dasa6360
komentáře u knih
Gloria
Timothée de Fombelle
Příběh, v němž i ty nejnepatrnější činy dokážou změnit chod velkých dějin. V hlavní roli tři zdánlivě nesouvisející postavy – osamělý řidič dodávky, desetiletý africký uprchlík bojující o přežití a vlaštovka Gloria. Trochu mi to připomínalo pohádky Oscara Wildea, ovšem v moderním kabátku. Na rozdíl od Wildea však Fombelle hraje mnohem intenzivněji na city. Palčivých společenských témat je tu tolik, že už snad ani víc přidat nešlo – osamělost, nezaměstnanost, migrace, svoboda, ekologie... Místy to na mě působilo až příliš nuceně. Přesto knize uděluji čtyři hvězdy, jelikož má své nepopiratelné kouzlo.
Ždibřich
Richard Skolek
Mé sarkastické já při čtení Ždibřicha zaplesalo. Ne náhodou jsem fanouškem Sarkastického Zm*da či Hnutí pro nepřirozený porod, takže jsme si dobře rozuměli. Ať už jde o ekologii, náboženství, politiku nebo mezilidské vztahy, Ždibřich vás zkrátka svým cynickým pohledem na svět donutí přemýšlet nad tím, jestli si vůbec jako druh zasloužíme přežít.
„Příroda se nás snaží udělat šťastné, lékaři jí to ovšem kazí. Když jsme umírali ve čtyřiceti, nestihli jsme si uvědomit, že náš život nemá smysl.
Do osmdesáti to však dojde téměř každému.“
„Když si nejsi jistý, piš volným veršem. Hloupost v próze odhalí každý... Zatímco u poezie si člověk blábol snadno splete s myšlenkou.“
„Abychom zachránili planetu, musíme přistoupit k extrémní taktice – udělat z každého kroku výzvu na Youtube. Když lidem řeknete, že se u toho mají natáčet, přesvědčíte je téměř k čemukoliv.“
Vánoce u Cupiellů
Eduardo de Filippo
Takhle si představuji tu pravou Itálii! Vášeň, silné emoce, konflikty, skrytá tajemství, ale i komické prvky dokonale vykreslující italskou kulturu, která je známá svým temperamentem, otevřeností, živostí a silnými rodinnými vazbami.
Proudí-li i vám v krvi trochu té italské divokosti, která se obvykle projevuje nekontrolovatelným výbuchem emocí, doporučuji také hru Filumena Marturano či jiné povedené kousky od stejného autora. Nebudete litovat. :)
Ticho plné rolniček
Jaroslav Seifert
Moc hezká antologie, která v sobě spojuje básně na téma zimy a Vánoc. Celou ji jsem přečetla za jedno odpoledne mezi svátky. Není totiž dlouhá, obsahuje jen deset básní ze sbírek Chlapec a hvězdy, Jaro, sbohem nebo Deštník z Piccadilly. Přesto vás všechny vezmou za srdce svou hloubkou a životní pravdou. Mě nejvíce oslovila ta, jež dala antologii její název – Ticho plné rolniček.
„...Žel, všechno, co je živé
a prudce rozkvete,
trvá jen krátký čas.
Zatímco roky se propadají pod tebou
jako příčky sadařského žebříku,
po kterém stoupáš.
A když vystoupíš na poslední,
utrhneš poslední jablko
a srazíš vaz.
Kam ses jen poděla
za těch pár let.
Čas nemá příliš rád věčné lásky.
Možná že už jsme se od těch dob
někde zahlédli.
Ale jsem už stár
a už jsi mě nepoznala.
Možná že už jsme se i potkali,
ale v rozpacích
díval se každý někam jinam,
jako bychom se v životě
nikdy ani nespatřili.
I to se stává...“
Pan Nikdo a bílá tma
Dora Kaprálová
Moc se mi líbí nápad i pozvolně gradující atmosféra. Kde je tatínek? Proč nedal vědět? Nestalo se mu něco? Fantazie začíná pracovat na plné obrátky a spolu s ní se do mysli vkrádají i obavy a strach. Kdo by to neznal... Když tu se náhle na prahu dveří objeví pan Nikdo s obrovským nožem a plivající hnijící zuby, který chce celé ženské (a zákonitě slabší?) osazenstvo odvést do Nicoty. Od té doby se nemohu zbavit dojmu, že by knížce prospělo, kdyby se linka držela v nějaké větší imaginární formě – tedy více náznaků, nejednoznačnosti a prostoru pro vlastní interpretaci.
Jak tu nad tím ale přemýšlím, říkám si, že je můj pohled možná až moc deformovaný věkem. Pro malé děti je pravděpodobně jednodušší na pochopení, když má strach konkrétní podobu. Na druhou stranu mě ale zase napadá, jestli v takovém případě není pro ty mrňouse postava pana Nikdo až moc děsivá.
Slavík a růže
Oscar Wilde
Pohádka, která nutí k zamyšlení ještě dlouho poté, co ji dočtete. Na začátku mě, asi jako každého, okouzlil slavíček, jenž věří v čistou lásku, pro kterou se rozhodne přinést tu největší oběť – svou vlastní krví vytvoří červenou růži, po níž touží mladý student, který ji potřebuje, aby se zalíbil profesorově dceři. Jenže ta má očividně jiné plány, než chudému studentovi padnout kolem krku. A ten, místo toho, aby v lásku věřil dál, rozhodne se na ni zanevřít.
Po dočtení v tom vidím metaforu pro skutečnou lásku – čistou, neposkvrněnou a přímou, pro kterou byste byli ochotni obětovat vše. Jenže pak přichází odmítnutí a s ním i smutek, pocity méněcennosti, hněv, frustrace a nakonec i uzavření se do sebe. Zkrátka obranný mechanismus, který je pro nás způsobem, jak se vyhnout dalšímu zklamání.
„Od tebe za to žádám jenom jedno: abys vždycky zůstal opravdovým milencem, neboť láska je moudřejší než filozofie, a ta je velmi moudrá, a vlivnější než moc, a ta je velmi vlivná.“
Spánek
Haruki Murakami
Musím říct, že otevřený konec je to, co mi na Spánku vadí asi nejmíň. Sakra, vždyť je to jako příběh, který by mohla z fleku vypotit každá druhá mamka na mateřské. Dny tak stejné, že si ani nedokážete vzpomenout, kolikátého dnes zrovna je, tisíce probdělých nocí, všechny původní zájmy a život odstavené na vedlejší kolej, až daleko za poslední výhybku.
Hlavní hrdinka je v pasti rutiny, která ji vtahuje stále hlouběji. Její existence se smrskla na poslouchání manželových každodenních vyprávění – o jeho práci, o jeho názorech, o tom, co se děje v jeho světě, na péči o dítě a domácnost. A zatímco ostatní okolo ní dál žijí své životy, ona ztrácí sama sebe. Každý den je monotónní a z ní postupně vyprchává nejen radost, ale i smysl. Zůstává jen vyhořelost, kterou nelze utišit. Nebo ano? Onou nespavostí, která by mohla být metaforou pro probuzení – nejen z běžného spánku, ale i ze „spánku“ svého stereotypního života? Možná...
Hella
Alena Machoninová
Když jsem si přečetla prvních pár stran, říkala jsem si, že tahle kniha, která na mě působila jako akademická práce, nebude nic pro mě. Čekala jsem totiž spíše román, který mě bude vést za ručičku po stopách Heleny Frischerové. Jenže ouha – ona to byla próza-esej. Dobře mi tak, málokdy čtu anotace. Tolik jmen, dat, odkazů na filozofické či kulturní kontexty, zdánlivě nesouvisejících úryvků nebo vsuvek, jejichž umístění nebo význam snad musela chápat pouze sama autorka. Ale já nerada odkládám knížky, a tak jsem pokračovala dál… A upřímně jsem za to velmi ráda.
Momentálně je pro mě Hella jedna z nejlepších a nejinspirativnějších knih, co jsem za rok 2024 četla. Tolik poznámek a citací jsem si snad nikdy z žádné knihy neudělala. Teď mám na seznamu stovky dalších knih, které si nutně potřebuji přečíst. K tomu spousta googlení, hledání ve slovnících, pátrání v mapách, zamyšlení… Každý dílek mozaiky tu byl naprosto správně, až do sebe nakonec všechno zapadlo. Obdivuji to obrovské množství práce, které tomu Anna Machoninová musela věnovat, smekám pomyslný klobouček a hluboce se klaním. Děkuji za inspirativní zážitek.
R.U.R.
Karel Čapek
Jaký by měl být vztah mezi člověkem a technologií? Jaké jsou hranice lidské moci, když vytváříme „umělé“ životy? A co se stane, když stroje, stejně jako Čapkovi roboti, získají schopnost rozhodovat samostatně?
I po sto letech, kdy technologie a umělá inteligence dosahují stále pokročilejší úrovně, působí Čapkovo varování o rizicích masové automatizace a odcizení téměř prorocky. Zajímavé je i sociální téma „dehumanizace“ práce: jakmile stroje masově zastoupí lidi, může lidstvo paradoxně skončit v situaci, kdy sice není nutné pracovat, ale chybí pocit smyslu a účelu. Dílo tak vnímám jako určitý apel na etické a morální otázky lidského pokroku, na naši roli jako tvůrců, na odpovědnost za to, co vytváříme, a na hodnoty, které při tom prosazujeme. Potud za mě 100 % a jasných 5 hvězd, jenže ono tu je pár částí, které působí trochu zvláštně. Například Helenino až příliš rychlé rozhodnutí přijmout Dominovu nabídku k sňatku. Následně mě překvapilo i rozhodnutí začít vyrábět roboty s city, které jde proti původnímu smyslu robotiky – vyrábět roboty s minimem potřeb a za minimum peněz. A to vše jen kvůli Heleně? Proč?
A závěr? Plošná neplodnost žen a vyslání dvou robotů k „zalidnění“ Země... Měl tedy konec symbolizovat novou naději, nebo jen zdůraznit, že „nový život“ bude postaven na umělém základě? A roboti Primus a Helena tak symbolizují spíše pokračování dědictví lidského omylu než skutečnou naději?
Jasně, chápu, proč došlo k rozhodnutí vyrábět roboty s duší, pravděpodobně ne z lásky, jak to působí, ale aby se člověk mohl cítit jako Bůh. Stejně tak rozumím plošné neplodnosti, která vyjadřuje ztrátu lidské naděje a budoucnosti, ale celkově se nemohu ubránit pocitu, že je příběh místy až příliš naivní nebo nedostatečně rozvinutý.
Nicméně, pane Čapku, už jen za to, že jste ve mně vyvolal tak obrovskou explozi otázek a přiměl mě napsat tak dlouhý elaborát, Vám dávám 5 hvězd.
Závěrem si tu odkládám několik pro mě stěžejních myšlenek:
„Odpusťte, Domin má své ideje. Lidem, kteří mají ideje, by se
neměl dávat vliv na věci tohoto světa.“
„Copak se bude věšet? Jen morálně, paní Heleno. Hledá se viník. To je oblíbená útěcha v pohromách.“
„Vy jste dobrý! Copak si myslíte, že pánem výroby je ředitel?
I toto, pánem výroby je poptávka. Celý svět chtěl mít své Roboty.“
A babička slaví devětadevadesáté narozeniny
Jiří Kratochvil
Zajímavé, zajímavé, zajímavé... Už je to nějaký pátek a já stále nevím, jestli jsem celou hru pochopila správně. Každopádně na ni pořád musím myslet, což mi teď připomnělo jeden Hrabalův citát: „Pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku“.
No nic, já v tom prostě vidím hořkou komedii o tom, jak snadno lze v mezilidských vztazích sklouznout k automatismu. Dvojníci zrcadlí myšlenku, že lidé často „hrají“ své předpokládané role, aniž by kdokoli skutečně poznal jejich pravou osobnost. Tím tedy vyvstává otázka, nakolik jsme ve společnosti rodiny sami sebou a kolik prostoru věnujeme tomu, aby nás druzí viděli takové, jací skutečně jsme. A postava smrti? Podle mě je zde jako metafora, aby Janek konečně pochopil, že se jeho blízcí stali symbolickými „mrtvými“ ve svých předem definovaných rolích. Odjezd je pak únikem z koloběhu iluzí a přetvářky, i když se Janek nakonec stejně rozhodne vrátit.
Nebo je to celé o posmrtném životě? Kdy by mohli dvojníci symbolizovat to, jak se po smrti přestáváme držet konkrétní podoby, a spíš přejímáme role, které jsme hráli během života – už nejsme sami sebou, ale tím, co si o nás druzí pamatují? To je asi blbost, že? Možná mi skutečný smysl pořád uniká. Škoda, že tu nejsou další komentáře. Zajímalo by mě, co si myslí někdo jiný.
Vypovězen
Karel Klostermann
Číst Klostermanna je jako probírat se starými rodinnými fotografiemi – pomalé tempo, archaický jazyk, a zároveň s každým novým řádkem tolik emocí. Pokud se člověk do knihy ponoří a nechá se tímto tempem vést, získá příběh, který zůstává pod kůží. Začnete totiž přemýšlet nad tím, co se stane, když společnost člověka vyvrhne na základě předsudků a pomluv, jaké to je, když ztratíte důvěru lidí, kteří pro vás něco znamenali, nebo jak snadno se mohou podobné věci stát i dnes, jen v jiném kontextu.
Dora: Monolog dcery Boženy Němcové
Milena Štráfeldová
Zase trochu jiný pohled na životní osudy Boženy Němcové a její rodiny, a to z perspektivy její dcery Theodory, která byla v mnoha ohledech utlačována stínem slavné matky. Moc se mi líbil monologový formát, který do celého díla vnesl intimitu a autentičnost. Díky tomu mi přišlo, že ke mně Dora skutečně promlouvala. A že to leckdy byly velice osobní a bolestné promluvy.
Rozina sebranec
Zikmund Winter
Naprosté nadšení! Každá stránka doslova křičí, že Zikmund Winter byl historik se specializací na život v 15. a 17. století. Díky jeho znalostem je popis tak realistický a detailní, že čtenář snadno vpluje do tehdejší doby – od oživené atmosféry pražských ulic až po mistrovsky vykreslenou psychologii postav.
A co říct k samotné Rozině? Tragická hrdinka se poněkud vymyká normám své doby, což si myslím, že je právě důvod, proč si k ní dnešní čtenář snadno najde cestu. Její touha po lásce, svobodě a po tom stát se skutečně někým ve mně rezonovala po celou dobu četby. Winter zde navíc nijak neskrývá krutost tehdejší společnosti, která má pro každého přísně vymezené místo – a kdo se vzepře, toho tvrdě potrestá. Bonusem je krásný archaický jazyk, jenž čtenáře okamžitě katapultuje zpátky do minulosti.
Marianniny rozmary / Neradno s láskou zahrávat si
Alfred de Musset
Přečíst si něco od Musseta jsem toužila od doby, co jsem poprvé viděla film Děti století. A než se vrhnu na Zpověď dítěte svého věku, zkusila jsem jeho hru Marianniny rozmary, která je klasicky o lásce, touze a zklamání – a možná také o tom, jak snadno mohou dobré úmysly sklouznout k tragédii.
Zápletku prozrazovat nechci, ale prozradím, že Mussetův smysl pro detaily je opravdu skvělý. Postavy nejsou černobílé: Cœlio je romantický snílek, ale i slaboch; Octave vtipný a cynický, zároveň však trochu sobecký. A Marianna? Ta zůstává uvězněná v sociálních normách, prožívá nespokojenost, ale nedokáže být upřímná ani sama k sobě.
Ideální manžel
Oscar Wilde
Ideální manžel je jedním z těch kousků, které vás rozesmějí a zároveň donutí zapřemýšlet. Wilde tady v podstatě rozebírá, co všechno vlastně znamená být „dobrým“ člověkem, nebo dokonce „ideálním manželem“. Příběh je zasazený do vysoké britské společnosti, kde se za elegantními gesty a uhlazenými slovy často skrývají dost pochybné věci.
Co mě na hře opravdu bavilo, jsou Wildeovy vtipy a ironické poznámky. Dokáže si totiž elegantně a s úsměvem utahovat ze všech těch ideálů, které si někdy nastavujeme. Není to jen o manželství, ale i o přátelství, morálce a naší tendenci ukazovat jen tu „hezkou“ stránku sebe.
Doporučuji každému, kdo má rád inteligentní humor, skvělé dialogy a příběhy, které vám ukážou, že nikdo není dokonalý.
Pan Theodor Mundstock
Ladislav Fuks
Příběh o lidské důstojnosti, o přežití, o obyčejném člověku, který se snaží najít smysl tam, kde už téměř žádný nezbývá, ale také o tom, jak nás dokáže zničit naše vlastní mysl, protože strach ze smrti může být leckdy mnohem trýznivější než smrt sama.
Zasloužených pět hvězd za psychologickou hloubku, téměř hmatatelnou atmosféru strachu a úzkosti, mistrovské jazykové zpracování, nadčasové téma a schopnost probudit ve čtenáři upřímný soucit. I po dlouhé době ve mně kniha stále rezonuje, a tak ji zaslouženě řadím na poličku Doporučuji.
Fernando Krapp mi napsal tenhle dopis
Tankred Dorst
Co je láska? Lze ji koupit, nebo si ji vynutit? Jak tenká může být hranice mezi vášní a ovládáním? A jaká je vlastně hodnota pravdy ve světě, kde se vše jeví jako hra přetvářek a domněnek?
Dorstova hra není přímá, je náročnější na pozornost i trpělivost, čtenář / divák musí jednotlivé vrstvy postupně odhalovat, zato je náramně poutavá svou stupňující se atmosférou – každá replika, každý pohled mezi postavami, a dokonce i ticho tu má svou váhu.
Po dokončení pak zůstávají v hlavě stovky otázek, které se navzájem tříští, aby vyvolaly další a další.
Neohrožený Mikeš: výběr pohádek Boženy Němcové
Božena Němcová
Další z krásných pohádek Boženy Němcové, kde nechybí dobře vystupňovaná tajemná atmosféra, kouzla, odvaha, věrnost a láska. Moc se mi líbí i filmové zpracování s Pavlem Křížem, které provází krásná písnička od Hanky a Petra Ulrychových.
Chytrá horákyně
Božena Němcová
Zbožňuji styl paní Němcové a její ženské hrdinky, mezi kterými má své čestné místo i moudrá Manka, které nechybí důvtip ani pořádná dávka smyslu pro spravedlnost. Díky tomu dokáže vyřešit složité hádanky a překonat různé výzvy, jež před ní klade sám život. Nejvíc mi učaroval konec: „Což jsi mně nedovolil, abych si vzala s sebou, co mi je nejmilejšího, tys mi nejmilejší, tedy jsem si vzala tebe.“
Čertův švagr
Božena Němcová
Podzimní plískanice přímo svádějí ke čtení pohádek od Boženy Němcové. A tak jsem jako první sáhla po jedné z předloh pro filmovou pohádku S čerty nejsou žerty, která v sobě samozřejmě nese silné morální poselství o spravedlnosti – poctiví jsou odměněni, zlí potrestáni. Hlavní hrdina je sympaťák, nechybí trocha humoru ani kontrast mezi laskavostí a sobectvím. A navíc ten jazyk, já to zkrátka miluju.