dasa6360 komentáře u knih

Kdybych mohla vzkázat něco svému mladšímu já, bylo by to zaručeně: „Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.“ Co jiného je totiž důležitější? Snad jen... miluj, a to nejen všechny kolem, ale také sebe sama.

Kniha, do které když nahlédnu, cítím, jako by mě někdo pohladil po duši.
Přečteno již před mnoha lety, ale zaryto pod kůži na hodně dlouho.

2 23.01.2025

Někdy se nám v životě nakupí tolik bolesti a zklamání, že kolem sebe začneme stavět vysoké zdi – stáváme se zatrpklými a uzavíráme se do sebe, podobně jako mrzutý a sobecký obr. A přesto je to právě láska a ochota otevřít se druhým, co dokáže roztavit i ten nejchladnější led. Při vzájemném sdílení radosti navíc můžeme zažehnout světlo nejen v druhých, ale také znovu objevit smysl svého vlastního bytí. Bylo to krásné, děkuji.

23.01.2025

Když na mě dnes vyskočilo upozornění na komentář od Greengrass, všimla jsem si, že jsem tu ještě nezanechala žádný svůj rádoby vtipný a intelektuální komentář. :)) A protože i v mé hlavě létají různé kraviny, které kromě mě nikdo neocení, řekla jsem si, že zanechám stopu alespoň tady. :)) Hlavně to, prosím, neberte nikdo moc vážně. :)

Richard Skolek, veršů král,
s grácií nám píše dál.
Jeho humor jemně bodá,
číst ho, to je čistá soda.

Rýmy svižné, ostré, hravé,
úsměv budí v mysli zdravé.
S nadsázkou i kapkou něhy
to jsou, páni, řádné šlehy.

Žádné trapné kudrlinky,
pouze verše pro skupinky,
pro skupinky poetů,
končím, než to popletu.
Za ty verše díky chvála,
jeho tvorba? Skvělá, stálá.

3 23.01.2025

V roce 1901 napsal Jaroslav Vrchlický v úvodu k překladu Shelleyho lyriky tato slova: „O překladech drobné lyriky Shelleye platí ještě zvýšenou měrou vše, co jsem uvedl v předmluvě k jeho Prometheu odpoutanému. Obtíže jsou tu nesmírné, skoro nepřekonatelné. Kéž pokus tento povzbudí mladší k nové práci, já měl za svou povinnost i zde jíti napřed a rád se nechám zastíniti dílem dokonalejším.“

Dnes, v roce 2025, bych ráda řekla, že si jen těžko dokážu představit lepší překlad, který by se tak věrně držel původní veršové melodie a současně zůstal přístupný českému čtenáři. Je vidět, že Vrchlický přistupoval ke své práci s pečlivostí a respektem k originálu.

A teď k samotným Shelleyho básním. Ty jsou očividně plné myšlenek, jimiž se snažil zachytit krásu světa, ale i problémy, které s ním souvisejí. Velmi z nich sálá jeho láska k přírodě – myslím, že byl dokonce vegetarián, což mi přijde v kontextu doby poměrně pokrokové. Zároveň ho vidím jako velkého idealistu a snílka, který věřil, že svět může být lepší, spravedlivější a svobodnější.

Nejvíc se mi líbily básně: Západ slunce, Óda větru západnímu, Filosofie lásky, Skřivánkovi, Mrak, Dobrou noc! nebo Zítra.

22.01.2025

Už jste někdy viděli tak bohaté, smyslné a velmi obrazné popisy květin? To je nádhera! Člověk díky tomu doslova cítí jejich vůni a slyší šumění listů ve větru.

Těžko dnes říct, jestli se do básně víc promítla úmrtí jeho syna Williama a dcery Clary, nebo jen jeho filosofické názory, ve kterých se zaměřoval na lidskou individualitu, emoce, přírodu, ale i na protest proti společenským konvencím a nespravedlnosti. Ať tak či onak, rozhodně věděl, že krásné chvíle a věci jsou jen pomíjivé, ačkoliv naznačoval, že je jen nejsme schopni vidět kvůli vlastní slabosti a temnotě.

„Jest jedno skromné vyznání,
Jež utěší nás v zoufání:
Že, je-li všechno klam a mam,
Je přeludem i zánik sám.

Ten sad, ta kráska spanilá,
Jež luzným luhem chodila —
Nezmizel nikdy v lůno tmy —
To my se změnili, to my!

Neb láska, slast a krása nezná změn
A nezná smrti — naše smysly jen
To nechápou a pro to temno v nás
A pro svou slabost nesnášíme jas.“

1 22.01.2025

Román o lidech a jejich chybách bez zbytečných kudrlinek. Už samotný název knihy, inspirovaný Shelleyho verši „Ten pestrý závoj nezvedej, jenž zove žití, kdo živ...“ (přeložil Vrchlický), je takovým varováním, že to nebude žádná pohádka, ale spíš příběh o tom, jaké je to čelit důsledkům vlastních rozhodnutí.

Co mě na něm bavilo nejvíc, byl realistický pohled na vztahy a prostředí. Nic tu není přikrášlené, žádné melodramatické zvraty ve stylu „hlavní hrdinka si najednou uvědomí, že svého manžela vlastně celou dobu šíleně milovala“. Jen cesta skrze utrpení, která vede k sebepoznání. Spolu s Kitty si tak můžeme osahat témata viny, odpuštění a vykoupení.

A zajímavý byl pro mě i nenápadný odkaz na satirickou báseň Elegie o smrti šíleného psa, který byl takovým šťouchnutím do jejich vztahu, kde bylo také hodně hořkosti a nedorozumění, které vedlo k bolestivým následkům. Tady jen kousek z ní:

„This dog and man at first were friends;
But when a pique began,
The dog, to gain some private ends,
Went mad, and bit the man.

Around from all the neighbouring streets
The wond'ring neighbours ran,
And swore the dog had lost its wits
To bite so good a man.

The wound it seemed both sore and sad
To every Christian eye;
And while they swore the dog was mad,
They swore the man would die.

But soon a wonder came to light
That showed the rogues they lied,—
The man recovered of the bite,
The dog it was that died!“

3 22.01.2025

„Když potkáte někoho, kdo pije, vezměte nohy na ramena.“ Tak pod to se podepíšu. Nikdy se to nezmění... nikdy. A pokud se včas neodříznete, semele vás to jako divoká větrná smršť, která vás roztrhá na kousky.

Petra Bátok nás ve své knize A pak už jen tma (mimochodem děkuji za e-knihu zdarma) nechá nahlédnout do dysfunkční rodiny a jejího rozkladu, a to z perspektivy několika postav. Celé se to nese na vlně realismu a naturalismu, který místy téměř bolí číst. Zejména co se týká dětí, jež se snaží vzdorovat matčině destruktivnímu vlivu. Vše je podané bez jakýchkoliv příkras, aniž by to sklouzávalo k lacinému patosu. A ten závěr? Ten je naprosto nepodstatný, protože zásadní jsou tu všechny ty otázky o vině, odpuštění a možnostech útěku ze začarovaného kruhu.

Na závěr slova Jarky, která tak úplně nesouvisí s alkoholismem, přesto mají silné poselství, se kterým plně souzním.

„Vůbec se nechci bavit s lidma o tom, kolik je hodin a jestli bude zejtra pršet. Chtěla bych přijít k cizímu člověku a zeptat se ho, jak se mu daří, co teď dělá a co dělal předtím. Připadá mi, že jakmile se dám s někým do řeči, zjistím, že má za sebou něco zajímavýho, smutnýho nebo neuvěřitelnýho. Proč spolu lidi nemluví o tom, co je vážně zajímá? Třeba kdyby si takhle řekli navzájem všechno, co vědí, tak by se nakonec na něco přišlo. Ale třeba je to něco, co bysme ve skutečnosti vůbec neměli vědět. Je to nějaká pravda, kterou se nejspíš nemáme dozvědět, a tak to někdo zařídil tak, že se spolu lidi baví jen povrchně a ve skutečnosti se jeden o druhýho nezajímají. Kdyby se začali doopravdy vnímat, zrodila by se z toho taková vlna porozumění, že by vyslala signál do vesmíru a nastala by nová doba.“

1 22.01.2025

Hledala jsem něco krátkého, co si můžu přečíst během pauzy na oběd, a tahle sbírka mou představu poměrně dobře splnila, jelikož se jedná o odlehčenou poezii, nad kterou nemusíte příliš přemýšlet. Autor vsadil na humor, jednoduchost a srozumitelnost, se kterými se snaží zachytit běžné lidské radosti a starosti. Bohužel však často na úkor kvality.

Rýmy jsou až příliš předvídatelné, třeba jako „zahrady – balady“ nebo „vize – televize“. Ačkoliv fungují, chybí v nich větší hravost. Stejně tak by tomu prospěla bohatší slovní zásoba a zapojení metafor.

Celkově to ale není špatné čtení. Pokud nehledáte nic náročného a chcete se lehce pobavit, sbírka svůj účel určitě splní.

16.01.2025

Zatímco předchozí Seifertovy sbírky, jako Na vlnách TSF nebo Samá láska, byly charakteristické hravostí a optimismem, ve sbírce Slavík zpívá špatně došlo k zásadnímu posunu. Tady Seifert vsadil na vážnější témata, zejména na válečné hrůzy a reflexi poválečné situace, což zcela změnilo tón jeho tvorby. Přesto se tu najdou i rysy poetismu, jako je asociativní styl, fantazie a hra s obrazy, ale ty jsou nyní protkány hořkostí a melancholií.

„Kdo to pláče, čí je to pláč?
Z jader, která jsi mi dal,
můj pomoranč
vyrostl ale neuzrál.

Vždyť není u nás doma
ten vzácný květ,
vše je mu cizí u nás
jako led.

Slunce je chladné
země je jiná,
rosa padne
a přijde nevlastní zima
a cizí jaro.“

Ze všech tří částí – v první Seifert oslavuje moderní svět a techniku (ačkoliv je mezi řádky cítit určitá skepse a zklamání, jakoby svět už nebyl takový, jaký býval), ve druhé vzpomíná na 1. světovou válku, ve třetí reflektuje vznik Sovětského svazu – mě nejvíce zaujaly ty dvě poslední zmíněné, a to svou syrovostí, drsností reality a určitým druhem melancholie.

„Ve světové válce padlo 4.000
francouzských básníků.
„Temps“!

Na patře chutnáš víno
a víno chutná mi,
řekni mi Josefino,
jak se ti líbí v Champagni?

Tvůj otec byl vinař,
bylo to ve válce.
Už je to dávno, vzpomínáš,
jak chodil po vinici v slaměném klobouce.

Na stole stojí láhev
hrdla útlého,
když piji, musím myslit na krev,
na něco strašně smutného.“

3 16.01.2025

Cvrčka na krbu jsem četla během Vánoc, což bylo úplně ideální, jelikož na mě díky tomu dolehla celá ta kouzelná atmosféra ještě víc. Příběh je krásně pohádkový, plný laskavosti a naděje, přesně to, co během vánočních svátků chcete číst. Zápletka je dobře promyšlená, napětí mezi postavami vystupňované. Jediné, co mi přišlo trochu přitažené za vlasy, byl rychlý obrat majitele hračkářství, ale bez toho by to asi nebylo ono. Celkově mi to hodně připomínalo známější Vánoční koledu, která je podobně sentimentální.

16.01.2025

Když se pořád plácáte v nějakých problémech a máte pocit, že svět je jen černý, zkuste si otevřít něco od Vodňanského. Najednou uvidíte svět jinýma očima. Já jsem naposledy sáhla po Důvěrných sděleních, která jsou plná chytrého, hravého, a hlavně lidského humoru. Škoda jen, že mě tyhle nonsens „kravinky“ napadají až pozdě v noci, načež je pak do rána všechny zapomenu.

Pozdrav z Františkových Lázní

Posílám ti oka
Oka svého soka
Ne, že bych se vychloubal
Prostě jsem je vydloubal

(Kopii posílám jezinkám
Pak se z toho sladce vyspinkám)

Každý správný mamlas

Každý správný mamlas
Když mluví — tak nahlas
Aby všichni mamlasi
Věděli, že souhlasí

Chtěl bych poznat

Chtěl bych poznat Bospor… Dardanely
Raději však sedím na prdeli

1 16.01.2025

Pohádka, která nás má naučit, že pravé štěstí nespočívá v materiálním bohatství, ale v lásce a soucitu. A bohužel také to, že laskavost a obětavost často nebývají nijak odměněny, ale naopak přehlíženy nebo po zásluze potrestány. Konec musí dojmout každého, kdo má srdce na správném místě.

1 15.01.2025

Alegorie politické kolaborace, totalitní kontroly a otázky lidské přirozenosti, včetně toho, jak snadno se dá pod tlakem zradit vlastní morálka. Pes Eda je tu jako symbol bezvýhradné oddanosti, která ale přerůstá v posedlost, zatímco Áda představuje člověka snažícího se lavírovat mezi svými potřebami a tlakem společnosti. Bylo to zajímavé, to nepopírám, znovu už bych si to ale asi nedala.

15.01.2025

Nevím, jak dnešní děti, ale mě tahle kniha příjemně nadchla. 142 stran je rozdělených do šesti kapitol: Nějaký problém?, Na výletě a prázdninách, Jak se neztratit, Ve škole a po škole, Dobrá zábava, Věřit – nevěřit?. V každé z nich se děti naučí praktické dovednosti, jako například poskytnout první pomoc, rozdělat oheň, předpovědět počasí, správně hospodařit s penězi, orientovat se v mapě, připravit hezkou oslavu, vyrobit krmítko pro ptáky nebo se nebát tmy. Vše je navíc proložené velkým množstvím hezkých ilustrací a reálných fotek.

15.01.2025

Příběh, v němž i ty nejnepatrnější činy dokážou změnit chod velkých dějin. V hlavní roli tři zdánlivě nesouvisející postavy – osamělý řidič dodávky, desetiletý africký uprchlík bojující o přežití a vlaštovka Gloria. Trochu mi to připomínalo pohádky Oscara Wildea, ovšem v moderním kabátku. Na rozdíl od Wildea však Fombelle hraje mnohem intenzivněji na city. Palčivých společenských témat je tu tolik, že už snad ani víc přidat nešlo – osamělost, nezaměstnanost, migrace, svoboda, ekologie... Místy to na mě působilo až příliš nuceně. Přesto knize uděluji čtyři hvězdy, jelikož má své nepopiratelné kouzlo.

1 15.01.2025

Mé sarkastické já při čtení Ždibřicha zaplesalo. Ne náhodou jsem fanouškem Sarkastického Zm*da či Hnutí pro nepřirozený porod, takže jsme si dobře rozuměli. Ať už jde o ekologii, náboženství, politiku nebo mezilidské vztahy, Ždibřich vás zkrátka svým cynickým pohledem na svět donutí přemýšlet nad tím, jestli si vůbec jako druh zasloužíme přežít.

„Příroda se nás snaží udělat šťastné, lékaři jí to ovšem kazí. Když jsme umírali ve čtyřiceti, nestihli jsme si uvědomit, že náš život nemá smysl.
Do osmdesáti to však dojde téměř každému.“

„Když si nejsi jistý, piš volným veršem. Hloupost v próze odhalí každý... Zatímco u poezie si člověk blábol snadno splete s myšlenkou.“

„Abychom zachránili planetu, musíme přistoupit k extrémní taktice – udělat z každého kroku výzvu na Youtube. Když lidem řeknete, že se u toho mají natáčet, přesvědčíte je téměř k čemukoliv.“

2 15.01.2025

Takhle si představuji tu pravou Itálii! Vášeň, silné emoce, konflikty, skrytá tajemství, ale i komické prvky dokonale vykreslující italskou kulturu, která je známá svým temperamentem, otevřeností, živostí a silnými rodinnými vazbami.

Proudí-li i vám v krvi trochu té italské divokosti, která se obvykle projevuje nekontrolovatelným výbuchem emocí, doporučuji také hru Filumena Marturano či jiné povedené kousky od stejného autora. Nebudete litovat. :)

15.01.2025

Moc hezká antologie, která v sobě spojuje básně na téma zimy a Vánoc. Celou ji jsem přečetla za jedno odpoledne mezi svátky. Není totiž dlouhá, obsahuje jen deset básní ze sbírek Chlapec a hvězdy, Jaro, sbohem nebo Deštník z Piccadilly. Přesto vás všechny vezmou za srdce svou hloubkou a životní pravdou. Mě nejvíce oslovila ta, jež dala antologii její název – Ticho plné rolniček.

„...Žel, všechno, co je živé
a prudce rozkvete,
trvá jen krátký čas.
Zatímco roky se propadají pod tebou
jako příčky sadařského žebříku,
po kterém stoupáš.
A když vystoupíš na poslední,
utrhneš poslední jablko
a srazíš vaz.

Kam ses jen poděla
za těch pár let.
Čas nemá příliš rád věčné lásky.
Možná že už jsme se od těch dob
někde zahlédli.
Ale jsem už stár
a už jsi mě nepoznala.

Možná že už jsme se i potkali,
ale v rozpacích
díval se každý někam jinam,
jako bychom se v životě
nikdy ani nespatřili.
I to se stává...“

1 15.01.2025

Moc se mi líbí nápad i pozvolně gradující atmosféra. Kde je tatínek? Proč nedal vědět? Nestalo se mu něco? Fantazie začíná pracovat na plné obrátky a spolu s ní se do mysli vkrádají i obavy a strach. Kdo by to neznal... Když tu se náhle na prahu dveří objeví pan Nikdo s obrovským nožem a plivající hnijící zuby, který chce celé ženské (a zákonitě slabší?) osazenstvo odvést do Nicoty. Od té doby se nemohu zbavit dojmu, že by knížce prospělo, kdyby se linka držela v nějaké větší imaginární formě – tedy více náznaků, nejednoznačnosti a prostoru pro vlastní interpretaci.

Jak tu nad tím ale přemýšlím, říkám si, že je můj pohled možná až moc deformovaný věkem. Pro malé děti je pravděpodobně jednodušší na pochopení, když má strach konkrétní podobu. Na druhou stranu mě ale zase napadá, jestli v takovém případě není pro ty mrňouse postava pana Nikdo až moc děsivá.

1 15.01.2025

Pohádka, která nutí k zamyšlení ještě dlouho poté, co ji dočtete. Na začátku mě, asi jako každého, okouzlil slavíček, jenž věří v čistou lásku, pro kterou se rozhodne přinést tu největší oběť – svou vlastní krví vytvoří červenou růži, po níž touží mladý student, který ji potřebuje, aby se zalíbil profesorově dceři. Jenže ta má očividně jiné plány, než chudému studentovi padnout kolem krku. A ten, místo toho, aby v lásku věřil dál, rozhodne se na ni zanevřít.

Po dočtení v tom vidím metaforu pro skutečnou lásku – čistou, neposkvrněnou a přímou, pro kterou byste byli ochotni obětovat vše. Jenže pak přichází odmítnutí a s ním i smutek, pocity méněcennosti, hněv, frustrace a nakonec i uzavření se do sebe. Zkrátka obranný mechanismus, který je pro nás způsobem, jak se vyhnout dalšímu zklamání.

„Od tebe za to žádám jenom jedno: abys vždycky zůstal opravdovým milencem, neboť láska je moudřejší než filozofie, a ta je velmi moudrá, a vlivnější než moc, a ta je velmi vlivná.“

1 15.01.2025