dasa6360 komentáře u knih
Klasická pohádka, která splňuje všechny atributy tohoto žánru (magické prvky, boj dobra se zlem i morální poučení). Postavy jsou archetypální a ploché – král je statečný a spravedlivý, panna je krásná a nevinná, babice je zlá a lstivá. Zahradníkova dcera zase dobračka, která vždy a ráda pomáhá bližnímu svému.
Celý příběh je nadčasový, archaický jazyk mu navíc dodává příjemnou historickou atmosféru. Jen jsem chvíli přemýšlela, proč vlastně musela být panna vždy nahá. Ale z tehdejšího pohledu je to pravděpodobně o znovuzrození, nevinnosti a zranitelnosti.
Velmi silná básnická sbírka nasáklá sociální tematikou. Balada o nenarozeném dítěti pro mě byla vyloženě ranou na solar. Měla jsem pocit, že na mne přenesla všechnu lidskou bolest a smutek. Podobně silná byla báseň Muž nebo Fotografie. Smekám pomyslný klobouček, že něco takového dokázal napsat v tak mladém věku. Jeho poezie je jednoduchá, upřímná a přímočará.
Co se týká proletářského smýšlení, je nutné si uvědomit, že po první světové válce zažívala Evropa velké sociální a politické změny. Průmyslová revoluce s sebou přinesla výrazné sociální nerovnosti, které se v té době staly ústředním tématem nejen pro Wolkera, ale i pro mnoho dalších spisovatelů a básníků.
Ach, jak já se v něm vidím...
Gellnerova poezie je přímá a bez obalu, často kontrastuje krásu a ošklivost, ideály a realitu. Jeho verše jsou ostré, plné ironie a působí jako hořké komentáře k tehdejší společnosti a jejím hodnotám.
Přestože básně obsahují převážně těžká a pochmurná témata, jsou nádherně rytmické a melodické.
PÍSEŇ
Vím, skepse má je příliš tvrdá,
a mysl má je příliš hrdá
a výsměch zlý a rouhavý
extáze moje otráví.
Rád v noci bdím a ve dne dřímám
a paradoxní názory mám.
Své lásky k zášti přinutím
a přátele si znechutím.
Je pro mne málo směrodatný
soud bližních dobrý jako špatný.
Včas pole svá si pokosím.
A o pohřeb se neprosím.
Kniha, která vás zasáhne do srdce. Tragické události holocaustu a osudy lidí, kteří se s nimi museli vyrovnávat, jsou zde vykreslené s citlivostí. Příběh má silný emotivní náboj, čtenáře vtáhne do děje a dobře se čte.
Na druhou stranu tu pro mě bylo až moc zvláštních náhod, které jako by měly ještě víc umocnit dramatičnost děje. Ale možná mám jen zkreslené vnímání tím množstvím knih, které jsem na toto téma přečetla a které na toto téma vyšly. V jeden čas mi těch knih s cílem šokovat přišlo až příliš a dodnes se nemohu ubránit pocitu, že nakladatelství našla zlatou žílu viz Plavec z Osvětimi, Porodní báby z Osvětimi, Porodní sestra z Osvětimi, Dcera Osvětimi, Dítě z Osvětimi, Rusovláska z Osvětimi, Švadleny z Osvětimi... Mám pokračovat? Tím samozřejmě nechci toto téma nijak zlehčovat.
Tahle kniha není jen prostým vyprávěním – je to sonda do hlubin lidského srdce a mysli.
Druhá osoba jednotného čísla je tu použita naprosto skvěle, je to totiž účinný nástroj pro přenášení emocí a prohloubení hloubky příběhu.
Velmi mě zaujala schopnost zpracovat náročná témata, jako je šikana, odlišnost, rasismus a homosexualita, s opravdovou citlivostí a autentičností. Torčík odhaluje temné stránky lidské povahy, ale zároveň tato témata propojuje s nadějí a touhou po změně.
Rozhodně je to kniha, která stojí za to. Je to dílo, které vás nejen zasáhne, ale i pobídne k zamyšlení nad vlastními vzpomínkami a životními rozhodnutími.
A pokud ještě nemáte dost, za přečtení stojí i podobně laděná kniha Skoncovat s Eddym B.
Kniha na jedno odpoledne, do vlaku, do čekárny nebo na dovolenou... Je psána svižně, nenáročně a prakticky klouže po povrchu. Pokud byste snad kousek vynechali, pravděpodobně by vám nic zásadního neuteklo. Hlavními postavami z příběhu můžete být dnes klidně vy a zítra váš soused. Je však zajímavé nahlížet postavám přes rameno a vidět, jak si s celou situací poradí. Konec mi, stejně jako ostatním, přišel trochu moc uspěchaný.
O Šlejharovi jsem si leccos načetla, a tak mě příliš nepřekvapilo, že čtenáře vůbec nešetří a nenechává mu žádný prostor pro útěk do idealizovaného světa. Přesto pro mě byla četba místy až trýznivá, zejména když jsem si jako máma uvědomila, že utrpení, které chlapec zažíval, bylo v té době pro mnoho sirotků běžnou realitou. Ta bezmoc a zoufalství, proti kterým se nemohl bránit, jsou tu téměř hmatatelné. A k tomu to kuře – stejně zranitelné jako on. Nojo, i na kapesníčky došlo... Šlejhar zkrátka uměl. A já touto knihou rozhodně nekončím.
Naprostý skvost humoristické literatury, který mě od začátku až do konce bavil svou lehkostí a vtipem. Humor, sarkasmus a ironie jsou tu tak přirozené a trefné, že jsem se mnohokrát smála nahlas. Když jsem si navíc představila sebe v těch všech situacích a uvědomila si, že bych reagovala pravděpodobně dost podobně, smála jsem se ještě víc. Jasných pět hvězd!
Tohle byl pro mě Karel Čapek, jak jsem ho dosud nepoznala. A to předesílám, že jsem si poctivě přečetla všechny tři díly této noetické trilogie. Kniha podle mě obsahuje spoustu zajímavých myšlenek a úvah. Moc se mi líbila diskuze lékaře a internisty i jasnovidcova a básníkova povídka. Celkově mi přišlo, že celou podstatu knihy nejvíc vystihl básník v této části:
„Ale pozor, zastav! sotva se pustíš tím směrem, shledáváš, že i tou cestou fikcí se musíš ubírat s jistotou, zkoumaje správnost každého kroku. Tu to máme! teď
abychom si lámali hlavu, která možnost je možná a pravděpodobná; abychom ji opírali znalostmi a důvody; abychom se potýkali se svou vlastní fantazií, střežíce ji, aby neztratila tu tajemnou a správnou cestu, která se jmenuje pravda.“
Zároveň musím přiznat, že jsem se v textu musela několikrát vracet a některé části číst znovu a znovu, abych vše pochopila. Rozumím tomu, že jde o to, že každý člověk vkládá do svých představ své vlastní zkušenosti, touhy a obavy. A že nelze poznat pravdu jen na základě vnějšího pozorování. A vlastně, že celá pravda je dost subjektivní (z hlediska toho, že každý vnímá realitu jinak). Přesto jsem občas měla pocit, že na tohle moje mozková kapacita zkrátka nestačí. Určitě bych se ke knize ráda vrátila za nějaký čas a zkusila to znovu.
Vlastně si vůbec nemyslím, že by šlo o špatnou knihu (původně jsem nechtěla ani hodnotit), jen jsem toho názoru, že je hodně filosofská, a tím pádem méně přístupná.
Na Bukowského musíte mít chuť, musíte mít chuť na lásku, živočišný sex, chlast, černý humor a trochu toho násilí. To všechno navíc ve špíně, chudobě a za všudypřítomného smradu. Jinak nedokážete knihu plnohodnotně docenit.
Možná to nezní jako kladná recenze, ale miluju Bukowského pro jeho upřímnost, syrovost a nekompromisní pohled na život.
Autora i knihu mi kdysi doporučil jeden můj kamarád, čímž mu velice děkuji! Ačkoliv jsem ji četla už před lety, stále je pro mě mistrovským dílem s napínavým a dojemným příběhem, který mi přinesl detailní vhled do jedné z nejzajímavějších kultur světa. Clavell v něm popisuje japonské zvyky, náboženství, společenské struktury i morální hodnoty.
I přes velký rozsah je to velmi čtivá a poutavá kniha. Clavell měl navíc schopnost vykreslit veškerou složitost lidských emocí a kulturních střetů opravdu do detailu, a tak se pro mě Šógun zařadil mezi knihy, na které nikdy nezapomenu.
Jaký by měl být vztah mezi člověkem a technologií? Jaké jsou hranice lidské moci, když vytváříme „umělé“ životy? A co se stane, když stroje, stejně jako Čapkovi roboti, získají schopnost rozhodovat samostatně?
I po sto letech, kdy technologie a umělá inteligence dosahují stále pokročilejší úrovně, působí Čapkovo varování o rizicích masové automatizace a odcizení téměř prorocky. Zajímavé je i sociální téma „dehumanizace“ práce: jakmile stroje masově zastoupí lidi, může lidstvo paradoxně skončit v situaci, kdy sice není nutné pracovat, ale chybí pocit smyslu a účelu. Dílo tak vnímám jako určitý apel na etické a morální otázky lidského pokroku, na naši roli jako tvůrců, na odpovědnost za to, co vytváříme, a na hodnoty, které při tom prosazujeme. Potud za mě 100 % a jasných 5 hvězd, jenže ono tu je pár částí, které působí trochu zvláštně. Například Helenino až příliš rychlé rozhodnutí přijmout Dominovu nabídku k sňatku. Následně mě překvapilo i rozhodnutí začít vyrábět roboty s city, které jde proti původnímu smyslu robotiky – vyrábět roboty s minimem potřeb a za minimum peněz. A to vše jen kvůli Heleně? Proč?
A závěr? Plošná neplodnost žen a vyslání dvou robotů k „zalidnění“ Země... Měl tedy konec symbolizovat novou naději, nebo jen zdůraznit, že „nový život“ bude postaven na umělém základě? A roboti Primus a Helena tak symbolizují spíše pokračování dědictví lidského omylu než skutečnou naději?
Jasně, chápu, proč došlo k rozhodnutí vyrábět roboty s duší, pravděpodobně ne z lásky, jak to působí, ale aby se člověk mohl cítit jako Bůh. Stejně tak rozumím plošné neplodnosti, která vyjadřuje ztrátu lidské naděje a budoucnosti, ale celkově se nemohu ubránit pocitu, že je příběh místy až příliš naivní nebo nedostatečně rozvinutý.
Nicméně, pane Čapku, už jen za to, že jste ve mně vyvolal tak obrovskou explozi otázek a přiměl mě napsat tak dlouhý elaborát, Vám dávám 5 hvězd.
Závěrem si tu odkládám několik pro mě stěžejních myšlenek:
„Odpusťte, Domin má své ideje. Lidem, kteří mají ideje, by se
neměl dávat vliv na věci tohoto světa.“
„Copak se bude věšet? Jen morálně, paní Heleno. Hledá se viník. To je oblíbená útěcha v pohromách.“
„Vy jste dobrý! Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel?
I toto, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty.“
Nee, tohle rozhodně nepatří do odpadu, jak tu někteří píšou. Už jen pro ten nádherně barvitý jazyk plný symboliky a metafor, kterým se autorka doslova mazlí s vaší duší, až ji nakonec celou prostoupí, si kniha zaslouží mnohem vyšší hodnocení. Celkový styl mi velmi připomínal knihy Eleny Ferrante. Ta živočišnost a syrovost byly naprosto famózní.
Ano, nejedná se o snadné čtení. Kniha vyžaduje váš čas, trpělivost a ochotu ponořit se do složitých a možná někomu nepříjemných situací, které však Katalpa zvládá popisovat s velkým citem a lidskostí. Je to příběh o ztrátách, osobním růstu, ale také o životních rozčarováních, ve kterém lze najít plno filozofických otázek o existenci, smyslu života a nevyhnutelném příchodu smrti. Stačí jen plně vnímat...
Já na to srovnávání knih a filmů moc nejsem. Obvykle čtu nejdřív knihu, a až poté si pustím film, tady se mi to vzhledem k věku příliš nepodařilo a samozřejmě jsem jako první viděla film. Ano, Libušce Šafránkové a Josefu Abrhámovi se jen těžko něco vyrovná, člověk má všechny ty scény před očima, ale když se od toho odprostíte, zjistíte, že má kniha ještě hodně co nabídnout.
Celkově oceňuji originální nápad, pěkné zpracování, plynulost děje i to příjemné lidské teplo, které z knihy vyzařuje. Když si navíc do děje dosadíte sebe a svého milého / svou milou, je to naprostá láska, kterou si nejlépe vychutnáte na letní louce.
Moc se mi líbila Jirousova schopnost vnímat svět očima dítěte a jeho umění předat tuto perspektivu skrze slova zase dál. Všechny básně i pohádky mi přišly plné barev, zvuků a pocitů. Z textů navíc cítím obrovskou lásku k jeho dcerám a touhu přinést jim radost a útěchu i v těžkých chvílích, kdy s nimi nemohl být.
Když je mi mizerně, znovu ji otevřu nebo alespoň pohladím její hřbet a zavzpomínám na všechny zmíněné ženy, které to nikdy nevzdaly, přestože už dávno mohly. Na ženy, které se statečně perou se zdravotními problémy, osobními ztrátami, psychickými krizemi a dalšími životními výzvami.
Každý z příběhů je jedinečný a nabízí inspiraci i naději, jak se vyrovnat s životními peripetiemi a najít nový smysl života, i když právě máte pocit, že se vám hroutí svět. Alešův přístup k rozhovorům je navíc citlivý a empatický jako vždy.
Edgar Allan Poe je pro mě jeden z mála autorů, který ve svých knihách dokázal brilantně vylíčit znepokojivou atmosféru plnou tajemna a napětí, jež vás vtáhne přímo do děje a nepustí až do samého konce. Nechybí stísněné prostory, záhadné události a často i psychologický rozklad hlavního hrdiny. Ba co víc, Poe s vámi rozehraje komplikovanou hru, která vám nedá spát. Není totiž nad vlastní představivost!
Zaujalo mě rozporuplné hodnocení knihy. Mně osobně se Alchymista moc líbil, a to zejména díky samotné pouti, kterou bych sama ráda absolvovala. A nemuselo by to být ani k pyramidám v Egyptě. Jen prostě vystoupit ze své komfortní zóny, nechat za sebou vše nepodstatné a jít. Jít a poznávat nové lidi, jejich příběhy, něco se od nich naučit, něco třeba naučit je. Při tom všem si tak filozofovat, poznávat sebe sama do hloubky, poznávat svět.
(Samozřejmě vím, že onou poutí je život sám o sobě a vše zmíněné lze uplatnit bez toho, aby člověk vůbec někam chodil.)
V knize je možné najít spoustu krásných myšlenek, a je jedno, jestli už je člověk zná. Myslím, že není na škodu si některé věci znovu a znovu opakovat.
Jednu hvězdu ubírám za trochu moc tlačení na pilu, zejména ve druhé polovině, kdy mi přišlo, že by tomu volný průběh bez tak velkého důrazu na nějaké uvědomění slušel o trochu víc.
Magická a poetická pohádka s nádhernými ilustracemi Adolfa Zábranského. Příběh je klasický, plný kouzel, lásky a dobrodružství. Doporučuji.
To byla nádhera, to byla symfonie! Mistrovské dílo plné poetických obrazů, hlubokých emocí a melancholie.
V ději můžeme sledovat samotného autora, který se setkává s nemocnou dívkou Marinkou (ta je zde i jako symbol krásy a křehkosti mládí, které je nevyhnutelně směřováno k zániku) a prožívá s ní krátkou, ale intenzivní citovou zkušenost. Moc se mi to líbilo! Děkuji za e-knihu zdarma.