draka
komentáře u knih

Od roku vydání mám knihu doma. Mnohokrát jsem se do ní snažil začíst. Marně. Vždy jsem ji vrátil zpět. Až loni před vánočními svátky jsem si konečně řekl, že si ji dočtu. Za každou cenu. Musím se jí omluvit. Velice mě zaujala a pobavila i když jsem při čtení někdy opravdu rostl. Pravděpodobně jsem si našel ke čtení ten pravý čas. Klidně se mohlo stát, že jste se s takovým geniálním Ignaciusem i jemu podobnými již setkali nebo se máte ještě na co těšit.


Strhující děj knihy, kterou jsem četl v době vydání a silně mě zasáhla. A nyní ji začínám číst znovu. Jedná se o těžké, tragické a kruté období dějin jednoho národa, které má i v současné době smutné pokračování, jak můžeme sledovat v mediích a denním tisku. Smutné, ale krásné a dojemné čtení.


Kniha, u které jsem se opravdu bavil a smál. Krásně humorné vyprávění a vtipně popsané postavy, jejich přednosti a neřesti. Otevřu lahev vína, naleju sklenku, pohodlně se usadím a čtu. Zdáli slyším zvonit zvony, zpívat kosy.


Knihu mám od rodičů. Mockrát jsem ji držel v ruce, a vždy ji odložil. Její čas nastal v roce 1975, v době těžké normalizace. Přečetl jsem ji jedním dechem. Osm kapitol a každá zachycuje jeden den svěžího vyprávění, dvacetiletého Dannyho, v posledních dnech 2.světové války. Kniha byla vydána až po deseti letech od napsání, a autor i lidé odpovědní za vydání, byli postihováni. Tak moc je dráždil Dannyho popis hrdinského chování „hurávlastenců“ při květnovém povstání a jejich vzájemná potyčka. Dalšího zločinu se pak Danny dopustí tím, když po příchodu sovětských vojáků, jim v duchu říká,“ Mongolci“. S knihou komunistický režim učinil krátký proces. Byla vydána až v roce 1964 a označena za významné české dílo poválečné republiky. Za Husáka měla také utrum. Krásně se čte, je skvělá. Ve výše uvedené souvislosti, se při slově „Mongolci“, nikdy neubráním úsměvu. Vřele doporučuji. Je prostě skvostně napsaná.
V knize z roku 1966 oceňuji i skvělou předmluvu od autora.


Vyprávění humorných epizod ze života svérázného dědečka, dědka Josefa, prostřednictvím vnuka, který je zná z vyprávění a sám s ním některé prožil. Je to odpočinkové čtení, které mě mnohokrát rozesmálo, čtení o životě a duši venkovských lidí z kraje, kde se víno pěstovalo a také s láskou pilo. Knížka se čte parádně a byla i skvěle zfilmována.


Knihu jsem si objednal jako tehdejší člen Klubu čtenářů Odeon. Přečetl jsem ji jedním dechem a pak ještě jednou. Pochlubil jsem se s ní svému spolupracovníku. Ten si ji chtěl půjčit, a žebral a přemlouval a prosil tak dlouho, až jsem já hlupák, svolil. Psal se rok 1974. Vrátila se mně v roce 1978 po mnoha intervencích. Mezi tím kolovala mezi známými mého tehdejšího spolupracovníka z ruky do ruky tak, že ani on už nevěděl, kde jí je konec. Vrátila se, bez obalu a ve stavu, který odpovídal tomu, že byla opravdu čtená. Mám ji dodnes.


Robert Merle je skvělý vypravěč a při čtení knihy v době vydání mi to připadalo jako sci-fi. Když to čtu dnes, tak se mi zdá, že v dnešní době je v USA možná i tahle budoucnost a západní evropské státy je budou rychle následovat. Dnešní svět mi připadá naruby. A není to nakonec i naplnění snů některých … .


Už jen popis vzniku a založení městečka „Rukapáně“ ukazuje, jaký skvělý vypravěč Jan Drda byl a jak je čeština krásná. A v tomto duchu poutavě pokračuje nadále a vypráví o životě a osudech obyvatel městečka. Četl jsem ji už několikrát a vždy se k ní budu rád vracet.


Skvěle popsaný životní úsek mladého dospívajícího člověka, syrová výpověď zážitků několika dnů. Jsem rád, že mám tuto knihu a mohu do ní čas od času nahlédnout. Každý si v ní může najít kousek sám sebe.

Vedle Spejbla, Hurvínka, Rumcajze, Krtka a dalších, patří Ferda s Pytlíkem k nejvýznamnějším českým postavám, dětským hrdinům. Když jsem s dětmi přišel k velkému mraveništi, vždy se zastavily a hledaly tam „Ferďáska“, jak mu říkaly. Děti jsem naučil strčit do mraveniště stéblo trávy, po chvíli vytáhnout, otřepat mravence a stéblo s mravenčí kyselinou olíznout. Krásně se u toho šklebily a žena mě hubovala. Ferdu jsme neuviděli, asi odpočíval nebo byl na výpravě, třeba budeme mít štěstí někdy příště.


Pohádková knížka z padesátých let byla námi dětmi tak čtená, že se rozpadla a poztrácely se listy. Už jako dospělý jsem si pořídil novou pro své vlastní děti, až budu někdy nějaké mít. Nádherné pohádky, a tyto mezi ně patří, velmi rád čtu vnoučatům. Poslouchají ani nedutají.


Na jednoduchém příběhu nás v napětí udržuje přesvědčivě vedené vyšetřování. Výborná a čtivá detektivka, po které budete autorovy knihy nadále vyhledávat a nebudete z nich zklamáni.


Nádherná knížka, skvělé čtení vracející vzpomínky do dětských let. Na prázdniny prožité na malé vesnici, když jsme se navečer scházeli u prodejny „Jednoty“, posedali na schody, na konve od mléka, na různé bedničky a povídali si, střádali plány a rozcházeli se až za tmy. Kdysi jsem viděl černobílý film, nikdy jsem na něj nezapomněl, když jsem měl možnost koupit knihu, neváhal jsem ani okamžik. Užil jsem si ji, četla se krásně


Jsou věci, činy, jednání, které nemohu pochopit a neumím se s nimi jednoduše vyrovnat, je to násilí na ženách a dětech. Nedívám se na ně ve filmech, odvracím oči, nečtu je, vynechávám řádky. A v této knize je jich tak moc…děs a hrůza. Klaním se před statečností a odvahou Stanislawy i všech dalších, nejmenovaných.


Slabikář mé dcery, nechala mně ho na památku, ale já ji ho tu schovávám. Někdy, když přijde, vytáhne ho z knihovny a ukazuje svým dětem. Já vytáhnu zase svůj Slabikář z roku 1962, a pak je prohlížíme s vnoučaty dohromady a říkáme, že máme nejhezčí Slabikáře na celičkém světě.


Narukuji na vojnu, je mi 18-20 let, mám za sebou přísahu a nemám z civilu žádný problém se zákonem a v rodině nikoho v zahraničí. Jsem přiměřeně zdravý a přidělili mě k Pohraniční stráži kamsi na západní nebo jižní hranici. Dostanu samopal s ostrými náboji a jdu strážit s jasnými příkazy a rozkazy. Zahlédnu narušitele, zavolám: „ Stůj !“ Pak: „Stůj nebo střelím !“ Potom vystřelím varovný výstřel do vzduchu a když nezastaví, střílím nad hlavu a pak s cílem trefit, ale pokud možno zadržet živého. Nechci se nechat postřelit ani zastřelit. Může mi jít o život. Pak je mi jedno, jestli to je voják, běloch, černoch, žid, cikán, muslim, věřící či nevěřící. Jsem voják ! Je na tom něco k nepochopení? Nezastávám se minulého režimu, v roce 1976 jsem omítl jít k volbám. Pamětníci ví, jak na to dokázal režim reagovat. Mám v knihovně dost publikací žalujících minulý režim, poválečná a padesátá léta, únorový puč, kolektivizaci, postihování a likvidaci církve a kněží, spisovatelů, učitelů, jejich utrpení ve vězení a uranových dolech, mohl bych pokračovat. Nejsem žádný hrdina ani soudce. Vojáci na hranicích byli „jen vojáci“.
Román Král Šumavy zachycuje věrně život vojáků na hranicích a je velmi dobře napsaný, proto je oblíbený a úspěšný. Filmové zpracování patří k našim nejlépe hodnoceným filmům.
Pozn: V ZVS jsem sice sloužil na západní hranici, ale jako mechanik v technických opravnách

Po dlouhé době jsem si přečetl tuto napínavou a čtivou knihu, které ani čas neubral na zajímavosti daného tématu.


Knížku mně s velkým doporučením zapůjčila kamarádka. Prvních několik stran jsem četl se zaujetím. Poté moje zaujetí klesalo, až upadlo docela. Začal jsem vynechávat stránky a poté celé listy. Knihu jsem pouze dolistoval až dokonce. Na prsty jedné ruky bych spočítal, kolik knih jsem takhle „přečetl“. Opravdu mi to připadalo jako nekonečný televizní seriál s nuceně rozvíjejícím se dějem, kam se ještě pro efekt přidávají obecně známí lidé.


Ve druhé třídě jsme ji četli ve škole a střídali se ve čtení po odstavcích. Mně se příběh snaživé žákyně Marušky velmi líbil a proto jsem si ho přečetl již dopředu doma. Vzpomínám, jak jsem sám začal psát perem a namáčel ho do inkoustu v lavici zabudovaném kalamáři. Knížka je opotřebená používáním, neboť se v rodině dětem předávala a půjčovala. Na stránkách jsou tužkou napsané poznámky, ze kterých je možné vyčíst, kolikrát byla stránka za domácí úkol přečtená.


S Limonádovým Joe jsem se poprvé setkal jako s filmovým hrdinou v kině. Doslova přeplněný, narvaný a vydýchaný sál. Diváci měli přidané židle v uličkách a mnoho z nás kluků, včetně mě, stáli opření o zeď. Byl jsem zklamaný, těšil jsem se na klasickou kovbojku, a zatím: „Koňská opera“. Na film jsem brzy zapomněl. Později jsem si to sám pro sebe odůvodnil, neboť v té době jsem chodil do 4.třídy. Cestu k němu jsem našel až o několik let později. Viděl jsem ho již pak mnohokrát a myslím, že ještě rád uvidím. Knihu, s překvapivým konec hrdiny, tak rozdílný oproti filmu, jsem četl také několikrát. Některé pasáže a průpovídky, jsou nezapomenutelné.
