fénix56 komentáře u knih
Další díl plný napínavých příběhů o osudech české šlechty. Každá kapitola, věnovaná určitému rodu, začíná historií tohoto rodu a pak popisuje dění v době války a hlavně v době po únoru 1948. Šlechtické rody v té době o svůj majetek, opatrovaný po generace, přichází.
Často to bylo neoprávněně, následovaly dlouholeté soudní spory, i když šlo vlastně jen o zchátralá sídla. Ale pro šlechtice to bylo jedno s nejsilnějších předsevzetí: pokračovat v tradici a starat se o majetek svých předků.
Asi nejvíc měl zaujal paradoxní příběh Huga Belcrediho, kterého adoptoval bezdětný baron Andrian-Werburg, žijící ve Vídni. Adoptoval ho proto, aby měl komu odkázat svůj majetek. Byl to danajský dar. Z rakouského občanství bylo po anšlusu najednou německé občanství a Hugo musel narukovat. V bojích před Moskvou byl jedním ze třech lidí z celého praporu (350 lidí), kteří přežili. Ostatní padli nebo zmrzli. A majetek po baronu Andrianu-Werburgovi nakonec zdědila jeho druhá manželka...
Zase jedna knížka, kterou mi doporučil vnuk, vlastně mi doporučil celou sérii o lichožroutech. Opět jsem byla spokojená, zajímavý děj, exotické prostředí, jen už to nemělo to kouzlo jako při čtení prvního dílu. Ale pobavila jsem se, přestože už patřím do jiné věkové kategorie než vnuk.
Pro mne příjemné překvapení. Netradiční detektivka ze svérázného prostředí trojmezí Česka, Polska a Slovenska. Naštěstí mi nedělá problém tamní nářečí "po naszymu", protože bydlím jen kousek jižněji, takže se chytám:-)
Kromě neobvyklého detektivního příběhu jsem fandila i majoru ostravské kriminálky, modrookému Romanu Saranovi, zvanému Ryčné ER. Jeho metody opravdu nejsou útlocitné, ale mají efekt. Zvláště v drsném gorolském prostředí, kde dosud mezi lidmi dřímají křivdy staré desítky let.
Tak jsem zjistila, že vlastně moc nečtu klasickou literaturu a tak se snažím to trochu dohnat. Nedávno jsem četla Pýchu a předsudek a teď jsem dočetla Janu Eyrovou. A musím říct, že u mne Jana Eyrová vyhrála. Příběh byl temnější, tajemnější... A ta romantika v knize nebyla přímočará, hrdinka se musela ke šťastnému konci protrpět.
Mám ráda, když každý vezme svůj život do vlastních rukou, i když má někdy špatně rozdané karty. Což měla i Jana Eyrová. A u knihy jsem se nenudila, přestože některé pasáže byly rozvláčnější. Ale ocenila jsem bohatý jazyk, kterým byla napsána.
K této knize jsem se dostala vlastně jen díky tomu, že moje kamarádka je vnučka jednoho ze spolupracovníků Františka Moravce. O svém milovaném dědečkovi a jeho drsném osudu mi vyprávěla a tak jsem si tuto knížku s velkým zájmem přečetla.
V začátku je popisován způsob pracování zpravodajských sužeb, větší část knihy je věnována fungování zpravodajské skupiny A11 v Británii. Hodně prostoru je věnováno postojům Eduarda Beneše, ať už před Mnichovem, po Mnichově, tak i po skončení války. Jak jsem byla schopna některé jeho kroky kolem Mnichova pochopit, nemůžu akceptovat jeho vstřícnost ke komunistům po ukončení války. Pravděpodobně bláhově doufal, že ho komunisté jako prezidenta budou stále podporovat.
Kniha od Pavla Kosatíka je autorizovaným životopisem Věry Čáslavské. Je to o člověku s obrovským talentem, silnou vůlí a nezdolným charakterem. Přestože našemu státu přinesla množství medailí, neskutečné doplatila na svůj pevný morální postoj v roce 1968 a později. A vlastně částečně díky této její neústupnosti a nepoddajnosti zkrachovalo i její manželství.
Po revoluci, když se politická situace zlepšila, tak zase nastupuje na scénu bulvár, který rozpatlává nešťastné události kolem smrti jejího bývalého manžela. Není divu, že to všechno nakonec Věra Čáslavská odnesla ztrátou zdraví....
Trochu víc se mi líbila první půlka knihy, druhá půlka byla trochu rozvláčnější. Ale i tak hodnotím knihu pěti hvězdičkami. Neobvyklý příběh, psaný bohatým, lyrickým jazykem, nádherné popisy přírody (na ty broskve jsem měla při čtení neustále chuť).
I když na první pohled vypadá chování hlavní postavy, mladé dívky Viktorie, neuvážené a zkratkovité, v její situaci jí vlastně nic jiného nezbývalo.
Protože mám Kopřivnici, rodiště Emila Zátopka, kousek za humny, už jen proto (a nejen proto) jsem fanouškem Emila Zátopka. Takže jsem viděla film, poslouchala audioknihu a četla knihu od Pavla Kosatíka. Všechno mělo své výhody: u filmu jsem oceňovala perfektní ztvárnění Emila Zátopka hercem Václavem Neužilem. Audiokniha byla krásně namluvena Ivanem Trojanem, bonusem byly reportáže ze sportovních přenosů. A výborně napsaná kniha byla ještě doplněna o dobové fotografie.
Zátopek dostal do vínku obrovský talent, ale nebyl by mu k ničemu, kdyby jej svou silnou vůlí nerozvíjel. A protože byl vynikající, strana si jej přisvojila a prezentovala ho jako svou výkladní skříň. Z dnešního pohledu nebylo někdy jeho chování úplně v pořádku, ale pro něj bylo běhání to nejdůležitější na světě a proto někdy neuváženě něco řekl nebo komentoval, něco podepsal a pak odvolal... Určitě byly v jeho životě věci, na které nebyl hrdý, ale ať hodí kamenem, kdo je bez viny...
S. P. Huntington napsal tuto knihu v 90. letech minulého století, tzn. v době, kdy se po celém světě další a další země zapojovaly do procesu globalizace. Huntigton do toho hodil vidle a napsal tuto knihu, ve které přesně popisuje, k čemu bude ve světě docházet, totiž ke střetu civilizací.
V knize popisuje specifika jednotlivých civilizací, které se na světě vyskytují, tzn. západní, čínská, japonská, hinduistická, islámská, latinsko-americká, pravoslavná a africká. Obvyklým základem je náboženství (kromě africké civilizace, kde jsou různé náboženské vlivy). Při rozpínavosti některých civilizací hraje velkou roli ještě vysoká porodnost (islámská) nebo hospodářský vzestup (čínská).
Huntigton se vyjádřil i v tom smyslu, že civilizace mohou vedle sebe žít v míru, ale nesmí si navzájem vnucovat svůj způsob života a své hodnoty. Což se ve dnešním světě zdaleka nedodržuje.
Není to vůbec pohodové čtení, navíc, když se některé události, které Huntington předpověděl, začínají plnit (islamistické tendence, válka na Ukrajině). Za svou knihu byl Huntington často kritizován, čas mu však dává za pravdu. Toho už se ale nedožil.
Kromě knih o českých dějinách si čtu nejraději ještě knihy o dějinách Anglie a Francie. Tato kniha se velice dobře četla, nebyla napsána strohým, suchým stylem, ale byla psána čtivým stylem, trochu jako beletrie.
Já si nejraději čtu o panovnických rodech, toho se mi dostalo požehnaně, včetně zobrazení rodokmenů. Kromě panovníků a jejich rodinných vazeb, dojde i na popisy života středních a nižších vrstev obyvatelstva, na začátky různých státních i církevních institucí, právní systém, prostě podrobný popis života všech vrstev zhruba od dob Keltů po konec minulého století.
Už se chystám na Dějiny Francie od stejného spisovatele.
Druhý díl ze série o císařovně Iulii Domně se mi líbil ještě více než ten první. V prvním dílu bylo více bitev, ve druhém více intrik. V prvním díle Iulia dotlačila svého manžela k vybudování dynastie, ve druhém jí jde o její udržení. A zachovat dynastii je těžší, když si jdou po krku dva Iuliini potomci.
Iulia je nekompromisní, tvrdá, pomstychtivá, dovede se svými blízkými neuvěřitelně manipulovat. Ale v této době a ve vysoké pozici ji vlastně nic jiného nezbývalo. Buď nepřátele odstraňovat nebo být odstraněna. A navíc jí nešlo jen o sebe, ale o jejich dynastii.
Spisovatel popsal toto období s velkou znalostí tehdejší doby, jen v knize zmiňovaný incest nebyl potvrzen. Mám ráda, když jsou v historických knihách i rodokmeny, mapy, vysvětlivky různých pojmů, čehož se mi tady dostalo v plné míře. Jen mne trochu rušily scény, které se odehrávaly v podsvětí a na Olympu.
Cesta je autobiografický příběh životní cesty Cecílie Sternbergové, jejího manžela Leopolda a dcery Diany po nástupu komunistů k moci. Tuto cestu v emigraci absolvovala s aristokratickou grácií a nezdolnou vůlí. A knihu o tom napsala s nadhledem a velkou upřímností. Měla přímou povahu, tak nekalkulovala, že jí to může v očích některých lidí ublížit. Nedělala ze sebe vzornou a svatou, ani ze svých blízkých, včetně jejího manžela. Vzájemně se ve všem tolerovali, i v mimomanželských vztazích.
Co jsem u ní ještě velmi oceňovala, byla její neúnavná síla jít dopředu, živit se klidně "rukama", když je to nutné. Což podědila její dcera Diana. Moc mne mrzí, že nemám šanci navštívit zámek v Častolovicích. A taky mne mrzí, že její dcera Diana, která tento zámek dala do kupy, nedávno zemřela.
Knihu jsem přečetla hlavně kvůli zvědavosti, z jakého prostředí vzešel J. D. Vance. A smekám před ním, že se mu podařilo najít správnou cestu, jak vybřednout ze všech těch s..... ven (nenapadá mne žádné slušné slovo) .
Pohled do prostředí jeho rodiny v "rezavém pásu" Spojených států není příjemný. Věčně zdrogovaná matka neustále střídá partnery a stará se o dvě děti. No, stará se je nevhodné označení, prostě je porodila. Děti více usměrňuje jejich babička, i když ani ta není bez chyb. Ale směruje J.D. k nutnosti vzdělávání se, to je jediná možnost vymanit se z toho toxického prostředí. Naštěstí je J.D. inteligentní a kromě toho má silnou vůli.
Většině lidí, žijících v takovýchto oblastech ale tato cesta nevyhovuje. Raději si lebedí ve svém neutěšeném, ale pohodlném stylu života a vinu za svůj zpackaný život dávají někomu jinému.
Kniha od Jane Austen velice přesně popisuje život žen na přelomu 18. a 19. století. Snaha paní Bennetové provdat svých pět dcer za někoho bohatého je urputná. Ale v té době to bylo úplně běžné, nebyla výjimkou.
Výjimkou byla spíše její dcera Elisabeth, její názory jsou podobné těm dnešním, proto si nerozumí s matkou a vlastně ani s většinou okolí. Za to je to miláček otce, pana Benneta, který mi svým sarkasmem a černým humorem byl velmi sympatický. Na rozdíl od své stupidní manželky.
A pak se na scéně objeví dva muži, pan Bingley se svým přítelem Darcym. Ale jak to skončí, to si musí každý přečíst sám...
Tak jsem vystoupila ze své komfortní zóny a pustila se do něčeho jiného než jsou povětšinou historické romány. Ale byla to chyba, moc mne to nebavilo. Asi nejsem cílová skupina pro takovou četbu, už je to dávno, co jsem děti vodila do mateřské školy, navíc se tehdy řešily poněkud jiné problémy.
Tuto knihu jsem objevila díky Databázi knih. Podařilo se mi sehnat audioknihu, což byl další bonus pro tak perfektní dílo. Příběh Malého stromu, indiánského chlapce, kterého vychovávají dědeček z babičkou, namluvil perfektně Lukáš Hlavica, jednotlivé kapitoly byly odděleny indiánskou hudbou.
Když jsem si našla informace o spisovateli Forrestu Carterovi, překvapilo mne, jaká to byla rozporuplná osobnost. Nic moc dobrého o něm nebylo napsáno. Ale já nebudu hodnotit osobnost spisovatele, protože netuším, jaký ve skutečnosti byl, nýbrž úžasnou knihu, kterou se mu podařilo napsat. Je zde plno lásky k lidem, k přírodě, k odkazu předků. Dědeček s babičkou učí Malý strom myslet "indiánsky" a podle toho se i chovat, což sice není vždycky v souladu se zákony bílého muže, ale někdy je to pro přežití nutné.
U některých kapitol jsem se smála myšlenkovým pochodům a naivitě malého Malého stromu, jindy mi ukáply slzičky dojetím. Audioknihu jsem si pouštěla několikrát.
Autobiografické vyprávění o přestěhování Ernestovy rodiny do Kanady, kde si museli zvyknout na život uprostřed divoké přírody mne zaujalo. Ernest měl deset bratrů, nepočítám ty zemřelé sourozence. A nakonec ještě adoptovali jednu dívenku (maminka Ernesta vždy snila o holčičce).
Ernest vždy miloval přírodu a zvířata, neustále prováděl nějaká zkoumání a pokusy, které se někdy těm zkoumaným nepodařilo přežít. Jen mne trochu nudily některé podrobné popisy těchto pokusů.
Přístup rodičů k výchově byl poněkud svérázný, ale v té době určitě nebyl ojedinělý. Nejmarkantnější to bylo vidět třeba při častých soubojích dětí s agresivním beranem. Prostě jim bylo řečeno, že si s tím musí poradit samy, jinak nepřežijí. A vlastně je tato výchova zocelila (pokud přežily...)
Sledovala jsem všechny tři série Modré krvi v televizi, takže tato knížka byla příjemným doplněním první série. A moc bych se přimlouvala za knižní zpracování i dalších dvou sérií. Velkým plusem byly podrobné rodokmeny, které miluje můj vnuk, ten nad nimi strávil spoustu času.
Knihy o českých šlechtických rodech čtu velice ráda. Konečně se jim dostává aspoň trochu satisfakce za roky dehonestace počínaje pohádkami o zlé šlechtě a konče sebráním majetku komunisty.
Závěrečný díl o Hendriku Groenovi byl spíš smutný a dojemný, humoru zde bylo méně. Odpovídá to vysokému věku Hendrika a hlavně Hendrik nezvládá problémy způsobené Alzheimerem. I když se mu snaží všemožně pomáhat jeho přátelé, nad Alzheimerem nelze zvítězit.
Nicméně Hendrik se "díky" této nemoci na sklonku života potkává ve své mysli se svými zemřelými blízkými a přáteli, takže ty zamlžené poslední dny, kdy si s nimi povídá, jsou vlastně pro něj milosrdné.
Hendriku a Everte, držte mi vedle Vás místo!
Conn Iggulden opět nezklamal. Kniha začíná popisem bitvy u Marathónu a končí odvetou Peršanů, námořní bitvou u Artemisia, bitvou o soutěsku u Thermopyl a útěkem žen a dětí z Athén.
Mezi dvěma slavnými bitvami se dozvídáme o počátcích demokracie v Athénách, o osudech slavných vojevůdců z bitvy u Marathónu, o ostrakizaci dvou z nich a hlavně o politikaření, které není specialitou dnešní doby, ale vlastně odjakživa.
U knih Conna Igguldena velmi oceňuji to, že na závěr knihy vždy popíše, co v knize byla pravda, co bylo pravděpodobné a co byla fikce.