A právě s Markétou se střetneme v druhé části knížky. Wolandova banda tu má ale stále velkou roli. Právě k nim na bál se totiž Markéta vypraví, aby zachránila zmizelého Mistra. Ten je zatím stále v léčebně, o tom ale Markéta nic neví. Samotný bál je akce natolik kuriózní a velkolepá, až člověk žasne nad autorovou představivostí. Navíc ta společnost zatracených, co se na něm sešla je neméně originální. Markéta svou službou na plese Mistra zachrání. Podivné události, které se ale ve společnosti této povedené partičky odehrávaly neuniknou očím veřejnosti a ta si hodlá na Wolanda a ostatní došlápnout. Je na čase zmizet. Pro Markétku a Mistra je návrat do starých kolejí obtížný, ale jeden pro druhého, jsou schopní čehokoli, a tak nakonec přijímají i Wolandovu nabídku. Rozloučení Mistra s básníkem v léčebně bylo dojemnou scénou, u které mě autor přesvědčil, že dokáže psát nejen se svým specifickým smyslem pro humor, se sklonem k absurditě a ironii, ale také že dokáže psát vážně a přitom hezky. Podobně na mě působil i popis začátku nového života Mistra a Markétky .

No a aby se nekončilo vyloženě vážně, tak v úplném závěru se čtenář dozví, jak se obyvatelé Moskvy a dalších míst vyrovnávali s následky řádění Wolanda a jeho věrných, a k jakým absurdním krokům docházelo. Spousta osob došla klidu (byť se šrámy v psychice) a spoustě z nich se obrátil život naruby. A kdoví, jak vlastně nakonec dopadl Pilát Pontský?! :)

7 08.06.2013

“Markýz se škrábal na nose. „Mladý muži,” pronesl, „existují dva Londýny. Je Nadlondýn - tam jsi žil - a pak je Podlondýn - Spodní strana - obydlená lidmi, kteří propadli škvírami světa. Nyní jsi jedním z nich. Dobrou noc.”

Gaimanova fantazie nemá hranice, ve Hvězdném prachu vytvořil kouzelný až pohádkový svět za Zdí, v Nikdykde zase trochu temný, místy děsivý, ale neméně zajímavý a lákavý Podlondýn. Je to místo, kde není radno si proti sobě poštvat krysy, protože nikdy nevíte, jestli Vám třeba nezachrání život, místo, kde se konají neuvěřitelné trhy s tím nejroztodivnějším zbožím, místo, kde potkáte bojovníky, nájemné vrahy, urozené pány, krysomluvčí, krásky, co vysávají z lidí život a další prapodivné bytůstky, které tu žijí. Mojí nejoblíbenější postavou byl sám markýz de Carabas, pánové Croup a Vandemar mi nevím proč trochu připomínali Kulhánkovo duo Wries a Van Vren a Richard a Dvířka byli občas až roztomilí (zvlášť ta kocovina po vínu z Atlantidy mě pobavila :)).

Nikdykde je opravdu knížka, do které když se začtete, tak máte problém se odtrhnout, místy napínavá, kdy vám nedá vydechnout dokud nedočtete, kam to autor zase hlavní hrdiny poslal a místy vtipná, občas mě dost bavily Richardovy vnitřní úvahy v jeho imaginárním deníku :).Nicméně na konci knížky si ten zpočátku nehostinný a děsivý Podlondýn zamilujete stejně jako Richard a trochu litujete, že už to všechno skončilo… Pak zbývá než se těšit na některý z dalších Gaimanových fantazijních světů :).

7 08.06.2013

Úchvatná kniha o životě, smrti, lidských snech, rozhodnutích, lásce a taky o tom, jak může osud kdykoli všechno úplně obrátit. Rozhodně je to jedna z knih, kterou by si měl každý alespoň jednou v životě přečíst, a která po dočtení zanechá ve čtenáři hluboký dojem.

7 08.06.2013

Krásná kniha, která se podobně jako Quo vadis odehrává v době vlády císaře Nera, na jehož dvoře se objevuje i básník Petronius. Autorka se právě na Petronia a jeho život zaměřuje více, a jeho očima sleduje dění kolem - život v Římě a také Nerovu vládu a jeho činy. Petronius alespoň na mě působil mnohem sympatičtěji tady než v Quo vadis, dost možná i proto, že se opravdu víc zaměřuje přímo na něj, ukazuje jeho kvality i jeho slabosti. Autorčin styl je čtivý a je vidět, že jen neklade slovo za slovem ale hraje si s každou větou a příběh má děj, který zaujme a nepustí.

John Steinbeck mě tímto přesvědčil, že i krátkou novelu dokázal napsat mistrně. Byť to byl příběh krátký - tak dojemný a silný. Přátelství je někdy těžké, těžší jsou ovšem naše vlastní rozhodnutí, o tom se přesvědčila i jedna z hlavních postav George. Konec byl tak dojemný a smutný až byl krásný (byť tragický). Myslím, že O myších a lidech budu vstřebávat dlouho a dlouho o něm budu přemýšlet. A to je to, co dělá knihu dílem v tom pravém slova smyslu. Nemůžu hodnotit jinak než plným počtem hvězd.

Co se stylu týče tak rozsahem tato novela není dlouhá, charaktery postav Steinbeck opět vystihuje přesně a popisy prostředí nejsou přehnané, naopak přesně dolaďují atmosféru příběhu. Nemám co vytknout, můžu jen doporučit...

7 07.06.2013

Dá se vlastně k této knize napsat ještě něco, co už tu někdo v předchozích komentářích neuvedl?! Obávám se, že ne, nicméně toto životopisné dílko je opravdu tak krásně napsané, že byla radost to číst. Tak trochu poezie. Radost z krásného používání slov a obratů našeho jazyka, kterou pan Kožík mistrně ovládal tuto knížku pro mě posouvá ještě o stupínek výš. Jedna z mála, ke které stojí za to se vracet, osudy lidí, pohled na historickou dobu trochu z jiného úhlu, myšlenky, které stojí za to číst a předávat dál - to je pro mě tohle dílko, klobouk dolů, pane Kožíku!

6 13.06.2015

Tak jsem se konečně po dlouhé době dostala k postupnému dočítání mých restů a musím uznat, že Ulička tisíce květů za přečtení rozhodně stojí. Anotace mě sice moc nenalákala, sumo nebylo nikdy tím sportem, který by mě nějak zvlášť zaujal, nicméně to je jen jedna z mála věcí, které se v knize objevují. Hlavně čtenář na životní linii dvou bratrů prožívá osudy lidí v Japonsku během druhé světové války, najde zmínku o bombardování Hirošimy a Nagasaki, nicméně není to válečný román, takže popisy bojů tu nejsou, spíš pohled z druhé strany - toho, jak to prožívali obyčejní lidé. Po válce se Japonsko dávalo z počátku těžce, ale nakonec přece jen dohromady a rovněž i hrdinové románu. Někteří si však své šrámy nesly sebou až do konce svých životů. Zažívali chvíle šťastné i ty smutné a musím uznat, že se od knížky jen těžce odtrhávalo. Také se čtenář potká se zvláštnostmi japonské kultury. Autorka má zvláštní dar psát poeticky a zachytit krásu nebo sílu okamžiku v nepatrném popisu z několika slov, a krása kvetoucích sakur čtenáře provází až do poslední kapitoly...

6 05.06.2014

U téhle knížky mě nejdřív zaujala obálka, po hodně dlouhé době to byla jedna z mála, co se mi líbila a anotace příběhu vzbudila můj zájem o malinko později. Nicméně, že se mi dostane do rukou jemně nostalgická, místy dojemná a hodně citlivě napsaná knížka, ze které mi bude občas běhat mráz po zádech, nad níž se sem tam pousměju nad tím, že lidi se k sobě přece jen umí taky chovat hezky a obětovat se pro druhé i ve zlých časech, jsem nečekala. Oba hlavní hrdiny malého Henryho i Keiko jsem si oblíbila, a příběh jejich dětské lásky na pozadí válečných událostí a následné internace Američanů japonského původu mě dostal. Střet nově smýšlející generace a té staré tradiční, jazz a atmosféra Seattlu ve čtyřicátých letech jsou další nitkou, která se proplétá příběhem sice nenápadně, ale čtenář ji cítí a vnímá, jako by se toho všeho účastnil. Nepochopení, šikana, odpor a nenávist k člověku, bez ohledu jaký je uvnitř ovšem také, ale i přesto jsou tu dominantním prvkem tři věci a to přátelství, láska a naděje…

6 08.06.2013

Tak Inkoustový svět pohltil už i mě. První díl mě chytil skoro od první stránky, knížky se v něm objevovaly často a láska k nim stejně tak. Postavy mě bavily a příběh samotný taky. Zezačátku mě napadlo, že to stylem trošku připomíná Harryho Pottera a Gaimanův Hvězdný prach, ale byl to spíš jen pocit, který se párkrát objevil, než přímé srovnávání… Navíc, jak se příběh rozbíhal, tak tento pocit mizel a uznávám, děj byl originál. Podle mě mohl být příběh o sto stran kratší, občas v některých pasážích mi přišel zbytečně natahovaný, ale i přes to se od něj jen těžko odtrhávalo a konec mě pohltil tak, že jsem se neodtrhla od knížky dokud nebyla poslední stránka dočtená. Občas jsem si připadala při čtení jak v pohádkovém světě, jindy zas byl děj plný napětí, že se nedalo přestat číst, dokud jsem nezjistila, jak kapitola skončí. Tato knížka si najde čtenáře určitě nejen mezi dětmi (upřímně – být dítě, tak bych asi díky tomu natahovanému ději u knížky měla problém vydržet), myslím dokonce, že dospělému čtenáři bude v mnohém bližší a najde si tam svůj příběh nebo oblíbenou postavu také.

6 08.06.2013

Jedna z mých oblíbených klasik, ke které se ráda vracím. Spíš než příběh o lásce, to vnímám jako příběh pomsty. A upřímně Heathcliff je mi jako hrdina mnohem sympatičtější a osobitější než ti uhlazení mladíci z „dobrých rodin“ (i když občas jsem taky jen nad některými jeho kroky kroutila nechápavě hlavou). Kateřina mi byla místy protivná, já ty sebestředné hrdinky nikdy moc nemusela ani v jiných dílech, ale vzhledem k tomu, že u ní se na tom podepsala nejspíše právě i výchova, tak budiž jí to odpuštěno (navíc existují i mnohem protivnější postavy v literatuře). Příběh jako takový zaujme, je místy strašidelný (alespoň co se prostředí, někdy i postav týče), taky propracovaný a promyšlený. Několik linií, které se prolínají a množství postav může pro někoho působit nepřehledně, ale pokud příběh opravdu vnímáte a nečtete stylem „ jen aby to už bylo za vámi“ a vy si to mohli odfajfknout v seznamu, tak se v ději dá orientovat. Já měla trošku zmatek v postavách jen při prvním čtení, ale knížka mě nadchla natolik, že jsem ji pak přečetla ještě několikrát a jistě ještě přečtu.

6 08.06.2013

„JIŘÍ (nad svým sešitem): Víte, ono se řekne... umřít za něco velkého: za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co; ale když je člověk v tom —
ONDRA: — tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se... snad... míň oháněli tím, jak je krásné... za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel.
PETR: Já taky ne, člověče.“

Tomuto dramatu jsem se celkem dlouho vyhýbala, ale po přečtení jsem litovala, že jsem ho nečetla už mnohem dřív. Tato hra mě dostala. První mrazení v zádech mě přepadlo v okamžiku, kdy se na scéně objevil mrtvý Jiří a závěrečný odstavec jsem četla opět s mrazením v zádech a navíc bez dechu. Ano, pan Čapek umí zapůsobit na čtenáře. Dokázal přesně vystihnout postavy. Bylo to jako střet dvou odlišných světů, které existují vedle sebe a každý z nich se snaží obhájit své hodnoty. Muži sveřepě hájili své ideály a matka stála osamoceně proti nim a hájila důležitost rodiny a lásky. Jediné co mi celkem vadilo, jak jí neustále opakovali to jejich – „tomu nerozumíš…“ a přitom mi přišlo, že byť svou matku a manželku milovali tak se nepokoušeli porozumět oni jí… Snažili se ji chránit tím, že před ní zlehčovali svůj konec, jako by smrt byla něco banálního a všedního a jednoduchého, ale jejich vzájemný rozhovor, který vedli mezi sebou dokázal, že i oni byli schopní poté pochybovat, zda jim obětování života za ideály vlastně stálo. Tato hra je plná emocí, argumentů jedné a druhé strany a úvah o tom, za co stojí položit život, popisuje důležitost a sílu rodiny a lásky proti nesmyslným bojům a ztrátám a také se samozřejmě zabývá osudem ženy, matky, která ztratí své blízké a stojí před nelehkým rozhodnutím, zda se má vzdát ve prospěch jiných hodnot i svého posledního syna. Jednoznačně 5 hvězdiček a jednoznačně doporučuju…

6 08.06.2013

„Byla noc, byla hluboká,
měsíček svítil z vysoka
a ticho, pusto v dědině,
vítr burácel jedině.“

Kytice je naše klasika a je to krásná klasika. Četla jsem ji několikrát a mnohokrát ještě číst budu, protože se neomrzí. Balady v ní se hezky rýmují (i v citaci jsem použila jen náhodný verš, který mi zrovna padl do oka a zalíbil se mi), verše vystihují přesně tu místy ponurou atmosféru děje, tajemnost času i postav a samotný děj nenudí ale právě naopak. Místy působí až mysticky, místy je drsná... Dodnes si pamatuju, jak jsme se učili povinně Vodníka, Polednici, a část Svatební košile a pamatuji si je pořád:) A taky na tu mou naturalistickou kresbu v sešitu literatury, ke které jsem se inspirovala, poté co jsme v hodině četli Zlatý kolovrat (škoda, že už ten sešit nemám :)). Kytice se čte sama a má rozhodně i dnešnímu čtenáři, co přinést. Pokud povinnou četbu tak Kytici rozhodně !

6 08.06.2013

Dodnes mám z této knihy zakořeněný takový ponurý pocit a přitom paradoxně se mi četlo toto dílko docela dobře (i když je to už nějaký čas, co jsem Zabijáka četla). Dodnes si také pamatuju na tu atmosféru prádelny, i na to jak jsem toho příživníka Lantiera i ty další záporné postavy nesnášela a jak mi Gervaisa připadala naivní tou svou neustálou vírou, že se přece jen vše v dobré obrátí (tou naivitou myslím její vírů v ty příživníky, co se o ně starala, a co na ni kašlali) a přitom se propadala až na dno. A přitom to s ní nevypadalo až tak hrozně, když byla schopná se o sebe postarat po Lantierově odchodu… Další poznatek, co mi utkvěl v hlavě, jak autor dokázal vystihnout, jak alkohol dokáže udělat z člověka trosku (i ten jeho popis deliria). Konec mě zasáhl asi nejvíc, dodnes mám tu scénu uloženou v hlavě i když na druhou stranu pro hlavní hrdinku znamenal nejspíš vysvobození… (za přečtení stojí, a ten nemizící pocit ponurosti, co mě provázel při četbě, přetrval až dodnes ).

Krásná kniha… Už dlouho jsem si přála, aby se mi do rukou dostala podobná knížka a Řeka bohů moje přání nad očekávání splnila. Taita je znamenitý vypravěč a jeho příběh mě připoutal ke stránkám, od nichž se jen těžce odtrhávalo…

Ale co je vlastně na Řece bohů tak úžasné?! No pokud máte rádi Egypt, chcete cítit rozžhavený písek pouště, vidět královské paláce nebo uličky Théb, zažít plavbu po Nilu, lov všeho druhu, navštívit vodopády, pevnosti ve skalách nebo zažít boje s domorodci a výpravy proti nepříteli, a samozřejmě taky zažít trochu zakázané lásky, tak tady to máte všechno pěkně úhledně naservírováno na nějakých 730 stranách. Pokud se vám rozsah knihy zdá moc, vězte, že vám uběhnou ani nebudete vědět jak.

Jediné mínus si neodpustím zmínit a to bylo až neskutečné obdivování Lostris a Tana ze strany Taity. Z jeho zkresleného popisu působila ústřední trojice téměř dokonale a bezvadně, přitom ale čtenáři sám Taita zásadní chyby hrdinů ukazoval co chvíli. U Taity to byl jeho egocentrismus a vychloubačství vlastní geniality, Lostris byť dle Taity dokonalá za každé situace, na mně osobně působila často jako umíněná manipulátorka a Tanus, ten byl jediný celkem normální až na to, že občas ta jeho čestnost působila trochu přehnaně. Tímto mi občas dost lezli na nervy, ale na druhou stranu měli také řadu vlastností, pro které byli skutečnými postavami a působili více lidsky, než jak je vnímal sám Taita. Síla jejich přátelství byla místy až dojemná.

Co se stylu psaní týče, jak už jsem zmínila výše tak těch nějakých 700 stran ubíhá svižně, skoro pořád se něco děje a hluchá místa téměř nejsou. První část knihy mi přišla trochu akčnější ale druhá to zase vyrovnala barevností děje a zajímavými místy, kam hrdinové zavítali na své plavbě.

Co dodat?! Snad jen, že už se nedivím, že je Řeka bohů tak vyzdvihovaná, po jejím přečtení můžu říct - že právem.

6 08.06.2013

Ze Ztraceného symbolu jsem v rozpacích. Musím uznat, že Danu Brownovi se fakt nedá upřít čtivost. Opět se tu objevuje jeho klasický vzorec čítající skryté tajemství, jehož odhalení by mělo nedozírné následky pro svět, stát, lidské životy a lidskou mysl, dále šílenec, který hrozí toto tajemství odkrýt, Langdon a jeho ženská vědecká posila, která mu pomáhá v luštění zapeklitých šifer, starobylé bratrstvo střežící tajemství (tentokráte zednáři), překážky v podobě tvrdé šéfky CIA a nakonec samozřejmě závod s časem, který nelze zastavit, leda nad ním vyhrát. Když čtu Browna, beru ho jako fikci pro relax, a neberu ho doslova vážně. Je mi jasné, že chce čtenáře nalákat a dopřát mu senzaci a neuvěřitelné teorie, které čtenáře zarazí do křesel a nedopřejí mu oddechu, dokud nedočte poslední stránku. Problém je v tom, že v této knížce byla ta honba za senzací a touha čtenáře šokovat občas dost absurdní. Luštění šifer už mě nepřekvapilo, mám za sebou 3 Brownovy knížky tak už jsem tušila, co můžu čekat a s trochou nadsázky můžu říct, že by je zvládl zdatnější luštitel klasických křížovek (pokud je občas kombinuje se sudoku...). To, co mi ale vadilo asi nejvíc, byla scéna s vrtulníkem, který přiletěl v kritickém okamžiku nad budovu a rozbil střešní okno, pak už jsem jen s hrůzou čekala, že nesympatická šéfka Sató slanuje oknem dolů k oltáři a vyřeší to po svém, a bude to jak v průměrném akčním krváku. Mé podezření se naštěstí nenaplnilo a klišé drama se nekonalo. Občas mi už to autorovo amerikánství překáželo, ale na druhou stranu beru že je hrdý na svou vlast a taky příběh se odehrával ve Washingtonu, tak jsem to mohla čekat, takže budu tolerantní...Na druhou stranu autor má u mě malé plus, protože pointu ztraceného symbolu jsem fakt neodhadla, i když po přečtení zas až tak šokující nebyla. Taky má plus za to, že v knize zmínil několik myšlenek starých filosofů, se kterýma docela souhlasím.

Co se stylu týče, jak už jsem zmínila je to dílo opět velice čtivé, jen trochu zbytečně komplikované. Při čtení se čtenář často setkal při luštění šifer se spojením tvořit "řád z chaosu". Mám pocit, že autor to doslovně nebral a ve svém dílku vytvořil chaos v chaosu, protože jsem se docela často ztrácela v složitosti děje a myšlenek a v půlce knížky jsem pracně vzpomínala, co se řešilo třeba dvacet stránek zpátky. Navíc Brown jede podle svého zajetého vzorce, který jsem zmínila výše a pokud člověk od něj už něco četl, tak ho to už nepřekvapí a předvídá další kroky, které pro něj pak už nejsou tajemstvím nebo překvapením. Je to škoda, protože Brown je fakt čtivý ale pokud něco nezmění, tak už nebude mít svým čtenářům co nabídnout a upadne do stereotypu, ve kterém s ním setrvají jen jeho nejvěrnější. Já mezi nimi asi nebudu. Kdyby tohle byla první knížka, kterou bych od něj četla, asi by mě nadchla, tady se žádné ách bohužel nekoná. Dávám 3,5 hvězdy. A to proto, že i přes tyto výhrady knížku považuju za nadprůměrnou, ale ne zas natolik kvalitní abych ji vyzdvihovala do nebes. Ovšem jako čtivou relaxační honbu za starobylým tajemstvím to s klidem doporučím.

6 08.06.2013

No tak jen doufám, že autor není vizionář a že se jeho představa budoucnosti vykreslená v této knížce nevyplní. Kdo by taky stál o budoucnost, kde hasiči místo aby požáry likvidovali je zakládají a to jen proto aby spálili knihy a v nich uchované myšlenky... kdo by chtěl žít ve světe, kde místo skutečných vztahů jsou vztahy vytvářeny uměle pomocí velkých telestěn, na kterých se odehrává něco jako skutečný život a přitom je to jen záměr jak lidi odnaučit myslet a přemýšlet? A pokud někdo z těchto osamělých prázdných duší se pokusí spáchat sebevraždu přijede parta chlapíků, kteří prostě vypumpují žaludek, vymění "otrávenou" krev a bez náznaku soucitu či lítosti zase odjedou. A pak ještě neustálá hrozba války. Inu neveselá budoucnost...

Tahle vize mě děsila stejně jako Orwellovo 1984, místy snad ještě víc, nicméně styl psaní byl opravdu zvláštní, místy jsem se nemohla začíst a místy mi zas stránky díky autorovým myšlenkám jen ubývaly. Nicméně uznávám, že styl jakým je knížka napsaná nemusí sedět každému. Stojím si za názorem, že autorovi nejvíc sedí forma povídky ale ani od tohohle jsem se nedokázala odtrhnout dokud jsem nedočetla do konce...

6 08.06.2013

„Když lidé vstanou ze svých loží, mylně se domnívají, že ze sebe setřásli spánek, a nevědí přitom, že se stali obětí svých smyslů a kořistí nového spánku, jenž je daleko hlubší než ten, jemuž právě unikli.“

Tak tuhle magickou a trochu děsivou procházku starou Prahou si opravdu pokaždé užívám. Atmosféra starých domů ukrývající stoletá tajemství i postavičky žijící v Židovské čtvrti se čtenáři chtě nechtě postupně dostanou pod kůži. Každou chvíli jsem čekala, že jak odtrhnu oči od stránek, tak se přede mnou bude vznášet vzdušná postava Golema (naštěstí se tak nestalo:)). Hororová četba to určitě není, ale děsivou atmosféru dokázal autor místy navodit dokonale. Nejvíc na mě působilo, když se Pernath dostal do starého domu, kde kdysi pobýval Golem a to jak našel v té podivné místnosti plné starých krámů balíček studených tarokových karet, tu pasáž jsem si musela přečíst hned dvakrát po sobě. Stejně tak působily ponuré uličky čtvrti za mlžné noci a taky když se na scéně nečekaně zjevil právě Golem… Tohle se nedá popsat, musí se to přečíst – i když to není zrovna jednoduché čtení !!! Často jsem měla pocit, stejně jako hlavní postava, že celý příběh vnímám jako v nějakém polosnu, kdy realita je zamlžená a má nejasné obrysy (pokud to byl autorův záměr tak „klobouk“ dolů, jak se mu to mistrně povedlo…) Nicméně je tam i řada pasáží, které vyžadují větší míru soustředění a také pár filosofických myšlenek, které donutí, aby se nad nimi přemýšlelo (debaty mezi Pernathem, Hillelem a Zwakhem).Taky na mě občas neodbytně dorážel pocit, že je ještě něco navíc skryto mezi řádky, co mi sice uniká, ale vnímám to... Každopádně ta magická atmosféra dýchá z každé stránky a když už nic jiného, tak si aspoň jednou provždy zapamatujete, že opravdu není klobouk jako klobouk…

6 07.06.2013

„Alquist: Já žaluju vědu! žaluju techniku! Domina! sebe! nás všechny! My, my jsme vinni! Pro své velikášství, pro něčí zisky, pro pokrok, já nevím, pro jaké náramné věci jsme zabili lidstvo! Nu tak praskněte svou velikostí!...“

R.U.R je dílko, které není rozsahem nějak dlouhé, ale i na těch pár stránkách dokázal pan Čapek vytvořit něco děsivého a zneklidňujícího, něco, co donutí člověka, aby přemýšlel už při četbě, a aby se zamýšlel nad jeho řádky i po dočtení. A aby ho u toho přemýšlení mrazilo v zádech. Co je podstatné?! Pokrok. Přímočarý pokrok. Pokrok za každou cenu i na úkor všeho ostatního, ať už jsou to lidské hodnoty, city a v konečném důsledku i lidský život. Přesně tak na mě působily úvahy jedné z hlavních postav Domina. Ano, jeho původní myšlenka měla být ryze dobrá a všem prospěšná, ale svět není jen černý a bílý a ty nejušlechtilejší ideály se bohužel celkem často zvrtnou. Chtěl zbavit lidstvo bídy, povinností, práce a námahy. Mělo si už jen užívat životních požitků, námahu by obstarali roboti. Díky nadbytku materiálních hodnot a věcí, které by roboti produkovali, by už neexistoval nedostatek a každý by si bral, co by zrovna potřeboval. Byl by to takový domnělý umělý ráj. Jenže …Něco se zvrtlo a lidi začali být nepotřební. Došlo k tomu, že se přestali množit, přesněji – nemohli. Zato robotů se sériově vyrábělo víc a víc, a jejich moc postupně rostla a lidé si toho, že je něco špatně, všimli až příliš pozdě. Hodnota lidského života v posledních chvílích nabyla na významu a to, co zato stojí a je podstatné si nakonec uvědomili i hlavní hrdinové – bohužel pro ně pozdě:

„Hallemeier: Byla to veliká věc, být člověkem. Bylo to něco nesmírného. Ve mně bzučí milión vědomí jako v úle. Milióny duší se do mne slétají. Kamarádi, byla to veliká věc.“

V poslední části šlo o zoufalou snahu robotů zachovat vlastní existenci. Podstatné bylo ale také to, že si roboti neuvědomovali vůbec jednu zásadní myšlenku a to, že lidé bez robotů byli schopni žít, ale roboti bez lidí nikoli. Což dříve nebo později muselo vést k jejich zániku. Konec symbolizoval určitou naději. Příběh snad ani nemohl končit jinak…

Co se rozsahu týče, jak už jsem naznačila, je to dílko, které se dá přelouskat hodně rychle (ne ve dnech, ale v hodinách – když je čas). Řešit styl u pana Čapka také nemá smysl, on byl a je prostě Pan spisovatel a i když je v povinné četbě, tak jeho díla jsou tak nadčasová, čtivá a místy zneklidňující, že zaujmou snad každého.

6 07.06.2013