Dion komentáře u knih
Je to moje druhá Murakamiho kniha a opět nezklamala. Prezentuje nám totiž příběh hodný zamyšlení, hlavně o tom, jak snadno se život může stát neutěšitelným. Opět se hledá smysl bytí i cesta k vlastnímu vyrovnání s minutlostí. Člověk se tak s postavami dovede ztotožnit, přestože je každá jedinečná... Ale to hledání mají společné. Jen ta poslední erotická scéna a většina sebevražd mi připadají trochu nadbytečné.
Pokusila jsem se to číst, nedalo se. Sexuálně explicitní téma mi nevadí, postavy, se kterými se nelze ani při velkém množství dobré vůle ztotožnit a sympatizovat, mi vadí trochu, ale ten styl je prostě tristní. Autorce se pravděpodobně zalíbila některá slovní spojení natolik, že si je pro velký úspěch musela zopakovat... na každé desáté stránce aspoň jednou (jenom slovo "geez" má výjimku... na každé stránce dvakrát). Jediným bodem, kterým se příběh liší již od milionkrát pozměněného příběhu o popelce, je právě to proklamované sado-maso. A taky hrdina, kterého žádná ženské s trocou rozumu nemůže chtít. Ale co, prostě se mi to nelíbí
Je vidět, že každá jenom trochu šokující knížka se nutně musí stát bestsellerem, nebo alespoň být jako bestseller propagována a nabízena (čímž se naštěstí v našich krajích nestala). Kdysi jsem si ji vybrala za účelem psaní recenze do jednoho magazínu, patřila mezi horké novinky, takže jsem byla samozřejmě zvědavá. Šla jsem do toho s očekáváním, že ač to s největší pravděpodobností bude místy nechutné, přinese to alespoň nějaké poučení o tom, co vše se může dítěti stát, jak k tomu dojde a jaké to na něm zanechá důsledky... a jak se tomu všemu vyhnout. Je veskrze zpochybnitelné, že má jít o skutečnou autobiografii: některé části jsou přehnané (hlavně již zmíněné pokusy o imitaci dětského jazyka, obzvláště v popisech intimních partií pedofila). Psychologická část není příliš propracovaná: někdy jsem měla pocit, že spíše nežli román čtu učebnici psychopatologie v praxi. Většina postav trpí nějakou odchylkou, včetně Margaux, které sama působí až příliš narušeně od počátků. Navíc celá věc působí tak, že si dívka až někdy v osmnácti uvědomí, že vlastně zažila něco strašně traumatického. Celou dobu předtím jí to však nebránilo chtít se svým milencem děti, bránit jej před veřejností a týrat jeho samotného pubertálním chováním a vykonstruovanými alteregy. Možná je však pro mě jen celá tato situace nepochpitelná sama o sobě, těžko říct. Rozhodně bych však tuhle knížku nedoporučila někomu, kdo si tímhle prošel..
Tahle knížka mi dala opravdu hodně, zvláště pak lepší náhled na skutečnou situaci Afganistánu, jak se události vyvíjely a jaký dopad měly na liberálně smýšlející Afgánce. Příběh sám pak dovede vtáhnout a pochopit jak hlavního (anti)hrdinu, tak smýšlení ostatních postav. Začátek má charakter takřka pohádkový a s každou další událostí podbarvenou krutostí, lhostejností a strachem příběh i hrdina dospívá. Hlavní postava se sice může zdá zbabělá, zbytečně žárlivá, a plná jiných negativních vlastností, dokazuje tím však jen, že každý má své dobré a špatné stránky a někdo se prostě ochromit strachem nechá. I ten (ačkoli musí) však dovede svou hrůzu překonat jen, aby udělal něco dobrého a odčinil své viny. U scén cesty do Afganistánu po zabrání Talibanem tuhne krev v žilách.
Vážně neuvěřitelné dílo, dokonale vtáhne do děje a přitom umožní uvažovat o světě, lásce, osudu i metafyzice. Je to první kniha nejen tohoto autora, ale z japonského kulturního okruhu, kterou jsem kdy četla. A rozhodně ne poslední. Své místo zde má metafora i symbol, sex i nevinnost. Autor dávkuje klíče ke svému světu pozvolna, takže kniha napíná až do konce. Už se těším na třetí knihu
Je pěkné, že se našel někdo, kdo dovedl tak pěkně zpřístupnit filosofii i mladšímu čtenáři (obzvlášť vzpomenu-li si, jakou nechuť budila v maturantech na gymplu). Knížku jsem sice četla až jako starší, ale stále mě okouzlila, přivedla k zamyšlení ohledně různých věcích v sobě a ve světě. Pěkně se tam prolíná takřka pohádkový styl psaní s výkladovými částmi, které jsou ale samy velmi dobře čitelné i mladším. A co víc, i sám děj knížky má takřka filozofický přesah. Vždyť co je realita a co ne?
Hobita jsem četla už dávno a spíše jako doplněk k Pánovi prstenů, ale zaujal mě. Příjemně napsaná knížka, kde se pohádkové prostředí snoubí pohádkové prostředí elfích hvozdů a roklí s temnotou skřetích jeskyní. Při putování Středozemí má člověk pocit, jako by tam sám patřil.
Hosseini nám opět předkládá silný příběh a tím i trochu jiný pohled na afgánské dějiny, které mě přiměly zvážit svůj názor na společnost v tomto státě a ve světě vůbec. Osud obou hrdinek je strhující, obzvláště Marjamina pokora a přijetí svého života takového, jaký byl, zasáhne čtenáře přímo do srdce. Více než politická zvěrstva je daleko děsivější krutost muže ke svým vlastním ženám, jeho lhostejnost k jejich potřebám a bolesti. I přes tíživé téma však autor dokáže stále být poetický, citlivý a dokonale čtivý.