Burák
komentáře u knih
Na co Alice zapomněla
Liane Moriarty
Hodně se mi líbil námět knížky a způsob jakým se autorka dokázala poprat s tématem cestování v čase, aniž by postavy skutečně v čase cestovaly. Něco, co se vlastně může stát každému. Hodně vás donutí přemýšlet i nad svým životem, tím co jste si pro sebe plánovali a jak se dokáže člověk od svých plánů, vizí nebo zásad za 10 let odklonit.
Jinak je to ale celkem nudná kniha, rozhodně jsem čekala víc a do dočtení jsem se musela spíš nutit. Škoda. :(
Velké plus má ale kniha za otázky k zamyšlení na konci knihy, které právě můžou skvěle podnítit diskusi!!!!
Pražské jaro
Simon Mawer
Po přečtení knih o Marii Sutrové, se Simon Mawer zařadil mezi autory, jejichž tvorbu budu bedlivě sledovat, protože nasadil laťku dost vysoko a jeho styl mě dost bavil.
O jeho knize Pražské jaro jsem slyšela ještě předtím, a na knihu jsem se chystala dlouho. Zklamaná jsem nebyla. Líbil se mi příběh, styl vyprávění, i (pro mě) nová perspektiva na historickou událost, která tolik ovlivnila naši novodobou historii.
Kdyby se tak chtělo autorovi vrátit k osudům postav této knihy v nějakém pokračování, to by byla paráda!
Clona
Samuel Bjørk (p)
Předchozí dva díly (V lese visí anděl a Sova) mi sice v rámci žánru severské krimi nepříšly nikterak výjimečné, ale nasadily laťku dostatečně vysoko na to, abych si udělala čas na další pokračování. Což o to, rozjezd knihy byl opravdu slušný, životní příběhy postav vyšetřovatelů pokračovaly stejně zajímavě jako v předchozích knihách a vyšetřovaný případ nepostrádal napětí i originalitu. Jenže čím víc se děj posouval k závěru, bylo jasné, že si tuhle kvalitu nezvládne udržet. Ostatně celé zakončení mi přišlo jak od někoho jiného, celkově to působilo strašně odbytě, zmateně a nepromyšleně. Strašně moc mě to zklamalo. Bohužel, jedna z nejslabších knih, které jsem za poslední roky četla.
Kanibal z Nine Elms
Robert Bryndza
Moje první kniha od Roberta Bryndzy - velmi vychvalovaném a doporučovaném autorovi v žánru thriller a krimi. Asi jsem čekala až příliš, ale tohle mě vlastně dost zklamalo. Čtivě napsané to sice je, ale některé úseky v knize jsou až šablonovité, nedalo velkou práci uhádnout kam se bude děj posouvat. Postavy vyšetřovatelů jsou ale vesměs sympatičtí, ještě jim dám šanci v dalším díle z této série.
Zločin jak ho pamatuju
Josef Klíma
O porevolučním zločinu jsem toho přečetla a viděla/naposlouchala v různých dokumentech a filmech hodně. Je to moje opravdu oblíbené téma. Josefa Klímu mám taky hodně ráda, takže tohle byla taková sázka na jistotu. Nových informací jsem se dozvěděla jen pomálu, navíc celá kniha slouží jako osnova velmi povedeného podcastu České podsvětí, ale i tak jsem se nenudila a ráda jsem si některé souvislosti osvěžila.
Prodloužená jízda
Václav Kopta
Po knize jsem sáhla jen proto, že mě zaujalo, že část knihy se odehrává v městečku se kterým i já mám spojeno mnoho vzpomínek. Václava Koptu znám jako vynikajícího hudebníka a hlavně pak jako Radka Převrátila z nestárnoucích Sněženek a machrů, který je mým idolem víceméně dodnes.
Z jeho vzpomínkové knihy jsem ale moc nadšená nebyla. Vypravěčský talent mu sice asi nechybí, ale celkově se mi na knize líbilo hlavně to, že byla tak útlá. Což asi není nejlepší vizitka. :(
Počátek
Dan Brown
Mám knihy s hlavní postavou Roberta Langdona ráda, byť jsou všechny tak trochu na jedno brdo. Svým příběhem, zápletkou ani poselstvím Počátek rozhodně nijak nevyčníval, dostalo se mi toho, co jsem od knihy požadovala. Užila jsem si to, přineslo mi to dost podnětů k zamyšlení i rozšířilo obzory v oblasti dějin umění i umělé intelgence. Proto ráda knize odpustím prvoplánové zápletky, které posouvají děj dopředu i předvídatelnost vývoje celého děje. Na další Brownovu knihu si v budoucnu určitě čas udělám, ale rozhodně to nemusí být hned po tom, co kniha vyjde.
Zánik domu Usherů a jiné povídky (38 povídek)
Edgar Allan Poe
Fascinující je, že něco, co bylo napsáno už téměř před dvěma sty lety, si najde své čtenáře i dnes - a ne jen z donucení v rámci povinné četby k maturitě.
Atmosféru i jistou originalitu to má, i když je jasné, že se čtivost je u každé povídky jiná. Jsem ráda, že se mi kniha dostala po tolika letech od mých středoškolských studií do rukou, ale radši si teď zase zaměřím na soudobější autory.
Smrt na Nilu
Agatha Christie
Zbožňuji detektivky Agathy Christie, zvláště pak ty s Poirotem. Ale zrovna Smrt na Nilu mi úplně nesedla. Respektive, být to od jakéhokoliv jiného autora, tak jsem spokojená, ale tady byla laťka až příliš vysoko. Zápletka i motiv nebyl velkým překvapením. S dočtením jsem neměla nejmenší problém, ale i tak doufám, že příště si přijdu na své více. :)
Muži, kteří nenávidí ženy
Stieg Larsson
Záměrně jsem si šetřila tuhle čtenářskou lahůdku, takže se k ní dostávám až víc jak 10 let od největšího boomu. Mezitím jsem přečetla hromadu jiných severských detektivek, které se na téhle vlně svezly a více či méně se Larssonem inspirují.
Muži, kteří nenávidí ženy jsou opravdu asi to nejlepší co jsem z tohoto žánru dosud četla. Je to čtivé, chytlavé a má to skvělou atmosféru. Jediné co mě trochu zklamalo bylo, že větší část pointy knihy a vraha jsem odhalila dlouho před rozuzlení celého příběhu. Ne že bych byla takový Poirot, ale tím, že mám v tomhle žánru už dost načteno, vidím snadněji ty vzorce chování postav, a vím na co se zaměřit. ¨
Každopádně to byla moc příjemná záležitost a hned navazuju dalším dílem ze série.
Dny opuštění
Elena Ferrante
Poměrně nepříjemná sonda do myšlení ženy - matky, které je skoro 40 a téměř bez varování ji opustí manžel kvůli jiné. Nedivím se, že se v komentářích tolik lidí píše, že knihu odložili na jindy případně ji ani v plánu dočíst nemají. Ono to je docela trýznivé čtení, protože popisuje celkem běžnou věc a to dost reálně, syrově bez příkras. Knize určitě svědčí, že není dlouhá. Hlavní postava Olgy není nijak sympatická, ale věřím, že se v jejím osudu dost žen pozná.
Tohle byla moje první kniha od autorky a určitě ne poslední.
Nekonečná noc
Agatha Christie
Zajímavá literární zkušenost. Knížky paní Christie mám z větší části přečtené, jsem její oddanou fanynkou a její tvorba je pro mě sázkou na jistotu. Ani u Nekonečné noci tomu nebylo jinak, ale je pravda, že tento příběh se hodně od její většiny knih liší. Není to jenom o tom, že chybí vyšetřovatel(ka) případu. Ono totiž, že jde o “případ”, čtenář zjistí až v poslední třetině knihy. Do té doby je to jen takové “poutavé vyprávění o ničem”. Já tu atmosféru, kterou A. Ch. umí vytvořit naprosto zbožňuju, takže mi to nevadilo, ale myslím, že dost lidí by ten hóódně pozvolný začátek asi od četby odradil. Samotný závěr knihy skvělý, ale tentokrát jsem motiv i plán vytušila docela dlouho před odhalením.
Nejlepší víkend
Patrik Hartl
Pokud se vám líbila dosavadní tvorba Patrika Hartla, Nejlepší víkend vás nezklame, protože jede na stejné vlně jako předchozí knížky - navíc mi to přišlo o třídu lepší než Okamžiky štěstí, které mě nenadchly. Je to někde na pomezí oddychovky a trošku smutné sondy do běžného života normálních lidí. S hlavními postavami prožijete celý rok, ve kterém zažijí různé vzestupy a pády, radosti i strasti. Hartl umí psát čtivě, takže se nudit nebudete, i když třeba některé osudy jsou trochu šablonovité.
Není to nic z čeho bych si sedla na zadek, ale pár večerů mi to určitě zpříjemnilo.
Klášterní madrigal
Vlastimil Vondruška
Jestli by tohle měla být vaše první knížka od Vlastimila Vondrušky, prosím vyberete si jinou. Tohle se totiž opravdu nepovedlo. A určitě to nebylo tím, že se nejedná o detektivku, kde se řeší vražda - což je pro Vondruškovi knihy nejtypičtější. Tohle mě nebavilo, nezajímalo mě, jak to dopadne (navíc se to dalo lehce odhadnout), žádná z postav mi k srdci nepřirostla a rádoby peprné erotických scénky mi připomínaly čtení z časopisu Trnky brnky.
Dočetla jsem to dokonce jen proto, že jsem si tohle "veledílo" vzala jako jediné čtivo na dlouhou cestu, kde jsem měla omezené možnosti rozptýlit se jinak.
Na Vondruškovu tvorbu nezanevřu, věřím, že to byla ta pověstná výjimka potvrzující pravidlo, ale při výběru z jeho dalších knížek už budu pečlivější.
Umrlčí cesta
Peter May
Už po několika přečtených stránkách mě příběh natolik pohltil, že jsem vůbec nechtěla odložit knížku. Líbil se mi námět, zápletka, styl vyprávění, atmosféra - všechno bylo přesně podle mého čtenářského gusta. Jenže...zhruba po první třetině, ve chvíli, kdy se začala rozvíjet dějová linka dcery hlavního hrdiny to všechno šlo tak nějak do kopru. (POZOR SPOILER!!") Tradiční klišé pubertální dcery, která svou křehkost skrývá za drsnou fasádou a jen svou inteligencí a schopnostmi dokáže rozluštit podstatu celého detektivního příběhu mi nepřišlo ani trochu uvěřitelné, nudilo mě a ve výsledku mi vlastně vzalo radost z četby. Snadno předvídatelný konec, který je čtenáři, který má už pár detektivek načteno jasný nejpozději v polovině knihy tomu nepomohl.
Škoda. Velká škoda.
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
Stejně jako předchozí knížky prince Ládíka, nezklamalo mě ani tohle jeho vyprávění o putování po Kavkaze.Je to čtivé, nenáročné, ale zároveň poučné a je to proložené chytrým humorem a sebeironií. Přesně podle mého gusta.
Opravdu jsem si to čtení užívala, byť to není ten typ knihy, kdy jdete spát nezvykle pozdě, protože prostě musíte vědět jak to skončí.
Pevně doufám, že autorovi tohle tempo jedné knihy za rok ještě nějakou dobu vydrží. Protože tohle je pro mě při boji proti trudomyslnosti sázka na jistotu.
Aréna smrti
Suzanne Collins
Vsadím se, že kdybych tuhle knihu četla jako patnáctiletá, okamžitě se to zařadí na nejvyšší příčky mých oblíbených knih. Jenže 15 už mi dávno není, od té doby jsem toho dost přečetla a tak už mám trochu vyšší nároky na příběhy, kterým věnuju svůj volný čas.
Čtení úvodního dílu celé trilogie jde skoro samo. Líbí se mi příběh,jeho svižnost, i to, že většina postav má vlastnosti jak dobré, tak špatné. Překvapila mě krutost a syrovost některých scén, ale ne úplně nepříjemně.
Aréně smrti ubírám na hodnocení hlavně kvůli šablonovitě předvidatelným pasážím.
Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že příběh bude pokračovat dalšími dvěma knihami, trochu se ztrácelo ke konci napětí.
Každopádně hned jsem se pustila do druhého dílu, což určitě taky dost vypovídá o tom jak se mi to líbilo.
Merde! Rok v Paříži
Stephen Clarke
Pokud umíte francouzsky jako já tak maximálně "mersý" a "bonžůr", doporučuju si spíš poslechnout audioknihu. Nebojovala jsem s výslovností všech těch dialogů, na kterých je to celé vystavěné a mnohem líp jsem se tak přenesla do děje. V mém hodnocení to přineslo minimálně jednu hvězdičku navíc.
Jinak teda ale nic moc. Nezvolit si tu audioknihu, možná bych to ani nedočetla.
Samotný příběh moc napínavý není, ale popisuje několik vtipných nebo zajímavých zkušeností, které se vám opravdu můžou stát jedině ve Francii, respektive v Paříži. Taky se v tom najde každý, kdo alespoň nějaký čas žil mimo svou rodnou zemi a musel řešit běžné věci v jiném než rodném jazyce a narážel na střet kultur.
Pro mě jsou ty kulturní šoky dost vděčný téma, což byl taky důvod, proč jsem po tomhle dílku sáhla. Asi nejvíc překvapí vyprávění v ich formě, které je docela nekorektní - kulturně, politicky i gendrově. To někdo ocení, někoho to naopak odradí.
Není to vyloženě křupanský, možná je to ten pověstný britský humor, ale prostě mi to úplně nesedlo.
Zajímavá taky je, jak to za těch 13 let od vydání zestárlo. Velká většina narážek na tehdejší politickou situaci, je dnešnímu čtenáři už docela nesrozumitelná. Prostě proto, že už si pořádně nevzpomenete jak to vlastně bylo a kdo byl kdo.
A jednu hvězdu dávám za překlad, protože francouzko-anglické slovní hříčky přeložit do češtiny, tak aby neztratily smysl a ještě byly aspoň trochu vtipné, to vyžaduje dost talentu.
Určitě se nepohrnu do čtení dalších dílů, ale když na sebe náhodou narazíme, ruce pryč asi dávat nebudu.
Pravda o mém muži
Halina Pawlowská
Myslím, že touhle knihou se Halině Pawlovské opravdu podařilo vzdát hold svému zemřelému muži a dostatečně tím jasně vyjádřit co pro ní on, jeho láska a jejich manželství znamenalo. Zároveň z toho cítím jak bylo vypsání se z té nečekané ztráty terapeutické, což potvrzuje i fakt, že kniha vyšla poměrně brzy po smrti jejího manžela.
Já mám lehký styl psaní Pawlowské ráda. Četla jsem od ní několik knih a i když mi všechny obsahem tak trochu splývají, nenudily mě.
Konkrétně Pravdu o mém muži si asi pamatovat budu, protože zaznamenává sice běžný, ale o nic méně silný příběh, ve kterém si najde něco každý kdo kdy žil v manželství.
To prší moře
Radka Třeštíková
Sice se mi to líbilo víc než Bábovky, ale i tak mě docela překvapuje zdejší vysoké hodnocení. Jak tady píšou ostatní, i mě se líbilo vybrané téma a aktuálnost příběhu, stejně tak můžu potvrdit, že je to opravdu čtivé. Chvilkami mi to dost připomínalo rukopis Lenky Lanczové, kterou jsem hltala na základce (možná, že Radka Třeštíková taky a tímto jí vzdává hold...). Na druhou stranu má ten příběh dost logických trhlin, celkově to do sebe rozhodně nezapadá tak, jak si asi autorka přála a o uvěřitelnosti chování většiny postav taky pochybuju. Ale jestli nejste náročný čtenář, hledáte něco na dovolenou nebo si potřebujete zkrátit čas například při čekání na vlak, fungovat to bude.
Abych to shrnula, čekala jsem trochu víc, ale od další knížky od autorky mě to neodradilo.