callahanh komentáře u knih

Román, který drtivá většina lidí zná z filmových zpracování, četl ho ale málokdo. A je to škoda, protože vzhledem k obřímu rozsahu jde Dumas hodně do hloubky a celý příběh vypráví pomalu a z dnešního pohledu zdlouhavě, což je asi jeho největší bolístka. Rozhodně by se vše vešlo do pěti dílů, což je i znát, protože zatímco první a druhý díl jsou čtivé a poměrně strhující, třetí a čtvrtý jsou rozpačité, protože mnohdy stojí na místě, zase tolik se v nich neděje a určitě by se daly pokrátit. Pátý a šestý díl se pak zase vrací ke čtivosti a oba jsou sevřené a nemají takový rozmach. Druhou menší bolístkou je množství postav, které je extrémní, navíc každá z nich si v průběhu příběhu změní jméno a orientace je poměrně těžká a než se čtenář zorientuje, přece jen to trvá. Jinak ale není co vytýkat, protože jednoduchý a z moderního pohledu trochu naivní příběh o pomstě funguje výborně, je skvěle promyšlený a mnohdy strhující. K tomu všemu pak obsahuje i spoustu nadčasových motivů morálních dilemat o tom, zda děti nesou vinu za hříchy svých rodičů a určitě potěší i netuctovým a docela nečekaným závěrem (jak už tu ale někdo psal, v rozmáchlosti celého díla si mnoha motivů a myšlenek spoustu čtenářů moc nevšimne) a naopak překvapí tím, jak rychle je odbyta část, kdy se Dantes dostane do vězení a následně uprchne, protože ta zabírá slabou třetinu celé knihy. Hrabě Monte Cristo určitě stojí za přečtení i v jedenadvacátém století, protože stále má co nabídnout a nad některými stěžejními motivy se dá přemýšlet, jen je třeba mít na paměti, že vyžaduje zkušeného a tolerantního čtenáře, kterému nevadí poměrně dost ryze popisových a bezdějových míst. PS: Vizuálně moc hezká verze s ilustracemi Adolfa Borna je takřka bezchybná, jen se v ní sem tam objeví nějaká chyba a decentní černobílé ilustrace jsou někdy nesmyslně vloženy do pasáží, v nichž se postavy, které na nich jsou, neobjevují. 80 %

8 25.08.2023

Fanouškům Stephena KInga je nepochybně jasné, že své nejlepší romány už dávno napsal a nepotřebuje nikomu nic dokazovat. Přesto je Billy Summers docela překvapení. Na půdorysu obyčejného příběhu o poslední zakázce se totiž postupem času rýsuje zápletka o lásce v pozdním věku a moci literatury, která dovoluje úplně všechno a je natolik milosrdná, že její autor může se svým oblíbeným hrdinou udělat skoro cokoliv. King na to navíc jde docela chytře, protože onen poslední kšeft uzavře velmi brzy a do popředí pak staví vztah dvou hlavních hrdinů a skrývané literární ambice ústřední postavy, které jsou mnohem zajímavější než úvodní premisa. King zkrátka jako nikdo jiný umí vytvořit hodně specifickou atmosféru, v níž i ten nejobyčejnější člověk se stává výjimečným a nelze mu nedržet palce. A i když Summersův vzpomínkový román není nijak excelentní, čtenář by ho nepochybně rád přečetl, protože ho enormně zajímá, proč se stal nájemným vrahem a nešel jinou cestou. Samotný závěr pak je krásně dojemný a jen ilustruje onu sílu literatury, v níž je možné prakticky cokoliv a nechceme-li, aby někdo zemřel, necháme ho žít. Nebýt extrémně pomalé úvodní třetiny, která je šíleně rutinní a vskutku se dost táhne, zasloužila by kniha asi plný počet, protože to, co se děje posléze, je strhující, melancholické a každému čtenáři s minimální touhou napsat knihu u toho musí zaplesat srdce. 80 %

8 23.04.2023

Fanoušci a znalci Stephena Kinga dobře vědí, že od knihy, která i v tuzemsku vyjde jen v paperbacku, má krásnou, jako by malovanou obálku a není nikterak dlouhá, nemohou čekat nic extra originálního, ale spíš svéráznou poctu brakovým dílům, která u nás nemají bůhvíjakou tradici. V tomto kontextu Později funguje víc než dobře, protože je psáno svižně a čtivě, s otřepaným námětem pracuje velmi dobře, stanovuje vlastní pravidla světa "mrtvých" a nijak se nezatěžuje s propracovanou psychologií postav. Pochopitelně tu nechybí pro autora typické naturalistické výjevy, které se ale drží při zemi a rozhodně na nich není nic nechutného nebo brutálního a děj je příjemně přímočarý a vyhýbá se jakýmkoli odbočkám. Ačkoli hrdina avizuje, že jde o horor, ve skutečnosti jde o duchařský thriller, který sice nezapře béčkovou zápletku, je ale natolik dobře zpracovaný a zajímavý, že nemůžeme mluvit o nějakém vysloveném zklamání. Závěrečné odhalení asi nikoho moc nepřekvapí, není ale tak snadno odhalitelné, nepůsobí ovšem nijak neskutečně a za vlasy přitaženě, což může být dáno i tím, že sám hlavní hrdina si není jist, jak to celé bylo (i když pochopitelně ta horší varianta je pravděpodobnější), navíc tím možná tak trochu vysvětluje svoji schopnost. Na žebříčku děl Stephena Kinga určitě Později nebude nijak vysoko, protože oproti jeho vrcholným dílům v mnohém ztrácí, na druhou stranu s ním ale asi ani sám autor neměl nikterak vysoké ambice, ale chtěl napsat jen a pouze žánrovou jednohubku, která by mohla posloužit jako epizoda nějakého strašidelného seriálu, a potěšit své fanoušky. A to se mu povedlo. 75 %

8 24.02.2023

Psát originální komentáře ke knihám Dominka Dána moc nejde, protože už je renomovaným autorem, který má svůj styl, který moc nemění. Rozhodně to ale není špatně, protože dokáže velmi čtivě psát atraktivní témata, která jsou dost ožehavá a leckdy vycházejí ze skutečnosti. V Klubku zmijí tomu není jinak a znalejší čtenář pozná odkazy na případ Jána Kuciaka, který dost pravděpodobně probíhal tak, jak je tu napsáno, což je smutné a rozhodně si nejde dělat iluze, že v Česku by to tak daleko nedošlo. Dialogy jsou opět svižné, špičkování všech členů týmu baví a ocenit se musí i humorné scény (oslovení jednoho z policistů v bufetu při svačině), které těžký námět příjemně odlehčují. Ti, kteří už sérii znají, asi budou i lehce dojati (nechci spoilerovat), ale to k podobně dlouhým ságám patří. Asi je trochu pravda, že z Krauze tu je malinko "nadčlověk", bez kterého se kolegové neobejdou a nehnuli by bez něj případem, není to ale nic hrozného, co by sráželo dojem nějak výrazně, na druhou stranu v kontextu celé řady nejde o nijak výjimečnou a extrémně zapamatovatelnou knihu, k níž by se čtenář vracel. 70 %

8 31.01.2023

Naprostá klasika, která ale patří k těm, které by opravdu neměly být v povinné četbě. Ačkoli je román psán z pohledu mladého klučiny, mladí ho úplně nedocení, protože asi nedokáží pojmout román jako celek. Není se co divit, že v době vzniku měl problémy s režimem, protože týden, který předcházel osvobození, zachytil Škvorecký naprosto realisticky jako jeden velký chaos, v němž je dovoleno takřka vše, nejsou rozdíly mezi dospělými a dospívajícími a naplno se ukazují ty pravé charaktery. Danny Smiřický je de facto průvodcem několika událostí, které mají menší, či větší význam a potkává se s lidmi, kteří se s důsledky války snaží vyrovnat po svém a pochopitelně odhalují své pravé povahy, rázem se objevuje mnoho kolaborantů, kteří se snaží obhájit své činy, zároveň se ale odhalují i ti, jejichž charakter byl pevný a nezlomný. Zbabělci jsou o atmosféře maloměsta těsně po válce, o nových nadějích, které visí ve vzduchu, o klukovských snech, které se málokdy splní a o hudbě, která nezná hranice a je tím, co může vytrhnout z marasmu všedních dní. Bolševikovi pochopitelně musel být román trnem v oku, protože postavy jsou až moc realistické a proti ustupujícím Němcům nebojují kvůli přesvědčení a lásce k vlasti, ale kvůli snaze získat přízeň nedosažitelné dívky, případně přikrýt svoje hříchy, navíc Rudá Armáda je tu zachycena také bez příkras. Je pravda, že z dnešního pohledu sexistických připomínek hlavního hrdiny je tu až moc a ženy se vskutku mění jen v objekt fyzického zájmu, to se ale v kontextu věku hlavního hrdiny dá asi pochopit, ačkoli rozumím tomu, že pro mnohé to může být trnem v oku. Zbabělci jsou nicméně výborným obrazem československého maloměsta v období končící války, ukázkou charakterů a svým způsobem nadčasovým románem o mladických touhách, láskách a krutém střetu s realitou. 80 %

8 10.11.2022

Na novele, která inspirovala legendární a geniální film Věc, je nejvíc znát rok, kdy byla psána. Celkový jazyk a dialogy mezi postavami jsou hodně archaické, době vzniku pak odpovídají různé teorie o tom, odkud by ona Věc mohla pocházet a je zkrátka znát, že spíš než na nějakou hrůzu kladl Campbell důraz na tajemnost a neznámost oné "Věci" a atmosféru antarktické výzkumné stanice, která tedy není tak hutná, jak známe z filmu, ale probleskuje a relativně funguje. Zároveň také postava McReadyho není tak charismatická a vyloženě hlavní, což ale zase moc nevadí. Horší je celková jazyková těžkopádnost a pomalý rozjezd, který je vskutku dost unylý, nudný a bohužel i o ničem a čtení dost ztěžuje. Vzhledem ale k malému rozsahu se i přesto novela přečte rychle a ve výsledku převažují pozitiva. Z moderního pohledu tak má Ledové peklo význam ryze historický a ocení ho především hardcore fanoušci sci-fi (hororu už méně, protože není tak napínavý) a pochopitelně znalci filmu, kteří zpětně pochopí, jak geniálně a nápaditě John Carpenter s předlohou pracoval. 60 %

8 08.03.2022

Ačkoli Irving napsal hodně knih a mnoho z nich je mnohem slavnějších, je Modlitba za Owena Meanyho asi jeho nejambicióznější dílo. Na monstrózní ploše vypráví atraktivní příběh plný odboček, který kombinuje momenty ryze tragické s těmi komickými (nejzářivější příklad je asi smrt matky hlavního hrdiny, v níž je tragika spojená s humorem naprosto excelentní), přemýšlí o úloze náboženství v našich životech a snaží se ukázat, že zkrátka musí existovat něco mezi nebem a zemí, co může vést naše životy. Celou knihu prostupuje velice zvláštní melancholická atmosféra, která lehce připomíná tu, s kterou pracuje Stephen King, tzn. že je v ní jakýsi smutek po něčem, co už se nikdy nevrátí a člověk to tak nějak propásl. Je asi pravda, že žádná z postav není úplně "normální" a sympatická, protože každá má něco, co brání si ji připustit k tělu, na druhou stranu to ale dokáží vyvážit něčím, co chvílemi až dojme a tak trochu to vystoupí z jejich "pohodlné ulity". Modlitba za Owena Meanyho je román, o němž by se mohly psát studie a odhalovat se v něm různé symboliky a metafory a rozhodně by to mohla být zábavná práce, která čtenáři nabídne nový úhel pohledu. I jako samostatné a tzv. povrchní čtení ale funguje výborně, protože donutí k zamyšlení a ukáže pomíjivost života jako takového. Jen by asi mohl být o pár desítek až stovku stran kratší. 80 %

8 07.03.2022

(SPOILER) Kazuo Ishiguro umí ve svých dílech vytvořit naprosto jedinečnou atmosféru určitého tajemna, melancholie a nostalgie, a i když jeho hrdinové nejsou vzory morálních ctností, jsou zvláštně posmutnělí a jako by bez emocí a "odosobnění". Malíř pomíjivého světa je přesně takový, na postavě malíře Ona ukazuje autor naprosto bravurně, jak funguje lidská selektivní paměť, která to nedobré vytěsňuje, i ty nejhorší činy se sama pro sebe snaží ospravedlnit "vyšší mocí" (dělali jsme jen, co nám řekli; to, co jsem udělal druhým, bylo v té době pro jejich dobro atd.) a na druhou stranu se marně snaží tyto pochody vysvětlit novým generacím. Nejlepším na celém románu je to, že nikdy se čtenář nedozví úplnou minulost Onovy postavy, nikdy se nedozví, jak moc špatný byl a autor pracuje jen s náznaky, které jsou stejně tak mlhavé jako děsivé. Ve druhém plánu rozebírá složité vztahy mezi učiteli a žáky a také se zamýšlí nad tím, jestli propaganda uměním je "nevinná". V neposlední řadě západnímu čtenáři přiblíží svým způsobem strašlivě pokryteckou japonskou kulturu, v níž se všichni zdánlivě chovají jeden k druhému s úctou a žijí v jakési harmonii, jenže pod povrchem si nic neřeknou přímo, emoce v sobě potlačují a tím pádem leckdy přichází o životní příležitosti. MINISPOILER Je vlastně jedno, zda Ono byl udavač, nebo se tohoto činu dopustil jen jednou, mnohem důležitější je, jak se k tomu staví a také to, že čtenáři vše prozradí jen tak mimochodem, naprosto syrově, bez pocitu jakékoli viny KONEC MINISPOILERU. Ishiguro není soudce, nenutí čtenáře cokoli si myslet, nepodsouvá mu, jaký má mít vztah a názor na hlavní postavu, jen poukazuje na to, že vyrovnání se s osobní minulostí je extrémně těžké a leckdy nemožné, protože lidské pohnutky jsou různé a mnohdy je nechápe ani člověk sám, natožpak aby je někomu dalšímu vysvětlil. Malíř pomíjivého světa je vynikající kniha, o které se dá dlouze přemýšlet a diskutovat, přesto ale není čtenářsky až tak náročná, a pokud se zorientujete v několika časových rovinách, neměl by být problém si vše spojit dohromady. K dokonalosti chybí jen malý kousek. 80 %

8 07.09.2021

Pro čtenáře i Kinga samotného návrat do Castle Rocku, který je takový smířlivý. Divné věci se tam dějí pořád, ale proti tomu, co se dělo dříve, už je to jen odvar, což nevadí. Povznesení má specifickou, hodně zvláštní atmosféru něčeho, co už se nikdy nevrátí a je to spíš takové (možná) rozloučení s maloměstem, které toho zažilo dost a dost a přitahuje různé podivné existence. I když by se mohlo zdát, že King bude variovat svůj román Zhubni, není to tak, protože hubnutí je tu pouze záminkou pro nějaké životní bilancování, především ale není nijak odůvodněné a prostě se děje, což je ale záměr a pátrat po důvodu nemá smysl. V závěru je kniha posmutnělá, ale opět smířlivá, bez patosu a paradoxně nabízí i naději. Je dobře, že autor zůstal u formátu povídky, protože nějaké rozepisování by podobnému příběhu asi moc neslušelo a určitě by jen odvádělo pozornost. Konec možná mohl být propracovanější a emočně silnější, to ale King evidentně nechtěl, proto nechal všechno trochu otevřené. Ve zdejších komentářích několikrát zmiňovaná politická korektnost moc nevadí, protože na ní chtěl King ukázat určitou konzervativnost některých lidí. Povznesení není povídka, k níž se bude čtenář často vracet, ale v nejlepším slova smyslu jde o lehce optimistické (v kingovském slova smyslu pochopitelně) a feel good dílko, které je určeno pro zkušenější Kingovy fanoušky a začínat s ní není úplně nejlepší, protože dojmy o autorovi hodně zkreslí, i když popis závodu v běhu je naprosto fenomenální. Horší je pak všudypřítomný marketing, který z běžné povídky roztažením písma, velkými okraji a obrázky na počátku každé kapitoly dělá novelu a tak ji i prodává, což mi tedy přijde malinko podvod a laciná vějička. 70 %

8 22.06.2021

V předmluvě k novému (2020) vydání tohoto slavného románu se píše, že Mňačko byl problematický autor a s vydáním každé knihy měl problémy v každé době. Po přečtení jeho stěžejního díla je jasné, proč tomu tak bylo. Autor si nebere servítky a ukazuje válku z realistického pohledu, neexistují tu dobří a zlí, tolik velebení partyzáni nejsou svatoušci a taky dělají docela zvěrstva, na druhou stranu ani Němci tu nejsou líčení jako jednoznační démoni, ale jako lidé, kteří mnohdy nevěděli, do čeho šli. Smrt si říká Engelchen má výbornou atmosféru jakéhosi zvláštního smutku, forma flashbacků funguje velmi dobře, protože rozkrývá různé motivace postav a odhaluje jejich tajemství, skvěle se tu pracuje i s tolik křehkým romantickým vztahem, který byl v dobách válečných ještě mnohem křehčí a čtenáři se osvětlí mnohé z válečných reálií a pochopí, proč v Československu v prvních poválečných volbách jasně zvítězili komunisté. Navíc je tu popsána velmi specifická role žen na válečných polích, o čemž se obecně moc nemluví. Jestli něco vytýkat, snad jen to, že titulní Engelchen není natolik děsivý, jak bychom asi očekávali a ještě ke všemu tu ani tolik nevystupuje, takže je spíš nějakým fantomem, o němž se tu jen mluví, než že by byl reálnou hrozbou. Tzv. povinná četba a klasika bývá někdy zbytečně znechucována právě tím, že je povinná, zrovna u Smrt si říká Engelchen to ale úplně nevadí, protože je to čtivá kniha s atraktivním námětem a z doby, kterou by nikdo úplně zažít nechtěl. 80 %

8 11.06.2021

Tentokrát pojal Dán knihu trochu jinak a mordpartu, která hraje vždy prim, odsunuje do pozadí a de facto ji pořádně zmíní až v polovině knihy! Do té doby vypráví hlavně hodně smutný příběh ředitelky gymnázia, který se zdá být naopak šťastný, končí ale vysloveně tragicky a s podivnou pachutí a opět se potvrdí teze, že nejhorší ze všeho je zhrzená žena. Do toho se odvíjí příběh jedné diskotéky a jejího majitele, který si nechal své problémy přerůst přes hlavu, a aby toho nebylo málo, nepřímo pak zasáhnou i celou mordpartu. Kniha je opět čtivá, svižná, nechybí jí živé dialogy, sympatické postavy, především ale to, co dělá Dána Dánem, tj. naprostá uvěřitelnost reálií, chování postav i zakončení všech kauz. Ačkoli se tu vlastně čtenář o sympatických hrdinech nedozví nic nového, vůbec to nevadí, protože to ani nebyl autorův záměr, ten chtěl spíš ukázat, jak se někdy můžou zamotat lidské osudy, a že i vzdělaný člověk může brutálně naletět a skončit velmi špatně. Ač se to nezdá, tak Na podpatcích je jedna z nejsmutnějších dánovek, protože nenabízí moc naděje a zanechává pocit totální deziluze. 70 %

8 03.09.2020

S Tmou jsem měl problém v tom, že hlavní hrdina mi nebyl úplně sympatický a jeho chování bylo pro mě nepochopitelné. Je samozřejmě jasné, že když někdo náhle oslepne, začne panikařit a chovat se iracionálně, ale v knize mi toho přišlo přece jen trochu moc. Je znát, že Karika má hodně načteno, protože atmosféru umí na malém prostoru vytvořit parádní, zpočátku děj docela šlape, zimní období tomu také značně napomáhá a zápletka, ačkoli těžce béčková, je rozehrána velmi slušně. Postupem času ale jako by docházely nápady a brzy začíná být jasné, že kniha bude stát na závěrečném zvratu. Ten tedy přijde, ale není nijak šokující a ani zvlášť nečekaný, navíc nechává čtenáře úplně chladným. Ke konci už se začíná kupit docela dost otázek, na které nejsou odpovědi (kam zmizeli obyvatelé druhé chaty, kteří pouštěli koledy? jsou ti, co se objeví v závěru, pytláci, nebo někdo jiný?), což je docela problém. Je sympatické, že Karika šel cestou psychologického hororu a částečně se i sám shazuje, když z hlavního hrdiny udělal scenáristu, který přesně zná všechna klišé, podle nichž se ale chová. Jenže knize nějak chybí něco, co by čtenáře vysloveně překvapilo a pomohlo se mu do knihy tzv. více dostat. 60 %

8 02.04.2020

Vladimír Körner píše hodně filmově a na jeho dílech je znát, že je bude psát jako scénáře. Adelheid není výjimkou, neboť jde o novelu, v níž je jen to nejpodstatnější, prostředí je popsáno hodně úsporně a všechno se soustředí na prazvláštní vztah dvou lidí, kteří na sebe zbyli - Čecha, který prožil válku, ztratil všechny příbuzné i iluze, nemá se kam vrátit a chce najít nový smysl života a Němky, která za války patřila mezi elitu a nyní je posluhovačkou ve svém vlastním domě, taky nikoho nemá a vnitřně trochu doufá, že možná právě muž, který přišel, jí nabídne novou naději. Körner zachytil hodně zvláštní a smutnou atmosféru doby těsně po válce, kdy rozum šel stranou a všechno ovládaly rozjitřené emoce a lidé byli buď dobří, nebo špatní. Jeho styl psaní je hodně specifický a úsporný, proto nemusí úplně každému sednout a i já bych asi ocenil, kdyby nechal čtenáři trochu víc prostoru a děj maličko rozkošatěl, v této podobě je ale na druhou stranu docela úderný, působivý a vynikne jeho tragičnost. Smutná novelka ze smutné doby. 75 %

8 31.01.2020

Další případ Richarda Krauze a spol. je vesměs hodně podobný těm dalším. Dán svůj styl nijak nemění, stále píše úsporně, čtivě, svižně a umí skvěle vystavět zápletku. Tato zavádí čtenáře až do roku 1990, takže těží z tehdejší všeobecné amnestie a přináší atraktivní příběh. Oproti ostatním dánovkám je v této rozdíl snad jen v tom, že vrah je znám brzy a jde už jen o to, jakým způsobem bude dopaden a také v tom, že se tu řeší ještě trošku větší politická linie, která ale nakonec trochu vyšumí, trochu netradiční je samotný závěr, který možná zbytečně nechává čtenáře na pochybách. Jinak znovu platí, že popis policejní práce se nejspíš blíží realitě, celá parta vyšetřovatelů je sympatická a děj má spád a nezabývá se zbytečnými odbočkami. Psychologie postav tu tolik není a vše je spíše jednodušší a povrchnější, ke zvolenému stylu to ale naprosto sedne a vlastně to nijak nevadí. Dominik Dán si zkrátka drží úroveň, z níž se nikdy moc neodchýlí a je zárukou jistoty. Mucholapka není zásadní výjimkou. 70 %

8 17.09.2019

Vydání z roku 2004, které jsem četl, je podle nakladatelství zkrácenou formou původního románu, ono to ale nevadí, protože původní jazyk je zachován. Je zajímavé, že ačkoli jde o paměti kata, čtení není vůbec hororové a nějaké naturalistické scény poprav tu absolutně chybí, takže je to vlastně takové "romantizující" čtení. Nejsilnější je kniha v pasážích, které "sepsal" původní kat Mydlář, protože z nich se dozvíme něco o historii Prahy a částečně i českých zemí a také něco o popravách a katovském řemeslu. Dokonce je prozrazeno, že kat byl něco jako doktor, protože vyráběl různé mastičky. Čtení je to překvapivě velmi dobré až strhující a některé osudy jsou vskutku hodně zajímavé. Když se do popředí dostane Mydlářův syn, všechno trošku opadne, což je dáno i tím, že do Prahy vtrhli Švédové a děj už se věnuje spíše boje s nimi a obléhání Prahy než samotným popravám. Popisy onoho obléhání a bitev jsou trošku chaotické a hůře se v nich orientuje, což je malinko škoda, a to i proto, že díky němu se de facto intimní portrét jedné rodiny mění v popis celospolečenského dění, což rozptyluje. Paměti kata Mydláře jsou nicméně výbornou knihou, která i přes značné stáří má čtenáři co nabídnout. 75 %

8 05.06.2019

Snad nikdo neumí zachytit meziválečnou atmosféru Německa tak jako Remarque. Až po přečtení několika jeho knih jsem pochopil, jak zle na tom tahle země byla, z čeho vznikla druhá světová válka, a že bylo obrovskou chybou, že se jí po prohrané válce nijak nepomohlo. Tři kamarádi mají podobně tísnivou atmosféru, z níž úplně čiší bezmoc, beznaděj a absolutní neschopnost postav jakkoli jednat, protože jsou ovlivněny válečným běsněním a jejich život se zúžil na pouhou snahu přežít. Z celého románu je cítit sice nenápadná, o to ale intenzivnější síla přátelství, které může zrodit jen a pouze mezní situace, a které nemůže zničit ani hodně intenzivní láska. Ona záměrná bezdějovost ústředního příběhu jen prohlubuje celkovou melancholii a smutek a dostává se čtenáři pod kůži. Jestli bych měl něco vytknout, byl by to zde již několikrát zmiňovaný utahaný začátek, který byl takový těžkopádnější a nikam se moc neposouval, samotný závěr to ale narovná. Měl-li bych někomu doporučit jedinou Remarqueovu knihu, nebo knihu, která vznikla v meziválečném období, doporučil bych asi tuto. 85 %

8 03.09.2018

Přesně takové knihy mám rád, i proto mě Muž jménem Ove potěšil. Backman napsal hluboce lidský tragikomický příběh, který nabízí skvělou ústřední postavu a ve své podstatě je vlastně o hluboké lásce a neschopnosti fungovat jeden bez druhého. Autor nemá problém střídat chvíle vážné s těmi humornými, humor navíc rozhodně není prvoplánový a nesmějete se na celé kolo, ale spíše se tak pousmíváte, což mám opravdu nejraději. Vtipy vychází z reálných situací, o to víc jsou vtipnější a jsou podány natolik citlivě, že jsou chvílemi až dojemné. Je fascinující, jak vlastně na silně romantický příběh dokázal Backman navěsit takhle vtipnou a lidskou podzápletku, která je tak obyčejná, v čemž spočívá její největší síla. Jediné, co knize vytýkám a za co strhávám jednu hvězdu, jsou občas až přehnaná melancholie a především až moc epizodický příběh, který vlastně nedrží u sebe a ve své podstatě je jedno, v které části se kniha začne číst. To ale nic nemění na tom, že Muž jménem Ove je příjemná "člověčina", která se dobře a rychle čte a čtenář se u ní dostane do zvláštní, nikoli nepříjemné, nálady. 80%

8 09.11.2015

Přiznám se, že oproti Sněhulákovi a Levhartovi, které považuji za vrchol série, se mi Přízrak líbil o něco méně. Nejzajímavější je rozhodně nejosobnější Harryho příběh, a pokud čtete sérii jakžtakž postupně, zanechává opravdu silný dojem, protože vývoj postav je asi tím nejzajímavějším, co tu najdete. Tím pádem nemůžete být jen nezúčastněným čtenářem, ale zákonitě máte k hrdinům nějaké vazby a rádi byste, aby s nimi vše dopadlo dobře a oni mohli žít spolu. O to větší je škoda, že námět z drogového podsvětí mě až tak nezaujal a nepřišel mi tak atraktivní jako pátrání po sériovém vrahovi. Trošku mrzí i pasáže, kdy se z Harryho stává pan nepřemožitelný, co přežije úplně všechno, což je opravdu škoda a trošku to dojem kazí. Na druhou stranu tu ale je skoro autentické prostředí, střídání vypravěčů knize výrazně pomáhá, protože na konci se oba "protnou", no a samozřejmě i hodně překvapivý závěr, který příznivcům Harryho nedá spát, dokud nepřečtou díl (zatím) poslední a nepřesvědčí se o tom, co ve skrytu duše vlastně vědí. Knihu tak vlastně plně ocení jen ti, kteří už četli nějaké předchozí romány a znají vývoj postav. Ti ostatní by to číst neměli, protože je tu plno spoilerů na příběhy předešlé a celkově si Přízrak až tak neužijí. Nesbo je vynikající spisovatel, který vymyslel výbornou postavu detektiva, s nímž se nám moc nechce loučit, a ačkoli už je pomalu čím dál větší superman, pořád je s ním zábava a chceme znát jeho osud až do doby, kdy to bude možné. Jen je škoda, že Přízrak mě opravdu tak nechytil a nevtáhl, ale byl pro mě spíš solidním a nadprůměrným severským thrillerem. 70%

8 17.08.2015

King z osmdesátých let a opět perfektní. Nechte ho inspirovat se skutečností a dostanete famózní a napínavý příběh. Opět se tu rozehrává klasický děsivý osud obyčejných lidí, kterým život změnil až jeden nevinný pokus. Psychologie postav je opět brilantní, Andy a Charlie jsou tragičtí hrdinové, kteří si uvědomují své prokletí a King si s tímhle motivem výborně prohrál. Zejména u Charlie, která postupně cítí moc a jen těžko jí odolává. Postava Johna Rainbirda je opět děsivá, jak to umí snad jen mistr King. Škoda, že takových záporáků tu není víc. Všichni jsou slizcí, to ano, ale chybí tu taková ta krutost, kterou King umí vytvořit. Otevřený konec mi nevadil, naopak mi přišel povedený, protože by to taky mohl zakončit nějak rozplizle a špatně. Žhářka je další výborná kniha, kterou určitě doporučuju ke čtení. Sice u ní neběhá mráz po zádech jako u vrcholných děl Kinga, pořád ale paráda. 80%

8 15.05.2014

Dallas 63 není ani politický thriller, ani to není čisté sci-fi, je to od všeho kousek a King si tu umně vybírá ze žánrů to nejlepší a skládá to dohromady. Všechno spojuje výbornou romantickou linií, která je možná trošku laciná, jenže King to umí podat takovým způsobem, že to vlastně nikomu nepřijde. Myšlenka s alternativní budoucností je atraktivní a lákavá a přiznám se, že ta se mi líbila zdaleka nejvíc. Stejně tak mě potěšil odkaz na TO, který byl tak krásně a nenásilně zakomponovaný do děje, že to snad nemůže vadit ani tomu, kdo TO nečetl. V těchto pasážích mi běhal mráz po zádech. Potěšil mě taky konec, který má svůj smysl a je poměrně překvapivý. Nechybí tu ani propracovaná psychologie postav, jasná a zřetelná motivace, zkrátka vše, co dělá Kinga Kingem. Jen to pro mě nebylo tak strhující jako některé dřívější romány a chyběl mi tu taky takový ten typický kingovský záporák. Jinak ale Dallas 63 vřele doporučuji, protože nezklame, jen je možná trošku o něčem jiném, než se v úvodu tváří. 70%

8 15.05.2014