Moje cesta k Michelinu přehled

22.02.2021

Nechci nijak snižovat kvality Pavla Pospíšila, ale ty literární přece jenom nebudou takové terno. Prvního českého nositele michelinské hvězdy znám jako trefného glosátora gastronomického prostředí, jenž má bohaté zkušenosti s vařením i s vedením úspěšných podniků. Proto jsem čekal o něco hlubší analýzu kuchařského řemesla, která by mohla být zároveň úvahou o proměně restauračního byznysu za posledních padesát let. Bohužel kniha nabízí jen útržkovité vzpomínky na to, co všechno autor vyhrál za soutěže nebo kolik má kamarádů. Druhá polovina memoárů se skládá s Pospíšilových receptů. U nich je alespoň dodržena určitá smysluplnost, že když je vzpomínáno například Španělsko, tak následují receptury k němu vztahující se. Ale i tato část má své nedostatky. Na začátku je poznamenáno, kolik dalo vytvoření knihy práce. Zajímalo by mě, zda v roce 2018, kdy dílo vyšlo, měli autoři povědomí o tom, že existují kvalitní fotoaparáty či grafické programy. Je pak úsměvné sledovat fotky pokrmů, jež byly vyfoceny snad na kalkulačku a obecně vypadají dost retro. Jak kdyby je opravdu fotili někdy v sedmdesátkách ve Východním Německu. Ještě úsměvnější je to v kontextu toho, že sám pan kuchař se považuje za výtvarně velmi nadaného a sděluje nám ostřílené pravidlo o tom, že hosté jedí i očima. Možná vařil v očním sanatoriu. Nuže, příště by to chtělo méně poplácávání po vlastních zádech a více se zaměřit na obsah sdělení a vizuální úpravu, byť velmi dobrých, receptů. Ono se ne nadarmo říká, že fotky dělají půlku úspěchu každé kuchařky.