callahanh
komentáře u knih

Typicky kunderovská záležitost, po níž asi nejlépe pochopíme, proč nakonec emigroval a proč jeho knihy nevycházely. K socialistickému realismu má Valčík na rozloučenou na míle daleko a ideál socialistického člověka nerozvíjí, spíš naopak. Většina postav v knize jsou zcela kunderovsky cynické, podvratné a bohémské a na tom nejjednodušším pozadí (tj. milostné avantýry a následného těhotenství) řeší filozofické problémy typu lásky k životu, nenávisti k lidem, sílu k emigraci atd. V uvolněném lázeňském prostředí se potkává několik postav, jejichž osudy jsou vzájemně propojeny a značně se ovlivňují, přičemž Kundera je staví do poťouchlých a humorných situací, které ale nejsou neuvěřitelné, ba naopak. Asi nevadí, že s žádnou z nich se nedá ztotožnit, protože jejich uvažování je úplně jiné, nejsou moc sympatické a jen sklízí plody svého marnivého života, neboť vše je psáno natolik lehce a zároveň se vše odehrává v době společenské stagnace a rezignace, v níž asi nemělo cenu řešit opravdu závažné problémy. Jakou moc má člověk nad smrtí? Může někdo hřích rodičů vykoupit tím, že naváže vztah s jejich dcerou? Může být první láska ta osudová? I na tyto otázky Kundera nabízí odpověď, a i když s ním leckdy čtenář nemusí souhlasit, je určitě zajímavé získat jiný úhel pohledu. Valčík na rozloučenou není nijak náročné dílo a třeba oproti Nesmrtelnosti je vskutku oddechové, což ale neznamená, že není myšlenkově hluboké. Jen tu jsou tyto myšlenky podány polopatě a bez zbytečných metafor. Asi ideální román pro ty, kteří chtějí s Kunderou začít a zjistit, zda jim jeho styl bude sedět. 70 %


Těžko napsat něco nového k tomu, co už tu je, protože se to vesměs opakuje a vůbec se není co divit. Jak Puzo zvládl na konci šedesátých let knižně odvyprávět příběh mafiánské rodiny pomocí flashbacků, flashforwardů a "současné" linie, zaslouží smeknout klobouček. On ten příběh vlastně sám o sobě není nijak košatý a je prostý, jenže ona forma je zcela dokonalá a propracovanost postav, jejich motivace a dilemata jsou fascinující a zcela strhující. Potěší to o to víc, že akčnějších momentů tu moc není a rozhodně na sebe nestrhávají velkou pozornost. Vše je o atmosféře poválečných USA, vztazích mezi postavami, detailním popisu fungování světa mafie, v němž existuje spravedlnost, byť jakkoli krutá a draze vykoupená a perfektních dialozích. Vytknout se nedá snad nic, protože kniha je navíc čtivá, výborně přeložená a místy strhující. Moderní klasika, která díky své formě a tématu přetrvá ještě hodně dlouho ve čtenářské přízni a budou se k ní vracet další a další generace. 100 %


Hodně zvláštní kniha, u které záleží na tom, zda má čtenář rád pohádky a fantasy. Pokud ano, může být až dojat a celý děj mu bude příjemně odsýpat. Pokud ne, což je i můj případ, bude mít chvíli problém se do knihy začíst, protože střídání roviny fantastických světů a reality je trochu kostrbaté, navíc se tu hodně věcí děje jako by mimochodem, takže je kolikrát čtenář ani nepostřehne. Trošku problém nastává i u hlavní postavy, která je (minimálně zpočátku) ne úplně sympatická a působí hodně rozmazleně, což osobně nemám rád, časem si ale čtenář zvykne a přijme ji takovou, jaká je. Backman ovšem tímto přístupem dokázal knihu ozvláštnit, protože kdyby byla psána klasicky, byla by vlastně tragickým románem o ztrátách, neurovnaných rodinných vztazích a jedné obětavé ženě, která se pro své poslání rozhodla obětovat úplně vše. Odhalování její minulosti v kontextu s dětským náhledem na svět patří k nejsilnějším momentům knihy, v nichž čtenáři postupně dochází, jak silná vlastně babička byla a také to, že v životě přichází momenty, které se vymknou z rukou, aniž by vlastně kdokoli cokoli zavinil. Babička pozdravuje a omlouvá se je hodně nápaditý román, který je asi spíše určen mladším čtenářům a po dospělých vyžaduje trochu vystoupit ze své ulity a oddat se dětským fantaziím, což každý (včetně mě) ale neumí. 70 %


Zelená míle je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy vůbec četl. Postavy, které nemají chybu (obzvláště úžasně zlý a sadistický Percy), skvěle gradovaný příběh prokládaný ještě vyprávěním z domova důchodců, geniální paralela mezi Percym a ošetřovatelem v domově, roztomilá malá/stará myška, prostě all the best. Smutný osud Johna Coffeyho otvírá úvahu o věčné otázce trestu smrti. Ano, či ne? King nám ukazuje, že nikdy není jistota..... Nejvíc mě ale zasáhl (kromě úžasně vylíčené a popsané scény nepovedené popravy chudáka Delacroixe) dojemný, ale ne přeslazený konec, kdy Paul vzpomíná, jak mu zemřela manželka. To je opravdu síla...a přiznám se, že ač jsem muž, tak zelená míle je jediná kniha v životě, u které jsem opravdu plakal a nestyděl se. Zelená míle je zároveň knihou, kterou může číst opravdu každý, i ten, kdo Kinga vůbec nezná. Každý komu jsem ji půjčil byl nadšen a jen chválil.....nezbývá než vřele doporučit všem. 100%


Pro mě zatím nejlepší Holeovka a potvrzení toho, proč je Nesbo tolik populární. Má zkrátka talent psát zajímavě a natolik čtivě, že se u toho čtenář nenudí a naopak se nemůže dočkat toho, co přijde dál. Harry Hole je navíc sympaťák a nelze mu nefandit v jeho boji s vnitřními démony. U Sněhuláka oceňuji hlavně to, jak Nesbo čtenáře vede, kam potřebuje a nechá ho několikrát změnit tezi o tom, kdo by mohl být vrah, aby si na konci uvědomil, že vlastně vše bylo od začátku jasné. Psychologie postav a propracovanost děje fungují výborně a prakticky žádná pasáž tu není zbytečná. Ústřední příběh dává smysl a nepostrádá logiku, takže v tomto směru je vše v nejlepším pořádku. Je pravda, že konec je malinko překombinovaný a možná že tu někdy je zbytečně moc "hollywoodské" akce, ale to se dá snadno odpustit, když je velmi dobře popsaná a není moc dlouhá. Je až s podivem, že i přes délku pěti set stran tu není žádné hluché místo a děj ubíhá zběsilým, ale přehledným tempem dál. Kritizovat částečně filmový styl psaní asi nemá smysl, protože Nesbo ho naštěstí umí používat a výrazněji tím nerozptyluje pozornost. Sněhulák je vynikající detektivka, která přenese trošku mrazivé severské atmosféry až do tepla domova a rozhodně by vám při čtení nemělo být jedno, jak to se všemi dopadne. 85%


Většina čtenářů zná klasické anglické dílo z převyprávění od J. V. Plevy, což je škoda, protože to je upraveno pro děti a je ryze dobrodružnou literaturou. Originál je ale košatější, protože se nevyhýbá úvahám o náboženství, otrokářství a různým pochybám hlavního hrdiny. Ten je také líčen jako ryzí otrokář z koloniální velmoci, protože nikdy nezapochybuje o své roli nadřazeného člověka, jemuž budou všichni podrobeni. Pasáže z ostrova jsou velmi dobré a Robinsonova vynalézavost byla někdy až fascinující, někdy ale přece jen Defoe upadá do stereotypu. Asi nejnepříjemnější ze čtenářského pohledu je jednolitost knihy, která není členěná na žádné kapitoly, je jedním dlouhým textem, a i když v jednu chvíli to vypadá, že se styl změní na deníkový, za chvíli se bez upozornění vrátí zpět a opět se pokračuje v dlouhém textu bez jakéhokoli oddělení. Ačkoli je jasné, co tím Defoe sleduje a proč tuto formu zvolil, nějaké rozdělení přece jen nastavit mohl. Na Robinsonu Crusoeovi je hodně vidět, že byl psán v době, kdy byla Anglie koloniální velmocí, čemuž odpovídá jak obsah, tak chování hlavní postavy, která není jednoznačně sympatická, na druhou stranu to ale ani v dnešní době nijak zásadně nebrání v tom, aby čtenář dílo ocenil. 75 %


Román, který drtivá většina lidí zná z filmových zpracování, četl ho ale málokdo. A je to škoda, protože vzhledem k obřímu rozsahu jde Dumas hodně do hloubky a celý příběh vypráví pomalu a z dnešního pohledu zdlouhavě, což je asi jeho největší bolístka. Rozhodně by se vše vešlo do pěti dílů, což je i znát, protože zatímco první a druhý díl jsou čtivé a poměrně strhující, třetí a čtvrtý jsou rozpačité, protože mnohdy stojí na místě, zase tolik se v nich neděje a určitě by se daly pokrátit. Pátý a šestý díl se pak zase vrací ke čtivosti a oba jsou sevřené a nemají takový rozmach. Druhou menší bolístkou je množství postav, které je extrémní, navíc každá z nich si v průběhu příběhu změní jméno a orientace je poměrně těžká a než se čtenář zorientuje, přece jen to trvá. Jinak ale není co vytýkat, protože jednoduchý a z moderního pohledu trochu naivní příběh o pomstě funguje výborně, je skvěle promyšlený a mnohdy strhující. K tomu všemu pak obsahuje i spoustu nadčasových motivů morálních dilemat o tom, zda děti nesou vinu za hříchy svých rodičů a určitě potěší i netuctovým a docela nečekaným závěrem (jak už tu ale někdo psal, v rozmáchlosti celého díla si mnoha motivů a myšlenek spoustu čtenářů moc nevšimne) a naopak překvapí tím, jak rychle je odbyta část, kdy se Dantes dostane do vězení a následně uprchne, protože ta zabírá slabou třetinu celé knihy. Hrabě Monte Cristo určitě stojí za přečtení i v jedenadvacátém století, protože stále má co nabídnout a nad některými stěžejními motivy se dá přemýšlet, jen je třeba mít na paměti, že vyžaduje zkušeného a tolerantního čtenáře, kterému nevadí poměrně dost ryze popisových a bezdějových míst. PS: Vizuálně moc hezká verze s ilustracemi Adolfa Borna je takřka bezchybná, jen se v ní sem tam objeví nějaká chyba a decentní černobílé ilustrace jsou někdy nesmyslně vloženy do pasáží, v nichž se postavy, které na nich jsou, neobjevují. 80 %


Fanouškům Stephena KInga je nepochybně jasné, že své nejlepší romány už dávno napsal a nepotřebuje nikomu nic dokazovat. Přesto je Billy Summers docela překvapení. Na půdorysu obyčejného příběhu o poslední zakázce se totiž postupem času rýsuje zápletka o lásce v pozdním věku a moci literatury, která dovoluje úplně všechno a je natolik milosrdná, že její autor může se svým oblíbeným hrdinou udělat skoro cokoliv. King na to navíc jde docela chytře, protože onen poslední kšeft uzavře velmi brzy a do popředí pak staví vztah dvou hlavních hrdinů a skrývané literární ambice ústřední postavy, které jsou mnohem zajímavější než úvodní premisa. King zkrátka jako nikdo jiný umí vytvořit hodně specifickou atmosféru, v níž i ten nejobyčejnější člověk se stává výjimečným a nelze mu nedržet palce. A i když Summersův vzpomínkový román není nijak excelentní, čtenář by ho nepochybně rád přečetl, protože ho enormně zajímá, proč se stal nájemným vrahem a nešel jinou cestou. Samotný závěr pak je krásně dojemný a jen ilustruje onu sílu literatury, v níž je možné prakticky cokoliv a nechceme-li, aby někdo zemřel, necháme ho žít. Nebýt extrémně pomalé úvodní třetiny, která je šíleně rutinní a vskutku se dost táhne, zasloužila by kniha asi plný počet, protože to, co se děje posléze, je strhující, melancholické a každému čtenáři s minimální touhou napsat knihu u toho musí zaplesat srdce. 80 %


I po skoro sto letech je Válka s Mloky silně aktuální a při čtení není časový rozdíl moc znát. To je samozřejmě z literárního hlediska výborné, z lidského a historického ale zoufale smutné. Je sice znát, že Čapek byl spíš novinář, protože román jako takový nemá celistvý děj a hodně místa v něm zabírají "výstřižky" z novin a různé zprávy a reportáže, ty jsou ale na druhou stranu působivé, protože jsou psány věcně a objektivně, a tím pádem mají silnou vypovídací hodnotu. O hrdinech jako takových se taky nedá moc mluvit, protože jediný propracovanější je kapitán J. Van Toch, který ale velmi brzy zmizí. Je ale nefér to Čapkovi vytýkat, protože jeho záměrem rozhodně nebyly nějaké propracované lidské postavy. Drtivá většina románu je věnována mločí civilizaci, v čemž je asi ten největší kámen úrazu, protože ta je naopak tak detailní (včetně sexuálního života, který je popisován taky dost široce), až je trochu monotónní a ubíjející a mohla být klidně o něco kratší. To je ale opravdu to jediné, co ubírá body, protože ačkoli jde o alegorii na tehdy nastupující nacismus, je dílo poplatné v jakékoli době a je z něj znát, že lidstvo se od té doby vůbec nezměnilo, což dobře věděl i sám Čapek vzhledem k alarmujícímu konci. 85 %


Fanoušci a znalci Stephena Kinga dobře vědí, že od knihy, která i v tuzemsku vyjde jen v paperbacku, má krásnou, jako by malovanou obálku a není nikterak dlouhá, nemohou čekat nic extra originálního, ale spíš svéráznou poctu brakovým dílům, která u nás nemají bůhvíjakou tradici. V tomto kontextu Později funguje víc než dobře, protože je psáno svižně a čtivě, s otřepaným námětem pracuje velmi dobře, stanovuje vlastní pravidla světa "mrtvých" a nijak se nezatěžuje s propracovanou psychologií postav. Pochopitelně tu nechybí pro autora typické naturalistické výjevy, které se ale drží při zemi a rozhodně na nich není nic nechutného nebo brutálního a děj je příjemně přímočarý a vyhýbá se jakýmkoli odbočkám. Ačkoli hrdina avizuje, že jde o horor, ve skutečnosti jde o duchařský thriller, který sice nezapře béčkovou zápletku, je ale natolik dobře zpracovaný a zajímavý, že nemůžeme mluvit o nějakém vysloveném zklamání. Závěrečné odhalení asi nikoho moc nepřekvapí, není ale tak snadno odhalitelné, nepůsobí ovšem nijak neskutečně a za vlasy přitaženě, což může být dáno i tím, že sám hlavní hrdina si není jist, jak to celé bylo (i když pochopitelně ta horší varianta je pravděpodobnější), navíc tím možná tak trochu vysvětluje svoji schopnost. Na žebříčku děl Stephena Kinga určitě Později nebude nijak vysoko, protože oproti jeho vrcholným dílům v mnohém ztrácí, na druhou stranu s ním ale asi ani sám autor neměl nikterak vysoké ambice, ale chtěl napsat jen a pouze žánrovou jednohubku, která by mohla posloužit jako epizoda nějakého strašidelného seriálu, a potěšit své fanoušky. A to se mu povedlo. 75 %


Naprostá klasika, která ale patří k těm, které by opravdu neměly být v povinné četbě. Ačkoli je román psán z pohledu mladého klučiny, mladí ho úplně nedocení, protože asi nedokáží pojmout román jako celek. Není se co divit, že v době vzniku měl problémy s režimem, protože týden, který předcházel osvobození, zachytil Škvorecký naprosto realisticky jako jeden velký chaos, v němž je dovoleno takřka vše, nejsou rozdíly mezi dospělými a dospívajícími a naplno se ukazují ty pravé charaktery. Danny Smiřický je de facto průvodcem několika událostí, které mají menší, či větší význam a potkává se s lidmi, kteří se s důsledky války snaží vyrovnat po svém a pochopitelně odhalují své pravé povahy, rázem se objevuje mnoho kolaborantů, kteří se snaží obhájit své činy, zároveň se ale odhalují i ti, jejichž charakter byl pevný a nezlomný. Zbabělci jsou o atmosféře maloměsta těsně po válce, o nových nadějích, které visí ve vzduchu, o klukovských snech, které se málokdy splní a o hudbě, která nezná hranice a je tím, co může vytrhnout z marasmu všedních dní. Bolševikovi pochopitelně musel být román trnem v oku, protože postavy jsou až moc realistické a proti ustupujícím Němcům nebojují kvůli přesvědčení a lásce k vlasti, ale kvůli snaze získat přízeň nedosažitelné dívky, případně přikrýt svoje hříchy, navíc Rudá Armáda je tu zachycena také bez příkras. Je pravda, že z dnešního pohledu sexistických připomínek hlavního hrdiny je tu až moc a ženy se vskutku mění jen v objekt fyzického zájmu, to se ale v kontextu věku hlavního hrdiny dá asi pochopit, ačkoli rozumím tomu, že pro mnohé to může být trnem v oku. Zbabělci jsou nicméně výborným obrazem československého maloměsta v období končící války, ukázkou charakterů a svým způsobem nadčasovým románem o mladických touhách, láskách a krutém střetu s realitou. 80 %


Na novele, která inspirovala legendární a geniální film Věc, je nejvíc znát rok, kdy byla psána. Celkový jazyk a dialogy mezi postavami jsou hodně archaické, době vzniku pak odpovídají různé teorie o tom, odkud by ona Věc mohla pocházet a je zkrátka znát, že spíš než na nějakou hrůzu kladl Campbell důraz na tajemnost a neznámost oné "Věci" a atmosféru antarktické výzkumné stanice, která tedy není tak hutná, jak známe z filmu, ale probleskuje a relativně funguje. Zároveň také postava McReadyho není tak charismatická a vyloženě hlavní, což ale zase moc nevadí. Horší je celková jazyková těžkopádnost a pomalý rozjezd, který je vskutku dost unylý, nudný a bohužel i o ničem a čtení dost ztěžuje. Vzhledem ale k malému rozsahu se i přesto novela přečte rychle a ve výsledku převažují pozitiva. Z moderního pohledu tak má Ledové peklo význam ryze historický a ocení ho především hardcore fanoušci sci-fi (hororu už méně, protože není tak napínavý) a pochopitelně znalci filmu, kteří zpětně pochopí, jak geniálně a nápaditě John Carpenter s předlohou pracoval. 60 %


Ačkoli Irving napsal hodně knih a mnoho z nich je mnohem slavnějších, je Modlitba za Owena Meanyho asi jeho nejambicióznější dílo. Na monstrózní ploše vypráví atraktivní příběh plný odboček, který kombinuje momenty ryze tragické s těmi komickými (nejzářivější příklad je asi smrt matky hlavního hrdiny, v níž je tragika spojená s humorem naprosto excelentní), přemýšlí o úloze náboženství v našich životech a snaží se ukázat, že zkrátka musí existovat něco mezi nebem a zemí, co může vést naše životy. Celou knihu prostupuje velice zvláštní melancholická atmosféra, která lehce připomíná tu, s kterou pracuje Stephen King, tzn. že je v ní jakýsi smutek po něčem, co už se nikdy nevrátí a člověk to tak nějak propásl. Je asi pravda, že žádná z postav není úplně "normální" a sympatická, protože každá má něco, co brání si ji připustit k tělu, na druhou stranu to ale dokáží vyvážit něčím, co chvílemi až dojme a tak trochu to vystoupí z jejich "pohodlné ulity". Modlitba za Owena Meanyho je román, o němž by se mohly psát studie a odhalovat se v něm různé symboliky a metafory a rozhodně by to mohla být zábavná práce, která čtenáři nabídne nový úhel pohledu. I jako samostatné a tzv. povrchní čtení ale funguje výborně, protože donutí k zamyšlení a ukáže pomíjivost života jako takového. Jen by asi mohl být o pár desítek až stovku stran kratší. 80 %


V předmluvě k novému (2020) vydání tohoto slavného románu se píše, že Mňačko byl problematický autor a s vydáním každé knihy měl problémy v každé době. Po přečtení jeho stěžejního díla je jasné, proč tomu tak bylo. Autor si nebere servítky a ukazuje válku z realistického pohledu, neexistují tu dobří a zlí, tolik velebení partyzáni nejsou svatoušci a taky dělají docela zvěrstva, na druhou stranu ani Němci tu nejsou líčení jako jednoznační démoni, ale jako lidé, kteří mnohdy nevěděli, do čeho šli. Smrt si říká Engelchen má výbornou atmosféru jakéhosi zvláštního smutku, forma flashbacků funguje velmi dobře, protože rozkrývá různé motivace postav a odhaluje jejich tajemství, skvěle se tu pracuje i s tolik křehkým romantickým vztahem, který byl v dobách válečných ještě mnohem křehčí a čtenáři se osvětlí mnohé z válečných reálií a pochopí, proč v Československu v prvních poválečných volbách jasně zvítězili komunisté. Navíc je tu popsána velmi specifická role žen na válečných polích, o čemž se obecně moc nemluví. Jestli něco vytýkat, snad jen to, že titulní Engelchen není natolik děsivý, jak bychom asi očekávali a ještě ke všemu tu ani tolik nevystupuje, takže je spíš nějakým fantomem, o němž se tu jen mluví, než že by byl reálnou hrozbou. Tzv. povinná četba a klasika bývá někdy zbytečně znechucována právě tím, že je povinná, zrovna u Smrt si říká Engelchen to ale úplně nevadí, protože je to čtivá kniha s atraktivním námětem a z doby, kterou by nikdo úplně zažít nechtěl. 80 %


Tentokrát pojal Dán knihu trochu jinak a mordpartu, která hraje vždy prim, odsunuje do pozadí a de facto ji pořádně zmíní až v polovině knihy! Do té doby vypráví hlavně hodně smutný příběh ředitelky gymnázia, který se zdá být naopak šťastný, končí ale vysloveně tragicky a s podivnou pachutí a opět se potvrdí teze, že nejhorší ze všeho je zhrzená žena. Do toho se odvíjí příběh jedné diskotéky a jejího majitele, který si nechal své problémy přerůst přes hlavu, a aby toho nebylo málo, nepřímo pak zasáhnou i celou mordpartu. Kniha je opět čtivá, svižná, nechybí jí živé dialogy, sympatické postavy, především ale to, co dělá Dána Dánem, tj. naprostá uvěřitelnost reálií, chování postav i zakončení všech kauz. Ačkoli se tu vlastně čtenář o sympatických hrdinech nedozví nic nového, vůbec to nevadí, protože to ani nebyl autorův záměr, ten chtěl spíš ukázat, jak se někdy můžou zamotat lidské osudy, a že i vzdělaný člověk může brutálně naletět a skončit velmi špatně. Ač se to nezdá, tak Na podpatcích je jedna z nejsmutnějších dánovek, protože nenabízí moc naděje a zanechává pocit totální deziluze. 70 %


S Tmou jsem měl problém v tom, že hlavní hrdina mi nebyl úplně sympatický a jeho chování bylo pro mě nepochopitelné. Je samozřejmě jasné, že když někdo náhle oslepne, začne panikařit a chovat se iracionálně, ale v knize mi toho přišlo přece jen trochu moc. Je znát, že Karika má hodně načteno, protože atmosféru umí na malém prostoru vytvořit parádní, zpočátku děj docela šlape, zimní období tomu také značně napomáhá a zápletka, ačkoli těžce béčková, je rozehrána velmi slušně. Postupem času ale jako by docházely nápady a brzy začíná být jasné, že kniha bude stát na závěrečném zvratu. Ten tedy přijde, ale není nijak šokující a ani zvlášť nečekaný, navíc nechává čtenáře úplně chladným. Ke konci už se začíná kupit docela dost otázek, na které nejsou odpovědi (kam zmizeli obyvatelé druhé chaty, kteří pouštěli koledy? jsou ti, co se objeví v závěru, pytláci, nebo někdo jiný?), což je docela problém. Je sympatické, že Karika šel cestou psychologického hororu a částečně se i sám shazuje, když z hlavního hrdiny udělal scenáristu, který přesně zná všechna klišé, podle nichž se ale chová. Jenže knize nějak chybí něco, co by čtenáře vysloveně překvapilo a pomohlo se mu do knihy tzv. více dostat. 60 %


Vladimír Körner píše hodně filmově a na jeho dílech je znát, že je bude psát jako scénáře. Adelheid není výjimkou, neboť jde o novelu, v níž je jen to nejpodstatnější, prostředí je popsáno hodně úsporně a všechno se soustředí na prazvláštní vztah dvou lidí, kteří na sebe zbyli - Čecha, který prožil válku, ztratil všechny příbuzné i iluze, nemá se kam vrátit a chce najít nový smysl života a Němky, která za války patřila mezi elitu a nyní je posluhovačkou ve svém vlastním domě, taky nikoho nemá a vnitřně trochu doufá, že možná právě muž, který přišel, jí nabídne novou naději. Körner zachytil hodně zvláštní a smutnou atmosféru doby těsně po válce, kdy rozum šel stranou a všechno ovládaly rozjitřené emoce a lidé byli buď dobří, nebo špatní. Jeho styl psaní je hodně specifický a úsporný, proto nemusí úplně každému sednout a i já bych asi ocenil, kdyby nechal čtenáři trochu víc prostoru a děj maličko rozkošatěl, v této podobě je ale na druhou stranu docela úderný, působivý a vynikne jeho tragičnost. Smutná novelka ze smutné doby. 75 %


Další případ Richarda Krauze a spol. je vesměs hodně podobný těm dalším. Dán svůj styl nijak nemění, stále píše úsporně, čtivě, svižně a umí skvěle vystavět zápletku. Tato zavádí čtenáře až do roku 1990, takže těží z tehdejší všeobecné amnestie a přináší atraktivní příběh. Oproti ostatním dánovkám je v této rozdíl snad jen v tom, že vrah je znám brzy a jde už jen o to, jakým způsobem bude dopaden a také v tom, že se tu řeší ještě trošku větší politická linie, která ale nakonec trochu vyšumí, trochu netradiční je samotný závěr, který možná zbytečně nechává čtenáře na pochybách. Jinak znovu platí, že popis policejní práce se nejspíš blíží realitě, celá parta vyšetřovatelů je sympatická a děj má spád a nezabývá se zbytečnými odbočkami. Psychologie postav tu tolik není a vše je spíše jednodušší a povrchnější, ke zvolenému stylu to ale naprosto sedne a vlastně to nijak nevadí. Dominik Dán si zkrátka drží úroveň, z níž se nikdy moc neodchýlí a je zárukou jistoty. Mucholapka není zásadní výjimkou. 70 %


Vydání z roku 2004, které jsem četl, je podle nakladatelství zkrácenou formou původního románu, ono to ale nevadí, protože původní jazyk je zachován. Je zajímavé, že ačkoli jde o paměti kata, čtení není vůbec hororové a nějaké naturalistické scény poprav tu absolutně chybí, takže je to vlastně takové "romantizující" čtení. Nejsilnější je kniha v pasážích, které "sepsal" původní kat Mydlář, protože z nich se dozvíme něco o historii Prahy a částečně i českých zemí a také něco o popravách a katovském řemeslu. Dokonce je prozrazeno, že kat byl něco jako doktor, protože vyráběl různé mastičky. Čtení je to překvapivě velmi dobré až strhující a některé osudy jsou vskutku hodně zajímavé. Když se do popředí dostane Mydlářův syn, všechno trošku opadne, což je dáno i tím, že do Prahy vtrhli Švédové a děj už se věnuje spíše boje s nimi a obléhání Prahy než samotným popravám. Popisy onoho obléhání a bitev jsou trošku chaotické a hůře se v nich orientuje, což je malinko škoda, a to i proto, že díky němu se de facto intimní portrét jedné rodiny mění v popis celospolečenského dění, což rozptyluje. Paměti kata Mydláře jsou nicméně výbornou knihou, která i přes značné stáří má čtenáři co nabídnout. 75 %


Snad nikdo neumí zachytit meziválečnou atmosféru Německa tak jako Remarque. Až po přečtení několika jeho knih jsem pochopil, jak zle na tom tahle země byla, z čeho vznikla druhá světová válka, a že bylo obrovskou chybou, že se jí po prohrané válce nijak nepomohlo. Tři kamarádi mají podobně tísnivou atmosféru, z níž úplně čiší bezmoc, beznaděj a absolutní neschopnost postav jakkoli jednat, protože jsou ovlivněny válečným běsněním a jejich život se zúžil na pouhou snahu přežít. Z celého románu je cítit sice nenápadná, o to ale intenzivnější síla přátelství, které může zrodit jen a pouze mezní situace, a které nemůže zničit ani hodně intenzivní láska. Ona záměrná bezdějovost ústředního příběhu jen prohlubuje celkovou melancholii a smutek a dostává se čtenáři pod kůži. Jestli bych měl něco vytknout, byl by to zde již několikrát zmiňovaný utahaný začátek, který byl takový těžkopádnější a nikam se moc neposouval, samotný závěr to ale narovná. Měl-li bych někomu doporučit jedinou Remarqueovu knihu, nebo knihu, která vznikla v meziválečném období, doporučil bych asi tuto. 85 %
