fénix56 komentáře u knih
O většině událostí, zmiňovaných v této knize, jsem dříve četla jen strohá data, počet mrtvých apod. Zde to bylo popsáno zevrubně, do detailů. Musím se přiznat, že jsem nebyla schopna některé pasáže číst. Tolik zla a krutosti dřímá v lidech...
Je hrozné číst jen údaje o číslech mrtvých, ale ještě strašnější je číst si o konkrétních způsobech zabíjení. V tom je lidstvo nesmírně vynalézavé. A mám obavy, že jak jsme nepoučitelní, další apokalypsy stále hrozí.
A asi taková zvěrstva dovede páchat každý stát. Vždyť Německo bylo státem s obrovským intelektuálním potenciálem (vědci, spisovatelé, skladatelé...) a jak to dopadlo. A snad ještě o stupínek horší je to, co dělali stalinisti a komunisti, vždyť to prováděli vlastním lidem....
Ve vlaku uvízlém v závějích kdesi na Balkáně řeší Hercule Poirot neobvyklou vraždu bohatého mafiána Ratchetta. Vražda sice byla dobře připravená, ale vyskytly se dvě nečekané překážky: závěje a Poirot. Ten zapojí své šedé buňky mozkové na plné obrátky a komplikovaný případ vyřeší. Ale nakonec má dilema, jak vše vyhodnotit. Zda má zvítězit spravedlnost v tom smyslu, že každý vrah má být potrestán či má zvítězit vyšší princip mravní....
Zajímavá životní cesta jednoho z našich nejúspěšnějších šéfkuchařů. V knize je i spousta receptů. Vše doplněné fotografiemi. Jen mne to tak nějak úplně nevtáhlo, působilo to trošku studeně.
(SPOILER) Nejdříve jsem viděla film, kniha se ke mně dostala až nyní. Vyznění filmu i knihy bylo hodně podobné, jen ta poslední Šampónova cesta měla jiný důvod v knize a jiný ve filmu.
Čtyři kamarádi se vyhecují nejdříve k "striptýzu" ať jsou kde jsou. Druhý úkol je říkat ten den jen pravdu a je vlastně pro všechny o hodně těžší než ten první.
V knize byly jak vtipné, tak dojemné momenty, dobře se to četlo. Ale někdy to na mne byla trochu velká divočina...
Když se v roce 1940 stal W. Churchill ministerským předsedou, neměl jednoduchou pozici. Jeho největšími protivníky byli Neville Chamberlain a lord Halifax, oba zastánci vstřícného přístupu k Mussolinimu i Hitlerovi. I když se v knize zmiňuje, že se zpočátku takhle určitým způsobem choval i Churchill, pokud tomu tak opravdu bylo, velice brzy z tohoto postoje vystřízlivěl. A zaujal postoj, že s diktátory se nevyjednává.
Churchillova síla byla hlavně v tahu na branku a v jeho řečnickém umění (viz slavný proslov o "krvi, dřině, slzách i potu"). Velký úspěch zaznamenal operací Dynamo, kdy se vydařila hromadná evakuace statisíců britských a spojeneckých vojáků v přístavu Dunkerk.
I když je v kontrastu s Chamberleinem a Halifaxem popisován jako klaďas, měl i své temné stránky. Cituji z knihy: " Nedostižný řečník. Pijan. Vtipný společník. Vlastenec. Imperialista. Vizionář. Tankový projektant. Pachatel těžkých přehmatů. Chvástal. Aristokrat. Vězeň. Válečný hrdina. Válečný zločinec. Dobyvatel. Šašek. Zedník. Chovatel závodních koní. Voják. Malíř. Politik. Novinář atd."
Jediné minus na knize bylo několik chyb a překlepů.
Seriál Koruna jsem viděla několikrát, protože mne britská královská rodina moc zajímá. Většinou se seriál s knihou shoduje, ale některé informace v seriálu nebyly.
Kniha je psána takovým střídmým, popisným stylem. To by mi ani nevadilo, spíše mne trochu vytáčelo skákání v čase i v tématech, mám raději posloupnost. A jsem ráda, že jsem nejdříve viděla seriál, protože tak se mi v knize lépe orientovalo.
Kniha je napsána stylem, u kterého jsem se nenudila. Není to strohý popis událostí s příslušnými letopočty, naopak tyto události "polidšťuje" popisem souvislostí, povah jednotlivých postav a zároveň vše doplňuje odbočkami k umění v té době.
Jenže to někdy působilo trochu chaoticky, chvilku jsme pobyli v Uhrách, vzápětí v Mexiku, potom ve Španělsku atd. A protože většina Habsburků byli Karlové, Ferdinandové, Filipové apod., tak jsem se občas ztrácela. Možná by stačilo jen doplnit rodokmeny Habsburků v příslušných zemích.
Moc ráda čtu příběhy ze severských zemí (kromě hodně drsných detektivek a thrillerů), takže tato kniha o malé vesnici na Islandu byla dobrá volba. Je psaná zvláštním stylem dlouhých, rozvinutých vět, často s neobvyklou pointou na závěr věty.
V této vesnici plyne život pozvolna. Všichni se zde dobře znají a vědí o sobě skoro vše. I díky zvědavé pracovnici na poště. Na to, jak málo lidí zde žije, vyskytuje se tu poměrně dost svérázů, kteří jsou schopni nepředložených činů, ať už kvůli depresím, alkoholu, samotě, v lepším případě díky lásce.
"Uplynul týden, uplynuly dva, tak tomu je, čas plyne a my stárneme, nebo jak stojí v básni, dny přicházejí, dny odcházejí a pak přijde smrt."
Další díl plný napínavých příběhů o osudech české šlechty. Každá kapitola, věnovaná určitému rodu, začíná historií tohoto rodu a pak popisuje dění v době války a hlavně v době po únoru 1948. Šlechtické rody v té době o svůj majetek, opatrovaný po generace, přichází.
Často to bylo neoprávněně, následovaly dlouholeté soudní spory, i když šlo vlastně jen o zchátralá sídla. Ale pro šlechtice to bylo jedno s nejsilnějších předsevzetí: pokračovat v tradici a starat se o majetek svých předků.
Asi nejvíc měl zaujal paradoxní příběh Huga Belcrediho, kterého adoptoval bezdětný baron Andrian-Werburg, žijící ve Vídni. Adoptoval ho proto, aby měl komu odkázat svůj majetek. Byl to danajský dar. Z rakouského občanství bylo po anšlusu najednou německé občanství a Hugo musel narukovat. V bojích před Moskvou byl jedním ze třech lidí z celého praporu (350 lidí), kteří přežili. Ostatní padli nebo zmrzli. A majetek po baronu Andrianu-Werburgovi nakonec zdědila jeho druhá manželka...
Zase jedna knížka, kterou mi doporučil vnuk, vlastně mi doporučil celou sérii o lichožroutech. Opět jsem byla spokojená, zajímavý děj, exotické prostředí, jen už to nemělo to kouzlo jako při čtení prvního dílu. Ale pobavila jsem se, přestože už patřím do jiné věkové kategorie než vnuk.
Pro mne příjemné překvapení. Netradiční detektivka ze svérázného prostředí trojmezí Česka, Polska a Slovenska. Naštěstí mi nedělá problém tamní nářečí "po naszymu", protože bydlím jen kousek jižněji, takže se chytám:-)
Kromě neobvyklého detektivního příběhu jsem fandila i majoru ostravské kriminálky, modrookému Romanu Saranovi, zvanému Ryčné ER. Jeho metody opravdu nejsou útlocitné, ale mají efekt. Zvláště v drsném gorolském prostředí, kde dosud mezi lidmi dřímají křivdy staré desítky let.
Tak jsem zjistila, že vlastně moc nečtu klasickou literaturu a tak se snažím to trochu dohnat. Nedávno jsem četla Pýchu a předsudek a teď jsem dočetla Janu Eyrovou. A musím říct, že u mne Jana Eyrová vyhrála. Příběh byl temnější, tajemnější... A ta romantika v knize nebyla přímočará, hrdinka se musela ke šťastnému konci protrpět.
Mám ráda, když každý vezme svůj život do vlastních rukou, i když má někdy špatně rozdané karty. Což měla i Jana Eyrová. A u knihy jsem se nenudila, přestože některé pasáže byly rozvláčnější. Ale ocenila jsem bohatý jazyk, kterým byla napsána.
K této knize jsem se dostala vlastně jen díky tomu, že moje kamarádka je vnučka jednoho ze spolupracovníků Františka Moravce. O svém milovaném dědečkovi a jeho drsném osudu mi vyprávěla a tak jsem si tuto knížku s velkým zájmem přečetla.
V začátku je popisován způsob pracování zpravodajských sužeb, větší část knihy je věnována fungování zpravodajské skupiny A11 v Británii. Hodně prostoru je věnováno postojům Eduarda Beneše, ať už před Mnichovem, po Mnichově, tak i po skončení války. Jak jsem byla schopna některé jeho kroky kolem Mnichova pochopit, nemůžu akceptovat jeho vstřícnost ke komunistům po ukončení války. Pravděpodobně bláhově doufal, že ho komunisté jako prezidenta budou stále podporovat.
Kniha od Pavla Kosatíka je autorizovaným životopisem Věry Čáslavské. Je to o člověku s obrovským talentem, silnou vůlí a nezdolným charakterem. Přestože našemu státu přinesla množství medailí, neskutečné doplatila na svůj pevný morální postoj v roce 1968 a později. A vlastně částečně díky této její neústupnosti a nepoddajnosti zkrachovalo i její manželství.
Po revoluci, když se politická situace zlepšila, tak zase nastupuje na scénu bulvár, který rozpatlává nešťastné události kolem smrti jejího bývalého manžela. Není divu, že to všechno nakonec Věra Čáslavská odnesla ztrátou zdraví....
Trochu víc se mi líbila první půlka knihy, druhá půlka byla trochu rozvláčnější. Ale i tak hodnotím knihu pěti hvězdičkami. Neobvyklý příběh, psaný bohatým, lyrickým jazykem, nádherné popisy přírody (na ty broskve jsem měla při čtení neustále chuť).
I když na první pohled vypadá chování hlavní postavy, mladé dívky Viktorie, neuvážené a zkratkovité, v její situaci jí vlastně nic jiného nezbývalo.
Protože mám Kopřivnici, rodiště Emila Zátopka, kousek za humny, už jen proto (a nejen proto) jsem fanouškem Emila Zátopka. Takže jsem viděla film, poslouchala audioknihu a četla knihu od Pavla Kosatíka. Všechno mělo své výhody: u filmu jsem oceňovala perfektní ztvárnění Emila Zátopka hercem Václavem Neužilem. Audiokniha byla krásně namluvena Ivanem Trojanem, bonusem byly reportáže ze sportovních přenosů. A výborně napsaná kniha byla ještě doplněna o dobové fotografie.
Zátopek dostal do vínku obrovský talent, ale nebyl by mu k ničemu, kdyby jej svou silnou vůlí nerozvíjel. A protože byl vynikající, strana si jej přisvojila a prezentovala ho jako svou výkladní skříň. Z dnešního pohledu nebylo někdy jeho chování úplně v pořádku, ale pro něj bylo běhání to nejdůležitější na světě a proto někdy neuváženě něco řekl nebo komentoval, něco podepsal a pak odvolal... Určitě byly v jeho životě věci, na které nebyl hrdý, ale ať hodí kamenem, kdo je bez viny...
S. P. Huntington napsal tuto knihu v 90. letech minulého století, tzn. v době, kdy se po celém světě další a další země zapojovaly do procesu globalizace. Huntigton do toho hodil vidle a napsal tuto knihu, ve které přesně popisuje, k čemu bude ve světě docházet, totiž ke střetu civilizací.
V knize popisuje specifika jednotlivých civilizací, které se na světě vyskytují, tzn. západní, čínská, japonská, hinduistická, islámská, latinsko-americká, pravoslavná a africká. Obvyklým základem je náboženství (kromě africké civilizace, kde jsou různé náboženské vlivy). Při rozpínavosti některých civilizací hraje velkou roli ještě vysoká porodnost (islámská) nebo hospodářský vzestup (čínská).
Huntigton se vyjádřil i v tom smyslu, že civilizace mohou vedle sebe žít v míru, ale nesmí si navzájem vnucovat svůj způsob života a své hodnoty. Což se ve dnešním světě zdaleka nedodržuje.
Není to vůbec pohodové čtení, navíc, když se některé události, které Huntington předpověděl, začínají plnit (islamistické tendence, válka na Ukrajině). Za svou knihu byl Huntington často kritizován, čas mu však dává za pravdu. Toho už se ale nedožil.
Kromě knih o českých dějinách si čtu nejraději ještě knihy o dějinách Anglie a Francie. Tato kniha se velice dobře četla, nebyla napsána strohým, suchým stylem, ale byla psána čtivým stylem, trochu jako beletrie.
Já si nejraději čtu o panovnických rodech, toho se mi dostalo požehnaně, včetně zobrazení rodokmenů. Kromě panovníků a jejich rodinných vazeb, dojde i na popisy života středních a nižších vrstev obyvatelstva, na začátky různých státních i církevních institucí, právní systém, prostě podrobný popis života všech vrstev zhruba od dob Keltů po konec minulého století.
Už se chystám na Dějiny Francie od stejného spisovatele.
Druhý díl ze série o císařovně Iulii Domně se mi líbil ještě více než ten první. V prvním dílu bylo více bitev, ve druhém více intrik. V prvním díle Iulia dotlačila svého manžela k vybudování dynastie, ve druhém jí jde o její udržení. A zachovat dynastii je těžší, když si jdou po krku dva Iuliini potomci.
Iulia je nekompromisní, tvrdá, pomstychtivá, dovede se svými blízkými neuvěřitelně manipulovat. Ale v této době a ve vysoké pozici ji vlastně nic jiného nezbývalo. Buď nepřátele odstraňovat nebo být odstraněna. A navíc jí nešlo jen o sebe, ale o jejich dynastii.
Spisovatel popsal toto období s velkou znalostí tehdejší doby, jen v knize zmiňovaný incest nebyl potvrzen. Mám ráda, když jsou v historických knihách i rodokmeny, mapy, vysvětlivky různých pojmů, čehož se mi tady dostalo v plné míře. Jen mne trochu rušily scény, které se odehrávaly v podsvětí a na Olympu.
Cesta je autobiografický příběh životní cesty Cecílie Sternbergové, jejího manžela Leopolda a dcery Diany po nástupu komunistů k moci. Tuto cestu v emigraci absolvovala s aristokratickou grácií a nezdolnou vůlí. A knihu o tom napsala s nadhledem a velkou upřímností. Měla přímou povahu, tak nekalkulovala, že jí to může v očích některých lidí ublížit. Nedělala ze sebe vzornou a svatou, ani ze svých blízkých, včetně jejího manžela. Vzájemně se ve všem tolerovali, i v mimomanželských vztazích.
Co jsem u ní ještě velmi oceňovala, byla její neúnavná síla jít dopředu, živit se klidně "rukama", když je to nutné. Což podědila její dcera Diana. Moc mne mrzí, že nemám šanci navštívit zámek v Častolovicích. A taky mne mrzí, že její dcera Diana, která tento zámek dala do kupy, nedávno zemřela.