Fandulka27
komentáře u knih
Mami, kdy už konečně umřeš?
Martina Rosenberg
Knihu jsem přečetla za chvíli. Zaujala mě, tím spíš, že něco podobné mám krátce za sebou.
Ano, jako u nás. Táta se litoval, pořád mi vykládal, jak zhubnul, jak je strhaný a zničený, jak mu seklo v zádech, litoval se, až brečel, máma úplně mimo. Demence udeřila v plné síle. Do toho máma a pohřební řeči. Navíc táta není trpělivý, jemný, klidný, ale svéráz. A vytočí ho vše a hned. Odmítal pečovatelku, kterou jsem celý víkend sháněla, prý chce lidi z baráku, odmítá platit péči.
Taky mě zaujala myšlenka, že tyhle vzpomínky na máminu demenci a tátovu neschopnost nedokážu vymazat, budou mi tam naskakovat právě tyhle vzpomínky, ta horší část. Škoda.
Můj brácha už nežije, víc dětí není. Rodina se odmítá postarat. Všechno bylo na tátovi, který je ještě starší od mámy. Já bydlím daleko a mám svou rodinu + syna autistu. Navíc, ta demence mámy mě drtila. Kdysi jsem pomáhala opatrovat nemohoucí babičku, ale té to myslelo. Demence je snad to nejhorší, co může být. Kdo nezažil, ten nepochopí. Rodiče jsem dala do Domova důchodců. Ne, nestydím se za to. Tohle by mě zlikvidovalo. A rodiče by tam pak stejně skončili.
