DennisMoore komentáře u knih

Jsem strašně moc spokojený. Svět Cyberpunku 2077 má obrovský potenciál a tahle povídka z něj ukazuje jen trošku, ale jak! Cullen Bunn (autor mého milovaného Pochmurného kraje) přišel s příběhem kalibru těch nejlepších povídek ze Sin City, je to drsná, krvavá a tak nějak bezútěšná akční záležitost, na poměrně malém prostoru se v ní protíná několik časových rovin, řeší se složitá morální dilemata i tak prosté věci jako záchrana holého života... A v krásné kresbě. Doporučuji i těm, kteří hru nehráli.

11 01.03.2021

Těšil jsem se na velké finále, ale že to bude TAK VELKÉ finále a kdo všechno se ho zúčastní, v to jsem snad ani nemohl doufat. Je zkrátka dobojováno a kromě Conana si mohou vítězství, pohárů vína, plných stolů jídla a přízně žen právem užívat i Jason Aaron , Mahmud Asrard, Gerardo Zaffino a Garry Brown. Díky.

11 05.02.2021

"Život si najde cestu," říkával dr. Malcolm v Jurském parku a tahle kniha nás utvrzuje v tom, že - ačkoliv mluvil o dinosaurech - měl pravdu. Snad. Knižní Naše planeta je stejně jako její seriálová předloha především nádherným, nadějeplným varováním, výpravnou zprávou o současném stavu našeho domova a, řekněme, jemně optimistickým výhledem do budoucna. Hlavní myšlenka zůstává stejná - člověk je vůl, hodně toho už zničil a nebylo by dobré, aby v tom pokračoval. Zachránit, co zbývá, pořád jde. Ale nejlépe se toho dosáhne tak, že se do toho přestaneme montovat, necháme přírodu, ať se hojí, jak umí, a nebudeme jí házet klacky pod nohy. Vždyť si prohlédněte všechny ty krásné fotografie, které tu jsou. Chtěli byste, aby jeden jediný živočich nebo jedna jediná rostlina přestali nadobro existovat? Já ne.

11 08.08.2020

Stejně jako Síně mrtvých vznikla Nergalova paže z fragmentů, které po R. E. Howardovi zbyly, ovšem zatímco v Síních bylo poznat, že se jich ujal Mike Mignola, jehož rukopis si prostě nespletete, tentokrát bych se klidně nechal i zmást a tipoval bych stoprocentního Howarda - ne Trumana. Což je super. A stejně tak super je, jak příběh navazuje na ty předchozí, co všechno dopoví (hlavně Nestora) a jak je přitom i samostatný a pořád zábavný. Také Giorellova kresba je myslím stejně dobrá jako Nordova... Zkrátka všichni tvůrci to mají, jak se říká, v paži :)

11 05.07.2020

Žádné tlapky, drápky a zoubky, ale pořádné tlapy, drápy a zuby! Plus tma, krev, špína a smrt. Comics Centrum už má se zvířecími hrdiny zkušenost, Myší hlídka je drsná fantasy jako řemen, Grandville je steampunkový detektivní thriller. Tedy nic, co bych dal s klidným svědomím číst dětem. A Bestie burdenské jsou na tom zrovna tak. Parta čtyřnohých paranormálních vyšetřovatelů, z nichž každý je jiný a díky tomu se skvěle doplňují, ať zrovna hledají ztracené děti (nejlepší povídka) nebo čelí zombiím. Nevěděl jsem úplně, co od knihy čekat, ale velmi brzy jsem to zjistil. Autoři se toho vážně nebojí a chlupáčům staví do cesty lecjakou démonickou havěť… A snad u žádného příběhu nelze předem říct, jestli dopadne dobře, nebo ne, a zaručit, že se všichni dožijí posledního políčka. Paráda.

11 01.07.2020

Co byste čekali, že Jeff Lemire udělá s conanovským barbarem, který se dostane do našeho světa? No přesně to, co umí nejlépe a co udělal v Černé palici nebo v Plutoně se superhrdiny. Totiž vezme prostý až béčkový příběh a udělá z něj metaforu o něčem mnohem vážnějším, přičemž některá neodmyslitelná „klišé“, lépe řečeno nezbytné atributy takového příběhu, zachová, a jiným se vyhne s obratností mistra. Podle mě je to jediná možná cesta k výsledku, který nepůsobí směšně. Ano, byl bych rád, kdyby měla kniha dvakrát tolik stran, ale na druhou stranu zase věřím, že se tahle série ujme a dalších dílů se dočkáme také u nás.____P.S. U vousu Zamonova, málem bych zapomněl pochválit tu skvělou kresbu!

11 26.04.2020

Není to rozhovor ve stylu otázka - odpověď - otázka - odpověď, je to spíše dialog. Samozřejmě, Alexandro De Rossa se Ennia Morriconeho ptá, ovšem protože je sám skladatelem a navíc jeho obdivovatelem (Aby ne!), zároveň s vyptáváním se také on sám zamýšlí, svými názory Morriconeho postrkuje k jeho názorům... Pro představu nejdelší De Rossova "otázka" zabírá celé dvě strany a Morriconeho odpovědi bývají i delší :) Chyť ten zvuk nás ale díky tomu a díky opravdu štědrému rozsahu s Morriconem seznámí velmi důkladně. Na něco bohužel nedojde, zdálo se mi například, že De Rossa, Morricone nebo oba dva se bránili kritice současných skladatelů (mistr ji jen naťukne), ale jinak s tím fascinujícím člověkem, který vyprodává stadiony a arény jako největší rocková hvězda, opravdu ujdeme pěkný kus cesty. Pro většinu čtenářů je určitě nejzajímavější to, co se věnuje Morriconeho soundtrackům, ale ani zbytek věnovaný jeho absolutní hudbě, jeho postupům, jeho učitelům, jeho úvahám o víře, o práci, o tom jak každé ráno cvičí... Já to všechno hltal i když jsem se v odborných termínech zrovna úplně neorientoval. Pomáhaly mi poznámky, pomáhal mi internet a takřka jsem srostl s YouTube, kde jsem si co chvíli něco pouštěl. Třeba ke mši pro papeže Františka bych se asi jinak nedostal - a byla by to škoda!____P.S. A teď musím ještě pochválit Omegu. Ano, je to tak. Tuhle knihu nezkazili! Překlad je přímo super, krásně se to čte, chybka se objeví jen sem tam... Vida, že to jde :)

11 22.04.2020

Jak píše kolega memphisz, pánové Mignola, Golden a Bergting v téhle knize hlavně stloukli pódium z rozvrzaných prken, namalovali pochmurné kulisy a předvedli v nich první dějství něčeho, co bude mnohem větší a co přijde později. Ale vůbec mi to nevadí. Důkladně jsem totiž poznal všechny aktuální spojence lorda Baltimora, s nimiž už propříště počítám, a také jsem poznal titulní kult, který zatím ještě cení zuby ve stínu, ale zároveň je slyšet, jak při tom cenění vrčí. No a samozřejmě jsem si také užil ty dva děsivě zábavné masakry v Kartágu a Petrohradu. Baltimore už je klasika a nikdo mu to němůže upřít.

11 31.03.2020

V Pochmurném kraji je tentokrát zase o něco pochmurněji než dříve. Obzvlášť tedy čekání na smrt v poslední kapitole... Těžko hledám slova, jak popsat ten vrcholně nepříjemný pocit, který jsem měl, protože ani "horor" se mi k tomu nehodí. Culen Bunn se tentokrát pustil do odhalování (a odhalení) několika tajemství, která jsou fakt nečekaná a která do budoucna zase hodně slibují. Kreslíř Tyler Crook se do toho sice vložil až ve třetí a čtvrté kapitole, nicméně i ty první dvě od Carly Speed McNeil mají tu potřebnou atmosféru a jiný styl se k nim hodí i díky tomu, že nejsou o Emě, ale o Malachiášovi. Knihu uzavírají dvě historky z Pochmurného kraje a, jak bývá zvykem, další nesmírně zajímavá exkurze do komiksové tvůrčí dílny, které si v případě tandemu Bunn/Crook fakt užívám. Nesmírně netrpělivě vyhlížím další díl a doufám, že se v něm vrátí Berenika a začnou se dít věci.

11 30.03.2020

Jak je vidět z některých předchozích komentářů, kresba ani příběh nesednou každému, ale to je mi právě sympatické. Cesta podivných je velmi zábavný komiks, který mi Strange ukázal zase z trochu jiné stránky, tedy jako mocného, ale ne všemocného člověka (?), splácejícího a navíc zapleteného do tak bizarních příhod, že by se k nim "běžná" vyumělkovaná kresba ani nehodila. Dokážete si třeba představit, že by to všechno nakreslil Alex Ross, jehož obálka je mezi bonusy? Ano, představit si to dokážu, ale nedokážu si představit, že bych potom byl tak nadšený. Kniha mě prostě bavila od začátku do konce a závěr mě vyloženě navnadil na další díl, který bych nejraději začal číst hned, kdybych ho sákryš měl.

11 04.03.2020

Praštěným humorem i kresbou Kůstek místy připomíná mého milovaného Goona, což je samozřejmě super. Neméně super ale je, že si v něm to svoje najdou mladší i starší čtenáři - na první skupinu čeká hlavně hezká kresba (roztomilí hlavní hrdinové) a veselý příběh, na tu druhou, která umí číst mezi řádky a vidět mezi obrázky, čeká hromada anarchie (roztomilí hlavní hrdinové jsou rázem roztomilí jen na pohled), nečekaných situací a point, lechtivých dvojsmyslů a podobně. Nejsem si úplně jistý, jak je možné, že Kůstek funguje tak univerzálně, ale funguje a je to moc fajn.

11 04.10.2019

Trampové, pytláci, manželé, manželky, štamgasti, hospodští, řidiči, řidičky, milenci a milenky, zajíci, medvědi, myši, kočky, psi, (velkopopovičtí) kozlové, ufoni, Batman, Superman... To a ještě víc je v téhle knize, jejíž název nelže. Humor Jana Vyčítala je drsný stejně jako nápaditý, no a servítky, to je pro něj cizí slovo. Vždy dovedl dělat satiru všeho druhu stejně jako "obyčejné" blbiny založené na hrátkách s češtinou - a k tomu všemu je tu jeho specifická kresba, která už je sama o sobě vtipná. Měl jsem ho rád už jako dítě, teď ho mám snad ještě radši.

11 15.09.2019

"Conanovské" je slovo, které může na první pohled vypadat jen jako náhrada za jiná přídavná jména, jež jsem nedokázal vymyslet, ale v případě téhle knihy se mi žádná vymýšlet nechce. Conanovské je tu prostě úplně všechno - příběh, kresba, atmosféra, ten pocit, kdy hltáte stránku za stránkou a přitom se nemůžete zbavit hudby Basila Poledourise, která vám zní v hlavě. Conanovské a hotovo. R. E. Howard by určitě jásal, jak (conanovsky) se podařilo jeho mytologii rozšířit. A kdyby viděl v mračnech krvavého prachu utopenou Bitvu v Britině údolí nebo epickou (to je vlastně slabý příměr, chtěl jsem napsat conanovskou) Bitvu u Venaria... Myslím, že Greg Ruth by překonal i jeho představy a tak trochu mě vlastně mrzí, že toho nenakreslil víc - obzvlášť když o své tvorbě dovede tak conanovsky vyprávět (závěrečný skicář je jeden z nejzajímavějších, jaké se v knihách Comics Centra objevily).

11 05.04.2019

Ačkoliv mě to jako oddaného fanouška Queen i filmu o nich mrzí, tahle kniha je sice perfektně provedená, ale obsahově poloprázdná. A za tu poloprázdnotu podle mě bohužel může z velké části současná #meetoo hysterie a strach, který vyvolává. Kdo to kdy viděl, aby v knize o filmu nejen že nedostal prostor režisér, ale aby o něm ani nikdo jiný neřekl jediné slovo? Bryana Singera nejprve z natáčení vyhodili kvůli častým absencím (nicméně film má jasně jeho rukopis a například strhující koncert Live Aid, chválený i těmi největšími kritiky, je na tisíc procent jeho, protože se natáčel jako úplně první), poté – jak film sbíral nominace na různá ocenění - se začínali ozývat ti, které prý sexuálně obtěžoval, a od Singera (nahrazeného Dexterem Fletcherem) dávali ruce pryč všichni od herců po zbytek štábu. Nic nebylo dokázáno, nic nebylo vyvráceno, ale… Hotová věc. Připadá mi to sprosté. Na úspěchu Bohemian Rhapsody má Singer lví podíl a teď se po něm buď plive nebo se o něm ustrašeně mlčí. V téhle knize, aby nedošlo k nějakým konfliktům, se tedy režie úplně opomíjí. Co chvíli někdo řekne třeba „ve filmu je scéna, kdy…“ a pochválí ji, ale už nedodá, z čí hlavy vzešla. Jméno Singer (ani Fletcher) nepadne a mě to naštvalo a knihu mi to zkazilo. Ovšem není to jediná výtka, zrovna tak se mi nelíbilo třeba to, že o proměně Ramiho Maleka ve Freddieho Mercuryho se dočteme celkem dost, ale o proměně ostatních herců už ne – a ti přitom měli stejně zajímavé paruky a kostýmy jako Malek. Také je vidět, že kniha vznikla dříve než finální podoba filmu, a o scénách, jež se do Bohemian Rhapsody nakonec nedostaly (psaní ve vaně), se tvrdí, že tam jsou. Vážně mi je všech těch nedostatků líto, protože texty v knize jsou jinak docela pěkně napsané, po grafické stránce to nemá chybu, velký formát je slušivý a fotografií je hodně a jsou dobré, jenže… Jenže to mohlo a mělo být lepší. Za hodně peněz je té muziky docela málo.

11 05.03.2019

A tady je to bohužel vidět... Ten propastný rozdíl mezi tvorbou Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna a tím, co Šimek dělal s Jiřím Krampolem. Šimek se chtěl do téhle jednodušší satiry pouštět už s Luďkem Sobotou, ale Sobota byl proti, nakonec se pohádali a jako dvojice rozešli a takhle to dopadlo. Trapně. V povídkách Šimka a Krampola se sice občas objeví opravdu dobrý fór (třeba uzel na trabantu mě rozesměje pokaždé), ale snad s výjimkou "Jak jsem prodával kapry" to je jen málo povedená, příliš lidová a křečovitá jednoduchost (pointa jako by byla sprosté slovo), která na tradici rozhodně nenavázala. Ono to ale asi ani nešlo. Po Grossmannově smrti udělal Šimek správně, když se pustil do něčeho úplně jiného a se Sobotou a Petrem Nárožným se sice anarchistickým, ale stále chytrým a proklatě vtipným způsobem jako neřízené střely proháněli po prknech Semaforu a dál kradli diváky skupině Jiřího Suchého. Jiří Krampol byl ovšem krok vedle - psaní povídek, návrat k Návštěvním dnům (ze kterých se stal Zajíc v pytli)... Ničemu z toho jsem v jeho podání nevěřil. Naštěstí ale za pár let našel Šimek Zuzanu Bubílkovou a spolu s ní (i díky ní) přešel k satiře inteligentní, která na rozdíl od té předchozí nezasmrádla.

11 28.02.2019

Stoprocentní epika a jeden z nejlepších komiksů, jaké jsem kdy četl. Se mnou a Prstenem se to má tak - když jsem se kdysi nadchl pro Richarda Wagnera (mohl za to Bludný Holanďan), s jeho operami včetně Prstenu mě seznamovala kniha. Četl jsem obsah Rýnského zlata, Valkýry, Siegfrieda i Soumraku bohů a jen jsem zíral - to je fantasy jako blázen! Viděl jsem v duchu všechny bohy a trpaslíky, Fafnera jako živého, vodní víly ve vlnách... A moc jsem nepřemýšlel o tom, jak to asi může vypadat na jevišti. Brzy jsem se dostal k nahrávkám oper (na ten jeden letní týden nezapomenu) a později k videozáznamům z Bayreuthu. A byl jsem lehce zklamaný. Protože divadelní technika sice zmůže hodně, ale nezmůže všechno. Takže si představte moje nadšení, když P. Craig Russel celý Prsten dokonale převedl na stránky téhle úchvatné knihy a když ta kniha vyšla i u nás! Jsem fakt v sedmém nebi, užíval jsem si každý obrázek, při prohlížení mnoha panelů jsem přímo slyšel Wagnerovu hudbu (Vstup bohů do Valhally nebo Jízda Valkýr málem hýbou stránkami) a nestíhal jsem žasnout, jak živé jsou všechny postavy (Brunhildu už si jinak představovat nebudu) a jak velkolepé to celé je.

11 10.12.2018

Kdybyste měli sklony k podceňování young adult literatury, nedělejte to a přečtěte si Šest vran. Leigh Bardugo je skvělá vypravěčka a do fantasy světa, se kterým jsem zatím neměl co do činění, mě naprosto vtáhla. Je pravda, že co postava, to archetyp, jenže jak skvěle jsou ty postavy napsané, jak se spolu (ne)snesou a jak dovedou překvapit, v tom je jejich největší síla. Nutno podotknout, že Leigh Bardugo se s hrdiny a hrdinkami nijak nepáře - každý si prožil nějaké to soukromé peklo, ze kterého nevyvázl bez šrámů na těle a na duši, a rozhodně to nejsou nagelovaní dokonalí puberťáci - naopak kradou, podvádějí, intrikují, vraždí, mučí... Hodně mě to překvapilo. Kniha se četla snad úplně sama, já jsem jí jenom pomáhal s obracením stránek.

11 13.10.2018

Poprvé hodnotím audioknihu jako klasickou knihu, protože v tomto případě to nevadí. Při čtení Po strništi bos by mi totiž autorův hlas stejně zněl celou dobu v hlavě, a tak jsem si to díky němu usnadnil. Příběh je to krásný. Zdeněk Svěrák vstoupil podruhé do stejné řeky, jen tentokrát trochu dál proti proudu, a našel tam krásné historky, které propojil postavou kluka, který sice všemu nerozumí, ale o to víc to vnímá. Kniha má samozřejmě spoustu vtipných míst, ale také řadu silných a pravdivě dojemných situací, každá postava je jako živá a každá situace vylíčena tak hmatatelně, že stačí jen zavřít oči a vidíte prostě všechno. Moc se těším na film.

11 07.04.2017

Vězeň z Azkabanu je podle mého názoru nejlepší kniha z celé série, která navíc na rozdíl od přece jenom prokouknutelných předchozích dílů dokáže opravdu překvapit i protřelého dospělého čtenáře. Oceňuji, jak plynule J. K. Rowlingová změnila žánr z poměrně pohodové pohádky v napínavou fantasy detektivku.

11 06.09.2015

Bartosz Sztybor mě už nadchl dvěma úžasně ponurými příběhy ze světa Zaklínače, a tak jsem byl vážně zvědav, jak dopadne jeho špásování s Karkulkou, obzvlášť když i nádherná kresba Mikiho Montlló naznačuje, že tentokrát to bude více legranda a méně horor. Podle hodnocení vidíte, že jsem zase nadšený. Sztybor a Montlló totiž stvořili kompromis, v němž rozhodně není nouze o situační humor (příznivci a příznivkyně všemožných způsobů, jimiž může Marigold vytočit Geralta, jste tady správně), ale ani o napětí. Díky tomu, co parafrázuje, je děj povědomý, ale protože Sztybor je prostě skvělý scenárista, má čím překvapovat. A pak je tady konec. Ošklivý, ale jediný logický konec, který dokáže, že i když to tak někdy vypadá, Zaklínač zkrátka není pohádka, ve které se žije šťastně až do smrti.

10 26.11.2023