ELMA
komentáře u knih

"Myslím, že si v určitém okamžiku musíš vybrat, jaký člověk chceš být. A v tu chvíli potřebuješ vedle sebe rodiče nebo kamaráda. A když ses naučil rodiče nenávidět a kamarády nemáš.... tak jsi úplně sám. A být sám je strašlivě těžké." (Draco Malfoy)
A v těch pár větách je řečeno několik životních příběhů z Harryho Pottera: Brumbála, Voldemorta, Snapea, Nevilla, Draca, Harryho, Albuse a Scorpiuse. A o tom to celé je.


Mnozí po přečtení posledního dílu Rowlinogové vyčítali smrt oblíbených postav, mučení Hermiony a to, že Harry se uchýlil ke kletbám, které se nepromíjejí. Já jsem naopak ráda, že přesně tyhle prvky nevynechala. Smrt k válce patří a bohužel u ní umírají přátelé a nevinní lidé. A Harry je taky jenom člověk (byť s kouzelnými schopnostmi). V době tohoto příběhu mu bylo 17 let, napůl dítě, napůl dospělý a bylo toho na něj moc.
Vývin charakteru postav byl úžasný a před Rowlingovou smekám.
Bez čeho bych se obešla, byl epilog, podle mého naprosto zbytečný.


Jedna z těch dětských knížek, které čtu dodnes. Kdykoli jsem byla jako dítě nemocná, otravovala jsem celou rodinu, aby mi z ní četli.


Člověk neznalý práce pokladní by po přečtení mohl získat pocit, že práce pokladní je jedna velká nikdy nekončící sranda. Není.


Naprostý základ vaření. Vřele doporučuji všem, kdo se učí vařit.


Ne, ne, ne a ještě jednou ne! Tahle kniha je celá špatně. Ještě se mi u Kingových nestalo, aby mi hlavního záporáka bylo téměř líto, jedna z hlavních postav mi děsně lezla na nervy ale hlavně - ŽE JSEM SE PŘI ČTENÍ NUDILA!


Z celé sedmidílné ságy je Vězeň z Azkabanu můj nejoblíbenější a podle mě i nejlíp napsaný díl. Hysterie kolem Harryho Pottera ještě nebyla tak velká, takže Rowlingová měla čas příběh psát a věnovat se mu a je to hodně znát.


No, jak to říct. Podobné zklamání jsem zažívala po dočtení Doktor Spánek. Ten konec mě úplně rozladil. Číst o životě Jamieho byla příjemná oddechovka, náznaky čehosi tajemného (a děsivého) kolem reverenda Jacobse bylo mnohem lepší, než konec s Matkou.


Kvalitní parodie mám ráda, ale tohle se vážně nepovedlo


"Jsme sami a jsme odsouzeni k tomu, abychom měli rádi člověka, pro něhož není žádná spása..."
Možná, že kdyby mi bylo patnáct, víc bych si "užila" tu strašidelnou část knihy, která mě nyní zas tolik nezajímala a nebrala. Zas na druhou stranu bych si v patnácti zřejmě neodnesla to, co si odnáším teď. Pocit bezmoci, když chceme zachránit něčí život. Ale nikdo z nás si nemá právo hrát na Boha...


Nemůžu si pomoct, ale tohle není horor. Alespoň ne prvoplánovitě. Takže pokud čekáte staršího bratra Domu v růžích, zklamu vás a vemte si jinou knihu.
Ač se zde vyskytuje dům, který má být strašidelný a přitahovat neštěstí, jde zde předvším o lidské osudy a vlastní lidská neštěští. Těžko říct, jak moc mohl sám dům za tyto neštěstí. Ačkoli - cokoli zde kráčelo, kráčelo samo...


Tyhle jemný duchařiny mám ráda. A tahle nebyla špatná. Přesto, že je toto autorova prvotina, jsem si připadala jako Max u vyprávění Viktora Kraye. Zůstal ve mně pocit, že mi autor neřekl úplně všechno...


"Chci-li vyjádřit slovo tajemství jiným slovem, nalézám pouze jediné slovo - Praha"
Jakožto Pražáka s velkým P mě tato kniha přímo nadchla. A po přečtení se nemohu zbavit pocit, jak málo jsou dnešní Pražáci hrdí na své město!


Nejhorší je, že už se nikdy nedozvíme, jak to s Adrianem dopadne


Mé první setkání s Nero Wolfem a děsně mi lezl na nervy. Ale dám mu ještě šanci
