chromanna komentáře u knih
Tuto knihu nejde číst po kapitolách, protože s každým koncem kapitoly nutně potřebujete vědět, jak to bylo dál. Což je dáno i formou vzniku knihy, která vycházela původně online po kapitolách, takže se snažila čtenáře neustále držet v napětí. Celou dobu je vám jasné, že hlavní hrdina vždy ze všeho vyvázne. Nedočkavě hltáte děj. Ne kvůli otázce ZDA hrdina přežije, ale spíš JAK. Konec mne naprosto odrovnal. Stejně tak doslov k příběhu kolem vzniku knihy.
Dramatický příběh chlapce, který těžce nese posměch dospělých a vrstevníků, že se do jeho neuměle vyrobené vrše žádná ryba nechytí. Často zamrzí jeho ošklivé chování ke kamarádce Mariken, která se mu jako jediná neposmívá. Z jeho bezhlavé cesty na moře mrazí v zádech.
Jsem nadšená. Ultimátní a v rámci fyziky všepojímající kniha. Na fyzice jsem nikdy nedávala pozor, takže místy mi některé pasáže dávaly zabrat. Popisovány jsou jak různé stroje, tak hlavně i fyzikální zákony, které je vůbec dávají do chodu. Úžasné ilustrace i vtipné úvodníky ze světa mamutů u každé větší kapitoly. Po této naloži informací už nikdy nebudu koukat na auto jen jako prostředek k přepravě z místa A do místa B.
Nečekejte klasické pohádky s čarodějnicemi, trpaslíky a princeznami. Název mluví za vše. V hlavních rolích tu jsou auta, policisté, stopaři a "jejich šoféři". (Poznámka pod čarou: Víte, že na začátku jezdila auta bez řidičů!?) Knížka vyšla poprvé v roce 1965. Vyprávěním nenásilně probublává tehdejší JZD mluva, ale hlavně lehkost a stále fungující humor. Čtenáře, pardon, malé i velké motoristy pobaví i po více než čtyřech desítek letech.
Chtěla jsem si dopřát nějaký mozkový výplach. Potřeba byla Hartlovou prvotinou naplněna. Třídní sraz je sice zajímavá výchozí situace, ale na pořádnou knížku ještě nestačí. To celé zabalit do krize středního věku a omotat pentlí vulgarismů. Naservírovat s dějem vćelku předvídatelným.
Krásné a malebné příběhy, které autor postupně "přimalovává". Co příběh, to zajímavá pointa a trefné morální ponaučení, nad kterým se zamyslí i rodiče. Příběh jednoho lesa je totiž příběhem nás všech a každý se v něm najde. Kdy řešením svízele je dobře položená otázka, nový úhel pohledu, či jen hřejivý úsměv. A co mě nejvíce těší a je to celkem u dětských knížek neobvyklé je, že hlavní postava - Tralalí stromeček - je dětským hrdinou, který je tím moudrým, co radí a pomáhá starším a dospělým.
Autorka nikomu nic nevnucuje, nenabízí drahé kurzy znakování a netvrdí vám, že vaše dítě nebude dostatečně in, když znakování vynecháte. V podstatě vychází z přirozené tendence nás všech vytvářet znaky-gesta. Moc dobře se mi ale nečetla. Příliš mnoho pro mne zbytečné teorie, když jsem byla lačná po konkrétních znacích. Líbily se mi uváděné příklady přímo ze života spisovatelky a její dcerky Dorotky. Taky rozvedení více možných znaků pro předmět - ano, není jeden jediný správný znak. Samotná teorie by se dala shrnout do věty: Znaků by mělo být tak akorát, měly by být jednoduché, vycházet z potřeby a námětů dítěte. A zbylý prostor vyplnit náměty na provedení znaků, kterých je uvedeno trestuhodně málo a řada rozepsaných v textu (např. žirafa, rozbít, opravit) pak chybí ve "slovníčku" na konci. "Ve věku 17m už Dorotka u snídaně nebo u svačiny běžně konverzovala o tom, zda chce jogurt MERUŇKOVÝ, JAHODOVÝ nebo HRUŠKOVÝ či si dá pečivo s MÁSLEM, s MARMELÁDOU nebo se SÝREM, popřípadě jaký typ sušenek (PIŠKOTY, ZVÍŘÁTKA, BE-BE nebo ty VELKÉ)...". Což o to. Dorotka to zvládla, ale já si doposud lámu hlavu provedením. Celé to počtení mne inspirovalo hlavně k tomu na situace a předměty nahlížet ve znacích ("jak bych to asi znakovala?"). Teď vím, jak vůbec začít. I když autorka čerpá hlavně z vlastní zkušenosti, působí seriozně, důvěryhodně a fundovaně. K samotné metodě není příliš kritická. Hlavně bacha na přehnaná očekávání. Pokud dítě sabotuje, tak sabotuje.
Kniha, potažmo celá edice Šťastné dítě, mi přijde jako užitečná pomůcka pro rodiče, kteří neumí moc používat intuici a dělají s dětmi zbytečné chyby. Největší omyl je, když se na doporučeních z knihy sveřepě lpí. Hodně rodičů je pak zbytečně vystresovaných a investují peníze do něčeho, co pak ani třeba nevyužijí. V řadě tvrzení jsem se osobně s autorkou neztotožnila - používání peřinky u novorozenců, nošení v baby vaku místo v šátku, nošení dítěte v klokánce zády k rodiči, bazírování na nastavování denního režimu, prapodivná teorie o kojení ("nežádoucí mísení čerstvého a natráveného mléka"), nezvládnutí ohlašování vyměšování do 18 m, manipulace rodičem pláčem do 1 roka, potřeba nechat dítě vyplakat. Některé rady mi pomohly při nastavování vlastních pravidel péče (i mimo domácí prostředí) - např. různé vhodné způsoby manipulace s dítětem, nenošení dítěte v rukách ve vertikální poloze dokud nesedí, nepomáhat nepřipravenému dítěti předčasnými praktikami v rychlejšímu psychosomatickém vývoji (neposazovat, nevodit předčasně za ruce), předměty na hrazdičce ve vzdálenosti 15 cm od sebe (předcházení šilhání). Není na škodu, že autorka dělá osvětu v tomto směru, ale je třeba číst s nadhledem! S rezervou.
Stále zábavné, ale už bez jiskření dílu prvního. Rutinní pokračování. Těžko uvěřitelné dialogy a situace. Vsechny postavy mluví jednou řečí a to řečí pana Bočka. Hrdinka se zmítá mezi ostrovtipnou emancipovanou Amazonkou, puberťačkou (uíííííí!). Na jednu stranu při psaní deníkových zápisků nešetří dost pestrou slovní zásobou a pak vás vždy územní tím, že si některé slovo (šik) musí najít ve slovníku. Jediným vývojem prošla snad postava paní Tiché, která mluví méně sprostě.
Sonda do mezilidských vztahů a pokřivených životních hodnot. I po 60 letech stále aktuální. Nejvíc se mi líbila propracovanost postav, které jsou prokresleny nejen dialogy, popisem zevnějšku a dosavadních životů, ale i myšlenkami jednotlivých postav. Vyráží až dech, jak dokonale je dokázal Steinbeck vystihnout. Přečteno na jeden zátah!
http://www.csfd.cz/film/313187-jeptiska/
Přečteno jedním dechem! Bestiálnost samotného knižního motivu vražd umocněn vykreslením tehdejšího režimu SSSR.