Denaille komentáře u knih

Opět jsem knihu zblajzla za jeden den. I poslední díl byl stejně tak napínavý, jako jeho dva předchůdci, ovšem se závěrem přišlo malé zklamání, které mě donutila nedat nakonec plný počet bodů. Ne, že by se mi závěr nelíbil, byl perfektně promyšlený, ani jsem ho takový nečekala. Ale nejspíš to moje zklamání bude vyvěrat z toho, že vlastně všechny tři knihy si udržují stejné tempo, stejné napětí a celkem se od sebe nijak neliší. Když má ale přijít závěr, čeká člověk velké vyvrcholení a v tomto případě to vyvrcholení nebylo tak úplně rozeznatelné od zbytku knihy. A taky mi na závěr chyběla ještě jedna celá kapitola, jak to vlastně nakonec s Gwendolyn a Gideonem šťastně skončí a jestli budou Raphael a Leslie spolu. Ten konec je vlastně docela otevřený a to mě překvapivě štve. Normálně mám otevřené konce ráda.
Celkově mě mrzí ještě obálky. Jsou sice velmi originální a líbí se mi, svým dětským vzezřením mě hodně dlouho spíš odrazovaly. Ale jak se říká: "Nesuď knihu podle obalu..."
Nehledě na to, že se mi po těchle knihách nějak chce používat slova jako "vzezření" nebo "vyvěrat"...

4 07.01.2017

O knize jsem věděla už hodně dlouho, ale když se objevila v češtině, nijak mě to neohromilo a mojí první myšlenkou nebylo utíkat do knihkupectví a koupit si ji. Jenže... ujel mi autobus a co jiného dělat, když má člověk hodinu času, než jít do knihkupectví a číst si. Přečetla jsem nějakých třicet stránek a přestože jsem chudý student, cena knihy nebyla tak přemršťená, aby mi to nedalo a nekoupila si ji. Za necelý den jsem měla knihu přečtenou.
Líbí se mi nápad, je podle mě originální a zajímavý. Už jsem na knihu slyšela přirovnání k Hunger games, ale ve mě spíše vyvolává dojem postapokalyptické Popelky.
Vše je výborně, jednoduše popsané, charaktery všech postav jsou přijatelné (nejvíc jsem se děsila, jak vlastně bude vypadat boj 35 holek o jednoho kluka-prince, a jak vlastně dojde k tomu, že se do něj America zamiluje, ale vše se vysvětlilo tak plynule a pochopitelně, že mi to přijde geniální).
Jediné, co mě zklamalo, bylo znovuobjevení Aspena téměř v závěru knihy, takže se to ZASE stočilo k zaláskovanému trojúhelníku. Ale moc mě to nepřekvapilo. Pokud by neproběhl nějaký převrat, což neproběhl, tak by nebylo o čem psát a byla by to nuda. I když mi tyhle romance: "jsem zamilovaná do dvou kluků a teď nevím, kterého si vybrat" lezou krkem, America jako postava zaujala postoj, který se mi opravdu líbí. Já sama bych nevěděla, koho si na jejím místě vybrat (a že si to dokážu představit). Možná i z toho důvodu, mi zápletka nijak nevadí a jsem zvědavá, jak to dopadne.

4 31.10.2014

Na Kmotra jsem přišla až tehdy, kdy jsem se seznámila s žebříčkem nejlepších knih tady na databázi. I když jsem ji měla téměř půl roku stále po ruce, nemohla jsem se odhodlat ke čtení.
To se změnilo po filmovém maratonu Tarantinovek. Nadchl mě svět mafiánů, kovbojů... prostě mužů (žen; Kill Bill), kteří se nebojí pro svou věc odprásknout pár parchantů (ale bohužel někdy i slušných lidí). Jak už bylo řečeno v jiných komentářích, don Corleone působí jako zachránce chudých a utiskovaných, není možné, aby si ho člověk při četbě neoblíbil, nesympatizoval s ním. S jeho filosofií vlastně docela souhlasím. Historie jeho lidu ho determinovala do postavení, ke kterému se rozhodl.
Ale pro mě nejdůležitější je vztah, který má k rodině, ke svému národu. Dnes už se rodina v mnoha ohledech bere dost na lehkou váhu. Nejlépe to asi bylo vidět na Johnnym a Carlovi. Rozvod byl něco, co don neuznával. Poviností muže je postarat se o svou ženu, tchán ani tchýně němají právo zasahovat do manželství jejich dítěte. Přesto je rozvod někdy nutný. Ta soudržnost, která ovšem mezi členy Corleonovy rodiny panovala mě dojala.
Dále pak věc s přátelstvím a protislužbou. Tahle metoda mi přijde geniální. Nejsem člověk, který snadno odpouští a pamatuji si. Přesto stále odpouštím a nemstím se. Ale tak, jak druzí mně, tak já jim. Pak jsou všichni spokojeni a přátelství může pokračovat.
I když s postavou dona hodně sympatizuji, stále si říkám, že musím mít na paměti, že to nebyl žádný svatoušek. I tak ale je to jedna z postav, ze které si chci brát příklad alespoň v tom, co pokládám za dobré.
Ale při představě, že by někdo ublížil někomu z mých blízkých a viník by nebyl potrestán... kdo by netoužil po spravedlnosti?

4 07.02.2013

Druhý díl si udržel stejnou kvalitu jako díl první. Hlavní hrdinka prošla mírnou změnou. Její osobnost začala směřovat správným směrem. Zápletka mě sice i tentokrát bavila, ale opět rozuzlení neobsahovalo žádné vzrušující odhalení. Máme tu vraždy, neznámého pachatele a dva další případy, které je potřeba vyřešit. A rozuzlení přišlo opět jako po másle a samozřejmě spolu všechno pěkně souvisí. Čekala jsem, že se Anita plete a pachatelem bude někdo úplně jiný... někdo v pozadí, nechtělo se mi věřit, že by to všechno bylo tak snadné. Romance se posunula také trochu kupředu a docela Jean-Claudovi fandím.

4 04.02.2013

Nevím, jak by tuto knihu hodnotil někdo, kdo studuje na vysoké škole japonštinu nebo historii Japonska, ale mě jako člověku, který se pouze zajímá a nemá ještě žádné informace naprosto postačila.
Ale přiznám se, že historie mě zrovna moc nebere, takže jsem byla nadšená hlavně začátkem knihy, kdy nás autor seznamuje hlavně se zvyky Japonců, jejich tradicemi a myšlením. V některých směrech je to hodně zajímavé. Ale neopovrhuji ani dalšími informacemi a je jich tu opravdu hodně.
Jen je to už 14 let, kdy autor knihu napsal a některé informace jsou poněkud zastaralé, takže jedině v tom vidím jistý nedostatek.

4 15.05.2012

Možná by se zdálo, že už jsem na podobné knihy moc stará, ale stejně jako Harry Potter budou patřit k mým srdovkách, které budu číst pořád dokola.
Oba dva pánové mají úžasnou fantazii a jejich příběh mě bavil dokonce i teď. :)

4 30.01.2012

Jediná poezie, kterou dokoážu číst opakovaně a mám z ní stále stejný zážitek. Dokonce i filmové zpracování se povedlo, takže kdo si stále netroufá, může zkusit film, ale bylo by škoda zůstat jenom u něj.

4 13.01.2012

Po dlouhé době jsem si pobrečetla, což bylo dost divné... Ani jsem nevěděla, proč vlastně brečím, slovům, která jsem četla jsem rozuměla jen matně a přesto se to ve mě takhle hnulo. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli Líza k Higginsovi něco cítí, ani jestli on něco k ní, ale přitom jsem to podvědomě věděla. Takhle se ten text dostane do hlavy.

4 13.07.2011

Dokonalost, která je o to dokonalejší, že má tolik dílů. Bohužel se to netýká financí. :D Podařilo se mně donutit mamku, aby se podívala na seriál a strašně ji štve, že je jen deset dílů. Tím pádem se odvažuji doufat, že bude investovat do knih. :D
Jenom doufám, že další díl vydají co nejdřív, abych měla sérii identickou.

4 23.06.2011

Kniha, která se mi z všech Tolkienových děl líbí nejvíce.
Jména pro mě nebyla moc velkým problémem, stačí se prostě soustředit na to, co čtu. A má to tu výhodu, že si nedokážete zapamatovat všech podrobnosti, takže i když ji budete číst po dvacáté, pořád tam bude něco nového, nebo něco, co jste nově pochopili.
Rozhodně jsem ji nečetla naposledy.

4 14.06.2011

Byla jsem vychována v katolické víře, mám za sebou svaté přijímání a do kostela jsem v neděli chodila pravidelně asi do dvanácti let. Jsem duchovně založená a náboženství mě vždy zajímalo. Dokonce do té míry, že jsem se rozhodla pro studium religionistiky. I když mě to k tomu nejspíš hnala spíš potřeba najít si pro sebe svou vlastní víru a přesvědčení, protože stejně jako hlavní hrdinka jsem zrovna v katolickou víru přestala věřit, zvlášť v dnešním světě.
Kniha má dvě roviny. Jedna se vás snaží podvědomě přesvědčit, že katolická víra je super a že co vás učili má i jiné vysvětlení a pokud si najdete vlastní pravdu, věřit je možné. A v druhé rovině je třeba hodně číst mezi řádky. Je vlastně úplně jedno, jestli by hlavní hrdinka byla katolička, buddhistka nebo ateista, hlavní postavou tohoto příběhu je láska a pokud věříte v ni, věříte vlastně ve stejného Boha jako všichni kteréhokoliv vyznání. Jen si to málokdo uvědomuje.

3 17.08.2018

Jen největší tyran napíše knihu tak, aby se ta nejnapínavější část knihy ocitla na předposlední stránce. A s tou poslední stranou vás jenom uklidní, že bude pokračování.

3 23.11.2017

Byla jsem trochu překvapená, že to všechno touhle knihou skončilo, klidně bych ještě jednu zvládla. Musím říct, že mě žádné velké city k původní trilogii netáhnou a tak patřím k těm, kterým tyto dvě knihy přišly daleko lepší. Bylo daleko záživnější sledovat dospělé hrdiny, které známe opravdu dobře, jak se vypořádávají s životem rodičů skrze pohled, který nám poskytuje Eadlyn.
A co víc, opravdu mě bavil ten zvrat, který spočíval ve výběru partnera. Bylo vidět, že autorka má tento svůj svět více po kontrolou a dokázala se s ním daleko víc vymazlit.

3 20.06.2017

Moje prvotina od pana Kotlety a ačkoliv jsem musela nejdřív vysvětlovat, co že to vlastně čtu a tak nějak si obhájit obálku před přítelem... stejně mě obsah trochu překvapil. Ale tak nějak... (hodí se to vůbec takhle říct?) příjemně. :D Ačkoliv začátek trochu drhnul, zbytek povídek jsem přečetla skoro na jeden zátah.
A taky konečně po profesoru Langdonovi a Ivanu Trojanovi z Ďáblovi lsti pořádný religionista!

3 30.05.2017

Mě Čáry života příjemně překvapily. Je to trochu jiný šálek čaje než Divergence, ale kde mi Divergence přišla příliš zaměřená na young adult, tohle se blížilo spíše klasickému fantasy románu pro širší publikum... a možná proto nad tím i většina ohrne nos, ale já jsem už nějak zvyklá na protahující se scény a roztáhané popisy, které mi prostě k podobnému žánru sedí. Nebylo tam nic, co by mi vadilo a fakt se těším na pokračování (jen se děsím toho, že 99% všech podrobností si nebudu pamatovat).

3 30.05.2017

Otočená selekce, to se mi líbí. Jen nevím, jestli se podařilo opravdu úplně přesně vystihnout ty pánské záměry a pocity. Místo toho, abych se na pánské osazenstvo dívala jako na dospělé, jakobych četla o patnáctiletých puberťácích.
Eadlyn jako postava nemusí být po Americe každému sympatická, ale její povaha a rozmazlenost mi do příběhu sedí a jsem ráda, že ji autorka udělala s takovýma chybama. Kdyby to bylo naopak a byla dokonalá, už by to vůbec nestálo za to.
Čekám, že dalším dílem se to trochu zlepší, protože druhá polovina knihy se mi opravdu líbila a uvidíme, co s Eadlyn udělají všechny další události.

3 04.05.2017

Tahle autorka mi nesedla, po Dědičce jsem se nechala zlákat hodnocením a krásnou obálkou, ale není to můj šálek čaje. Nejde ani tak o příběh jako o styl psaní, kdy při každém podrobném popisu pokoje musím obracet oči v sloup a říkat si, k čemu je nám informace, že má Ridley v obýváku konferenční stolek z jednoho kusu dřeva?!
Co ale oceňuji je to, že autorka dokáže udržet napětí a neprozradila nic, co by mohlo trochu objasnit situaci ohledně Konstantina a únosů a tak vlastně v první knize nebylo ze čtenářovi zvědavosti ukojeno vůbec nic. Což je jediný důvod, proč bych se do druhého dílu pustila.

3 24.04.2017

Potopená města jsou určitě lepším dílem než Prachožrouti. Daleko víc emocí, daleko víc napětí. Myslím, že hlavním motivem bylo ukázat, jak moc jsou věci pomíjivé a že si kolikrát ceníme věcí, které nemají vůbec žádnou cenu.

3 07.01.2017

Zaujala mě obálka a fakt, že jsem před nedávnem přečetla Papírová města (jediná kniha od J. Greena, co jsem četla, díky mé malé ségře, která se teď do Greena pustila), takže Sněží, sněží... šlo ihned do košíku. Doma jsem až při rozbalování zásilky zjistila, že jde o povídky od tří různých autorů... Moje první reakce byla: "To jako fakt?" Nějak mi to sebralo všechnu energii pustit se do čtení, nicméně na ty další knihy, co na mě vykukovali, jsem jí měla ještě míň.
První povídka mě z těch tří dostala úplně nejvíc (tu autorku si musím někde najít a přečíst si něco víc, Green už tolik nebodoval). Došla jsem z práce v půl jedné, v půl třetí jsem ji dočetla (prostě jsem musela) a v osm už jsem zase stála na nohou a běžela do práce (servírky no). Do práce jsem si ji úmyslně nevzala, protože už jednou jsem dostala zdrba, že si čtu a jak mě něco chytne, tak se prostě musím dočíst až na konec. A po první povídce jsem věděla, že by mě to asi jenom tak nepustilo.
Tak nějak jsem chtěla, aby celá kniha byla o Jubilee a Stuartovi, takže o to větší překvapení mě čekalo v druhé povídce. "Hele počkej, to mi něco říká... jo ono to spolu souvisí". Tolik k nečtení anotací knih a jejich nepochopení. :D Bylo to prostě milé a fakt jsem ráda, že všichni psali o stejné sněhové kalamitě. :D
Takže nakonec musím říct, že jsem z knihy opravdu nadšená, skvěle promyšlené, naprosto kouzelné a prostě vánoční. S klidem v duši poputuje mojí dvanáctileté ségře pod stromeček. :D (Tak musela jsem si ověřit, co jí vlastně dávám ne?) :D

3 26.11.2015

Čekala jsem od Nenasystné trochu víc. Meg dokáže udělat jakoukoliv knížku napínavou, i když to třeba není zrovna výkvět inteligence, ale do Nenasytné jsem se místy musela nutit a to se mi vážně nelíbí. Od Prokletého maturiťáku její tvorba nemá tu samou šťávu jako v Mediátorovi. Možná nějaké špatné období, nebo je to snad překladem? Nebo možná mně přestává tohle stačit.
Hlavní hrdinka mě vůbec neoslovila, její schopnost byla ovšem zajímavá a čekala jsem, že se díky ní nějak zaplete do vyšetřování... Upír a jeho minulost mně taky nijak zvlášt neuchvátila, nemám zrovna slabost pro takové uhlazené typy. Co se děje týče, nebylo to zase tak špatné, ale dalo se z toho vytřískat daleko víc.

3 19.06.2014