Evžen Oněgin / Евгений Онегин
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/284/bmid_evzen-onegin-EGW-284.png
4
1379
1379
Klasické dílo světové literatury. Veršovaný román klasika ruské literatury podává obraz života a mravů vyšší a střední ruské společnosti ve městě a na venkově v 1. polovině 19. století.
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 1999 , RomeoOriginální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
Povinnou četbu jsme kdysi četli i v ruském jazyce. Nyní veršované dílo jsem si připomněla v této aknize.
Hlavní postava je podle názvu díla - Evžen Oněgin, který se nudí a hledá po celý svůj mládenecký život své poslání, smysl života: Co nebo kdo to je?
Pěkné dílo, smutné.
Toto Puškinove dielo mám veľmi rada. Onegin, ktorý prichádza na vidiek, sa spriatelí s Lenským. Toto priateľstvo definitívne končí, keď Onegin zvedie Oľgu. Naruší tak šťastie iných a odchádza do Petrohradu. Veľmi sa mi páčil záver, keď citlivá a múdra Tatiana mu hovorí "oddaná som druhému, naveky verná budem mu."
Evžena Oněgina miluji, ale tento překlad se mi nelíbil. Je to asi tím, že mám zafixovaný jiný překlad a tady mi prostě chybí "Já píši Vám, co mohu více...",
(SPOILER)
Postava Evžena Oněgina je pro mne velice inspirativní, proto si níže dovolím připojit jeho charakteristiku:
Evžen Oněgin, postava stejnojmenného románu, představuje typického romantického hrdinu. Na svět hledí spíše s odstupem, nicméně prožívá hluboké city, jež dá najevo jen zřídka. Společnost ho vidí jako nesoucitného podivína, který nezapadá do jejich mravního ideálu. I přesto se nenechává ovlivnit cizími předsudky a udržuje si svůj nadhled v kamenné skořápce, pod kterou se skrývá citlivé ba i rozpolcené jádro. V jeho nitru neustále svádí boj s pocitem zbytečnosti své existence. Melancholické a temné myšlenky mu však nezabraňují v tom, aby si dokázal prosadit svůj osobitý způsob života i rozhodování. Samotářské bytí ho často přivádí na psychické dno, z něhož se snaží vyplout povrchními setkáními ve společnosti. Ani to mu nepřináší spokojenost a klid. Sám vlastně neví, kde a jak by je měl hledat. Přetrvává proto celý život v apatii vůči světu a opovrhuje sebou samým i svým okolím.
O příběhu si samozřejmě můžeme myslet své, jelikož se dnes romantický styl může zdát poněkud křečovitým. Nicméně samotný příběh není až tak důležitý.
Teprve při četbě si můžeme uvědomit, proč je toto dílo považováno za základní kámen novodobé ruské romantické literatury. V díle je opěvován ruský jazyk, ruská krajina, a také nevinnost ruského venkova nezkaženého dekadentním životem vyšší společnosti. Je ovšem zvláštní, že ruští nacionalisté často opomíjejí druhé poselství Puškinova díla obsahující tvrdou kritiku ruské společnosti. Právě tato kritika je autentická, protože Puškin stejně jako mnoho romantiků žil tak, jak psal. Nicméně ve ke své kritice nepřidal žádné řešení. autor zkrátka problémy pojmenoval a posunul se ve vyprávění dále.
Oproti tradičnímu výkladu se mi Oněginovo odmítnutí Taťjány nezdálo zcela cynické (kromě vrácení jejího dopisu). Naopak ji varoval před sebou a svoji chandrou. Mnohem horší je Oněginův pokus získat Taťjánu zpět, když už byla vdaná.
Puškin skutečně vytvořil veliké dílo, které se i dnes čte velice pohodlně a příjemně. Vřele doporučuji i lidem po maturitě.
Jako mnohé čtenáře, mě nejprve oslovil Čajkovský, který tak famozně Puškinovo dílo zhudebnil. Jako mnohé čtenáře i mě po letech dojímá a zároveň rozteskní tragický obsah tohoto díla, obzvláště, když z literatury víme, jaký osud Puškina dostihl ...škoda, že biflování ve školních lavicích nás nenaučilo krásu ruské literatury vnímat, pouze biflovat a opisovat ...velká škoda....
Hrajem si na Napoleony
a lidských tváří miliony
jsou pro nás pouhou podnoží.
Cit, ten už člověk odloží." ...
No...ty části, kde se autor věnuje Evženovi, Taťáně a ději vůbec, jsou výborné.
Dopis Evženovi si opravdu zaslouží proslulost.
Zajímavý je i pohled na ruskou společnost v té době.
No a pak...pak jsou tu ty autorovy odbočky podobající se vzdychání důchodce nad zkaženým světem. Bohužel tvoří poměrně výraznou část knihy a nudí. Alespoň mě tedy určitě.
Rozhodně ale nelituji času, který jsem s knížkou strávila.
Pár pistolí - a stačí.
Pár pistolí a kule jen,
a osud bude rozhřešen.
(SPOILER) Jedna z knih, o které mluvím vůbec nejčastěji. Evžen, ve vší své samolibosti a pocitu důležitosti, kdy jeho touhy a slabosti vítězí nad jeho morálním přesvědčením. Kdy jeho bezbřehá arogance dovoluje ubližovat druhým s takovou přezíravostí, že by si nezasloužil poznat nic než prázdné souložení bez lásky - do konce života. Oproti tomu, jemná Taťána, která, ač jí rozum i konvence carské ruské společnosti říkají, jak je bláhová a naivní, svého Evžena miluje láskou tak věrnou, že ji nezničí ani žárlivost a ani jeho pohrdání. Ale protože kniha není příběhem pro děti, který má končit prozřením a "štěstím až na věky" končí pouze zabalen vší arogancí Evženovi vlastní. Když se s vyčerpáním z nepřetržitého zklamání z okolního světa (a z jeho prázdnoty) vrací za jedinou ženou, která mu poskytla teplou náruč a pochopení, aby následně zjistil, že Taťána je ta, kdo prozřel. A tak jej nečeká nic jiného, než prázdné souložení bez lásky. A vlastně už ani to ne.
"Ó lidé! jak jste po Evě
náchylní k pokušení, slabí:
co máte, to vás netěší,
a had čím dál tím lstivější
vás k tajemnému stromu vábí,
ráj zdá se vám dost žádoucí
jen v zakázaném ovoci."
- Jak přesné, včera i nyní.
(SPOILER) Skvěle napsaný román ve verších. Ohromně se mi líbil jazyk a překlad. Sympatizovala jsem s Taťánou a nesnášela nadutost Oněgina. Když Taťána Evžena nakonec odmítla měla jsem ohromnou radost a moc se mi líbilo jakým elegantním způsobem to udělala.
Trochu depresivní pohled do života ruské smetánky, který se sice točí okolo romantické zápletky, většina knihy je ovšem spíše zpovědí o tehdejším stavu ruské společnosti. Tedy jejích vyšších vrstev, kterým sice fyzicky nic nechybělo, ale... No, nejlepší je podívat se na hlavní postavu Evžena Oněgina, který je svým způsobem prototypem tehdejší ruské venkovské šlechty - mladý, zhýčkaný, svým způsobem ztracený a zpupný bohatýr, který si myslí, že mu celý svět leží u nohou a díky svému na tehdejší poměry nadprůměrnému vzdělání je schopen dělat dojem na všechny okolo. Sám ale vlastně moc neví, co chce a jeho život pro něj samotného postrádá smyslu.
Tam, kde Goetheho Utrpení mladého Werthera pohoří svou patetickou, prozaickou a repetitivní ich-formou, tam se Puškinův Evžen Oněgin blýskne čtivou, upřímnou a vymazlenou poezií. To však není vše! Dnešního čtenáře s ohledem na dataci knihy překvapí i autorský nadhled a minimum odboček od hlavní dějové linie, které byly na tehdejší dobu běžné. Přesto se tam nějaké najdou, např. autorův chvalozpěv na Moskvu, ale to Puškinovi nejde vytýkat – byl to vlastenec. Uznání si zaslouží český překladatel, odvedl parádní práci. Otevřený konec dílu nasadí třešničku na dortu.
Hezké verše, to se upřít nemůže. Ale čekala jsem, že se autor bude více věnovat zápletce. Místo toho však asi polovinu obsahu tvoří všechno jiného, jen ne zápletka. Samotný vztah mezi Taťánou a Evženem je tak upozadněn, což je škoda.
Těšila jsem se romantiku a propracovanou psychologii postav, dočkala jsem se hezkých veršíků o všem možném.
Čtení to ale bylo příjemné.
Nic moc mi teda nedalo, ale bavilo mě to.
V romanticky zveršovanèm kabátku o nenaplněné lásce, minoucí se v čase, stále platná smutná realita, že když konečně dozrajeme k ocenění opravdových citů a hodnot, je bohužel pozdě...a v druhém plánu povzdech nad nudou, povrchností a vyprázdněností "mondénní" společnosti, jež jak básníka samotného, tak jeho postavy, vhání do roztrpčené osamělosti.
Třebaže ani u Oněgina se mi nepodařilo souznít s formou veršované epiky, s jeho melancholickou touhou po hloubce a ryzosti života se nesouznít nedá...
Přečetl jsem hodně knih, dokonce i z klasické literatury a mně blízké ruské literatury 19. století, ale žádná z knih na mě nezapůsobila tolik jako "Evžen Oněgin". Pokud jsem zrovna neobdivoval průběh románu, pak jsem žasl nad stavbou veršů. Moc se mi líbí hlavní postavy, samotná pointa a především nadčasovost tohoto díla. Rád se k románu někdy zase vrátím.
Audiokniha. Skvělý, nadčasový příběh, veršovaný román o promarněném životě
Autorovy další knížky
| 1999 |  Evžen Oněgin / Евгений Онегин |
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 | Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
Jsem rozpolcená, jaké hodnocení dát.
Příběh sám o sobě je skvělý, hluboký, smutný a pravdivý. Bohužel i takto se můžou lidské životy vyvinout a celkem často se to stává i dnes, v tom si doba nevybírá.
Zajímavý je i vhled do života a myšlení tehdejších lidí - co je to za šílené nápady někoho vyzývat na souboj? No však Puškin o tom věděl své, prý se zúčastnil 28 soubojů, než se mu ten poslední stal osudným…
Jenže mě i toho všeho neskutečně rušila ta veršovaná forma. Verše jsem neměla ráda už na střední, za mě jsou zbytečně lyrické a chápu je zhruba po úroveň “Znám křišťálovou studánku… :-).
Takže za toto, Saško, přece jen hvězda dolů :-D