Filozofie básnické skladby
Edgar Allan Poe
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/322375/mid_filozofie-basnicke-skladby-P9l-322375.jpg
5
36
36
Edgar Allan Poe (1809-1849), americký spisovatel a kritik, mistr krátkých útvarů – zejména romantických a fantasy povídek, je považován za zakladatele žánrů detektivní novela a horor a za průkopníka mystických příběhů. V krátké úvaze se autor vrací k samotnému zahájení prací na své proslulé básni Havran, dává nahlédnout do vlastního tvůrčího procesu a přímo na této předloze podrobně rozebírá až překvapivě pečlivý a promyšlený postup svého básnění.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje O literatuře
Vydáno: 1959 , Mladá frontaOriginální název:
The Philosophy of Composition, 1846
více info...
Přidat komentář
Ano, je otázka, nakolik Poe myslel svůj rozbor vážně a nakolik jde o uměleckou mystifikaci, která má ovšem ten důsledek, že čtenáře zcela zbavuje možnosti vlastní interpretace díla. Samozřejmě by bylo lepší myslet si, že báseň tak nějak vytryskla z umělcova nitra a ne že si všechno pečlivě propočítal, zvolil si ten nejtklivější námět a k dovršení všeho začal psát odzadu tak, aby jednotlivé sloky měly tím slabší účinnost, čím blíž jsou začátku básně. Někdy je to i docela vtipné, třeba když Poe kritizuje Miltona za to, že je Ztracený ráj tak dlouhý.
Kamarádka z anglistiky mi před časem vyprávěla, jak probíhal rozbor „Havrana“ na jejich semináři. Přednášející naznačila, že by opeřenec mohl symbolizovat černochy, což však „nemůžeme zodpovědně posoudit, protože nikdo z nás v místnosti černoch není“. Blahovolně při tom ignorovala, že sám autor napsal k básni komentář, v němž vysvětluje, proč je havran havranem [dobře, krkavcem, ale nekomplikujme to] a proč nesložil „Papouška“. :) Takže jsem se rozhodla, že jestli se tahle esej už nečte na anglistice (?), přečtu si ji alespoň já.
Poe zde boří romantickou, respektive vlastně už platónskou představu, že (všechny) básně vznikají jako jakési samovolné výšlehy iracionální, smrtelníka přesahující inspirace. Například takový Byron prohlašuje, že jeho tvorba se podobá tygřímu skoku: buď ve stavu vnuknutí zasáhne cíl, nebo ne, ale už nic nepřepisuje.
Poe oproti tomu, trochu oltářoborně, představuje ποίησις (poiesis, vznikání) jako proces dedukce a indukce, racionální konstruování počítající s „efekty“ a psychologickými zákonitostmi. Ne tedy tryskání, nýbrž spekulování, odměřování, cizelování. Přesto samozřejmě nechává dost prostoru pro tvůrčí ingenium, které se projevuje ve schopnosti vyhmátnout ty správné účinky, jež by báseň měla mít, a v konkrétním způsobu řešení myšlenkových úkolů.
Svoje závěry, jak známo, ilustruje na Havranovi, což je rozhodně zajímavé: „Noc jsem učinil bouřlivou předně proto, aby se vysvětlilo, proč se havran dobývá dovnitř, a za druhé, aby se odrážela od (zevnějšího) klidu v pokoji.“
Ale neméně zajímavá je obecnější část eseje, kde autor mluví o smyslu poesie jako takové (spočívá v kráse, kdežto smysl prózy tkví v pravdě a vášni; proto poesie působí na duši a próza na rozum a srdce). Jeho postřehy prozrazují opravdového filosofa, nejen filosofujícího básníka: „Když ovšem lidé mluví o kráse, nemyslí tím ve skutečnosti nějakou vlastnost, jak se má za to, nýbrž účinek.“ Respekt Poeovu ratiu.
Otázkou zůstává, nakolik je tohle upřímné Poeovo vyznání. A potřebuje-li vůbec báseň výklad svého autora. Ale něco na tom zesvětštění básnické tvorby přece jenom bude. Je dřina něco smysluplného vyplodit a to Poe zřejmě věděl. I básnictví se neobejde bez snahy a píle. A proto se my tahle esej líbí, a otázku po tom, zdali Havran tak skutečně vzniknul, nechám pro jiné. Já si z toho odnáším, že básníkem se člověk stává, nerodí se jím.
Velmi sympatický pohled do Poeova tvůrčího procesu. Autor se nijak netají s umělou konstrukcí své nejikoničtější básně a krom toho i může inspirovat k chápání jiných básní nebo tvorbě vlastních. A přestože bych byl rád také zastánce té romantické teze, že básně z autora jednoduše vyplynou, tak Havran, nebo třeba i Nezvalův Edison tímto esejem inspirovaný je důkazem, že ty nejkvalitnější jsou stejné konstrukty, jako v současnosti třeba ty nejvykonstruovanější seriálu na Netflixu.
Zaujímavá filozofia básnickej tvorby Havrana. Zamyslel som sa nad ňou.
Nad písaním poézie.
Zajímavý a nevšední pohled na jednu z nejlepších básní, jakou může americká literatura nabídnout. Autor popisuje svou tvůrčí činnost jako velmi empirickou a vědeckou, což nečekaně snoubí se svou básnickou vnímavostí a citlivostí. Po přečtení této eseje budu na Havrana nahlížet zase novýma očima.
Pojednání o tom, jak vznikla nejznámější Poeova báseň. Já nevím, já nechci věřit že takhle básně vznikají, jsem romantik, básně se neplánujou, básně z básníka prostě vypadnou! :D Ne vážně, je to zajímé nahlédnutí do tvůrčího procesu.
Část díla
Autorovy další knížky
| 1978 |  Jáma a kyvadlo a jiné povídky (34 povídek) |
| 2011 | Povídky |
| 2009 | Jáma a kyvadlo a jiné fantastické povídky |
| 2013 | Černý kocour a jiné hororové povídky |
| 1964 | Vraždy v ulici Morgue a jiné povídky |
Pokud se nepletu, Poe se živil také jako novinář, a navíc se velkou část života potýkal s dluhy, které potřeboval splácet. Když k tomu připočteme jeho obrovské znalosti literatury a historie a fakt, že se v době kolem Havrana začalo šířit viktoriánské spiritistické hnutí, při jehož seancích médium údajně komunikovalo s duchy, není tak složité si domyslet, že si určitě pečlivě promyslel, o čem v té době bude psát a jak to bude psát, aby to na lidi zapůsobilo. Každopádně je velmi zajímavé si takový rozbor přečíst přímo od autora. Otázkou však zůstává, na kolik je tento rozbor reálný a jestli se nás Poe pouze nesnažil svést z pravé cesty, která jej vedla k vytvoření Havrana.