dasa6360
komentáře u knih
R.U.R.
Karel Čapek
Jaký by měl být vztah mezi člověkem a technologií? Jaké jsou hranice lidské moci, když vytváříme „umělé“ životy? A co se stane, když stroje, stejně jako Čapkovi roboti, získají schopnost rozhodovat samostatně?
I po sto letech, kdy technologie a umělá inteligence dosahují stále pokročilejší úrovně, působí Čapkovo varování o rizicích masové automatizace a odcizení téměř prorocky. Zajímavé je i sociální téma „dehumanizace“ práce: jakmile stroje masově zastoupí lidi, může lidstvo paradoxně skončit v situaci, kdy sice není nutné pracovat, ale chybí pocit smyslu a účelu. Dílo tak vnímám jako určitý apel na etické a morální otázky lidského pokroku, na naši roli jako tvůrců, na odpovědnost za to, co vytváříme, a na hodnoty, které při tom prosazujeme. Potud za mě 100 % a jasných 5 hvězd, jenže ono tu je pár částí, které působí trochu zvláštně. Například Helenino až příliš rychlé rozhodnutí přijmout Dominovu nabídku k sňatku. Následně mě překvapilo i rozhodnutí začít vyrábět roboty s city, které jde proti původnímu smyslu robotiky – vyrábět roboty s minimem potřeb a za minimum peněz. A to vše jen kvůli Heleně? Proč?
A závěr? Plošná neplodnost žen a vyslání dvou robotů k „zalidnění“ Země... Měl tedy konec symbolizovat novou naději, nebo jen zdůraznit, že „nový život“ bude postaven na umělém základě? A roboti Primus a Helena tak symbolizují spíše pokračování dědictví lidského omylu než skutečnou naději?
Jasně, chápu, proč došlo k rozhodnutí vyrábět roboty s duší, pravděpodobně ne z lásky, jak to působí, ale aby se člověk mohl cítit jako Bůh. Stejně tak rozumím plošné neplodnosti, která vyjadřuje ztrátu lidské naděje a budoucnosti, ale celkově se nemohu ubránit pocitu, že je příběh místy až příliš naivní nebo nedostatečně rozvinutý.
Nicméně, pane Čapku, už jen za to, že jste ve mně vyvolal tak obrovskou explozi otázek a přiměl mě napsat tak dlouhý elaborát, Vám dávám 5 hvězd.
Závěrem si tu odkládám několik pro mě stěžejních myšlenek:
„Odpusťte, Domin má své ideje. Lidem, kteří mají ideje, by se
neměl dávat vliv na věci tohoto světa.“
„Copak se bude věšet? Jen morálně, paní Heleno. Hledá se viník. To je oblíbená útěcha v pohromách.“
„Vy jste dobrý! Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel?
I toto, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty.“
A babička slaví devětadevadesáté narozeniny
Jiří Kratochvil
Zajímavé, zajímavé, zajímavé... Už je to nějaký pátek a já stále nevím, jestli jsem celou hru pochopila správně. Každopádně na ni pořád musím myslet, což mi teď připomnělo jeden Hrabalův citát: „Pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku“.
No nic, já v tom prostě vidím hořkou komedii o tom, jak snadno lze v mezilidských vztazích sklouznout k automatismu. Dvojníci zrcadlí myšlenku, že lidé často „hrají“ své předpokládané role, aniž by kdokoli skutečně poznal jejich pravou osobnost. Tím tedy vyvstává otázka, nakolik jsme ve společnosti rodiny sami sebou a kolik prostoru věnujeme tomu, aby nás druzí viděli takové, jací skutečně jsme. A postava smrti? Podle mě je zde jako metafora, aby Janek konečně pochopil, že se jeho blízcí stali symbolickými „mrtvými“ ve svých předem definovaných rolích. Odjezd je pak únikem z koloběhu iluzí a přetvářky, i když se Janek nakonec stejně rozhodne vrátit.
Nebo je to celé o posmrtném životě? Kdy by mohli dvojníci symbolizovat to, jak se po smrti přestáváme držet konkrétní podoby, a spíš přejímáme role, které jsme hráli během života – už nejsme sami sebou, ale tím, co si o nás druzí pamatují? To je asi blbost, že? Možná mi skutečný smysl pořád uniká. Škoda, že tu nejsou další komentáře. Zajímalo by mě, co si myslí někdo jiný.
Vypovězen
Karel Klostermann
Číst Klostermanna je jako probírat se starými rodinnými fotografiemi – pomalé tempo, archaický jazyk, a zároveň s každým novým řádkem tolik emocí. Pokud se člověk do knihy ponoří a nechá se tímto tempem vést, získá příběh, který zůstává pod kůží. Začnete totiž přemýšlet nad tím, co se stane, když společnost člověka vyvrhne na základě předsudků a pomluv, jaké to je, když ztratíte důvěru lidí, kteří pro vás něco znamenali, nebo jak snadno se mohou podobné věci stát i dnes, jen v jiném kontextu.
Dora: Monolog dcery Boženy Němcové
Milena Štráfeldová
Zase trochu jiný pohled na životní osudy Boženy Němcové a její rodiny, a to z perspektivy její dcery Theodory, která byla v mnoha ohledech utlačována stínem slavné matky. Moc se mi líbil monologový formát, který do celého díla vnesl intimitu a autentičnost. Díky tomu mi přišlo, že ke mně Dora skutečně promlouvala. A že to leckdy byly velice osobní a bolestné promluvy.
Rozina sebranec
Zikmund Winter
Naprosté nadšení! Každá stránka doslova křičí, že Zikmund Winter byl historik se specializací na život v 15. a 17. století. Díky jeho znalostem je popis tak realistický a detailní, že čtenář snadno vpluje do tehdejší doby – od oživené atmosféry pražských ulic až po mistrovsky vykreslenou psychologii postav.
A co říct k samotné Rozině? Tragická hrdinka se poněkud vymyká normám své doby, což si myslím, že je právě důvod, proč si k ní dnešní čtenář snadno najde cestu. Její touha po lásce, svobodě a po tom stát se skutečně někým ve mně rezonovala po celou dobu četby. Winter zde navíc nijak neskrývá krutost tehdejší společnosti, která má pro každého přísně vymezené místo – a kdo se vzepře, toho tvrdě potrestá. Bonusem je krásný archaický jazyk, jenž čtenáře okamžitě katapultuje zpátky do minulosti.
Marianniny rozmary / Neradno s láskou zahrávat si
Alfred de Musset
Přečíst si něco od Musseta jsem toužila od doby, co jsem poprvé viděla film Děti století. A než se vrhnu na Zpověď dítěte svého věku, zkusila jsem jeho hru Marianniny rozmary, která je klasicky o lásce, touze a zklamání – a možná také o tom, jak snadno mohou dobré úmysly sklouznout k tragédii.
Zápletku prozrazovat nechci, ale prozradím, že Mussetův smysl pro detaily je opravdu skvělý. Postavy nejsou černobílé: Cœlio je romantický snílek, ale i slaboch; Octave vtipný a cynický, zároveň však trochu sobecký. A Marianna? Ta zůstává uvězněná v sociálních normách, prožívá nespokojenost, ale nedokáže být upřímná ani sama k sobě.
Ideální manžel
Oscar Wilde
Ideální manžel je jedním z těch kousků, které vás rozesmějí a zároveň donutí zapřemýšlet. Wilde tady v podstatě rozebírá, co všechno vlastně znamená být „dobrým“ člověkem, nebo dokonce „ideálním manželem“. Příběh je zasazený do vysoké britské společnosti, kde se za elegantními gesty a uhlazenými slovy často skrývají dost pochybné věci.
Co mě na hře opravdu bavilo, jsou Wildeovy vtipy a ironické poznámky. Dokáže si totiž elegantně a s úsměvem utahovat ze všech těch ideálů, které si někdy nastavujeme. Není to jen o manželství, ale i o přátelství, morálce a naší tendenci ukazovat jen tu „hezkou“ stránku sebe.
Doporučuji každému, kdo má rád inteligentní humor, skvělé dialogy a příběhy, které vám ukážou, že nikdo není dokonalý.
Pan Theodor Mundstock
Ladislav Fuks
Příběh o lidské důstojnosti, o přežití, o obyčejném člověku, který se snaží najít smysl tam, kde už téměř žádný nezbývá, ale také o tom, jak nás dokáže zničit naše vlastní mysl, protože strach ze smrti může být leckdy mnohem trýznivější než smrt sama.
Zasloužených pět hvězd za psychologickou hloubku, téměř hmatatelnou atmosféru strachu a úzkosti, mistrovské jazykové zpracování, nadčasové téma a schopnost probudit ve čtenáři upřímný soucit. I po dlouhé době ve mně kniha stále rezonuje, a tak ji zaslouženě řadím na poličku Doporučuji.
Fernando Krapp mi napsal tenhle dopis
Tankred Dorst
Co je láska? Lze ji koupit, nebo si ji vynutit? Jak tenká může být hranice mezi vášní a ovládáním? A jaká je vlastně hodnota pravdy ve světě, kde se vše jeví jako hra přetvářek a domněnek?
Dorstova hra není přímá, je náročnější na pozornost i trpělivost, čtenář / divák musí jednotlivé vrstvy postupně odhalovat, zato je náramně poutavá svou stupňující se atmosférou – každá replika, každý pohled mezi postavami, a dokonce i ticho tu má svou váhu.
Po dokončení pak zůstávají v hlavě stovky otázek, které se navzájem tříští, aby vyvolaly další a další.
Neohrožený Mikeš: výběr pohádek Boženy Němcové
Božena Němcová
Další z krásných pohádek Boženy Němcové, kde nechybí dobře vystupňovaná tajemná atmosféra, kouzla, odvaha, věrnost a láska. Moc se mi líbí i filmové zpracování s Pavlem Křížem, které provází krásná písnička od Hanky a Petra Ulrychových.
Chytrá horákyně
Božena Němcová
Zbožňuji styl paní Němcové a její ženské hrdinky, mezi kterými má své čestné místo i moudrá Manka, které nechybí důvtip ani pořádná dávka smyslu pro spravedlnost. Díky tomu dokáže vyřešit složité hádanky a překonat různé výzvy, jež před ní klade sám život. Nejvíc mi učaroval konec: „Což jsi mně nedovolil, abych si vzala s sebou, co mi je nejmilejšího, tys mi nejmilejší, tedy jsem si vzala tebe.“
Čertův švagr
Božena Němcová
Podzimní plískanice přímo svádějí ke čtení pohádek od Boženy Němcové. A tak jsem jako první sáhla po jedné z předloh pro filmovou pohádku S čerty nejsou žerty, která v sobě samozřejmě nese silné morální poselství o spravedlnosti – poctiví jsou odměněni, zlí potrestáni. Hlavní hrdina je sympaťák, nechybí trocha humoru ani kontrast mezi laskavostí a sobectvím. A navíc ten jazyk, já to zkrátka miluju.
Kuře melancholik
Josef Karel Šlejhar
O Šlejharovi jsem si leccos načetla, a tak mě příliš nepřekvapilo, že čtenáře vůbec nešetří a nenechává mu žádný prostor pro útěk do idealizovaného světa. Přesto pro mě byla četba místy až trýznivá, zejména když jsem si jako máma uvědomila, že utrpení, které chlapec zažíval, bylo v té době pro mnoho sirotků běžnou realitou. Ta bezmoc a zoufalství, proti kterým se nemohl bránit, jsou tu téměř hmatatelné. A k tomu to kuře – stejně zranitelné jako on. Nojo, i na kapesníčky došlo... Šlejhar zkrátka uměl. A já touto knihou rozhodně nekončím.
On je fakt boží
Louise Rennison
Tuhle knihu jsem četla, když mi bylo asi třináct let, což už je sakra dávno. :) Přesto se mi vybaví vždy jako první, když vzpomínám na knihy, které jsem tehdy četla. V té době jsem samozřejmě řešila hlavně kluky, první lásky, trable s rodiči, přátelství, ale i otázky ohledně holení, líčení a dalších holčičích věcí. A tahle knížka všechno tohle podala tak lidsky a s humorem, že jsem měla pocit, jako by mluvila přímo o mně.
Pro dnešní mladou generaci by to asi byl výlet do pravěku, a pokud už vás puberta minula, taky z toho nejspíš nezaplesáte. Ale tehdy? Tehdy to byla jízda! :)
A kdo by mohl zapomenout na Anguse, Georgiina kocoura, který nebyl jen obyčejný mazlíček, ale jakási divoká kočkovitá šelma, jež terorizovala sousedy a měla charakter stejně výrazný jako hlavní hrdinka!
Žltá tapeta
Charlotte Perkins Gilman
Krátká novela, po které byste rozhodně měli sáhnout, pokud patříte mezi fanoušky feministické literatury. Příběh je napsán formou deníkových záznamů ženy, které byla diagnostikována duševní porucha, a na základě doporučení svého manžela (lékaře) je izolována v pokoji se žlutou tapetou a prakticky léčena klidem, který jí ale samozřejmě škodí ještě víc. Samotný text však není jen o psychických problémech, nýbrž také o boji s mentalitou tehdejší doby, která absolutně neakceptovala ženské pocity a potřeby.
Zajímavostí je, že se Gilman údajně při psaní inspirovala svým prvním manželem a také svým ošetřujícím lékařem, který se pokoušel léčit její poporodní deprese „klidovou léčbou“. Ideální adept do HPNP. Za mě jasných 5 hvězd!
Z Amorova deníku
Vítězslav Hálek
Dopisy Dorotce Horáčkové (budoucí manželce Vítězslava Hálka) mě vrátily do dob, kdy jsem podobně laděná psaní posílala svému milému. A ačkoliv byly zajímavé minimálně z toho důvodu, že čtenářům představí 19. století zase trochu z jiného úhlu, musím přiznat, že ve mně nic hlubšího nezanechaly, což je pravděpodobně způsobené tím, že zkrátka patřily jen Vítězslavu a Dorotce.
Co se mi ale velmi líbilo, to byly všechny povídky – Domácí učitel, Přívozník, Muzikantská Liduška. Všechny velmi procítěně líčí milostná trápení nešťastných milenců, které mnohdy rozděluje majetek. A je jedno, zda se příběh odehrává v Praze, nebo na venkově.
Muzikantská Liduška
Vítězslav Hálek
Liduško, Liduško, jak mi tě bylo líto... Ačkoliv je povídka krátká, zanechala ve mně silný dojem. Vypráví totiž o tragickém osudu mladé dívky, která se stala obětí společenských konvencí a rodinných očekávání. A že rozhodně nebyla jediná – konflikt mezi láskou a společenskými normami je typickým motivem v literatuře 19. století, kdy se se ženami stále ještě handlovalo jak s dobytkem.
Kromě emocionálního světa samotné Lidušky se tu Hálkovi podařilo dobře vykreslit i život v české vesnici, morálku a společenské poměry doby. Čteno v rámci knihy Z Amorova deníku, kde zaujme i povídka Přívozník nebo Domácí učitel.
Bůh se mnou měl nějaký plán!: Vzpomínky německé Sintky
Zilli Schmidt (p)
Mohlo by se zdát, že se jedná jen o další emotivní příběh někoho, kdo prošel koncentračními tábory. Takových už byly stovky, řeknete si. Ano, všudypřítomná diskriminace, utrpení, ale i naděje na to poukazují. Více než samotný pobyt v táborech však tentokrát mou pozornost upoutalo smýšlení a potažmo celý život Sintů, který se téměř diametrálně liší od toho našeho gádžovského. Ať už se jedná o větší důraz na tradice, zvyky, obřady nebo rodinu a všeobecně rodinné vztahy.
Jenže tyto jejich tradiční hodnoty se evidentně ani po tolika letech nehodí do „našeho“ moderního světa. A jak sama paní Zilli zmiňuje v závěru knihy, většina mladých Romů se v rámci začlenění do společnosti rozhodla své projevy, kulturu i jazyk raději potlačit, jen aby vůči nim lidé neměli předsudky. Vím, že to není jednoduchá otázka, sama nejsem na danou problematiku odborník. Jen si vlastně po dočtení nejsem jistá, zda mě víc pálí minulost nebo přítomnost.
Divá Bára
Božena Němcová
V běžném životě 19. století by to pravděpododobně takhle nedopadlo, právě proto však musela přijít feministka Božena, která si do své tvorby projektovala své vlastní sny a zároveň se nenechala svazovat žádnými předsudky, aby všem poslušným holkám ukázala, že není na škodu být odvážná a samostatná. A že si jednou budou moci vybrat život takový, jaký chtějí, ne takový, jaký jim někdo, ať už rodiče, manžel nebo společnost, určili.
Možná je celá povídka trochu až moc idylická a romanticky zasněná, zvlášť v kontrastu s tehdejší dobou, ale možná právě to dokázalo vyburcovat další čtenářky k tomu, aby si přály zažít něco podobného a šly si neústupně za svým. Určitě i díky tomu jsou dnešní ženy tam, kde jsou.
Je hlína k snědku?
Jakuba Katalpa (p)
Nee, tohle rozhodně nepatří do odpadu, jak tu někteří píšou. Už jen pro ten nádherně barvitý jazyk plný symboliky a metafor, kterým se autorka doslova mazlí s vaší duší, až ji nakonec celou prostoupí, si kniha zaslouží mnohem vyšší hodnocení. Celkový styl mi velmi připomínal knihy Eleny Ferrante. Ta živočišnost a syrovost byly naprosto famózní.
Ano, nejedná se o snadné čtení. Kniha vyžaduje váš čas, trpělivost a ochotu ponořit se do složitých a možná někomu nepříjemných situací, které však Katalpa zvládá popisovat s velkým citem a lidskostí. Je to příběh o ztrátách, osobním růstu, ale také o životních rozčarováních, ve kterém lze najít plno filozofických otázek o existenci, smyslu života a nevyhnutelném příchodu smrti. Stačí jen plně vnímat...
