Elman komentáře u knih
Při pohledu na obálku, může čtenář nabýt dojmu, že se jedná o komiks pro děti, a jeho přečtení nezabere víc než jeden večer, opak je však pravdou. Uvnitř čtenář nenalezne pouze veselá zvířátka skotačící na stránkách, ale základy chemie se všemi náležitostmi, znamenitě popsanou stavbu a funkci buňky a vše další, čím se biologie zabývá, a to minimálně na úrovni, která je nutná pro středoškoláka. Proto bych knihu nedoporučoval právě pro nejmladší děti, pokud tedy ty vaše netráví volný čas nad mikroskopy a petriho miskami. Díky komiksovému zpracování, kde obrazová část lehce (opravdu jen lehce) převládá nad textovou, je vše krásně srozumitelné a pochopitelné i pro nás, kteří se s biologií rozloučili na základní nebo střední škole. Komiks doporučuji všem, jenž se o biologii aktivně zajímají, i těm, kteří chtějí mít všeobecný přehled o daném vědeckém oboru. Já sám jsem se při čtení poučil, obnovil si dávno zapomenuté znalosti, a ani na chvíli se nenudil, za což lze autorům složit sic jen pomyslnou, ale o to hlubší poklonu.
K tomuto dílu postačí jen několik slov. Kdybych od pana Wyndhama nečetl klasiku sci-fi literatury „Den Trifidů“ (několikrát), byla by tahle kniha tou poslední, kterou si kdy od něj přečtu. Doufám, že ta příští kniha bude lepší, „miláčku“!
Překvapilo mě, jak je ta kniha na militantního ateistu mírná, doslova jen lehké polechtání pírkem v podpaží nábožensky věřících, nic víc. Ateistům kniha dodá nějakou tu argumentaci, věřícím – i když myslím, že ti se jí většinou obloukem vyhnou – nedá asi nic. Pokud někdo věří, nemyslí, pokud se pokusí myslet, stejně si jen vybere, co se mu hodí do krámu a k argumentům, které ohrožují jeho komfortní zónu víry, zůstane slepý a hluchý. K čemu tedy kniha slouží? Možná jako manifest zdravého rozumu, a tudíž je fajn, že ji pan Dawkins napsal.
Celkem banální příběh o tom, že i dívka může být mág, nic víc, nic míň. Nebýt v knize postava Bábi Zlopočasné, která je jako jediná opravdu zajímavá a prokreslená, nedočetl bych to. První půlka knihy se čte skvěle, druhá pro mne byla utrpením a konec jsem dočetl s přemáháním. První půlka knihy za čtyři z pěti, druhá půlka za dvě z pěti, jednoduchá matematika.
Je bohužel znát, že se jedná o první knihu série, a i když to není autorova prvotina, kniha je nevyvážená a místy hodně chaotická. Příběh těžkopádně pluje vesmírem autorovy bohaté fantasie ani ne želvím, ale doslova šnečím tempem. Dobré nápady střídá nuda, nimrání se ve zbytečných detailech a postavách. To samé platí pro druhou knihu – Lehké fantastično. Kdybych to četl v patnácti, nic neřeším a skvěle se bavím, ale dnes mám na knihy vyšší nároky. Možná dvě a půl hvězdičky, víc ne.
Zvláštní a opravdu velmi netradiční kniha. Řadí se do hororového žánru, ale pro fanoušky literatury děsu a strachu může jít o těžce rozlousknutelný oříšek, který v konečném důsledku přinese jen zklamání pramenící z naprostého nepochopení. Zcela jistě to není moderní horor jako od Stephena Kinga, ani se nejedná o makabrózní poetiku vyskytující se v Lovecraftových povídkách. Je možné v ní nalézt jistou inspiraci Edgarem Allenem Poem, ale román je spíše surreální noční můrou, milostným románem, brakovou historkou a melancholickým melodramatem vzpírajícím se jednoznačnému žánrovému zařazení. Není to lehké čtení, ale pokud přistoupíte na pravidla hry, je kniha nesmírně pohlcující. Málokterý horor se dokáže povznést nad běžná klišé a omšelá pravidla žánru a zaklepat na bránu takzvané velké literatury. Jean Ray byl velký spisovatel, kterému se to podařilo, alespoň podle mého mínění.
Jako dítě jsem to miloval. Poetické a vtipné čtení, které dokáže vtáhnout do děje jako málokterá kniha. A právě tahle je v rámci dětské literatury jedna z nejlepších. Naivní Krtek, přátelská Krysa, moudrý Jezevec a nezodpovědný dandy pan Žabák, hrdinská zvířátka se skvěle napsanými charaktery. Oslava přátelství a poezie poklidných chvil strávených na řece, v lese a na louce. Pokud jste již dospěli a zdá se vám, že čtení o zvířátkách není to pravé ořechové, zkuste sáhnout po Vančurově Rozmarném létě, nebo se podívejte na Menzelův stejnojmenný film.
„Většina mužů nežije svůj život,“ píše autor v první kapitole. Hlavními viníky tohoto stavu jsou podle něj osamělost, nutkavá soutěživost a celoživotní citová ostýchavost. Jako řešení nabízí sedm kroků k opravdovému mužství.
Ke knize jsem se dostal po přečtení díla „Železný Jan“ od Roberta Blye. Biddulph v mnohém na Železného Jana navazuje, ale jako terapeut přistupuje k tematice mužství v dnešním světě přímočařeji a srozumitelněji.
Feminizmus osvobodil ženy, ale pro muže dneška nenabízí uspokojivé odpovědi. Dnes už nelze být neomaleným hrubcem, který se k ženám chová surově. Ovšem cesta úplného opaku, kterou mnoho mužů pod vlivem feministických myšlenek učinilo, jim neumožnila objevit pravou podstatu mužství, o získání úcty od žen ani nemluvě. Podřízenost rozhodně není rovnoprávnost.
Autor nabízí zcela jinou cestu a činí tak přístupným a inspirujícím způsobem.
Nelze souhlasit se vším, co nám autor v knize předkládá. Jako spokojeného ateistu mne jisté spirituální pasáže nechávají chladným. Na konci knihy dokonce sklouzává Biddulph k jisté formě utopického naivizmu, ale jako celek nemá prozatím kniha konkurenci, alespoň já o žádné nevím.
Knihu lze doporučit mužům (i ženám) každého věku. Lze v ní nalézt odpovědi na mnohé problémy, s nimiž se muži moderního doby potýkají.
Byl jsem opravdu hodně zvědavý. Film jsem viděl mnohokrát a předloha mne lákala dlouhou dobu. Co k tomu napsat? Absolutní rozčarování. Tohle „dílo“ je brak par excellence. Spotřební čtivo se vším všudy. Pokuste se přečíst, pokud máte silný žaludek, dočtěte a následně využijte knihu v případě absence toaletního papíru. Tohle se mohlo prodávat jen díky dobře zvládnuté reklamní kampani. Zatímco nápad je za příslovečný milion, zpracování a literární úroveň, a to i v rámci žánru, nestojí za zlámanou grešli. Můj obdiv patří Stevenu Spielbergovi za to, že tuhle pseudoliterární telenovelu s papírovými postavami dokázal přenést na plátno způsobem, který dodnes baví.