Černorizec komentáře u knih
Dlouho jsem se bál o osud současné české literatury. Zbytečně. Na titul Rybí krev jsem místy narážel v různých kontextech, ale nikdy mě přečtení případné recenze dostatečně nenavnadilo na přečtení knihy samotné. Jen v tom názvu bylo stále cosi dráždivě nezodpovězeného.
Ke knize jsem se tak dostal spíše náhodou. Hned od prvních stránek jsem věděl, že to byla správná volba.
Autor používá poněkud sporý styl popisu. Namísto obsáhlých představování je atmosféra fikčního světa nastíněna především skrze nitro a rozmluvy postav. Samozřejmě je pozadí příběhu determinováno reálnými událostmi, ale ty zde slouží skutečně jako pouhé pozadí lemující pocity jedince (respektive mnoha jedinců) postupně vytrhávaného z rodného kraje.
Kniha je tak "svědectvím" nejen procesu stavby jedné jaderné elektrárny, ale především svědectvím o boji za domov, za lidské kořeny, za jejich minulost i budoucnost. Autor podivuhodně věrohodně tvoří psychologii postav, ukazuje jejich bolesti a pády, jejich snahu zachránit svůj rodný kraj v již předem prohrané hře.
Uvědomuji si, že stále nevím, co znamená Rybí krev, ale už vím, že ten pocit, který jsem z toho názvu měl na úplném začátku, dokonale pasuje na atmosféru ne (tak úplně) fiktivního příběhu.
Ohnice -- sbírka, jejíž čtenář již potřebuje víc času na pochopení a na její vstřebání. Asi to není ten typ poezie, který si otevřete někde v šalině cestou do práce; ne pokud ji chcete opravdu prožít.
Přiznám se, že při prvním čtení mě příliš nenadchla. Neporozuměl jsem jí. Ale při každém dalším nahlédnutí jsem jí byl o kousek blíž. Postupně jsem začal pronikat do myšlenkových tajů Ortena a některé verše mě uchvátily (a uchvacují stále).
Jistě, nejsem ještě na konci cesty k pochopení celého toho hlubokého básnického světa. Ale jsem už tak daleko, že není cesty zpět.
Zkuste zpomalit a vychutnat si ji i Vy. Třeba si Vás také získá.
"A táhnou tudy vrány, táhnou hejno zmijí
a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád.
Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvárií.
Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad.
..." Báseň naděje (J. Orten)
Po předchozích zkušenostech s jinou autorčinou knihou (a shlédnutí skvělého filmu Želary) jsem byl zvědavý, jak na mě zapůsobí tato novela.
Jozova Hanula je kniha, jejíž příběh je vyprávěn svižným stylem. Překvapí, kolik atmosféry se autorce povedlo vměstnat do tak malého rozsahu.
Svým způsobem se jedná o romantický příběh (máme tu dva zamilované hrdiny, v pozadí válku, shledání, loučení). Romantiku zde ale předbíhá drama vykreslené syrovou tvrdou dobou, syrovým ještě tvrdším místem a uvěřitelným tvrdým jazykem.
V Želarech se žije dnes již ztracená podoba života ve spojení s přírodou. Příroda tu není jen kulisou, podílí se na mentalitě a chování jednotlivých postav. Želary jsou uzavřený svět s vlastními pravidly, s jakýmsi archetypem vesnického života.
Příběh nenudí, nevázne, nepoužívá klišé. Vše vidíme skrze okolnostmi zdrsněný pohled mladé ženy.
Myslím, že je to jedna z "nejsilnějších" knih, které jsem četl.
Zklamání. Nedočetl jsem.
Snad jsem se třeba ochudil o geniální příběhové vyvrcholení. Snad jsem měl dát Křesadlovi ještě šanci. Proč jsem ji ale nedal?
Protože Křesadlo má obrovský jazykový dar. Dar, kterým jakoby dává tušit, že teď přijde něco úžasného, co nás vtáhne díky kouzlu jazyka někam do hlubin čehosi. Jenže vtahování se nekoná. Do poloviny knihy se vypravěč i postavy plácají v přízemních opakujících se motivech. V klišé. V akčním prázdnu. Zatraceně se nic neděje. Jestli mělo být čtenáři něco sděleno, mělo tak být učiněno do první půlky, v opačném případě je to krádež našeho času.
Ve svém díle nezapře Křesadlo lingvistické dovednosti, a to jak prakticky, tak teoreticky (zde dokonce cenzuroval erotické pasáže skrze hlaholské litery). Je zde vidět i jeho psychologické zaměření. Ale nic víc; tedy nic, co by čtenáře mohlo nadchnout z hlediska narativu.
A erotické pasáže? Taky nic. Neměl jsem chuť je později ani "transliterovat". A když už Vás nenadchne ani ta erotická/pornografická forma knihy, je důvod knihu přinejmenším nedočíst.
Opět jedna z knih, ke kterým nevím, jak se postavit. Těšil jsem se na toto téměř kanonické dílo tak moc, že jsem k němu přistupoval velmi subjektivně.
Je to bezesporu důležitá kniha mající své pevné místo v dějinách moderní společnosti. Věřím, že ve své době (vydání) měla úžasnou schopnost mluvit k lidem, varovat společnost.
Pokud ale mám hodnotit knihu, je pro mě prioritní, aby kniha byla platná i pro současnost. Nechci se ohánět tím, jak to bylo v té a té době úžasné čtení, protože jsem v té době nežil. Pokud tedy toto dílo nahlížím moderníma očima, musím říct, že jsem nebyl tak úplně uspokojen. Obsahově ano. Obavám se, že z tohoto pohledu bude kniha aktuální čím dál víc. Ale na literární i filmové scéně dnes existuje několik děl, která mají zhruba podobnou myšlenku, ale jsou pro dnešního čtenáře/pozorovatele tak nějak dynamičtější. Zkrátka dokáží účinněji (dnešní době) předložit své poselství.
Předchozí díly jsem nečetl (zatím), takže nemám s čím porovnat, nicméně tady jsem se dobře bavil. Neříkám, že vždy, ale když jo, pak velmi hlasitě. Skvělý humor, který Vás (mě tedy určitě) dokáže vysekat z truchlivých i zbytečně přecitlivělých stavů. Zažil jsem po dlouhé době příjemné sarkastické souznění. Těším se na další (i předchozí) hejty.
{Jen drobná výtka: hovorový jazyk sem samozřejmě patří, ale občasné překlepy či porušení větné vazby působí trochu rušivě při čtení. Tyto klidně mohly být v knižní podobě odstraněny.}
Velmi inspirativní kniha, která Vám ukazuje, jak mít nadhled nad jistými věcmi. Jak nebýt jen ovce, ale jak kriticky hodnotit skutečnost, bez potřeby hrát si na někoho. To vše Feynman ukázal na svém životě.
Jan Němec zvolil velmi nezvyklé vyprávění v du-formě. Použití této formy v literatuře je samo o sobě zvláštní a málo frekventované. V Dějinách světla je ale ještě čímsi zvláštnější. A to tím, že vypravěčem je František Drtikol hovořící značnou část příběhu se svým nitrem, promlouvající sám k sobě. Drtikol praktikující meditaci a zabývající se budhismem. To jsou disciplíny, lze-li to takto laicky nazvat, ve kterých má duše a lidské nitro dominantní postavení. Du-forma je tak prostředkem, který dává příběhu naprosto nový rozměr popisující ne stav věcí, ale stav nitra, stav myšlenek, stav emocí.
Du-forma zde navíc funguje ještě jinak. Po nějaké době čtení dochází k tomu, že čtenář jakoby splynul s hlavním hrdinou a sám se stal tím, s kým Drtikolovo nitro rozmlouvá.
Hranice mezi čtenářem tajně poslouchajícím rozhovoru fotografa se svým vědomím a čtenářem stávajícím se adresátem těchto promluv se neustále pohybuje.
Tvrzení Romana Jakobsona, že Zapomenuté světlo patří vedle díla Boženy Němcové a Tkadlečka k nejtragičtějším českým knihám, je neuvěřitelně trefné.
Kam až sahá pohled do duše Jakuba Demla? Kde začíná imaginace a autorova záměrná stylizace? Mám pocit, že Zapomenuté světlo se víc blíží syrové vnitřní zpovědi zklamaného a zničeného muže -- kněze než čemukoliv jinému.
Z. s. je esejisticky laděné dílo o zklamání, smutku, snad nepochopení a (skoro se to bojím napsat) nenávisti(?) k sobě samému.
Některé "kousky" textu působí neuvěřitelně naturalisticky a krutě. Tak nějak vnitřně krutě.
"Ten den, kdy Zezulka zemřela, měl jsem v noci divný sen: viděl jsem zastřeleného zajíce, který ve světnici uprostřed neznámé rodiny z talíře pil svou vlastní krev."
Z. s. je kniha, díky (a nebo kvůli) které budu od teď vidět v Demlovi něco víc,...
Kniha, kterou jsem začal číst s velkým očekáváním. Ale v první části nebylo příliš naplněno. Druhá část už byla skvělá, a když se nad knihou zamyslím jako nad celkem, tak jsem spokojen.
Abbott do příběhu vložil takový malý návod, jak chápat vícedimenzionální světy (jak si je pokusit představit). Ten příběh je geniální. Na Plochozemi (2D světě) demonstruje otázky, které řešíme někdy také, jen ale o dimenzi výš.
Miluju, jak Fuks dokáže na tom správném místě (často na několika stránkách) děj vyhnat na maximum. Jak nám ukazuje, že skutečně každé slovo, každá zmínka, která nám dříve nemusela dávat smysl, má svou důležitou funkci. Že z lehce zmateného románu s příjemnými temnými záchvěvy je najednou dokonale promyšlená hra. Hra se slovy, hra se čtenářem.
Kouzlo Palivcovy poezie spočívá ve schopnosti kombinovat hlásky a slova do nejroztodivnějších spojení. Při hlasité četbě vyzní toto kouzlo na plno, a vy, jako čtenáři, jste nuceni nechat se poddat rytmu jazyka.
Takové trochu zaumné. Josef Palivec je další český autor, který poezii nedělá, ale poezie vychází přímo z něj (protože jinak by nebyl schopen uměle vytvořit tak úžasné verše).
Perverzní. Morbidní. To jsou slova, na která jsem v souvislosti s Křesadlem často narážel. A pak se taky občas někdo zmínil, že jeho dílo je psané zajímavým jazykem.
Asi jsem si prošel drsnější literární školou, proto mě Mrchopěvci svou (pro někoho) perverzností nijak nepobouřili.
Je to úžasná kniha plná filologických a jiných intelektuálních narážek. Plná drsného humoru s místy filozofickým rozběhem (možná častěji, než jsem postřehl).
A hlavně jsou Mrchopěvci psáni archaickým jazykem, ne nepodobným Vančurově stylu (dokonce i některé metafory jakoby byly sestrojeny ve Vančurově dílně).
Krásně cynická kniha.
Pro mě poněkud zklamání.
Jazykově sice zajímavé, občas se objeví úžasná metafora apod., ale příběhově mě tato kniha nenadchla. Nedočetl jsem ji. Snad jindy.
Začínám mít pocit, že pouze Pekař Jan Marhoul byl jedinou knihou, které vdechnul Vančura život.
Mluvíme s počítačem česky je publikace, která se zabývá zpracováním přirozeného jazyka. Operuje s disciplínami jako jsou lingvistika, fyzikální akustika, digitalizace a zpracování signálu apod.
Velmi pečlivě a propracovaně se zabývá jednotlivými kapitolami. Je bohatě strukturně tříděna.
Obsahuje velmi široký okruh informací týkajících se jazyka na mnoha rovinách.
Nevím, jestli knihu zařadit mezi učebnicové texty, nebo vědecké publikace.
Věřím, že přes velmi vysokou odbornost (matematika, počítačové algoritmy) může tato kniha informovat i méně zkušené čtenáře se zápalem pro danou problematiku.
Pro úplné laiky asi není příliš vhodná.
(přestože je to pouze jedna z kapitol, nebál bych se knihu použít coby učebnici fonologie/fonetiky).
I přes zavádějící "pro nefilology" v názvu je kniha (skriptum) velmi hodnotnou studijní pomůckou, a to právě i pro víc než základní orientaci v oboru staré češtiny. Pokud budete chtít jít až na samé dno, tak musíte samozřejmě sáhnout po doplňujících publikacích a topit se v záplavě termínů, často nesystematicky řazených,...
Zde je látka přehledně uspořádána, a pokud se autorce zdály informace málo podrobné, je na tento fakt upozorněno a odkázáno na další zdroje.
Kniha zároveň podává stručný výklad diferenciace nářečí na českém území, což je pro danou látku potřeba, ale u publikace "pro nefilology" bych tento bonus nečekal.
Mimo to se dozvíte o vývoji českého pravopisného systému, hláskosloví, tvarosloví a skladbě.
Je to kniha, kterou jsem přečetl už po několikáté. Pokaždé jsem stále znova okouzlován Vančurovým jazykem, jeho metaforami a v tomto případě i neuvěřitelně naturalistickým popisem.
Básnické zobrazení universa a času v kontrastu s nicotností člověka. Syrové, kruté, smutné, velkolepé.
Velice zajímavá kniha, kde, troufnu si říct, není příběh to hlavní. Děj knihy nás samozřejmě kamsi vede, ale v jeho stínu se táhne ještě jedna linie. Linie úvah, linie myšlenek, jež nejen dotvářejí hlavní postavu románu, ale jakoby navíc komunikovali i se čtenářem.
Geniální diferenciace severské a evropské mentality. Prolamování mnohých tabu s takovou přirozeností, že si až člověk uvědomuje, jak často se ocitá pouze v roli přidělené mu společností.
Zobrazení člověka s jeho pudy, potřebami, s jeho původní přirozeností.
Lyrickoepický příběh, na jehož čtení, pokud si jej chcete vychutnat, doporučuji klidné prostředí. Ne že by šlo o nějaké složité dílo, ale ve vleklejších pasážích můžete mít někdy pocit, že kloužete kamsi mimo děj, a někdy tak ztratíte i několik krásných veršů.
Verše popisující souboj jsou neuvěřitelně silné.
Tohle je tedy onen známý "zbytečný člověk".
Výbor Ortenových nejjemnějších básní z jejichž veršů tryská láska citu a láska těla, smutek, ale i naděje.
Otázky po životě, po smrti.
Krásné čtení.