callahanh komentáře u knih

Nevím, zda je to dáno všeobecným hypem, který se kolem knihy vytvořil, ale ve výsledku mě vlastně trochu zklamala. Jonassonovi se nedá upřít čtivost a spád, takže je román přečtený opravdu hodně rychle a je psán dost svěžím stylem. Některé nápady jsou výborné a některé situace opravdu vtipné, což je ale dáno i tím, že osobně mám poměrně rád myšlenku alternativní historie. Co mi ale asi nejvíc vadilo, byla překombinovanost děje, která byla v kombinaci s dvěma příběhovými a časovými liniemi opravdu přehnaná. S tím souvisí i to, že pár momentů už mi přišlo vyloženě absurdních a jejich pointa už byla až moc "náhodná" a vysloveně o štěstí, což se mi zdálo hodně nepravděpodobné. Chvílemi se mi taky zdálo, že Forrestem Gumpem se autor přece jen inspiruje až moc a snaha ho napodobit a možná i překonat byla až moc viditelná (tohle ale může být dáno i tím, že jsem knihu přečetl až teď a mohl jsem se na to díky různým upozorněním soustředit víc). Rozhodně ale nejde o špatné dílo, jen je otázkou, zda to někdo bude číst vícekrát, protože na podobná témata už bylo napsáno víc knih a podle mě i lépe. 70%

6 08.09.2016

Knihu jsem hodně dlouho odkládal, protože fyzika jde úplně mimo mě, takže jsem měl trochu strach. Nakonec ale vůbec nebylo čeho se bát, protože kniha je spíš příběhem nesmírné lásky a velké vnitřní síly a odhodlání. Jane Hawking zaslouží uznání za vše, čím si během dlouhého manželství musela projít a je evidentní, že obrovské psychické vypětí na ní muselo zanechat stopy a málokdo by tohle vydržel. Pozitivem je, že se vůbec nelituje, ale vše podává naprosto věcně a nikdy nechce vzbuzovat soucit čtenáře, což možná přispívá k celkové působivosti. Ve druhém a třetím plánu pak kniha poukazuje na to, jak těžké je žít v jedné domácnosti s postiženým a nemocným člověkem, ignoraci úřadů, která si myslím, že je všude na světě a také na důsledky celosvětové slávy, která musí být ubíjející. Po přečtení je znát, že přes všechna příkoří svého bývalého manžela stále respektuje a svým způsobem miluje. Asi nemůžeme Hawkinga úplně soudit, protože nemoc se na něm krutě projevila a podepsala, přesto k němu osobně moc sympatií nechovám, protože nad svým chováním měl do určité míry kontrolu a spoustu věcí dělal při plném mentálním vědomí. Kniha je psána čtivě a laicky, takže i ti, co fyzice a kosmologii nerozumí, nebudou mít problém se čtením. Oceňuji, že na konci jsou dva dodatky, které přece jen vše trošku uhlazují a pohnutý příběh staví do smířlivějšího světla. Je trochu škoda, že tu chybí jakákoli obrazová dokumentace, která by čtenáři přiblížila, o kom vlastně čte, a o něco větší zmínka o všech Hawkingových dětech, abychom měli představu, jakým směrem se jejich životy momentálně ubírají. Ve výsledku jde u mě o velké překvapení a opravdu jsem nečekal, že mě kniha bude tak moc bavit a bude takhle zajímavá. 80%

6 04.04.2016

Je pravda, že King léty trošku ubral a píše malinko jinak, pořád ale tvoří výborné romány, které jeho fanouškům musí dělat radost. Revival trpí především tím, že má hodně pomalý rozjezd a v některých pasážích je poměrně dost vaty (dalo by se souhlasit s jedním zdejším názorem, že jde spíš o námět na povídku, který byl rozveden na román), to je ale to jediné zásadní, co se mu dá vytknout. Jinak tu je typicky kingovský příběh se zajímavým námětem, který má pro nepřipraveného čtenáře možná až šokující rozuzlení (ani ne tak tím, co se stane, jako spíš tím, co se zde popisuje) a nezbývá po něm než doufat, že Mistr tentokrát neměl pravdu. Postava zběhlého kazatele je přesně kingovsky děsivá i politováníhodná zároveň, protože čtenář ví, proč se stal tím, čím se stal. Sice tu oproti starším románům chybí takový ten moment, který vysloveně nutí číst dál, i když vlastně nechcete a hlavní hrdina mohl být ještě o kousek výraznější, ale to až tak nevadí. Závěr je navíc velkou poctou Lovecraftovým románům a sofistikovanou poctou Frankensteinovi. Osobně neznám jiného spisovatele, který by dokázal v pár větách vyvolat nostalgickou až melancholickou náladu z uplynulých let. Autorovi fanoušci si dílo dřív, či později samozřejmě přečtou, doporučuji ho ale i těm, kteří se mu vyhýbají, protože tady jde spíš o temnější thriller se zajímavou myšlenkou. Revival tedy určitě nění vrcholem Kingovy tvorby, ale patří k takovým těm "jednohubkovějším" jistotám, k nimž se často vracet nebudete, ale jedno přečtení určitě není ztrátou času. 70%

6 20.12.2015

Nevěřil bych, že se u mistra psychologické prózy budu usmívat, ale v tomto případě se to stalo. Ačkoli se děj samozřejmě nemůže brát vážně, protože je silně nepravděpodobný, je dost atraktivní a většinou vtipný. Obdivuji, jaké Havlíček dokázal vymyslet metafory pro sex jako takový, aniž by byly vulgární nebo laciné, ba naopak, jsou vlastně nadčasové a pořád originální. Pochody hlavního hrdiny ohledně toho, jak svést všechny sestry a jejich následná realizace, patří k absolutnímu vrcholu knihy. Možná, že psychologie je tu trošku méně, než bychom asi čekali, vyvažuje to ale humornost a poměrně svižné tempo a vlastně i fakt, jak odvážná na svou dobu (a možná i na dnešní) novela je. Někdy to sice trošku drhne a není to tak strhující jako Havlíčkova vrcholná díla, ale to by tolik vadit nemělo, protože Muže sedmi sester zná málokdo a troufnu si říct, že většinu čtenářů překvapí přístupem, humorem i celkovým nápadem. Je to v podstatě groteska, která funguje velmi dobře, i když není úplně dokonalá. 70%

6 20.09.2015

Těžko říct, zda je Vzkaz v láhvi nejlepší ze série Q, každopádně je pro ni zcela zásadní, protože po úvodních "pokusech" je kniha tentokrát psána trochu jinak. Zatímco dříve sledoval Adler-Olsen vždy jen dvě linie, které se protnuly ve finále, tady sleduje linie hned tři (až čtyři) a především nechává vyšetřovatele několikrát setkat s pachatelem, aniž by to oni věděli, čímž samozřejmě posouvá příběh na trochu jinou úroveň. Vyčítat mu, že kniha není až tak napínavá, asi není úplně fér, protože si myslím, že napětí potlačuje zcela záměrně a nechává si ho až na chvíle setkání policistů s pachatelem a pak ho vyšponuje na úplné maximum. Samotný závěr už je pak znovu strhující a oproti předchozím dílům poměrně realistický a ne až tak přehnaně akční (otevřený epilog, který může někoho hodně dojmout, je pak jen třešničkou na dortu). Velkou hodnotou Vzkazu v láhvi je také fantastická práce s hlavními postavami, protože Adler-Olsen kolem nich tvoří čím dál větší záhady (Kdo vlastně je Asad a jakou má minulost? Co se děje s Rose, která je pravděpodobně schizofrenní?), které vysloveně nutí shánět další a další díly a je zřejmé, že autor později chystá něco, kde dost věcí odhalí. Z tohoto důvodu se jednoznačně vyplatí (a je to i nutnost) číst oddělení Q postupně, protože jinak je až padesát procent celkového zážitku pryč. Měl-li bych knize něco vytknout, byl by to asi pomalý rozjezd a tentokrát ne tak strhující tempo jako v předešlých počinech, nicméně to jsou vlastně jen drobnosti, které na dojmech moc neubírají. Objektivně ale musím hodnotit trošku níž než u prvních dílů. 75%

6 12.09.2015

Přiznám se, že Strážci zákona patří k tomu nejhoršímu, co jsem od Kinga (Bachmana) v poslední době četl. Námět je strašlivě zajímavý, o čemž svědčí i první stránky, které navnadí na to, co se bude vlastně dít, nechybí tu typicky kingovské minispoilery a hutná atmosféra. Často je tu znát, že kniha má být jakousi poctou Samu Peckinpahovi a jeho filmům, které svou brutalitou a líčením některých scén Strážce skutečně připomínají. Bohužel postupem času se čtenář začne ztrácet ve velkém množství postav, které jsou více než z poloviny zbytečné, nemají dostatečně rozvinuté osudy a vlastně jsou na Kinga až překvapivě nezajímavé. To, že knihu vydal pod pseudonymem, naprosto chápu, protože jde o román brutální, násilný a bezvýchodný, což je typickým znakem Bachmana. K nejlepším momentům knihy určitě patří osudy tety a autistického chlapce a překvapivě prakticky všechny doplňky klasických kapitol v podobě různých dopisů a deníkových záznamů (výborná pasáž o cestě do opuštěné šachty), kterým nechybí napětí a jsou výborně a výstižně napsány. Jen ty udrží úroveň ve čtivé a nadprůměrné rovině. Nápad s oživením seriálových postav je rozhodně velmi dobrý, jen lehce nevyužitý. BTW - pokud je na některé knize znát, že King byl při její tvorbě na drogách, je to rozhodně tahle. 70%

6 18.10.2014

Pytel kostí je fajn kniha, dobře a rychle se čte a připomíná mi Kinga ze starých dob. Děj je strhující a napínavý, opět tam cítíme takové to nevyřčené tajemství, které bude hrát velkou roli. Opět tu jsou perfektně vykreslené postavy, hlavně ty záporné (Max Devore) a cítíme soucit s těmi dobrými. Moc se mi ale nelíbila ta duchařina, myslim, že King je silnější v reálných věcech, které se mění v něco hrůzného. Tady ta duchařina mi přišla taková jako deus ex machina, aby se to mohlo vyřešit. Jinak je to ale super kniha, kterou vřele doporučuju a i když je z nějakých devadesátých let, dá vzpomenout na starého dobrého Kinga v době největší formy. 80%

6 15.05.2014

Konečně jsem přelouskal nezkrácené Svědectví a musím říct, že mě překvapilo, že je to vlastně postapokalyptický sociologický román. King tu opět bravurně pracuje s postavami, kterých je ale zbytečně moc, přesto mi tu chybí takový ten jeho typický echtzáporák (Harold je spíš k politování a není to ryzí záporák, který by chtěl ubližovat, spíš to dělá z donucení a jakéhosi pocitu vyloučení). Jinak tu je ale vše, co od Mistra očekáváme. Poměrně hutná atmosféra, propracovaná psychologie, zajímavé dialogy, skvěle popsané prostředí zpustošeného světa a pochopitelně i dost momentů překvapení. Problém mám jen s délkou, která je trošku přehnaná, protože místy bylo hodně poznat, že je tu dost zbytečné vaty, která by tu být nemusela. K úplné spokojenosti mi taky chyběl nějaký pořádný závěrečný střet, všechno to tak nějak vyšumí do ztracena a ten konec zkrátka není tak intenzivní a dechberoucí, na jaký jsem u Kinga zvyklý. Výsledek je ale výborný, protože napsat tisícistránkovou knihu, při jejímž čtení se nenudíte ani na okamžik, je opravdu umění. 80%

6 15.05.2014

Ačkoli je Obsluhoval jsem anglického krále formálně vzato novela, která by tedy měla být přečtena v krátkém čase, čtenáři úplně naproti nejde. Bohumil Hrabal v ní zvolil osobitý styl sestávající z minima kapitol (ty jsou logicky dlouhé), absence uvozovek a skoro i interpunkce a nekonečně dlouhých souvětí. Nečte se tedy úplně snadno, což trochu umocňuje i začátek, který je zdlouhavý a soustředí se spíš na popisy denní rutiny hotelového poslíčka a jeho milostná dobrodružství, která se nebojí určité otevřenosti. Ta je "opsaná" básnicky a docela malebně, takže není nijak vulgární, ačkoli to, co popisuje, pochopitelně "vulgární" je. S ubývajícími stránkami ale osud Jana Dítěte nabírá na obrátkách a najednou se v knize objevuje celistvý příběh, v němž si Hrabal bere na paškál typicky českou malost a unikátní schopnost proplouvat snad všemi možnými režimy. Velmi dobře tu ukazuje, jak se obyčejný člověk, který se snaží najít své místo v životě, najednou může ocitnout na špatné straně barikády a ve své zaslepenosti a radosti, že konečně našel, co hledal, nevidí, co se řítí za průšvih a že to, co dělá, není úplně nejlepší. I proto mu přijde přirozené po skončení jedné etapy "přepřáhnout" na druhou a opět plout s dobou a být se všemi zadobře. Jan Dítě je de facto hodně smutný hrdina, který vidí jen sám sebe, své problémy považuje za ty nejtíživější a nedokáže je zasadit do celospolečenského kontextu. A i když si na konci určité věci uvědomí, nikdy nepřipustí, že by chyboval a mohl tím dokonce někomu ublížit. Je vlastně fascinující, jak poeticky dokázal Hrabal všechno napsat tak, aby Jan Dítě nebyl nesympatický a čtenáře jeho osud zajímal. Pozoruhodné budiž i to, že ačkoli z novely vykukuje drsnost a krutost a někdy se v ní dějí nepěkné věci, opět jsou popsány tak, že vyznívají vlastně ledabyle a jako něco, co se děje jen tak mimochodem. Obsluhoval jsem anglického krále je ve výsledku poměrně poetická kniha, která má svůj specifický styl vyprávění, který ale mnohé odradí a zbytečně odvádí pozornost. A to je přece jenom trochu škoda. 75 %

5 05.09.2024

Kdo už pár "dánovek" přečetl, může de facto při hodnocení používat metodu CTRL+C CTRL+V a upravit jen pár vět. Rozhodně to není špatně, protože Dominik Dán si udržuje vysoký standard a má zvláštní schopnost, že jeho hrdinové jsou tak lidští, že s nimi čtenář prakticky žije. To platí i v tomto případě, protože úvodní pasáž na pohřbu je hodně silná a málokoho nechá chladným, stejně tak smutný je budoucí osud Petry Pergnerové, která je tu jednou z hlavních hrdinek a má našlápnuto na skvělou kariéru. A ono je vlastně dobře, že tyto dvě podzápletky, které oživuje i špičkování policistů plné černého humoru, tu jsou, protože hlavní případ je tentokráte "obyčejný", nemá politickou motivaci a spíše inklinuje k tradiční kritice chamtivosti a typické podoby česko-slovenského kapitalismu a není až tak atraktivní a záživný. Na rozdíl od některých jiných dílů je ale případ dořešen a není v něm otevřený konec, takže čtenář nezůstane na pochybách a nepřijde si malinko "podveden". Opět platí, že ani Kníže Smrt není kniha, k níž by se někdo vracel nějak extrémně často, jako část série ale funguje velmi dobře, opět posune osudy oblíbených hrdinů trochu dál a fanoušky plně uspokojí. 70 %

5 01.07.2024

Ačkoliv nejde o jednoduché čtení a některé pasáže jsou extrémně silné a náročné, rozhodně stojí za to si knihu přečíst. Už jen proto, že čtenář zjistí, že sovětská forma komunismu, kterou obecně považujeme za brutální, byla jen slabým odvarem toho, co prožívali lidé v Kambodži. Autor sugestivně popisuje tamní režim, který doplatil na to, že se moci opravdu chopili nevzdělaní lidé, kteří nedokázali domyslet důsledky svých činů. Popisy jsou mnohdy drsné a těžko k uvěření (a těžko se věří i tomu, že autor všechno přežil), nicméně se od nich nejde moc odtrhnout, protože jsou svým způsobem fascinující. Nechybí tu ani okénko s vhledem do minulosti, které sice osvětluje, jak se Rudí Khmérové dostali k moci, to už ale není tak čtivé a orientovat se v jednotlivých jménech a pojmech je pro Evropana dost těžké. Samotný osud autora je vskutku námětem na film, což se víceméně povedlo a je trochu paradoxní, že skončil, jak skončil, když dokázal přečkat všechno utrpení. Survival in the Killing Fields nikdy nebude "mainstream", je to ale hodně důležitá kniha, z níž jednomu není příjemně, na druhou stranu jen ukáže, že oproti jiným kontinentům se pořád máme víceméně dobře. 85 %

5 08.04.2024

Poměrně málo známá kniha a ono se asi není co divit, protože není úplně čtenářsky jednoduchá a přívětivá. Savage od začátku upoutá hodně autentickou až hmatatelnou atmosférou amerického venkova, která vskutku připomíná western, k němuž pak svádí i tematika, ale román je spíš psychologickým dramatem. Od počátku je jasné, že postava Phila skrývá tajemství, které je postupem času odhalováno, nikdy ale není natvrdo řečeno, čtenáři to ovšem postupně dojde. Zápletka není nijak složitá a peklo, které Phil dělá manželce svého bratra, je opravdu neútěšné a ona trapnost jejich vzájemných setkání se bez problémů přenese ze stránek na čtenáře. Samotný konec je poměrně šokující ani ne tak vyzněním, ale spíše tím, že ho nikdo nečeká, neboť ho nic moc nenaznačuje. Někdy je ovšem kniha až moc umělecká a silně připomíná McCarthyho, což rozhodně není výtka, ale na jeho díla přece jen trochu ztrácí a není tak rozmáchlá. To je ale na druhou stranu dobře, protože pomalé tempo je někdy na škodu a hluchých pasáží, v nichž se toho tolik neděje, je přece jen dost. Dojem určitě zvedá doslov, který toho mnoho vysvětlí, uvede dílo do kontextu a částečně ho interpretuje, čímž dá tak trochu čtenáři možnost přehodnotit názor a zamyslet se nad detaily, jichž si nevšiml. Kolem a kolem je nicméně Síla psa inspirativním dílem, které si málokdo přečte víckrát než jednou, což by asi bylo záhodno, přesto ale funguje a silný dojem zanechá. 80 %

5 18.12.2023

Hodně zajímavý a na česko-slovenské poměry i originální koncept jakési dvojknihy, která sestává z povídek, které spolu nemají společného vůbec nic a zároveň víc, než se může zdát, je nápaditý a všem hororovým fandům určitě stojí za přečtení. Ačkoli se tu Karika nevyhýbá svým v posledních knihách oblíbeným filozofickým úvahám, které malinko zdržují a zpomalují děj, navíc jsou většinou zdlouhavé a zbytečné, dokáže strhnout opravdu hutnou atmosférou, sugestivními popisy lidského zoufalství a motivem děsu, který se skrývá kdesi ve slovenských horách a na "vyvolené" působí vskutku negativně. Nejoriginálnější a nejnápaditější je rozhodně povídka Teufelsloch, kde autor kombinuje klasické vyprávění s emailovou korespondencí a vlastními komentáři, do nichž se promítá stísněná covidová nálada a z autorových zápisků to vskutku vypadá, jako by nastal konec světa. Vyznění pomáhá i časová nechronologičnost. Úroveň jednotlivých povídek je naštěstí relativně vyrovnaná a není tu žádná, která by byla vyloženě nepovedená, zároveň ale žádná úplně nevyčnívá, celé je to navíc čtivé a až na absolutní výjimky vše plyne svižně. Hlad / Žízeň potěší milovníky literárního hororu a po trochu slabším Karikově období ukazuje, že tento autor nám pořád má co dát a nepotřebuje k tomu mnoho. 75 %

5 04.08.2023

Asi je jedno, že kniha je opravdu hodně brutální a některé zločiny jsou fakt hodně drsné, protože s tím čtenář u Keplera musí počítat. Asi ani nevadí, že pachatel trpí psychickou poruchou, kterou má asi tak sto lidí na světě, protože se pořád pohybujeme v rámci nějakého vytvořeného univerza, které se rozhodně nesnaží o to být co nejrealističtější. Jestli mě osobně něco na Keplerových dílech vadí, je to jakási snaha o filmové psaní, protože z každé stránky je znát, že převést knihu do scénáře by nemělo být tak těžké, protože Joona Lina, jakkoli je charismatický a má dobrou dedukci, splňuje všechny definice thrillerového hrdiny - všechny přestřelky přežije, je to skoro nadčlověk a nedělá moc chyb. U filmu to tolik nevadí, protože tam diváka v lepším případě strhnou atmosféra a akce, u knihy je to ale trochu horší, protože čtenář přece jen pracuje s určitou představivostí a představovat si akci není tak úplně jednoduché, navíc když je popsána hodně stroze. Jinak ale vlastně není co vytknout, protože hutná atmosféra funguje, psáno je to čtivě a strhujícím způsobem, jen je tu zkrátka asi až moc klišé a celá zápletka (včetně samotného pachatele) je vskutku až moc za vlasy přitažená a tak nějak si nedokážu představit, že by vše probíhalo tak, že by si toho nejbližší nevšimli. Zrcadlový muž je nicméně ve výsledku solidní keplerovkou, která nemůže nikoho překvapit, svůj účel splní, ale nelze se ubránit dojmu, že už je přece jen až moc prvoplánově spotřební (a to včetně závěrečného cliffhangeru, který směřuje tam, kam všichni znalci série, tuší...). 70 %

5 24.02.2023

Naprosto standardní dánovka, která je spíš o špičkování kriminalistů než o řešení zločinu, což ale v zásadě nevadí. Jestli něco Dán umí, je to zachycení velmi zvláštní atmosféry smutku, kdy se stane zločin, který pramení z jedné hlouposti a ve své podstatě se ho nikdo nechtěl dopustit. To platí i tady, protože linie vraždy je politováníhodná než nějaká úkladná a jen ukazuje, kam až může vést touha po vítězství. Potěší i to, že Krauz tentokráte na vlastní pěst pátrá po tom, zda je jeho manželství v pořádku, a i když se vyvrcholení této zápletky dalo odhadnout dlouho dopředu, je osvěžující a policistu to dost polidšťuje. Ačkoli někdy už se zdá, že Dán vše překombinovává a na relativně malé ploše přidává další a další podzápletky, vždycky to dokáže vybalancovat tak, že na konci už to tak úplně nepůsobí, byť třeba jednu kauzu vyřeší policisté úplnou náhodou. Nevinným se neodpouští je znovu dobrá kniha od Dominika Dána, k níž se v celé sérii asi moc čtenářů nevrátí, protože se v ní hlavní hrdinové nikam příliš neposunou, svůj účel nenáročné, zábavné a relativně napínavé jednohubky bez problémů splní.

5 14.02.2022

Dost možná jediný český "western", který se žánru docela drží, má jeho romantickou náladu a nepůsobí vůbec směšně. Stránskému se podařilo zachytit velmi specifickou a jedinečnou atmosféru poválečného Československa, které bylo na jednu stranu ohromně svobodné a snad vše bylo dovoleno, na stranu druhou se v něm ale objevila hrozba odcházejících německých vojáků a později i nastupující totality. Kniha má obrovskou sílu právě v určitém duchu, protože onu nespoutanost, divokost, krásu přírody, ale hrozící nebezpečí a nepevné charaktery zachycuje naprosto výborně. O to větší je škoda, že v ději už to není takové, protože některá souvětí jsou zbytečně dlouhá a šroubovaná a místy čtenář neví, kdo vlastně mluví a přemýšlí, protože se tu docela přeskakuje v postavách. Nejzajímavější z nich je samozřejmě titulní Maděra, který projde určitým vývojem, ostatní jsou také poměrně dobří, jenže trochu zaměnitelní, protože snad jediná postava (možná s výjimkou Brabence a pochopitelně zemité a rázné Ilonky) není nijak výrazná a odlišená. Zdivočelá země je určitě velmi dobrá kniha, protože zachycuje období, o němž se moc nepíše a dokáže přenést jeho atmosféru a určité nadšení, které národ tehdy zasáhlo, je ale třeba se připravit na to, že se až tak dobře a snadno nečte. 70 %

5 20.01.2022

Jestli něco Körner umí, je to zachycení temné, bezútěšné a depresivní atmosféry konce války v zapadlých oblastech, kde se odehrávají silná lidská dramata. Zánik samoty Berhof v tomto není výjimkou a jeho popis Jeseníků a celé samoty je naprosto fascinující a až hmatatelný. Vzhledem k útlému rozsahu je psychologie postav limitována a čtenář se o nich dozvídá jen to nejdůležitější, což ale nevadí a naopak je to působivější, protože všichni jsou svérázní a osobití a chtějí jen přežít. Zvládnutý a hodně silný je kontrast mezi drsností celé doby a nevinností Ulriky, která ve své naivitě poznává povahu lidí a procitá ze všech ideálů. Je pravda, že zejména první část se čte obtížněji, protože popisů je v ní až moc a velmi specifický a úsečný autorův styl je třeba někdy číst opakovaně, aby čtenář pochopil souvislosti a paradoxně by se dal vytknout i krátký rozsah, protože takové téma by asi zasloužilo trochu rozvést a možná i trochu hlubší ponor do nitra všech postav. Zánik samoty Berhof je velmi dobrá a neveselá novela, která je realistická, jen má čtenář po jejím dočtení pocit, že uběhla přece jen až moc rychle a něco mu v ní chybí. 75 %

5 14.11.2021

Na to, že jde o román, který je o drogách a pravděpodobně i pod vlivem drog psán, dává poměrně smysl. Musí se nechat, že tzv. gonzo žurnalistika má něco do sebe, a to už jen z toho důvodu, že je o úplně něčem jiném, než měla být na začátku. Hrdinův výlet na reportáž o jednom (možná) bezvýznamném závodu se mění na jednu dlouhou drogovou jízdu plnou meskalinu, LSD, heroinu a všech návykových látek, co existují. Děj, i když je celistvý, je spíše záminkou pro různé svérázné úvahy o americkém snu a jeho existenci, navíc naprosto dokonale odhaluje sobectví a až brutální bezohlednost těžce závislých drogových lidí, jejichž život se zúžil na shánění další dávky. Atmosféra končící éry hippies je tu naprosto hmatatelná, což je vidět i na hlavních hrdinech, kteří si ji i s hlavou plnou opiátů plně uvědomují a zběsile spěchají, aby si ji ještě užili. Nechybí tu ani cynický a černý humor. Na ještě vyšší úroveň román posouvají psychedelické kresby Richarda Steadmana, které zcela přesně vystihují jeho náladu. Fear and Loathing in Las Vegas je překvapivě velmi dobrá kniha, která se dobře čte, nepracuje s nějakými extrémními drogovými halucinacemi vytrženými z reality a hodně dobře se po svém zamýšlí nad tím, co všechno je člověk vyzkoušet a jak moc mu to může zničit život. 75 %

5 31.08.2021

Těžce protijaponská kniha, v níž se Crichton s Japonci opravdu nijak nemazlí. Od prvních stránek je vykresluje v tom nejhorším světle a prakticky mezi nimi neexistuje jediná kladnější postava. Autorovou výhodou nicméně je, že čtenáři dokáže představit fungování japonské kultury a obchodních zvyklostí, které jsou diametrálně odlišné od těch "západních". I když kniha vznikla na začátku devadesátých let, bez problémů se dá aplikovat na dnešní dobu, kdy je korporátní politika ještě tvrdší, takže se opravdu není důvod bát, že by byla nějak zastaralá. Detektivní zápletka není tím stěžejním, protože je jen záminkou pro popis japonských praktik, tudíž není tak úplně propracovaná. Není totiž důležité, kdo je pachatel, na což ani čtenář nemá šanci přijít, jako spíš to, jaký je jeho motiv a co všechno jsou Japonci schopni udělat pro zahlazení zločinu. Popisy různých technologických postupů úpravy videozáznamů jsou někdy zdlouhavé a vzhledem k pokročilým možnostem dnes už trochu oldschoolové, nicméně to odpovídá době, v níž se vše odehrává. Autorovi se také daří vytvářet určitou auru tajemna kolem postavy Johna Connora, která by zasloužila samostatný příběh a není úplně jednoznačná, což na ní baví úplně nejvíc. Na její úkor ale hlavní hrdina bohužel není až tak zajímavý a působí dost tuctově. Závěr je pak zbytečně překombinovaný a pachatelé se mění až moc často, ale jak už bylo výše napsáno, o ně ani nejde. Co tedy Crichton ztrácí na příběhu a jeho komplikovanosti, získává na popisech japonských zvyků, celého prostředí a interakci všech postav. Rising Sun rozhodně stojí za přečtení a kvůli struktuře a celkovému pojetí by se mělo líbit i těm, kteří thrillery / detektivky jinak nevyhledávají. 70 %

5 13.08.2021

Zvláštní pojetí Shakespearea, které není úplnou modernizací jeho díla, ale spíš románem o tom, jak se vyhozený režisér snaží adaptovat Bouři v současnosti. Nápad je to dobrý a originální, problémem je to, že aby čtenář plně pochopil, musí Bouři znát. Pokud tomu tak není, kouzlo se trochu vytrácí, protože osudy režiséra jsou sice čtivé a zajímavé, jenže se na nich nedá vysledovat právě paralely s původní hrou a působí tak trochu fádně. Samotný proces inscenace ve věznici je výborně vymyšlený, a i když je občas možná trochu naivní, pořád to není nijak nedůvěryhodné a čtenář je naopak docela fascinován tím, jak vše probíhá. Ocenit se musí i originální nápad s povoleným klením pouze v rámci scénáře hry. Samotná realizace ve věznici a s ní spojená pomsta ale není tak dobře podaná a působí taktéž naivně, ale znovu platí, že při znalosti původní Bouře by byl dojem asi mnohem lepší. Neznalého čtenáře pak určitě potěší i to, že na konci je celá hra převyprávěna, dojem to ale nikterak zásadně nezmění. Oceňuji, že Atwoodová pojala moderní převedení Shakespeara originálně a zajímavě, jen je škoda, že nešla trochu naproti neznalému čtenáři a automaticky předpokládá znalost původního dramatu. Naštěstí je ale román čtivý a natolik promyšlený, že to ve výsledku až tolik nevadí. 70 %

5 30.07.2020