creatio komentáře u knih
„V zajetí hladu je sbírkou povídek, které se vyznačují strohým až úsporným vypravěčským stylem. Díky tomu, že autorka popisuje jen to nejnutnější, subjektivně v ich formě, nechává pro čtenáře široký prostor pro představivost, ale zároveň dovede na nevelkém prostoru povídky vytvořit hutnou dusnou atmosféru, která by se místy mohla směle přirovnat k dílům Edgara Allana Poea. Často působí jako zápisky noční můry, která se vám vrací do mysli ještě dlouho po probuzení, která se vám vrací do snů každou noc. Jsou to archetypální strachy a úzkosti. Příběhy se odehrávají v současnosti, což beru jako plus, protože zasadit je třeba do minulého století by bylo zbytečně romantizující.
Některé povídky, jako „Petr a Anna“ či „Ostrov“, mají tak silné a nosné nápady, že by jejich námět vystačil i na novelu. Čtenář je však ponechán ve chvíli, kdy napětí vrcholí – povídky často končí ve zlomovém okamžiku, což může být frustrující, ale zároveň i fascinující, protože nutí čtenáře, aby si příběh ve vlastní fantazii domýšlel a rozvíjel dál. Myslím si, že rozhodně jde o autorčin úmysl, ale stejně by mě někdy zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby se Lenka Oborná jednoho dne odhodlala vzít jeden z námětů a rozpracovat ho na celou knihu, podobně jako třeba Ray Bradbury rozpracoval krátký nápad o chodci do novely 451 stupňů Fahrenheita. „V zajetí hladu“ je druhou knihou autorky, a je cítit, že hororová povídka s fantastickými prvky je cestou, kterou autorka bude dál prozkoumávat, takže se určitě máme v budoucnu na co těšit, protože nápadů má očividně dost a dost.
Líbí se mi, že Lenka Oborná se svými povídkami cestuje po celém světě. Je to jako kdybychom letěli balónem a sem tam na krátko přistáli, nahlédli pod pokličku životů, ale jen na krátko, viděli scénu osvětlenou jen mihotavým světlem. Autorka vypráví úsporně, jako Hemingway směřuje ve svém psaní k tomu podstatnému. Nezdržuje se adjektivy, nezdržuje se popisností. Čím je příběh absurdnější, tím více by ale kolem něj, dle mého názoru, měla být vystavěna určitá logika. Někdy tomu ještě krapet povídání chybí. Sem tam něco dovyprávět, dovysvětlit. Některé příběhy působí jako ztracené deníky, nebo studie situací, které se nezdržují tím, jestli se hrdina musí občas něčeho najíst, nebo dojít si na záchod, psané se zvědavostí, co bude následovat, jak to dopadne - viz povídka Nemoc. Celkově vás jednotlivá témata rozhodně nutí k zamyšlení. K zamyšlení nad světem, nad životem i nad tím, jak to v tom příběhu vlastně přesně bylo.