dasa6360 komentáře u knih
Mým národům je krásný kolibřík, který potěší nejen milovníky Bornova umění, ale i všechny, kdo mají rádi historii a kulturu prezentovanou s humorem a nadsázkou. Ze stránek je cítit, jak moc byl pan Born vnímavý, intelektuálně založený a aktivní s velkým množstvím nejrůznějších zálib – zkrátka pravý bohém.
Souzním s jeho názory a děkuji za rozšíření obzorů ohledně jmen různých umělců, z nichž některá mi zatím unikala.
(SPOILER) Rozdělat oheň je krátký příběh o muži, který se vydává na cestu skrz arktickou divočinu v extrémních podmínkách. Přes varování zkušenějších obyvatel ignoruje nebezpečí a vypraví se na trasu sám, doprovázen pouze svým psem. Už brzy se však ukáže, že podcenil sílu přírody a jeho neznalost a arogance se mu stanou osudovou chybou.
Londona znám především jako spisovatele, který používá drsný a živý styl plný detailů, které vytvářejí napětí a perfektně budují atmosféru, ale tady mě naprosto dostal, popisy mrazivého chladu jsou tu tak realistické, že jsem téměř fyzicky cítila ten kousavý mráz.
Chvíli jsme přemýšlela, o jakém otevřeném konci zdejší komentáře mluví, pak jsem si pustila onen kousek z vysílání na ČRo. Víte vy vůbec, že jste dostali pouze vyprávění Dzaji? Tedy prvních 112 stránek knihy? Kniha má mnohem víc stran, o otevřeném konci tedy nemůže být řeč. Ale zpátky k románu.
Petra Hůlová nás postavila před univerzální a zároveň dosti intimní příběh, který nás zavádí do drsného, ale poetického prostředí mongolských stepí. Před příběh, který si budeme moct prohlédnout hned z několika úhlů, a to pohledem Dzaji, její dcery, matky a dvou sester. Díky tomu dostaneme kompletní mozaiku osudů a událostí, které formovaly jejich životy, přičemž se dozvíme něco málo i o mongolské kultuře a tradicích.
Vyprávění začíná pohledem na současný život hlavní hrdinky, která se vrací do svých vzpomínek na dětství a mládí. Tím se otevírá prostor pro příběhy jejích předků, zejména babičky, jejíž život je ústředním bodem celé knihy. Ta jej totiž zasvětila tvrdé práci, odříkání a snaze udržet rodinu pohromadě navzdory mnoha překážkám. Představuje tak tradiční hodnoty, které se tu střetávají s novým světem, jemuž se někteří snaží přizpůsobit a jiní vzdorovat.
Právě vzpomínky na babičku pomáhají Dzaje pochopit samu sebe a svou vlastní identitu, jelikož slouží jako prostředek k uchování tradic a rodinné historie.
Za mě velmi povedené, slang mě nijak neobtěžoval, jak tu někteří píšou, naopak dotvářel celý kolorit daného prostředí, který by jen těžko vynikl se spisovnou češtinou.
Krása, nádhera! Apollinaireova hravost je tu patrná na každé stránce. Všechna slova jako by osvobodil z tradičního lineárního formátu a uspořádal do různých obrazců, což nejen těší oko, ale také nutí k objevování nových významů. Pro mě to bylo jako výlet do světa, kde neexistují žádná pevná pravidla, do světa, kde má hlavní slovo fantazie.
Tři sestry snad ani nemohly zažít neúspěch, však v sobě alespoň částečně odrážejí příběh každého z nás. Příběh nenaplněných snů a osudové předurčenosti...
Přičemž je nad slunce jasné, že osud není jen otázkou náhody, ale také výsledkem osobních rozhodnutí a vnitřních konfliktů. A tak nezbývá než říct: nezůstávejte ve svých rolích, vykašlete se na očekávání společnosti, jděte si za svými sny. Čas neúprosně plyne a život je pravděpodobně jen jeden...
Nedávno jsem četla Tři sestry, Racka a Medvěda a musím říct, že nejvíc paf jsem asi z Černého mnicha. Čechovův styl psaní je jako obvykle jednoduchý, přesto tu člověk najde tolik věcí k zamyšlení.
Tou nejpodstatnější je asi otázka ohledně duševního zdraví a geniality. Opravdu musí být každý génius zároveň šílenec? Nebo se jedná pouze o destrukci vlastním egem, kdy se člověk nechá pohltit iluzemi o své vlastní výjimečnosti až pomalu ztratí kontakt s realitou?
Chápu, že má jednotný styl oblékání a způsob žití zdůraznit nadčasovost a kontinuitu příběhu Pražské bible, ale mně nějak nesedí, že nám komiks vyobrazuje rok 2002 stejně jako konec 15. století. Zvlášť, když se na to podívám pohledem z perspektivy budoucnosti, kdy se může zdát, že lidé z různých epoch vypadali a žili stejně. Abych však jen nekritizovala, musím uznat, že nápad vytvořit komiks je zajímavý. Líbilo by se mi více stran, škoda, že už se nikdy nedozvíme, kde všude bible pobývala nebo kdo všechno si z ní četl.
Chvilku mi trvalo se začíst, ale už po pár stránkách mě Connors dokázal svými místy až poetickými popisy přírody a zvířat, které tak před čtenářem doslova ožívají, přenést do světa požární hlásky v divočině Nového Mexika. Zvláště mě zaujaly jeho dny strávené s manželkou, výšlapy se psem, úvahy o samotě a vztahu k přírodě i vzpomínky na mého oblíbeného Jacka Kerouaca, které dodávají knize nostalgický nádech.
Z jinak plynulého vyprávění mě však místy trochu vytrhovaly meandrovité odbočky do historických a geografických souvislostí, které třebaže byly zajímavé, někdy působily až příliš obsáhle a monotónně, proto jednu hvězdu ubírám. Místo nich bych více ocenila detailnější popis toho, co všechno si s sebou sbalil, jak vyplňoval všechny ty dny tam nahoře nebo co se mu honilo hlavou.
Tohle mě vrátilo zpátky na střední školu, kde jsme několikrát za rok dostali za úkol napsat slohovou práci na konkrétní téma. Pokud učiteli přišla kvalitně zpracovaná, mohl ji poslat do různých literárních soutěží.
Upřímně lituji, že jsme nikdy nedostali žádné lechtivé zadání. To by se panečku jeden rozepsal! :) Místo toho si pamatuji témata jako Začlenění Romů do společnosti, Legalizace marihuany, Internet a děti nebo Loď z PET lahví vyráží na plavbu Tichým oceánem... No nic, zpátky ke knize. Jak už to tak bývá, některé povídky byly celkem dobré, jiné slabší. Největší tvůrčí potenciál na mě dýchnul z povídek Kristýny Lyachové a Tomáše Kříkavy. Ostatní pravděpodobně zapomenu ještě dneska.
Jiřího Oulíka nelze nemilovat...
Vyznání knihomola
Každá žena na podbříšku
Nosí rozepsanou knížku
Jedna knížku něžných veršů
Druhá knížku vkladní
My co máme četbu rádi
Nemůžem být chladní
Na židli značky Thonet
Na židli
Značky Thonet
Jde snadno
Napsat sonet
Na židli značky
Dřevo Humpolec
Už to tak dobře
Nejde
Já na to srovnávání knih a filmů moc nejsem. Obvykle čtu nejdřív knihu, a až poté si pustím film, tady se mi to vzhledem k věku příliš nepodařilo a samozřejmě jsem jako první viděla film. Ano, Libušce Šafránkové a Josefu Abrhámovi se jen těžko něco vyrovná, člověk má všechny ty scény před očima, ale když se od toho odprostíte, zjistíte, že má kniha ještě hodně co nabídnout.
Celkově oceňuji originální nápad, pěkné zpracování, plynulost děje i to příjemné lidské teplo, které z knihy vyzařuje. Když si navíc do děje dosadíte sebe a svého milého / svou milou, je to naprostá láska, kterou si nejlépe vychutnáte na letní louce.
Knih ohledně holokaustu bylo již napsáno poměrně dost, zatímco literatury, která by se zaměřovala na temné stránky období komunistického režimu v Československu, mi stále přijde zoufale málo. Všemi deseti tedy vítám knihy, jako je tato, které dokumentují konkrétní historické události, ale také otevírají otázky týkající se spravedlnosti, lidských práv a morálních hodnot.
Kromě samotných politických procesů jsou tu přiblíženy i podmínky věznění, osobní životy jednotlivých postav a dilemata, kterým čelili obvinění a jejich blízcí. Ačkoliv mi jejich jednání přišlo často lehkovážné a možná i naivní, z dnešního pohledu není možné (a ani vhodné) soudit. Pravděpodobně nečekali, čeho všeho bude režim schopný.
Jinak tu podle mě Navara i Kasáček odvedli naprosto skvělou práci, jelikož zkombinovali historické zkoumání s osobními svědectvími, aniž by čtenáře příliš zatížili komplikovanými větnými skladbami. Díky tomu se lze dobře soustředit na fakta.
Knihu Paničky a dámy jsem našla v knihobudce na koupališti. A jelikož jsem od pana Němce zatím nic nečetla, rozhodla jsem se to napravit. A musím říct, že to nebylo vůbec špatné.
Kniha je rozdělená na dvě části. První s názvem 36 příběhů z práva občanského se dále dělí do tematických podkapitol Slečny na vdávání, Manželky a manželé, Vdovy a vdovci a Dámy na pavlači. Druhá část nese název Dáma je věčná a jako taková poukazuje na rozdíly mezi dámou a paničkou, která v té době platila za protivnou ženskou, se kterou není snadné pořízení.
Všechny soudní příběhy jsou krátké, takže vám pravděpodobně zaberou jedno nebo dvě odpoledne. Teoreticky by se měly zakládat na skutečných událostech, ale je otázkou, co všechno si Němec vymyslel, co pozměnil, co spojil, jen aby se čtenář pobavil. Každopádně krásně dokreslují kolorit tehdejší doby a my se tak můžeme zamyslet i pousmát nad podstatou lidské povahy a jejími slabostmi.
Kromě toho mě zaujal místy použitý specifický žargon, který přispívá k doladění atmosféry, a tak se mi před očima míhaly všechny ty černobílé filmy, které jsem kdysi viděla, ve kterých nebyla nouze o naivní a vdavekchtivé slečny, drbny na pavlači, mazané gentlemany nebo bezohledné záporáky.
Naprostý skvost humoristické literatury, který mě od začátku až do konce bavil svou lehkostí a vtipem. Humor, sarkasmus a ironie jsou tu tak přirozené a trefné, že jsem se mnohokrát smála nahlas. Když jsem si navíc představila sebe v těch všech situacích a uvědomila si, že bych reagovala pravděpodobně dost podobně, smála jsem se ještě víc. Jasných pět hvězd!
Perfektní ukázka lidské povahy a vztahů, a to jak v nejlepším, tak i v tom nejhorším. Moc se mi líbily brilantní dialogy plné slovních hříček a chytrých replik. Nejvíc samozřejmě špičkování mezi Beatrice a Benedickem, které tímto zařazuji mezi nejoblíbenější páry v literatuře. Vážně mě ta holka bavila, že v 16. století jen tak nesklopila hlavičku a vše neodkývala jako milá a sladká Hero.
Možná cítím malé zklamání nad tím, že se Claudio neproklál svým mečem, když zjistil, že by měla být Hero mrtvá. To by přece měl pravý milovník z Shakespearových knih udělat, ne? Ale pak by to asi nebyla komedie. :) Škoda. Ne vážně, bylo to dobré. Celkově nejvtipnější mi na tom přijde, že je to i po více než 400 letech aktuální, že se ta lidská povaha zkrátka snad vůbec nemění.
(SPOILER) Z příběhu Cholstomjera, který byl na počátku obdivován a následně zanedbáván a zavržen, když už nebyl tak prospěšný a krásný jako dřív, mi bylo hodně špatně. To, že celým příběhem navíc provázel bezelstný kůň, který nikdy nikomu záměrně neublížil, ještě více poukázalo na lidskou krutost a pokrytectví, které by při vyprávění člověka pravděpodobně tak nevyzněly. Tentokrát ani nelituji, že byl příběh krátký, protože k vylíčení lidské povahy a společenských vztahů těch několik desítek stran bohatě stačilo. Na víc lhostejnosti a krutosti jsem už neměla sílu.
Jak ve mně první příběh vyvolal znechucení nad lidskou povahou, tak ve mně druhý příběh s názvem Smrt Ivana Iljiče vyvolal můj prastarý strach ze zdlouhavého umírání, kdy už vaše tělesná schránka na mnohé nestačí, ale hlava ještě stále a velmi dobře pracuje. Což byl i případ Ivana Iljiče, který na svém konci bilancuje svůj život, přičemž zjišťuje, že celoživotní honba za společenským postavením a materiálním úspěchem vedla pouze k prázdnotě a nespokojenosti.
Z okamžiků, kdy měl okolo sebe plno lidí, ale přece se cítil úplně sám, a k tomu jako obtížný hmyz, šel nepříjemný mráz po zádech.
Moc se mi líbila Jirousova schopnost vnímat svět očima dítěte a jeho umění předat tuto perspektivu skrze slova zase dál. Všechny básně i pohádky mi přišly plné barev, zvuků a pocitů. Z textů navíc cítím obrovskou lásku k jeho dcerám a touhu přinést jim radost a útěchu i v těžkých chvílích, kdy s nimi nemohl být.
Tentokrát jsem si chtěla rozšířit přehled o české undergroundové scéně a vychutnat si zase trochu jiný čtenářský zážitek, což se tedy moc nepovedlo, nebo možná jo. Já vlastně ani nevím. Chápu, že byl autor na*rán na celý režim a možná i celý svět. Z knihy to doslova stříká již při přečtení prvních pár řádků. Jenže přílišná vulgarita je tady spíš na škodu a ubírá na síle celkovému sdělení. Přitom je patrné, že Jirous uměl psát melancholické, nadějné i hluboce lidské verše.
Od autorky jsem kdysi četla Slepou mapu a Hanu, proto jsem se i tentokrát těšila na dobře vykreslenou psychologii hlavních postav a historické pozadí, které Mornštajnová obvykle zpracovává s velkou citlivostí. A nezklamala jsem se, opět je to pěkně napsaná kniha, plná silných emocí a přemýšlivé atmosféry, které vás vtáhnou do příběhu. Mornštajnová navíc nikam nespěchá, nechá vás vychutnat každý detail.
Úplně nemohu souhlasit s komentáři níže, ve kterých se píše, že se v Hotýlku vše několikrát zopakuje, aby čtenář nebyl namáhán, nebo že se v něm nenajde silný příběh.
Právě opakování některých informací přece zajišťuje, že se čtenář neztratí ve velkém množství postav a ve spletitém ději. A síla příběhu? Vždyť to má být právě to zamyšlení nad složitostí rodinných vztahů, historickými traumaty a osobní identitou. Trochu mi přijde, že Hana a Slepá mapa slízly víc smetany jen kvůli tomu, že se dotkly války.
Knížečka, ke které se pravidelně vracím každý rok. Jak už napsala boxas, informace jsou detailní a přesné. Dozvíte se například, kde se daná houba vyskytuje, jak přesně vypadá klobouk, třeň, lupeny i dužnina, jakou má houba chuť i vůni, jak se chová po rozříznutí a samozřejmě i to, zda je jedlá, nebo ne. Barevné ilustrace vám navíc ukážou houbu ve všech jejích fázích. Praktická velikost se perfektně hodí do batohu nebo košíku – vím, že dneska už je všechno v mobilu, ale já jsem v lese nejšťastnější bez něj. :)