Clivicus komentáře u knih

Dostatek slov a řečí tu vychválil Kytici, tudíž mi nezbývá nežli sem připnout pět blysknavých hvězd a jistotně říci, že naše poesie se bezesporu má čím chlubit.

23 27.09.2022

Dnešní kritika bible vám nejjasněji ukáže kvalitu této knihy, resp. a správně těchto knih. Většina kritik se zabodne do pár bodů bible a nezdá se, že by se snažila jít hlouběji a podrobně rozebrat.
Lidem přečetším prvních pět knih Mojžíšových se nezdájí příběhy být skutečnými historickými událostmi, poněvadž jimi vskutku nejsou. Ale pohrdávat biblí, protože se některé příběhy doslova neuskutečnily, je jako odsuzovat Julii a Romea, ba to je jako zavrhovat všechnu literaturu. Ne každá pravda musí být doslovná. Pozorně si přečtouce zejména Genesis, zjistíte, že se tato kniha snaží skrze fikci (ano fikci) zjevit morální pravdu.
Dnes by vám samozřejmě obětování zvířat Bohu přišlo primitivní a zbytečné, málokdo si však uvědomí, že se zde jedná o psychologizaci obětí (jež lidem trvala desetitisíce let k stvrzení), které musíme provést v našem životě (abychom se stali lepšími, to, co nyní překáží, musí shořet. Taktéž chci-li něco mít v budoucnu, musím to nesníst nyní).
Nový Zákon (mám na mysli evangelia) je literární skvost, jehož hlavním hrdinou je učitel, mesiáš a zároveň svatá osoba, neboli Syn Boží. Ježíšova slova dala světu cosi nezopakovatelného ani těmi nejhlubšími filosofickými pojednáními, vše je násobeno skutečností, že Ježíš Nazaretský byl opravdovou historickou osobou.
Kralická čeština je zprvu náročná, ale lze
jí brzy zvyknout.
Lidé, kteří si myslí, že bible je nějaká fantasy bajka sepsaná k ovládání žen, otroků a menšin, potlačování vědy a genocídám, nemájí naprosto žádné ponětí o historii, literatuře a náboženství. Jejich hodnocením bych se chutě vyhnul, jak např. demonstruje pan Cojekomupotom.

18 09.08.2022

Jasně a zřetelně Orwell vysvětluje nebezpečí radikálně levicové identitární politiky, spočívající ve všeobjímající ideologii, slibující všem rovnost na újmu zjevných utlačovatelů, zde lidí. Čistá nenávist a krvežíznivá pomstychtivost vůči lidem jsou zastřeny pod praporem rovnosti, volnosti a bratrství a láskou k chudým, chorým a němým.
Je důvod, proč je toto dílo klasikou. Není to pouhá bajka s ponaučením na konci, to vám slibuji.

17 05.08.2022

Po přečtení bychom možná řekli: ,,Bylo by hrozné, kdyby se něco takového událo."
Správně bychom měli v zděšení vyříci: ,,Tohle se událo." (a stále se děje)
Netuším, z jakého důvodu neustále nelíbáme prsť našich zemí, vědomi jsouce, že jsme se digitō Deī vyvlékli z tolika tyranií a zločasů, vyhnuvše se mnohdy i těm možná nejhorším katastrofám civilizačním.
1984 je sice fikce, svým příběhem však třímá jakéhosi ducha autoritářských vlád.
Je to fikce, pokud jsou Severní Korea, Čína, desítky muslimských diktatur, Venezuela, Vietnam, Kuba, Rusko atd. fikcemi. Je to vskutku skutečnost.

16 18.08.2022

Čornejův životopis Jana Žižky z Trocnova je v poli dějepisné literatury klasem nejtučnějším a nejvyšším. P. Čornej zpracoval Žižkův život s pečlivým přihlížením k dochovaným listinám a zmínkám, k jeho době a jak jej ovlivňovala a k politickému stavu vůkol. Pro Čorneje není ovšem Žižka jen vojevůdcem a mocným činitelem, nýbrž i člověkem se svou minulostí, jejíž jho musí snést, a v tlaku současných událostí, v nichž musí rázně konat.
Dlouho trvalo, než byl překonán Pekařův životopis Žižky, a ještě déle potrvá, než bude onen Čornejův přemožen.
Douška: Pamatuji si, že když jsem tuhle knihu dočetl, měla zde 60-100 hodnocení, přičemž jejich průměr byl vždy 100 %. To jsem vskutku žasl, jaké úcty si může kniha dobýt.

15 05.07.2023

Jsem milovník historie, a proto mě tato kniha svou středověkou atmosférou násobenou tehdejšími politickými problémy zcela uchvacuje. Umberto Eco dokonale spojil tajemný příběh v klášteře s kontroverzní polohou pohanských autorů, bojem františkánů o uznání, nenávistí k papežskému přepychu a patetickými upozorněními o přítomnosti Antikrista. To vše protkané individuálním příběhem benediktinského novice a františkánského mnicha. Nelze nedoporučit.

15 17.04.2022

Líbí se mi, že Čapek ukazuje fašistické hnití ne z hlediska politického, ale individuálního. Tzv. bílá nemoc se prožírá takřka celou společností a jediný její léčitel stává se nejostřejším ostnem pro ty nejhorší lidi. Díky velkým myšlenkám zplodil Čapek veliké dílo.

12 15.07.2023

(Přečetl jsem v angličtině.)
Před čtením této knihy jsem již autora a jeho myšlenky dobře znal skrze youtube. Je to vlastně konzervativec, ačkoli taký název pro sebe poněkud zapírá, nazývaje se klasickým liberálem (což je v dněsním měřítku, co si budeme nalhávat, konzervatismus). --12 pravidel pro život-- je vlastně shrnutí předešlého díla --Maps of meaning: the architecture of belief--, v němž se pokouší spojit neuropsychologii, literaturu, náboženství a mytologii. V oné předešlé knize zkoumá význam starých příběhů, mýtů a legend, v nichž vidí moralitu tehdejších lidí a jejich vnímaní světa skrze onu moralitu. V --12 pravidlech pro život-- bere to, čeho nabyl v Maps of meaning, a svařil to do celku užitečného pro současného člověka, jenž v starých biblických příbězích a mesopotámských fábulích vidí jen primitivnost a tupost. Jordan Peterson tu dokázal vzít to, co západní civilizace nashromážďovala za všeho svého bytí, a doslova nám to vysvětlit.
Pro něj je judeo-křesťanský etos základem naší civilizace, jejíž úspěch a blahobyt jest přičíst právě této etice, čerpané zejména z bible.
Co je v této knize napsáno, není ,,nesrozumitelné mudrování a žvanění", ale upřímný vhled do způsobu žití, který přináší opravdové štěstí svému nositeli (ne ovšem to štěstí marné a nic nosné, o čemž J. Peterson bděle pojednává). Těch, kteří dílo proklínají pro autorova politická stanoviska, je mi věru líto, snad si někdy v životě uvědomí svou tupou zatvrzelost.
Doporučuji celým svým duchem i tělem.

12 16.11.2022

Staré pověsti české se pro naši zemi staly takřka mytologií, a to jednak díky Aloisi Jiráskovi a jeho nádhernému jazyku, jednak pro výstižnost národního charakteru, k čemuž pověsti slouží.
Je to opravdu národní klenot, tato kniha, vybízející těmi nejprostšími příběhy k čirému vlastenectví.

11 04.06.2023

Před, během i po čtení mně běhal mráz po zádech. Dostojevskij je Shakespeare ruské literatury, a to dokázal především svými opera magna Bratři Karamazovovi a Zločin a trest.
Raskolnikov je člověk, který vyzkoušel své teorie ve skutečnosti. V hlavě vše dávalo a i po selhání dává smysl. Ale všechno se zvrtlo, jako by se svět neřídil jeho řádem. Uvědomil si, že svět se řídí svou etikou. Krutá skutečnost života s ním nemá slitování. Raskolnikovovi přijde, že může obelstít život vůbec takým nesprávným přestupkem. Raskolnikov před oním činem a po něm není táž osoba.
Dostojevskij byl pravoslavný existencialista, ptal se, jak je vůbec člověk schopen žít s vědomím, že bude muset snášet utrpení mnohem větší než plody, které sklidí. Jeho odpověď zněla: žíti ctně podle Boha, přijmouti křesťanství jako jedinou dobrou odpověď. Dostojevskij byl také pravý myslitel a chtěl své myšlenky podrobit tvrdé zkoušce. Jako protihráče svých myšlenek si zvolil nejsilnějšího oponenta, Raskolnikova, jemuž dal ty nejvhodnější a nejlepší podněty a podmínky k zločinu. Tohoto oponenta vybavil i přesvědčením, že bez boha je vše dovoleno, a v něm ho i potvrdil. Poté nechal experiment perem běžet a hle toto dílo.
Naprosto mistrovský román 19. století. Toto je povinné čtení ne školou, nýbrž samo sebou.

Těžko popsat dojmy z přečtení Máje, zdali je tato báseň dobrá, či špatná. Již sama nerozhodnost nás nutí zvážit dokonce i jednotlivá písmena.
Popis přírodního děje vůkol, třebaže zabírá většinu veršů, zdá se mi druhotný proti samomluvám a pocitům Vilémovým. Právě hloubka Vilémova přemýšlení a žalu mě vybízí k uznání důvtipu tohoto díla.

11 26.09.2022

Chvíli trvá, než člověk tuto bestii dočte, ale stojí to za to. Mně se pod ruce dostal překlad Alexandra Popea (tedy v angličtině). Českých překladů jsem nečetl, ale Pope mě svou obratností a slohem, které mé oči ještě nebyly postřehly, zcela uchvátil. Ovládáte-li angličtinu, nesmíte ho promarnit.
Ílias je starořecký epos, ale i drahná úvaha o vztahu lidí s bohy a válkou. Čest, či rodina? Milost, či pomsta? To je, oč tu běží.

9 31.08.2022

(SPOILER) Nejsem literární kritik ni spisovatel, takže mou úvahu zde berte s hrstkou soli a pepře. Kdysi jsem se doslechl o jisté kritice Romea a Julie, že příběh není pravou tragedií, neboť jejich smrt nebyla zapříčiněna vadami či neřestmi postav, nýbrž holou náhodou a nepředvídatelným omylem. S tím však nesouhlasím, shledávaje tu jistý hřích na Romeovi.
Když upřeně hleděl na Julii stojící na balkóně, přirovnával ji k věcem jako slunce, záře atd. Viděl v ní jakousi svou bohyni, vtiskl do ní svůj ideál, jímž sama Julie však nebyla, ba být nemohla. Vždyť je to častý jev, když se přece muž zamiluje do ženy, ihned si ženu tu představuje jako to nejlepší stvoření, které kdy kráčelo na povrchu zemském, přiděluje jí ty nejvýsostnější atributy. Je to přirozené, avšak nutno si uvědomit, že žena ta povýšená v nebesa, věru v nich nedlí, nýbrž sama je normálním člověkem jako my všichni, kráčející po hlíně a špíně, ne v oblacích.
Jaké měl tento Romeův hřích následky? Tím, že si Boha téměř vtělil do Julie, si ji povýšil výš než cokoliv jiného, což je těžký hřích, před tímto hříchem varuje Hospodin, káže neklanět se modlám a marnostem. Modly a marnosti jsou světské věci vyzdvižené na místa, kam nepatří. Taktéž učinil s Julií.
Stoje pak u oltáři při nehybné Julii, nemohl ani pomýšlet na smrt své bohyně. Co zbude po skonání nejvyššího a nejvyvýšenějšího? Nic než smrt. Toť ta tragédie, a tragédie to geniální, věru a bezesporu.

9 05.08.2022

(SPOILER) Uchopení Idiota mi ještě zabere delší dobu. Myškin je považován za idiota, protože snáší, přijímá a nechává si líbit ledacos. Činí to ovšem kvůli opravdové lásce, ale nejtrnitější pravdou je, že i kdyby ostatní byli znali jeho opravdový soucit k ostatním, stejně by ho byli považovali za téhož ba i většího idiota.
On si zvolil Nastasju ne proto, že by Aglaju nemiloval, ale přesto, že ji miloval.
Tohle je čtení navíckrát.

8 30.03.2023

Absurditou šlechtické nadutosti a pýchání v Lucerně prosvítá selský vtip, který ji zesměšňuje a stahuje dolů až k samotnému dnu rybníků a jezer, kde na všechny číhá vodník. V tomto je Lucerna velice vtipná komedie, ale sama o sobě by byla plytká, kdyby hlavním bodem dramatu nebyla neústupnost dvou stran, svobodné mlynářské rodiny a vrchnosti. Ta první nabývá vrchu nad vrchností (slovní hříčku jsem nezamýšlel), neboť mlynář Libor je neústupný duchem, kdežto hrabě a jeho úředníci pouze zdáním.
Vůbec neústupnost Liborova je vypěstována jeho silným vztahem k tradici (ano, za velikou pokládám chybu, bereme-li Libora jako rebela proti tradici), vždyť už na počátku vidíme, jak pilně zapisuje proroctví babiččino nebo že lípu střeží, protože mu připomíná jeho předky. Libor je nositelem dobré tradice (vlastně českého národa), ale vrchnost je nositelkou tyranie, zkroucené, nepravé tradice (tedy vlastně nepřirozených cizozemských živlů, které narušují chod věci české).
Lípa je samotná tradice a zároveň duch a neoblomnost národa českého, právě v ní se uschovají, kdo o to požádají, a právě ona ochrání toho, kdo ochrání ji. Svobodní mlynáři jsou tedy ve správném poměru s tradicí a právě proto je správnější jejich postoj vystihnout slovem -nepoddajný- a nikoli -vzpurný-. Oním slovem vyjadřujeme mravní pevnost, tímto zas mravní pustotu.
Kněžna hraje také důležitou roli, ačkoli po celou hru je kraji jaksi cizí. Přijela, aby utekla od tyranie (od strojených machinací města), a našla pravý svět na venkově v tichu. Právě hraběnka je tou postavou, která zničí lucernu. Je to znázorněním toho, že konec krutovlády musí pojít i svrchu.
Alois Jirásek celou tuto hru složil naprosto úžasně v duchu českého národního snažení a vlastenectví.

Lidé, kteří čtou jen ku požitku a pro které je kniha jen smetákem na pustý čas, budou sotva moci ocenit autory jako je Jirásek, z jehož děl se takovýmhle způsobem požitku nedá dobýt.

7 03.12.2023

V pořádku, ale téma mi přijde obnošené; člověk znechucen marným světským životem se obrátí k upřímné víře v Krista, což nepovažuji za nezáživné téma, ale přece jen potřebuje být vtěleno v nějaký živoucí příběh. Neustálý popis prostředí se mi zdál nepovedený, nudě mě každým slovem.
Kdyby tato kniha nebyla slynula Komenského, zavržena by byla svých čtenářů většinou.
Mnozí zde filosofují o těžkém čtení, třebaže to spočívá jen v archaickém jazyce. Jsou tu vyvyšovány alegorie knihy, jež však hluboko nezasahují, jsouce většinou jasné a zřetelné na prvý pohled.
Nechci na Komenského nikterak šlapat (já si ho opravdu vážím), ale komentáře zde vepsané mi mnohé se zdají devótně nadsazovat knihu průměrné úrovně.

7 07.08.2022

Tehdy musel být Vladař opravdu ránou tradičnímu způsobu radění, vždyť dosud se králům, hrabatům a knížatům radilo, aby se pouze řídili Bohem, vírou, spravedlností a podobnými ctnostmi, hříchů se vystříhajíce, a to že je sdostatek k pevné a blahobytné vládě. Přitom ve Vladaři se netečně a neskrývaně píše o prostředcích mnohdy podlých, nečestných nebo krutých, doložených z dějin starověkých nebo současných. Zdali je Machiavelliho příručka opravdu užitečná je věc docela jiná (a za mě dost pochybná), že je ale tato kniha velmi čtivá a zajímavá je věc nesporná.
PS: Nedoporčuji vydání od Fortuna Libri, překlad je chudý a schází jim tam několik kapitol.

6 11.06.2023

Pomsta, nevraživost, láska, přetvařování, ano, ano, to jest chvályhodný a jímavý příběh, ale ten šašek Lancelot!

Lorenzo:
Tak už konečně prostírej. Nos na stůl!

Lancelot:
To bych si nikdy netroufl prostírat nos na váš stůl, přece vím, co se smí a co ne.

Ovšem i bez Lancelota je -Kupec benátský- úžasné dílo. Děj se vyvíjel jako noty v písni. Jakož nezklamaly ony dvě chytré ženy v právním jednání mezi Židem a benátským kupcem, zdaleka nezklamal ani Shakespeare, ba nás jako v mnohých svých jiných dílech naprosto ohromil.

6 09.12.2022

Kam se hrabou dnešní memy, když máme tohle!?
Opravdu nechápu jak se kus hospodského dobrodružství přiblblého vojáka padělajícího psí rodokmeny tak často četl a stále čte (a číst bude, za to dám ruku do ohně). To samo o osobě svědčí, že náš Švejk je jedinečný.

6 09.09.2022

Jsem optimistický člověk, takže tón Písní kosmických se mnou souzněl.
Myslím, že J. Neruda báječně spojil téma záhadného kosmu s vadnutím starého a vzrůstu nového.

Ty věčné hlasy proroků,
že také mrtvi budem,
nuž ano, ano, víme to -
my světa nepřebudem!

Co rozkvétá, to odkvétá,
co vzešlo, zase chřadne,
a Zem i s lidstvem rozkvětlým
jak bílá růže zvadne.
...
My umřem, avšak dříve si
hrob vysteleme slávou,
Svět celý musí nad hrobem
stát s obnaženou hlavou.

Jen se mi zdá nepovedeno spojení národovectví s všehomírem, přijde mi tam trochu vetřené.

6 12.08.2022