gemi
komentáře u knih

Napínavější, výpravnější, osobnější, ale také "dramatičtější" než Vandry s Bejkem. Opět skvělé příhody Jana Vlasáka.

Hodně popisné a "skákavé". Autor plynule navazuje jeden zážitek na druhý, aniž by mezi nimi byl nějaký smysluplný přechod. Čtenář se pak v textu trošku ztrácí a chvíli trvá, než si uvědomí, že autor už zase píše o něčem jiném. Jinak je to ale cykločundrácký deník, takže paráda. :-)


Vcelku zajímavé myšlenky a "jiný pohled" na ekonomickou krizi. Naprosto neuvěřitelně nekvalitní český překlad s gramatickými chybami žáka zvláštní školy občas zcela dezinterpretuje ekonomické pojmy.


Je to takvý pelmel zážitků, místopisu a cestopisu. Chvíli o řece, chvíli o silnici, jednou v současnosti, potom zase skok o čtyřicet let do minulosti. Jako by autor náhodně sepisoval, co mu zrovna vytanulo na mysli. Čtenáři se v tom ale velice těžko orientuje.
Některé kapitoly jsem musel přeskočit, protože mě popis říčního lodivoda prostě nebavil.
Pokud to srovnám s cestopisy legendárního Jana Vlasáka o jeho "vandrech s Bejkem", tak to je úplně jiná liga, to se čte jedním dechem!


Naprosto tuctová a ničím nezajímavá detektivka. To je asi tak všechno, co k tomu můžu napsat.


O hodně lepší než 4. a 5. díl, ale o hodně horší než 2.
Příběh se větví do několika paralelních dějů, což jej oživuje. Bohužel ne všechny tyto děje jsou stejně kvalitní a čtivé. Vlákno s Rolandem a Eddiem je skvělé - opět se dostaneme do našeho světa, a dokonce se tu mihne i sám King, což je velmi originální a osvěžující. Vlákno s pére Callahanem a Jakem taky není špatné. Naproti tomu ale vlákno s Mio-Sussanah je strašná nuda, člověk se musí vysloveně přemáhat, aby se tou schizofrenní břečkou proklestil.
V závěru je Kingův deník, tedy střípky ze života spojené s psaním Temné věže. Příjemná, osvěžující tečka.
Ještěže mám před sebou poslední díl.


Definitivně slabší než Tři vyvolení, kteří balancovali na hranici pistolníkova světa a našeho reálného světa. Tři vyvolení byli strhující, zatímco Pustiny ubíhají relativně pomalu. Oba světy se tady sice znovu prolnou, ale zdaleka ne v takové míře.


Knihu (I. vydání) mi dala babička, bývalá učitelka, s tím, že jako učitel si ji musím přečíst. Učinil jsem tak a rozhodně nelituji.
Je napsaná polodokumentárním způsobem, tj. obsahuje střípky ze života jedné učitelky, které dávají dohromady velmi autentický obraz života v dané škole, plného každodenních absurdit, (bez)naděje, drobných radostí i osobního naplnění. Styl, jakým je napsaná, nahrává občasnému čtení. Kdykoli ji můžete odložit a znovu se k ní vrátit, aniž byste "zapomněli, oč šlo". Jde tam hlavně o atmosféru, a ta ve vás zůstane. Krátké statě dělají z knížky ideální čtivo do dopravních prostředků.
Rozhodně to není komedie, u které by se člověk hlasitě chechtal, byť k frašce nemá místy daleko. Pro mě, jakožto VŠ učitele, to bylo velmi zajímavé čtení.


Obdobně jako u prvorepublikové Byli jsme a budem jde o popis reálií, tentokrát z doby "protentokrátu". Poučné čtení a dějinná fakta, na která bychom nikdy neměli zapomenout.


Pravidla etikety, týkající se nejen oblékání a chování, ale také elektronických komunikací.


Povídky jsou zcela shodné s filmy, většina replik ve filmech jsou citacemi z knihy, která posloužila zároveň jako scénář. Jen škoda jejich laciného provedení.
