fénix56 komentáře u knih
Klasika, ke které se čas od času vracím. Oblíbila jsem si postavy z této knihy, i když některé jsou na zabití... Líbí se mi i poklidná atmosféra, pokud do ní nehodí vidle svérázný Saturnin.
Druhý díl se mi líbil ještě o něco více než první. Nebydlím sice daleko od zmiňovaného kraje, ale jeho historii jsem znala jen povrchně.
Tvrdé pracovní podmínky mužů (i skoro dětí) v dole, dřina jejich žen při starostech o domácnost, rození dalších a dalších dětí... Hodně mužů se snaží zapomenout na těžký úděl pomocí alkoholu, ženy většinou vše snášejí mlčky.
Konflikty Čechů a Poláků, které byly popsány v prvním díle jsou nakonec oproti další válce zanedbatelné. A vlastně ani osvobození není tak úplně výhra, jak závěr knihy napovídá. A jak všichni víme. A poučení z této knihy? Lidé jsou nepoučitelní, stále opakují stejné chyby...
Kdyby to šlo, hned bych přidala jednu hvězdičku za výrazy, které mi připomněly babičku a na které už jsem zapomněla.
Kniha Šikmý kostel mne lákala, poněvadž její děj se odehrával v místech, které mám doslova "za humny". Taky mne potěšilo, že jej občas spisovatelka prošpikovala výrazy v nářečí, které občas používala moje babička a na které už jsem zapomněla. Takže jsem si při čtení i nostalgicky na babičku zavzpomínala.
Život lidí v té době byl drsný. Těžká dřina mužů v dole, s všudypřítomným rizikem případné smrti. A ženy? Ty se staraly o kupu dětí a snažily se přivydělat třeba namáhavou cestou za solí do Wieliczky, kterou kniha začíná. Někteří muži se problémy snažili utopit v alkoholu, některé ženy se staly zatrpklými.
Konec knihy je věnován skoro neznámému konfliktu v kraji, kde skoro v každé rodině byla část rodiny polská a část česká. Už se těším na další díly.
Tak to byla síla... Tušila jsem zhruba, co severokorejský totalitní systém obnáší, ale kniha rozhovorů s uprchlíky mnou otřásla. Tam není sebemenší prostor pro vlastní názor, ale vlastně se o to skoro nikdo nepokouší. Všem se už od útlého věku vymývají mozky, všechno schvaluje strana, nějaká změna režimu nepřichází v úvahu. Jediná cesta z toho ven je utéct. Bohužel se to málokomu podaří.
Nedávno viděl můj vnuk v televizi sérii o Vinnetouovi, tak jsem zahrabala ve svém knižním fondu a přečetla jsem mu prozatím první díl. No, Harry Potter sice Vinnetoua předčil, nicméně mne potěšilo, že ho to zaujalo.
A já jsem si při čtení zavzpomínala na tu dobu, kdy jsem tři díly Vinnetoua dostala jako dárek a v dětství to byl pro mne dárek nezapomenutelný. Takže už jen kvůli těm krásným nostalgickým vzpomínkám dávám pět hvězdiček. Howgh.
Knihu jsem četla i poslouchala jako audioknihu v podání Otakara Brouska a musím říct, že ji "načetl" skvěle.
Je to typická "backmanovka" jsou v ní dojemné okamžiky i vtipné pasáže. Líbil se mi popis pracovního i osobního vztahu Jima a Jacka. Ocenila jsem, že Zaru spisovatel nehodnotil jen záporně. Rozhovory mezi Zarou a psycholožkou byly brilantní. A fandila jsem individuu. Prostě všichni měli své úzkosti. Nebo úzkosti měly své lidi?
Moje druhá kniha od této spisovatelky. Bydlím na vesnici, takže vím, že takovéto pronásledování minulostí je tam časté. A někdy to ani není pravda, jen domněnky. A čím menší vesnice, tím víc toho o sobě lidé ví. Nebo si to domýšlejí. A v takovémto "prokletém kraji", jsou všechny běžné vesnické problémy ještě ostřejší.
V útlé knížce spousta emocí. Dva přátelé hledají práci, George a "velké děcko" Lennie. George nad Lenniem drží neustále ochrannou ruku a společně plánují život na malém hospodářství. Bohužel s ním nemůže být neustále, takže spoustu věcí musí řešit, až už je pozdě.
Kniha začíná v pozvolném tempu a pak graduje k silnému finále, kdy vše skončí drsným, nicméně v dané situaci asi nejvhodnějším způsobem.
Dá se říct, že jsem od Agathy Christie nečetla nic, co by mne nezaujalo. Pro mne je to královna detektivního žánru. Deset malých černoušků jsem zhlédla jako film, četla jako knihu a poslouchala jako audioknihu a přestože jsem tím pádem věděla, kdo je vrah, vůbec mně to nevadilo a napjatě jsem sledovala celý příběh znovu a znovu.
Tak tato knížka mne dostala.... I když to nebylo jednoduché čtení a nakonec jsem přes slzy ani nemohla číst. Ale přesto končí v určitém směru optimisticky a hlavně je zde všudypřítomné varování, aby se podobná situace neopakovala. A taky bychom si měli uvědomit, že lidé jsou často úplně jiní než jak působí navenek, ať už v kladném nebo záporném smyslu.
Nejdříve jsem si myslela, že půjde o červenou knihovnu, proto jsem ani neměla chuť ji číst. Ale osud Anny rozhodně nebyl žádná červená knihovna, spíš naopak. Dovedla se s osudem poprat. Ze začátku byla až moc hodná, přizpůsobivá. Až časem se naučila bojovat za své děti i za sebe. A jak už to v životě bývá, potkávala lidi dobré i zlé. Vše se odehrávalo v drsných venkovských podmínkách, navíc v poválečné a poúnorové době. Jen to vše působilo trochu monotónně: porod, další porod, potrat atd.
Tuto knihu jsem si nedříve vzala do vlaku na čtení, kvůli menšímu formátu (aby vlezla do tašky:-). Pak jsem zjistila, že ji nemůžu číst někde, kde je více lidí, kvůli mým výbuchům smíchu a následným pohoršeným pohledům z okolí...
Neuvěřitelný "hrdina", který prochází různými funkcemi, jen aby se ho zbavili, neuvěřitelné historky (návštěva bordelu, rozbíjení protéz o krb apod.) Když si chci zlepšit náladu, sáhnu po této knížce.
Moje druhá kniha od Viktorie Hanišové. Opět depresivní, ale velice čtivá. Začíná idylicky, Sára se živí houbařením uprostřed nádherné šumavské přírody, ovšem postupně vyplouvají na povrch střípky z jejího zkaženého dětství. Těžké trauma, o kterém její nejbližší, přinejmenším matka, museli vědět. Ale nikdo jí nepomohl.
Jediné, co mi vadilo, byl nejednoznačný konec. Chce se Sára od minulosti úplně odstřihnout? Ale mám obavy, že se jí to při její povaze a přístupu k léčbě nepovede...
Neviděla jsem film ani jsem nečetla knihu. Nevím, jak mne to mohlo minout. Až jsem si pustila audioknihu perfektně namluvenou Davidem Novotným. Velmi silný zážitek. Příběh plný strachu a zároveň neskutečné odvahy. A po čtení ještě zůstala hořká pachuť z toho, co se těmto statečným letcům dělo po návratu do země, za kterou ze všech sil bojovali.
Přiznám se, že jsem o životické tragédii, kdy gestapo postřílelo několik desítek lidí jako odvetu za zastřelení třech gestapáků partyzány, nikdy neslyšela. Přitom to do těšínského kraje nemám moc daleko. Paní Lednická přistupovala k popsání této nešťastné události velmi zodpovědně, prozkoumala vše do detailů. Popisuje i dobu, která tomu předcházela vlastně o několik let dříve. A vše dokládá fotografiemi a vyprávěním pamětníků.
Já jen raději čtu beletrii než literaturu faktu, proto se mi četly lépe oba Šikmé kostely.
Neobvyklý, napínavý příběh, okořeněný Markovými vtipnými hláškami. Hned první věta knihy zhodnotí přesně Markovu situaci. Ovšem ten se nedá, bojuje, seč mu síly stačí. Jen mne trochu prudilo množství chemických, fyzických a matematických poznatků. V těchto předmětech jsem ve škole bohužel nevynikala, proto ani nedovedu posoudit, zda mají hlavu nebo patu.
Kdysi dávno jsem viděla film, teď jsem si přečetla knihu. A byla jsem mile překvapena. I když slůvko mile asi není to správné, kniha byla dost depresivní.
Bylo mi líto naivní Štěpky, která byla na jedné straně dost jednoduchá, na straně druhé citlivá, což je dost nevhodná kombinace. A bydlet na maloměstě, kde je pod neustálým drobnohledem okolí taky není žádná výhra. Štěpka touží po manželovi a dítěti, ale při jejím vzhledu je to dost problém. A když konečně získá manžela, je zaděláno na problém ještě větší.
Konec mi připadal trochu moc protahovaný, ale kniha je napsána krásným, tak trochu starodávným jazykem, takže jsem se rozhodně nenudila.
Další ze skvostných detektivek královny tohoto oboru, Agathy Christie. Exotické prostředí, různorodé panoptikum postav, a nakonec překvapivé rozluštění několika vražd. Jen za mne stále vede Deset malých černoušků, proto dávám o jednu hvězdičku méně.
Nelehké čtení. Přestože se Kateřina i Heathcliff vášnivě milovali, neustále si zároveň ubližovali. Trochu víc jsem měla pochopení pro Heatcliffa, přece jen neměl jednoduchý život. Poznamenalo ho to a kopal kolem sebe. Kdežto Kateřina se chovala jako mrcha celkem bez důvodu.
Kdysi jsem viděla i film s J. Binoche a R. Fienessem a myslím, že to filmové zpracování odpovídalo docela přesně duchu knihy.
Zpočátku mi nějakou dobu trvalo, než jsem si zvykla na to, že je příběh vyprávěn z pohledu Smrti. Mrazilo mne z toho. Ale pak jsem pochopila, že to má svou poetiku a smrt je vlastně nedílnou součástí života.
Další důležité vyznění knihy je v tom, že ve válce nebyla jen ta dobrá a špatná strana, ale vždy to bylo o lidech... I na té špatné straně byli lidé dobří, kteří to nakonec nejvíc odnesli.
A ještě jedna věc, která platí i v současnosti. Někteří lidé na první pohled působí nesympatickým dojmem, ale ve skutečnosti mají zlaté srdce, jako byla pěstounka malé Liesel.