dasa6360 komentáře u knih
Knih ohledně holokaustu bylo již napsáno poměrně dost, zatímco literatury, která by se zaměřovala na temné stránky období komunistického režimu v Československu, mi stále přijde zoufale málo. Všemi deseti tedy vítám knihy, jako je tato, které dokumentují konkrétní historické události, ale také otevírají otázky týkající se spravedlnosti, lidských práv a morálních hodnot.
Kromě samotných politických procesů jsou tu přiblíženy i podmínky věznění, osobní životy jednotlivých postav a dilemata, kterým čelili obvinění a jejich blízcí. Ačkoliv mi jejich jednání přišlo často lehkovážné a možná i naivní, z dnešního pohledu není možné (a ani vhodné) soudit. Pravděpodobně nečekali, čeho všeho bude režim schopný.
Jinak tu podle mě Navara i Kasáček odvedli naprosto skvělou práci, jelikož zkombinovali historické zkoumání s osobními svědectvími, aniž by čtenáře příliš zatížili komplikovanými větnými skladbami. Díky tomu se lze dobře soustředit na fakta.
Knihu Paničky a dámy jsem našla v knihobudce na koupališti. A jelikož jsem od pana Němce zatím nic nečetla, rozhodla jsem se to napravit. A musím říct, že to nebylo vůbec špatné.
Kniha je rozdělená na dvě části. První s názvem 36 příběhů z práva občanského se dále dělí do tematických podkapitol Slečny na vdávání, Manželky a manželé, Vdovy a vdovci a Dámy na pavlači. Druhá část nese název Dáma je věčná a jako taková poukazuje na rozdíly mezi dámou a paničkou, která v té době platila za protivnou ženskou, se kterou není snadné pořízení.
Všechny soudní příběhy jsou krátké, takže vám pravděpodobně zaberou jedno nebo dvě odpoledne. Teoreticky by se měly zakládat na skutečných událostech, ale je otázkou, co všechno si Němec vymyslel, co pozměnil, co spojil, jen aby se čtenář pobavil. Každopádně krásně dokreslují kolorit tehdejší doby a my se tak můžeme zamyslet i pousmát nad podstatou lidské povahy a jejími slabostmi.
Kromě toho mě zaujal místy použitý specifický žargon, který přispívá k doladění atmosféry, a tak se mi před očima míhaly všechny ty černobílé filmy, které jsem kdysi viděla, ve kterých nebyla nouze o naivní a vdavekchtivé slečny, drbny na pavlači, mazané gentlemany nebo bezohledné záporáky.
Naprostý skvost humoristické literatury, který mě od začátku až do konce bavil svou lehkostí a vtipem. Humor, sarkasmus a ironie jsou tu tak přirozené a trefné, že jsem se mnohokrát smála nahlas. Když jsem si navíc představila sebe v těch všech situacích a uvědomila si, že bych reagovala pravděpodobně dost podobně, smála jsem se ještě víc. Jasných pět hvězd!
Perfektní ukázka lidské povahy a vztahů, a to jak v nejlepším, tak i v tom nejhorším. Moc se mi líbily brilantní dialogy plné slovních hříček a chytrých replik. Nejvíc samozřejmě špičkování mezi Beatrice a Benedickem, které tímto zařazuji mezi nejoblíbenější páry v literatuře. Vážně mě ta holka bavila, že v 16. století jen tak nesklopila hlavičku a vše neodkývala jako milá a sladká Hero.
Možná cítím malé zklamání nad tím, že se Claudio neproklál svým mečem, když zjistil, že by měla být Hero mrtvá. To by přece měl pravý milovník z Shakespearových knih udělat, ne? Ale pak by to asi nebyla komedie. :) Škoda. Ne vážně, bylo to dobré. Celkově nejvtipnější mi na tom přijde, že je to i po více než 400 letech aktuální, že se ta lidská povaha zkrátka snad vůbec nemění.
(SPOILER) Z příběhu Cholstomjera, který byl na počátku obdivován a následně zanedbáván a zavržen, když už nebyl tak prospěšný a krásný jako dřív, mi bylo hodně špatně. To, že celým příběhem navíc provázel bezelstný kůň, který nikdy nikomu záměrně neublížil, ještě více poukázalo na lidskou krutost a pokrytectví, které by při vyprávění člověka pravděpodobně tak nevyzněly. Tentokrát ani nelituji, že byl příběh krátký, protože k vylíčení lidské povahy a společenských vztahů těch několik desítek stran bohatě stačilo. Na víc lhostejnosti a krutosti jsem už neměla sílu.
Jak ve mně první příběh vyvolal znechucení nad lidskou povahou, tak ve mně druhý příběh s názvem Smrt Ivana Iljiče vyvolal můj prastarý strach ze zdlouhavého umírání, kdy už vaše tělesná schránka na mnohé nestačí, ale hlava ještě stále a velmi dobře pracuje. Což byl i případ Ivana Iljiče, který na svém konci bilancuje svůj život, přičemž zjišťuje, že celoživotní honba za společenským postavením a materiálním úspěchem vedla pouze k prázdnotě a nespokojenosti.
Z okamžiků, kdy měl okolo sebe plno lidí, ale přece se cítil úplně sám, a k tomu jako obtížný hmyz, šel nepříjemný mráz po zádech.
Moc se mi líbila Jirousova schopnost vnímat svět očima dítěte a jeho umění předat tuto perspektivu skrze slova zase dál. Všechny básně i pohádky mi přišly plné barev, zvuků a pocitů. Z textů navíc cítím obrovskou lásku k jeho dcerám a touhu přinést jim radost a útěchu i v těžkých chvílích, kdy s nimi nemohl být.
Tentokrát jsem si chtěla rozšířit přehled o české undergroundové scéně a vychutnat si zase trochu jiný čtenářský zážitek, což se tedy moc nepovedlo, nebo možná jo. Já vlastně ani nevím. Chápu, že byl autor na*rán na celý režim a možná i celý svět. Z knihy to doslova stříká již při přečtení prvních pár řádků. Jenže přílišná vulgarita je tady spíš na škodu a ubírá na síle celkovému sdělení. Přitom je patrné, že Jirous uměl psát melancholické, nadějné i hluboce lidské verše.
Od autorky jsem kdysi četla Slepou mapu a Hanu, proto jsem se i tentokrát těšila na dobře vykreslenou psychologii hlavních postav a historické pozadí, které Mornštajnová obvykle zpracovává s velkou citlivostí. A nezklamala jsem se, opět je to pěkně napsaná kniha, plná silných emocí a přemýšlivé atmosféry, které vás vtáhnou do příběhu. Mornštajnová navíc nikam nespěchá, nechá vás vychutnat každý detail.
Úplně nemohu souhlasit s komentáři níže, ve kterých se píše, že se v Hotýlku vše několikrát zopakuje, aby čtenář nebyl namáhán, nebo že se v něm nenajde silný příběh.
Právě opakování některých informací přece zajišťuje, že se čtenář neztratí ve velkém množství postav a ve spletitém ději. A síla příběhu? Vždyť to má být právě to zamyšlení nad složitostí rodinných vztahů, historickými traumaty a osobní identitou. Trochu mi přijde, že Hana a Slepá mapa slízly víc smetany jen kvůli tomu, že se dotkly války.
Knížečka, ke které se pravidelně vracím každý rok. Jak už napsala boxas, informace jsou detailní a přesné. Dozvíte se například, kde se daná houba vyskytuje, jak přesně vypadá klobouk, třeň, lupeny i dužnina, jakou má houba chuť i vůni, jak se chová po rozříznutí a samozřejmě i to, zda je jedlá, nebo ne. Barevné ilustrace vám navíc ukážou houbu ve všech jejích fázích. Praktická velikost se perfektně hodí do batohu nebo košíku – vím, že dneska už je všechno v mobilu, ale já jsem v lese nejšťastnější bez něj. :)
Klasický Remarque, který zde opět dokazuje, proč je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů 20. století. Ačkoliv zrovna v této knize mi přišlo, že se až příliš inspiroval ve svých předchozích dílech.
Přesto hodnotím pěti hvězdami, jelikož mě opět bez problémů vtáhl do děje a umožnil mi prožívat strach a zoufalství postav na vlastní kůži, což umí jen málo autorů. Noc v Lisabonu tak pro mě navždy zůstane nejen historickým svědectvím, ale také zajímavou meditací o lásce, ztrátě a lidské vytrvalosti tváří v tvář nepředstavitelným hrůzám.
Příběh Christiany F., která se již ve dvanácti letech setkává s drogami a postupně se propadá do pekla závislosti, byl pro mě natolik autentický, že jej nemohu dostat z hlavy ani po několika letech.
Pamatuji si, že mě tenkrát překvapilo, jak detailně a bez příkras Christiane popisovala své zkušenosti s drogami a prostitucí, čímž mě prakticky vtáhla přímo k sobě – do světa plného marné naděje na lepší život, zoufalství a bolesti.
Vím, že se kniha doporučuje zejména jako povinná četba ve školách. Já bych ji však doporučila také všem rodičům, aby pochopili, jak snadno může jejich nezájem ovlivnit život jejich dětí. Minimálně já ji mám v hlavě jako velký červený vykřičník.
Čekala jsem román, ve kterém se dozvím něco víc o životě bohyní z Bílých Karpat, které byly známé svými léčitelskými a věšteckými schopnostmi. Místo toho jsem dostala komplikovaný osobní příběh, který se více než na samotnou praxi bohyní zaměřuje na historické křivdy. A musím říct, že mě to ve finále vůbec nijak nepobuřuje. Naopak bych chtěla pochválit originální téma i historický a etnografický výzkum, který autorka do knihy vložila. Děj plný magického realismu a temné historie regionu příjemně ubíhal a byl napínavý až do samého konce.
Fredrik Backman na mě působí tak trochu jako laskavý dědeček, který dokáže odhalit, kdy vám zrovna není hej, a aby vás rozptýlil, nabídne vám svou náruč a jednu ze svých pohádek pro dospělé, kde vždycky všechno dobře dopadne.
Úzkosti a jejich lidé vnímám jako velmi originální a příjemně čtivý příběh, prosycený jemným humorem, emocemi a notnou dávkou lidského tepla, který nám má připomenout, že ačkoliv každý z nás bojuje se svými vnitřními démony, nemusíme na to zůstávat sami.
Vítězný oblouk jsem kdysi četla jako čtvrtý v pořadí, co se Remarquových knih týká. Stejně jako v předchozích románech, i tady na vás čeká hluboká psychologie postav, realistické vylíčení meziválečné Evropy a silná protiválečná tematika.
Ravic je navíc typický Remarquův hrdina – muž, který byl hluboce poznamenán válkou a jejími následky, a který hledá smysl a útočiště ve světě plném zmatku a nespravedlnosti. Joan je oproti tomu fascinující a zároveň velmi komplikovaná, někdy dokonce až tak, že ji máte chuť vzít za ramena, pořádně s ní zatřást a zakřičet na ni, že lepšího chlapa než je Ravic nikdy nenajde! Stejně jako její reálná předloha – Marlene Dietrich – neustále hledá něco lepšího, bohužel však nenachází...
Už to bude pěkných pár let, co jsem tuhle knihu četla. A do dnešní doby zůstala v mém srdci. Dnes už vím i přesně proč. Najdete v ní totiž úplně všechno – opravdové přátelství i lásku, které bychom všichni chtěli zažít, naděje, sny, snahu najít smysl života, ale také ztrátu a smrt. To vše navíc s všudypřítomnými ekonomickými problémy, sociálními nejistotami a politickým napětím, které v poválečném chaosu ovlivňují životy všech postav.
Celá kniha je navíc napsaná plynule, citlivě a poeticky. Veškeré postavy i situace jsou vykreslené tak živě, že máte pocit, že tam jste také. A pokud si přečtete víc Remarquových knih, určitě vám neunikne ani krásná symbolika jako auta představující svobodu, útěk a naději nebo cigarety znázorňující spojení mezi postavami.
Ještě teď si pamatuji, jak jsem celý příběh intenzivně prožívala a do poslední chvíle doufala, že to nedopadne tak, jak bylo od první chvíle jasné. I to, jak ve mně ještě dlouho po dočtení rezonoval smutek, což se mi u mnoha knížek zatím nestalo.
„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“
Když je mi mizerně, znovu ji otevřu nebo alespoň pohladím její hřbet a zavzpomínám na všechny zmíněné ženy, které to nikdy nevzdaly, přestože už dávno mohly. Na ženy, které se statečně perou se zdravotními problémy, osobními ztrátami, psychickými krizemi a dalšími životními výzvami.
Každý z příběhů je jedinečný a nabízí inspiraci i naději, jak se vyrovnat s životními peripetiemi a najít nový smysl života, i když právě máte pocit, že se vám hroutí svět. Alešův přístup k rozhovorům je navíc citlivý a empatický jako vždy.
Rozhodně zajímavá zápletka, která v sobě propojuje tajemství, vůni prvních lásek, kulturní střet i hledání sebe sama. Příběh to byl napínavý a vtáhl mě do děje, nebudu tvrdit, že ne, ale na pět hvězd by mi přišel spíš v pubertě, dnes už bohužel ne. Ze závěru bych si tipla, že se chystá druhý díl. A pokud ne, tak by možná měl. :)) Plusové body dávám za hezké ilustrace.
Pokud se nepletu, Poe se živil také jako novinář, a navíc se velkou část života potýkal s dluhy, které potřeboval splácet. Když k tomu připočteme jeho obrovské znalosti literatury a historie a fakt, že se v době kolem Havrana začalo šířit viktoriánské spiritistické hnutí, při jehož seancích médium údajně komunikovalo s duchy, není tak složité si domyslet, že si určitě pečlivě promyslel, o čem v té době bude psát a jak to bude psát, aby to na lidi zapůsobilo. Každopádně je velmi zajímavé si takový rozbor přečíst přímo od autora. Otázkou však zůstává, na kolik je tento rozbor reálný a jestli se nás Poe pouze nesnažil svést z pravé cesty, která jej vedla k vytvoření Havrana.
Na Buchlovskou knížku jsem narazila v rámci e-knih zdarma. Zaujalo mě, že by se mělo jednat o příběhy z oblasti Buchlova a širšího Slovácka. Pokud má tedy člověk z této oblasti předky, je to cenná studnice, ve které najde kousek historie, tradic i folklóru Moravy. Pověsti jsou navíc napsané krásným poetickým jazykem, který se místy prolíná s nářečím.
Celkově velmi dobrá kniha s dobře vykreslenými a realistickými postavami, která nám poskytne pohled na francouzskou společnost v době francouzsko-pruské války. Maupassant si jako tradičně nebere servítky a nastavuje zrcadlo tehdejší společnosti i morálce.
Jen by mi to asi celé přišlo zajímavější, kdyby věnoval více prostoru rozvíjení jednotlivých konfliktů a budování napětí mezi postavami. Chyběly mi scény, které by podpořily rostoucí zoufalství a napětí uvnitř skupiny. Zkrátka větší důraz na gradaci.