Claudius
komentáře u knih

Má pouť napříč vším Kotletou je pohříchu teprve v roce 2016, neboť mistr vydává knihy rychleji, než je stíhám číst, tedy mé zpoždění nabývá velikosti kráteru, co zůstal z východního Slovenska.
Spad je velmi osvěžující posun v Kotletově tvorbě. Přízemnější, ne-nadpřirozený, s větší pozorností na budování světa a atmosféru. Méně kulervoucí akce některé fanoušky možná zamrzí, ale mě těší, že autor ve Spadu konečně změnil zažitý scénář. Děj je dokonce příjemně uzavřený, což jsem u prvního dílu série nečekal. Jsem upřímně zvědavý, kam nás dovedou navazující díly.


Na začátku je to ještě takové opatrné. Jarvi se nechává vláčet ostatními, akorát se sebeironicky komentuje, což je sice sympatické, ale rychle se toho čtenář zají. Po velmi předvídatelném zvratu však Jarvi vezme život do vlastních rukou (pun intended) a pak už nemám žádné výhrady.
Neboť Jarvi je výborný - chová se logicky, rozumně, je vtipný a inteligentní. Nelpí na trůnu jen proto, aby měl vůbec nějakou motivaci (jak tomu občas u podobných postav bývá). Příběh je dokonce velmi příjemně uzavřený (s ohledem na to, že se jedná o první díl trilogie). Plus Abercrombieho styl vyprávění je standardně velmi kvalitní, chytlavý a čtivý. Tedy vzhůru k dalším dílům.


Jednoznačně zklamání. Sestupná tendence druhého dílu se bohužel plně projevila v díle třetím.
Vyústění příběhu okolo Spojence je prostě divné, ale aspoň se nám nějakého vyústění dostane. Většina ostatních zápletek ani pořádné vyústění nemá a jejich postava jenom umře. Z celé té myriády postav mě zajímal jenom Vélin, Lyrna a Reva. Zbytek byl nezajímavý, zaměnitelný a mně naprosto ukradený. Kladné postavy vždy odhodlané, statečné, loajální a spravedlivé; záporáci naopak zcela zkažení, zlí, zrádní. V zajetí se kladné postavy chovaly vždy zcela hrdě a nezlomeně, kdežto záporné se hned pokálely (skutečně, všimli jste si, jak často se tam někdo pokálel?). Královna Lyrna měla být postavou budící rozpory, děsivá ve své pomstě. Jenomže čtenář jí vidí do hlavy a ví, že je ve výsledku naprosto dokonalá a že od ní nehrozí žádný charakterový zvrat, ostatně jako od kohokoliv dalšího.
Pro příště by mě určitě zajímalo víc Alpírie a lorda Verniera - tato část Ryanova světa má velký, a bohužel zcela nevyužitý, potenciál. Ostatně jako mnoho dalších míst a národů knihy.


(SPOILER) Komentář obsahuje vyzrazení děje.
Zpočátku jsem to považoval za obrácený Twilight. Místo upírů skrývajících se mezi lidmi zde sledujeme lidi skrývající se mezi upíry. Jediné, co bránilo dokonalé lovestory mezi člověkem a upírkou by fakt, že v tomto světě něco jako upíří vegetariáni neexistuje a existovat ani nemůže, když vezmeme v potaz, co přítomnost lidí (glupanů) s upíry dělá. A vzhledem k tomu, že se hlavní hrdina zakoukal do upírky Záře, měli jsme jen dvě možnosti - buď si uvědomí, jaké je to hnusné upírské monstrum a najde si glupanku (Sisy?), nebo Záře nebude tak úplně upír. No a víme, kde byla nakonec pravda.
Samotná společnost upírů byla velmi dobře provedená a uvěřitelná, vyskytovalo se jen velmi málo logických děr v systému. Děj, bohužel, poměrně předvídatelný. Samotné odhalení Genova glupanství však bylo dost divné - čekal jsem, že okamžik "pádu masky" bude mít v příběhu nějaký větší smysl a cíl, či že to snad udělá i dobrovolně. Že se tak stane náhodou na základě paprsku je dost podivná příběhová klička.
Další díly prozatím vynechám, ale v budoucnu se jim nebráním.


Asi bych hodnotil výše, kdybych četl v 50. letech, kdy kniha vyšla. V té době byly televizní stěny, mušličky v uších a reality show místo zpráv zvráceným vykreslením totalitní budoucnosti, zatímco dnes se jedná o každodenní realitu. V dnešní společnosti nepůsobí nic z hrůz, co se v knize dějí, tak strašlivě a neuvěřitelně (což samozřejmě dokazuje genialitu Bradburyho vize budoucnosti). I když má kniha stále své nezpochybnitelné a důležité poselství, musím říct, že čas ji ubral něco na její působivosti.


Tak jsem se k tomu konečně dostal. Prvotní nadšení z nového Browna bylo rychle sníženo chladným přijetím kritiků, rozpačitými názory známých a hlavně filmovou adaptací. Tu jsem se po úvaze rozhodl shlédnout jako první, a tak si nejsem jistý, jestli bych knihu vnímal jinak, kdybych nevěděl, jak to dopadne. Protože kniha je nesrovnatelně lepší než film.


Bohužel, přestože se tam stále ještě objevují záchvěvy geniality z prvního dílu, už to nějak není ono. Celé je to nekonzistentní jako vyhlášené želé z Eristromu 5 a příběh se rozplývá jako bohanické kravokuřecí stehýnka z Bety Ho na jazyku. Na pochopení filosofických úvah mám buď špatný počet hlav, nebo příliš malou výpočetní kapacitu.


Mnohem lepší než první díl. Víc hlášek, víc akce, víc upírů, víc transvestitů, a hlavně - víc Gerharda. Tento Germán je jednoznačně mou oblíbenou postavou a jeho hlášky typu "Vojákům krysy bez kečupu nedávejte" jsou legendární.


Petronius je skvělá postava a je opravdu škoda, že nedostal více prostoru. Taky je ohromně zajímavé, že přes všechny ukřižované, roztrhané, upálené a sežrané křesťany vyzní kniha vlastně hrozně pozitivně a že přes smrt některých kladných postav vám jich vlastně ani není líto, protože se odeberou ke Kristu, kde se budou mít mnohem lépe, než v Neronem sužovaném Římě.
Slušná kniha, ale protože znám množství knih zajímavějších a poutavějších, hodnotím ***.


Bohužel, tento díl nás stál Sullu (to není spoiler, že ne?). Naštěstí nám Sullu nahradí velmi silný nástup Caesarův, a jen o málo slabší nástup Ciceronův. Hlavně díky Caesarovi poznáváme vojenství, cestujeme po starověkém středomoří, ale sledujeme i jeho postup vzhůru po cursus honorum, a v neposlední řadě navštívíme soudy. Soudy by sice mohla být větší zábava, ale i tak příběh oživil vhled do právnického světa, dosud v sérii podstatě neviděném.
Pompeius, jakkoli jsem myslel, že jej nebudu mít rád, je perfektní, skvěle napsaný, a já se těším častějších interakcí mezi ním a Caesarem. Jen ten Crassus je zatím takový nevýrazný, ale však on se nám ještě vybarví.
Karty jsou rozdány, příští díl bude Caesarův vzestup ke slávě, na který se mimořádně těším. No a pak, pak už poletí kostky.


Takhle nějak jsem si tu knihu představoval a takhle nějak jsem chtěl, aby byla napsaná. Nic odborného a žádné zahlcení mírami a váhami, ale přeci jen malinko podrobněji, než je zvykem u klasických, povšechných encyklopedií. Čtenář si lépe představí jak jednotlivé hrobky, tak zejména vlastní archeologickou práci českých egyptologů. Vlastní hrobky, vykopávky, kontext doby, dohady a interpretace. A hlavně hlavní hvězdy toho všeho, pyramidy. Jen tak dál, česká egyptologie.


Na netradiční "V rukou nepřítele" navazují pochopitelně taktéž netradiční Ozvěny cti. Dohromady je to takový dvojpříběh - to, co se obvykle odbyde na ploše jedné knihy, od vzniku problému až k drtivému vítězství Honor, je tady zkrátka rozloženo na knihy dvě.
Honor zde má překvapivě málo prostoru - většiny pozornosti se jí dostane až v závěru. To nicméně vůbec nevadí. Jak linie Minotaura, tak všechny liďácké linie stojí za to. Jen ty bitvy bohužel nebyly nic moc - vždycky měla jedna strana na své straně nějaké eso v rukávu nebo nějaké překvapení, a díky tomu přesvědčivě vyhrála. Většina bitev proto nebyla vyrovnaná a tedy ani moc zajímavá.
Na závěr jedno (spoiler free) zamyšlení. Zarazilo mě, jak v jedné bitvě ztratila flotila PN vlajkový můstek i s admirálem a kapitán vlajkové lodi si povzdechla, že neví, kdo je teď ve velení, a že na tom ani nezáleží. To je trochu divné, ne? Víme, že na každé lodi je záložní velín. Podle této logiky by i flotila měla mít na jiné lodi záložní vlajkový můstek s admirálovým zástupcem. Ale asi bychom pak přišli o dramatický efekt.


Velké překvapení. S přihlédnutím k tomu, že jsem od Pevnosti už jednu hororovou sbírku dostal, a ta byla s odpuštěním otřesná, měl jsem trochu strach.
Mé obavy se naštěstí brzy rozplynuly, protože pan Fritz se ukázal jako překvapivě dobrý spisovatel. Byť některé povídky jsou velmi jednoduché, a některé zase kazí velká předvídatelnost a snadno odhadnutelná pointa, je to řemeslně velmi dobře odvedená práce a velmi příjemně se to čte. Edice Pevnost nikdy nepřestane překvapovat tím, jaké nečekané klenoty se v ní dají vyhrabat.


Svatý Xaverius za čtyři hvězdičky. Mám rád motiv hledání pokladu a tedy byl poměrně hezky zpracován s nějakou tou záhadou navíc. Ukecaný styl vyprávění 19. století už k tomu patří, i když je občas otravný a zdržuje děj od nějakého odhalení.
Newtonův mozek za tři hvězdičky. Zejména mě zklamal závěr a "rozuzlení", který působí neobyčejně odfláknutě a směšně. Celá povídka je přitažena za vlasy, ale funguje a má myšlenku, dokud ji konec zcela nezabije. Asi panu Arbesovi došel papír nebo nápady.


Přestože nemám rád komiksy, mám rád komiksové stripy. Ke Garfieldovi nemám tak vřelý vztah, jako ke Snoopymu nebo ke Kelvinu a Hobbesovi, ale přesto je to geniální, suché, cynické a zábavné. Je to čtení tak na hodinu, ale na zvednutí nálady ideální.


Útlá knížečka naplněná krásnými ilustracemi. Příběh samotný nedává moc smysl, takže jsem v něm neustále hledal tu pointu, to geniálno, co mi zřejmě neustále těsně unikalo. Zřejmě nikoho nepřekvapí, že jsem z toho dostal tak akorát hlad.
Už teď mám ale špatný pocit, že jsem hodnotil příliš nízko. Třeba si to jednou přečtu znovu a pochopím.


Přestože se mi celou dobu nelíbilo, jak se mi komiks snaží podsunout svou strašlivou brutálnost, syrovost a drsnost, ve výsledku se mi to docela líbilo.
Příběh má rozhodně něco do sebe, Zlý kůň je správný drsný ranař a jeho nepřátelé zase krásně prohnilí. Bohužel kresba je místy hodně nepřehledná. Hlavně v akčních scénách často nevíte, kdo vlastně mlátí koho a čím. Do dalších dílů nepůjdu, protože komiksy nevyhledávám, ale nelituji seznámení se s tímto příběhem.


Krásný komiks a velmi zajímavý zaklínačský příběh. Chybějící hvězdičku spíše připočtěte tomu, že komiks není mé oblíbené médium, než příběhu samotnému. Příběh i kresba totiž rozhodně nemá chybu. I na tak malý prostor se podařilo dostat vše, proč máme Geralta rádi - boj, hlášky, lechtivé scény, lehce filosofické či morální téma a samozřejmě vydařený závěrečný zvrat.


Přestože jsem si celý příběh snažil představit jako divadelní představení - které bych mimochodem velice rád viděl, uvolí-li se držitelé práv prodat práva na nějaká představení i do našich zemí - kniha nebyla úplně to, co jsem čekal. Příběh byl zbytečně překombinovaný, nemělo to ten správný nostalgický feel (jaký by se možná během sledování divadelního představení dostavil) a zase to bylo celé o náhodě (což je ovšem u potterovských příběhu celkem běžný jev).
Jedna z věcí, která mě štvala asi nejvíc, jako správného potterheada, bylo nerespektování některých věcí (dobře, drobností) z původní předlohy. Typicky oslovování. McGonagallová oslovuje ústřední trojici křestním? Draco řekne Hermioně "Hermiono", i když ji celou dobu nepřestal říkat Grangerová? A pak je tu Snape v alternativní realitě, u kterého jsem tak zvyklý na jeho "Weasley" a "Grangerová" proceděné mezi zuby, že jsem si ho vůbec nedokázal představit jak je oslovuje "Rone" a "Hermiono". I když to byla alternativní realita. Jakkoliv se ostatní mohli za těch dvacet let sblížit, nevěřím, že by se to povedlo Snapeovi. Mohli to celé pojmout tak nějak lépe.


Poslední díl trochu slabší než předchozí dva, což je trochu škoda, když to má být velké finále. Akce je tu spousta, ale přijde mi taková nijaká. Žádné spektakulární odpalování jaderných bomb uprostřed vojenských základen ani hledání prastarých hrobek, jen prosté střílení a střílení a střílení. Trochu škoda, že tento díl nepřišel s ničím novým. Snad jen ti noví mimozemšťané, ale ti tam byli jen zatraceně krátkou dobu.
