Formol komentáře u knih
(SPOILER) Na knihu jsem jako správný kulturní barbar narazil náhodou, zalistoval jsem - a už to šlo.
Nejprve to, co mi na knize přišlo vážné. Kniha byla nesmírně aktuální už v době svého vydání. Politikaření a rozdělení na nesmiřitelné tábory byly realitou Francie 30. let. Zašlo to tak daleko, že někteří i vítali německé okupanty, protože ti přece křísnou především "záchodomilce". Generace se otočí a máme tady totéž. A na rozdíl od knihy zřejmě k usmíření nebude stačit ani mrtvý blázen, postřelená šenkýřka a zničená úroda. To je smutek pod povrchem.
Vlastní děj je ale plný humoru. Jistě, humoru, který každému nesedne. Někomu přijde příliš "vulgární" (uvozovkami vyjadřuji nesouhlas s obvyklým významem), někomu nepříliš vtipný a někomu bude chybět mravní ponaučení. Na rozdíl od televizního muzikálu ČST kniha nemoralizuje. Neodsuzuje. Jen ukazuje lidi s jejich slabostmi, které vlastně slabostmi nejsou. Humor knihy je humorem životního optimismu toho, kdo spíše než o záchranu světa slovem nebo mečem plamenným dbá o to, aby žil tak, jak žít umí.
Boží blud je kniha děsivá. Děsivá z toho důvodu, že taková kniha vznikla nikoliv jako produkt výstředního podivína, který svůj čas věnuje boji s několika málo výstředními podivíny, ale jako kniha vycházející z reálií naší civilizace.
Můžeme si myslet, že my jsme relativně v bezpečí před výstřednostmi USA, ale například to, že křesťanství nám okupuje například medicínskou etiku, je varování, že postřehy v knize mají platnost i u nás.
Co se týče argumentační stránky, tak ta odpovídá formátu a rozsahu. Nejde do hloubky vážení každého slova, spíše naznačuje směr.
Dočteno a je to hodně depresivní čtení. Ne snad z důvodu vlastního obsahu, hrubou kostru \"příběhu o cestě Adolfa Hitlera k moci\" zná snad každý vzdělaný člověk. Depresivní je to, na co klade Kershaw důraz. Tedy že cesta k moci nebyla ani výlučně, ale dokonce ani převážně dílem nějaké zvláštní schopnosti nacistů, ale spíše dílem jiných sil. Sil politických a i lidových, sil, které samy chtěly v Německu diktaturu a pro které byl Hitler postupně směšnou figurkou, užitečným spojencem, mouřenínem na špinavou práci, nástrojem, který ovládnou - a nakonec vůdcem. Navzdory mýtu \"pop-historie\" Německo nebylo svedeno, Německo svého diktátora chtělo a je spíše dílem náhody, že se tím diktátorem nestal někdo jiný. Dost zásadní poučení pro současnost, řekl bych. A poučili jsme se z toho? Já se obávám, že nikoliv - a právě to mi přijde na celé knize nejvíc depresivní.
Dlouho jsem nepřečetl knihu jedním dechem. Ano, chtělo to hodně kávy, a ano, víkend v troubě.
S některými nápady by se se určitě dalo polemizovat. Tak například právě probíhající pandemie ukázala, že reakce lidstva by byla mnohem hloupější (přímočarý hyenismus s falešnou vakcínou Phalanx vs. různě a ne vždy jen tak přímočaře motivované dění kolem neúčinných léků typu ivermektnin nebo isoprinosine a "pro-disease" proroků typu Zdravé fórum a jejich odnoží a příznivců), na druhou stranu podcenění možnosti vyvinout v případě nasměrování dostatečných prostředků účinnou vakcínu - a ochoty prostředky do něčeho takového směřovat.
Jenže je to román a nikoliv disertace ze strategických studií, takže o to nejde. I kdyby jediným poučením z knihy bylo to, že se čtenář vážně a přitom v rámci fiktivního univerza zamyslí nad Redekerovým plánem, kniha bude mít pro jeho chápání světa přesah. Třeba si uvědomí, že každé opatření public health, u z historických důvodů označované jako hygienická služba, je vlastně takový malý Redekerův plán.
Kniha je těžký bizár. Kombinace triviálních poznatků na úrovni středoškolské biologie (bílé stránky) a naprostých hloupostí typu: "mezi homosexuály jsou vytvořeny velmi příjemné, doslova teplé vibrace. Označení teplí by proto mělo být chápáno laskavě a s porozuměním" nebo "dech se přeměňuje na světlo a naopak".
Veden povinnostmi (Sisyfos) jsem si tu knihu přečetl - a je šílená jak ta kniha, tak i předmluva Radkina Honzáka. Pseudohluboké květnaté bahnění promíchané s několika spíše obecnými pravdami a řadou konkrétních smyšlenek, hloupostí i vyložených nepravd.
Každý, kdo knihu hodnotí jako skvělou, objevnou, nebo třeba přínosnou, by měl zapochybovat o své funkční gramotnosti.
(další komentáře viz diskuze)
Kdybych hodnotil tu knihu literárně nebo faktograficky, tak nic moc. Höß by, vzhledem k tomu co byl, dokázal napsat strhující text, i kdyby byl pologramotný a text by musel projít několikanásobnou jazykovou korekcí..
Vřele doporučuji přeskočit všechny komentáře před i za vlastním textem, začít textem a to, co si o něm máme myslet, si přečíst až s odstupem.
Höß je kreatura. Ale ani náhodou nejde o nějakou epickou kreaturu hodnou bájí a mýtů. Jde o člověka osobně odvážného, zapáleného pro myšlenku, kterou pokládá za správnou, a poměrně výrazně lpícího na tom, co pokládá za vojenskou čest. Je vám to povědomé? Ano, takhle jde charakterizovat každého druhého hrdinu. Rozdíl je jen v tom, že při výběru myšlenky, které bude fanaticky věřit, a pojetí cti, které přijal za své, byl víc "náš". Höß byl kreatura, ale kreatura "každodenní", podobné potkáváme denně. Úředníka, který do absurdit lpí na liteře předpisu, i když vlastně nemusí. Válečného hrdinu, který měl dvojí štěstí - jednak přežil a jednak se nedostal do situace, kdy by se z něj stal válečný zločinec. Pracovníka "středního managementu", který, aniž by musel, nebo aniž by mu z toho plynul prospěch, podlézá u nadřízených a šikanuje podřízené. Vysokoškolského učitele, který blokuje reformu základního předmětu, i když si uvědomuje nevhodnost stávajícího a sám má intelektuální kapacitu změnu zvládnout. A ruku na srdce, nemáme každý takového kostlivce ve skříni? Nikdo z nás nikdy přinejmenším neobhajoval hloupost, protože hloupost říkal někdo, ke komu cítí loajalitu?
Obsah knihy svědčí o rozhledu prof. Vondráčka a zejména o jeho schopnosti v popularizačním textu udržet právě takovou úroveň, která nenudí přílišnou odborností ani neuráží přílišnou plytkostí. Stále je to dobré poučení pro laika "psychovědami" výrazněji nepoznamenaného a pokud někdo chce knihu číst jako odborník, jistě zvládne korekci na některé snad již překonané názory.
Děsím se toho, že jednou vyjde nekuřácká edice Bigglese, protože věčně zapálené cigarety dokreslují to, co z knihy čiší na první pohled: Válka není dobrodružství, válka je svinstvo, i když je někdy zřejmě nezbytná.
Kniha je bohužel napsána poněkud hůře stravitelnou formou, ze které je zřejmé, že prof. Prokop byl profesor soudního lékařství. To trochu ubírá na atraktivitě pro laiky. Autor propracovanou formou, téměř formou "pitevního protokolu pro starší a pokročilé", popisuje na vybraných tématech situaci kolem tzv. alternativní medicíny v 60. letech (první německé vydání vyšlo v roce 1973).
Ke knize lze přistoupit jako k zábavné četbě, ke kuriózním případům více než půl století starým. Můžeme se smát hlouposti a zabedněnosti některých "tehdejších" lidí, "tehdejší" lékaře nevyjímaje. Potom se ale stačí rozhlédnout kolem sebe a s hrůzou si uvědomíme, že se nic nezměnilo. Šarlatáni tu jsou stále a stále mají dost zastánců, obhájců i platících klientů. A také obětí, jen o nich se moc nemluví. Dokonce nám výuka šarlatánství proniká i na vysoké školy včetně lékařských fakult a do vědomého provozování šarlatánství se zapojují i někteří profesoři medicíny...
Je třeba, aby takové knihy vycházely a především aby byly čteny. Přinejmenším jako protiváha značné produkce knih propagujících šarlatánství a/nebo tupé ignoranství zaobalené to líbivého roucha blátivé ezoteriky či taky-filozofie.
Velmi zdařilá kniha popisující počátky medicíny způsobem stravitelným pro medicínské i historické laiky. Jako skeptik pokládám za velmi podstatnou - a dalece přesahující význam celkově zdařilé popularizační knihy - kapitolu o medicíně v Číně. I když je patrné, že již v době napsání knihy počínal na "západě" kult obdivu tzv. tradiční čínské medicíny, Pollak mu, na rozdíl od řady novějších autorů dokázal vzdorovat. Výsledkem je objektivní popis, kapitola prakticky nenese stopy vlivu komunistické čínské propagandy, které se podařilo vytvořit z polozapomenuté tradice kompilát, který je nyní s výhodou vyvážen do celého světa.
Vynikající relaxační kniha i pro ty, kteří neholdují příliš černému humoru.
Kniha, snad díky svému malému formátu, je u některých hesel podložena vyloženě slabými argumenty, někdy to dokonce vypadá, že autor staví proti pověře (dle jeho definice) jinou pověru, jemu bližší.
Přesto je kniha podle mě dobrá, ale nikoliv jako úvod do kritického myšlení. Je užitečná pro pokročilé čtenáře jako dejme tomu cvičebnice. Protože je argumentace nakousnutá, naznačuje směr, po kterém se může čtenář sám vydat a pracovat.
To jsou ale jen technické záležitosti. Knihu jde použít ke skutečnému tříbení kritického myšlení. Kritické myšlení totiž není o tom, že rozpoznáváme chyby druhých, kritické myšlení je především o tom, že si uvědomujeme, že tak nějak sami od sebe děláme všichni chyby, všichni jsme náchylní k (sebe)klamům a všichni se můžeme nechat mást našimi předsudky a emocemi. Jediné, co s tím můžeme dělat, je na to myslet a občas se na sebe a na své názory podívat "zvenku". No a na cvičení takového myšlení je tato knížečka výborná. Snad každý si totiž najde hesla, se kterými souhlasí, i hesla, se kterými nesouhlasí. No a protože slabá argumentace je vlastní téměř všem heslům, může takový padawan kritického myšlení trénovat tím, že bude hledat chyby v argumentaci, se kterou souhlasí, a hledat podpůrné argumenty a opravovat argumenty tam, kde naopak s autorem nesouhlasí. Tedy ne že by to vždy šlo, ale cvičení je to zajímavé.
Asi jsem příliš zhýčkaný úrovní, kterou nastavili například Josef Pekař nebo Josef Janáček, ale od seriózně se tvářících historických knih očekávám víc než jen čtivé zpracování a korektní faktografii. V těchto ohledech je totiž kniha napsaná velmi dobře.
Zásadní problém je to, jakým způsobem autoři události "analyzují". Předsudky, chabě podložená a místy i neobhajitená tvrzení a zobecnění, prezentovaná jako naprosto zásadní postřehy a vysvětlení. Tedy ne že bych s řadou takových tvrzení nesouhlasil nebo alespoň nechtěl souhlasit, ale něco takového by mělo být předmětem odborné diskuze, nikoliv podstatným obsahem knihy přehledového charakteru. Přístup autorů se tím jeví jako "zrání" marxistického historika, který má stále jako dogma existenci jistého "zákona dějin", poznal ale, že něco takového není marxistická dialektika, a tak křečovitě hledá náhradu. Jistě, může to být jen omezeným rozsahem knihy, ale jak už jsem předeslal výše, podle mého názoru interpretace založené především na osobních postojích, přáních a předsudcích autorů do dobré historické knihy patří v množství nanejvýš malém - a měly by být doplněny i argumentací.
Na rozdíl od některých komentujících si myslím, že kniha drží pohromadě velmi dobře. Ten zdánlivý nesoulad, kdy v první části jsou popisovány poměrně detailně jednotlivé popravy, zatímco druhá část je téměř telegrafický výčet rozsudků a poprav, je dokonalý kontrast. V čtenáři, tedy alespoň v mém případě, vzbuzuje otázku, která doba je krutější. Zda ta, kdy jednotlivce odsouzeného za různě těžká provinění popravuje zvlášť trýznivým způsobem, nebo doba, která popravuje rychle a bez zbytečného týrání, ale utápí se v krvi popravovaných.
Jako zaměstnanec inkriminovaného pracoviště na 1. LF si dovolím reagovat na komentář týkající se neoblíbenosti knihy. Problémem nejsou nějaké spory s autorkou ani nějaké mezifakultní třenice, obojí je obvykle pouze virtuální, problémem je značně omezený rozsah knihy a její značně neaktuální obsah.
Omezeným rozsahem myslím to, že kniha obsahuje skutečně jen kostru znalostí, bez nabalení dalšího "masa znalostí" např. cestou pilného navštěvování přednášek (víme své, že...) je ke zkoušce nedostatečná. Aniž bych zabíhal do detailů, dávám k zamyšlení, že histologie má zhruba stejnou kreditovou dotaci jako anatomie bez pitev, tedy dle ETCS by měla být co do obtížnosti mezi polovinou a dvěmi třetinami celé anatomie. Představte si třeba všechny tři díly Čiháka a porovnejte..
Neaktuálním obsahem nemyslím to, že by snad obsah nereflektoval momentální vítěze v žabomyších válkách o pojmenování některých struktur, často klinicky i biologicky málo zajímavých. Neaktuálním obsahem myslím to, že histologie už dávno není (by neměla být) čistou mikroskopickou anatomií, i když je to dominující náplní oboru. Histologie by měla zahrnovat i molekulární biologii a histofyziologii, tedy obory, které se stále bouřlivě rozvíjejí. Poznatky z 90. let jsou poznatky staré už téměř čtvrt století...
Abych jen nenadával. Kniha je dobrá na rychlé opakování před zkouškou u studenta, který se před tím důkladně naučil histologii z lepšího zdroje. Takovým ideálem je např. Ross, Pawlina: Histology: A Text and Atlas, ale český či slovenský ekvivalent bohužel neexistuje.
I když jsem se jako malý kluk dostal k několika mayovkám (Petrolejový princ, Černý mustang a snad ještě něco), filmové zpracování mě od knihy spíše odrazovalo. Po Vinnetouovi jsem sáhl až když jsem se učil na státnice z interny a měl jsem potřebu propláchnout mozek něčím, co se nepodává v infúzi. Věděl jsem, že jde o literaturu spíše "pro mládež", věděl jsem i to, že realita mayovek se od historické reality dosti výrazně liší. Přesto jsem byl uchvácen: Exotika, příběh neuráží prostoduchou přímočarostí, ale není ani tak komplikovaný, aby vyžadoval přílišnou pozornost, oslava hodnot, které sice teoreticky stále vyznáváme, ale nějak se z ze života vytrácejí.
Později jsem si přečetl i další mayovky, ale více mě oslovil pouze cyklus Ve stínu padišáha.
Vlastně jde o souborné vydání pamětí (Lékař vzpomíná, Lékař dále vzpomíná a Konec vzpomínání), tedy prakticky povinná četba pro každého, koho zajímá, odkud kráčí česká medicína.
Název pokládám za hodně špatnou volbu. Snaha spojit knihu s nedávno znovu vydanou knihou Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, je vzhledem k naprosto rozdílnému zaměření obou knih křečovitá.
Původní česky psaná učebnice pro mediky bývá často nevydařená v rozsahu nebo v obsahu. Předcházející česká učebnice patologie byla nezvládnutá v obou ohledech. Obsahově byla silně zastaralá už v době vydání - jen málo vyhovovala potřebám budoucího klinického lékaře, zato výrazně kopírovala obor, který byl jen pro ukojení ješitnosti některých pánů přejmenován z patologické anatomie na patologii. Rozsahově taktéž původně přesahovala požadované znalosti, autoři se ani netajili snahou napsat současně učebnici pro mediky i základní učebnici pro zkoušku na konci patologického kmene.
S neblahým očekáváním jsem si proto objednal Patologii Zámečník a kol., spíše abych se utvrdil v neblahém očekávání, že pregraduální výuka patologie u nás směřuje do nepěkných končin. V očekávání maléru jsem byl zklamán. Až na některé spíše drobnosti vyplývající spíše z tradičního středoevropského dělení pato-oborů na patologickou anatomii a patologickou fyziologii a výrazné oddělení patologie jako lékařského oboru od oborů spadajících pod anglické "clinical pathology" je to velmi dobrá kniha.
Koncepčně výborně napsaná kniha. Asi se z ní hůře studuje, ale ukazuje, že biochemie _není_ o tom, že by se měl student jako ilustrované básničky naučit metabolické dráhy, vyjmenovávat enzymy, které mohou fyzicky existovat jen jako sousední aktivní místa na jednom multiproteinovém komplexu,... Kniha by rozhodně zasloužila aktualizaci, opravu některých nepřesností a nové vydání, které by bylo na místě omlátit o hlavu přednostům biochemických ústavů lékařských fakult.