Černorizec komentáře u knih

Hodnocení knihy počtem hvězdiček je zde poměrně vágní; spíš jen tak pro formu.
Modlitba a. nocí je knihou, která se mi stala inspirací v nazírání světa. Předkládá nové úhly pohledu, klade konkrétní otázky, které často jen tušíme kdesi v sobě, snad nás i posouvá kamsi dál.
Přestože s M. Váchou nemohu vždy souhlasit, dokonce bych řekl přesněji, že s ním často nesouhlasím, zůstává pro mě kniha hodnotnou. Dokonce víc, než kdybych s radostí přikyvoval na každé slovo v textu.
Je pro mě důležitá potřeba se o některých věcech vadit, hádat a zde jsou k tomu mnohé impulsy.
Modlitba byla první knihou, kterou jsem od autora přečetl (stále jsem se mu vyhýbal) a myslím, že nebyla poslední.

3 27.07.2013

Z této knihy jsem poněkud v rozpacích. Ze začátku jsem se několikrát přistihl, že mě kniha neuspokojuje. Přesto jsem se k ní vždy vrátil a četl dál. Jazykový humor mám velmi rád. Zde mi ale připadal suchý, předvídatelný. Snad je to způsobeno překladem a originál působí jinak.
Na druhou stranu je to humor, který neurazí. Takové milé chvilkové počtení.

3 07.07.2013

Dějiny lingvistiky jsou knihou, která zachycuje lingvistiku od počátku k dnešku (téměř). Černý začíná od těch nejelementárnějších základů a nejzazších míst lidského uvědomování si jazyka, takže čtenář nemá pocit, jako by byl vhozen do neznámé vody.
Přestože kniha si nemůže z důvodu rozsahu dovolit některé odvětví popisovat zevrubně. tak informace jsou pro čtenáře velmi dostačující (a navíc jsou uvedeny odkazy k další literatuře).
Text není pouhým suchým konstatováním faktů. Černý přes zachování maximální objektivity nesklouzl k pouhé popisnosti, ale doplnil tematiku o detaily, které jinak zůstávají skryty v pozadí.
Kniha se stává velmi přesným kompasem v rozsáhlém a členitém terénu, jakým je lingvistika.

3 24.05.2013

Vyprávění, které mi svou naivitou, překotností a nadhledem vůbec silně připomínalo řeč Forresta Gumpa a strýce Pepina dohromady. Vyprávění, které ale shrnuje nejdůležitější události bouřlivého 20. století, se nachází na pomezí beletrie a esejistiky (jak uvádí už anotace). Díky originálnímu Ouředníkovu pohledu vyplývají na povrch věci, které sice známe, ovšem v novém světle na nás dopadá jejich velká závažnost.
Záměrně naivní dikce ukazuje mj. nebezpečí totalitních režimů, se kterými se lidstvo během této relativně krátké doby sta let setkávalo.
Rekapitulace měnících se představ o vnímání světa politiků, historiků, filozofů, sociologů a mnoha dalších.
Osobně celý text chápu jako jedno velké ozvláštnění.
Ouředníkova Europeana dává čtenářovi tím víc, čím má čtenář větší historické znalosti. Škoda, že mé informace z nedávné historie jsou tak nedokonalé, a nemohl jsem tak vychutnat celý potenciál knihy.

6 15.04.2013

Absurdní drama v celé své absurdnosti. Hodnotit Plešatou zpěvačku není zrovna jednoduché. V absurdním dramatu obecně se využívá primárně buď absurdno vycházející z použití jazyka nebo absurdno situační. Někdy obojí. To bude asi případ tohoto díla.
Docela chápu, že kritici měli zpočátku problémy přijmout tuto hru. Nějak mi zde chybí závěr, nevím, na co myšlenku hry, existuje-li vůbec, vztáhnout.
Ale musí mít taková hra nějaké poslání? Asi nemůžeme na všechny Ionescovy hry pohlížet jako na jeho Nosorožce, kde je myšlenka zjevná. Možná někdy stačí jen poslouchat šílený absurdní svět a dobře se bavit. A já se bavil.

4 06.04.2013

Krásná kniha vyprávějící obdivuhodný příběh ztroskotání lodi dobyvatelů Arktidy.
Obsahuje navíc nemalou fotografickou přílohu, která zkonkrétní čtenářovy představy.
Jediné, co bych autorce vytkl, je jistá duplicitnost informací, kdy je právě "řečený" fakt doložen konkrétní citací z deníků. Tento způsob mi vadil; po několikátém přečtení knihy působí tato "informační podvojnost" rušivě.
Jinak ale knihu doporučuji.

15.02.2013

Asi nejsem stavěný na tento typ "humoru". Kniha mi nepřišla ani vtipná ani zajímavá. Dějově také o ničem. Začátek vypadal slibně, ale další děj knihy se zdál být spíše popisem syžetu. Nebo lépe: jako forma pro příběh, na které se dá stavět.

8 18.01.2013

Prvních pět set stránek ubíhá svým pomalým, ale čtivým tempem. Vy, jako čtenář, si začínáte představovat mnoho cestiček, kterými se příběh bude asi odvíjet. S každou další stránkou jste zvědavější: co To nakonec bude? Zda si lze vykládat příběh jako alegorii něčeho nebo opravdu pouze jako příběh....Těch možností a náznaků!
A pak přijde ten konec. Už při čtení komentářů jsem z něho měl strach, ale snažil jsem se vytrvat. Končím knihu na straně 1004 a posledních cca 50 stránek rád vynechám. Silně věřím, že to tak bude lepší pro mě i pro můj další názor na Kinga. Konec knihy je plácání o ničem a doslova zabíjí To hezké, co se ve Vás při čtení zrodilo.

1 18.01.2013

Nepopírám velmi zajímavou myšlenku, ale nelíbil se mi způsob, jakým ji Kafka "rozebral".
Některý typ čtenáře bude nadšen, ale ten další, kam patřím i já, se bude při čtení nudit; a to ne z těžkosti četby...

2 17.11.2012