gemi
komentáře u knih
Později
Stephen King
Rozporuplné.
Je to typický King, takže je tu tajemno i děs, ale není to plnohodnotný román. Ty mistr umí nejlépe, protože v nich dokáže barvitě vykreslit charaktery i dějové linie. Typickými zástupci takových románů jsou To, Svědectví nebo třeba Pod kupolí.
Tohle je něco jiného. Jedná se o typickou kingovskou povídku, jenom je roztahaná do formátu útlejšího románu. Vyprávění je v podstatě jednoduché a přímočaré. To by až tak nevadilo, děj je alespoň krásně přehledný. Ta roztahanost ale vadí. Do poloviny knihy se nestane skoro nic. Nuda v Brně. Pak se to rozjede docela pěkně a finále je moc fajn, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jsem celou dobu čekal nějakou daleko silnější a nosnější zápletku.
Rychlokurz geniality: 42 otázek a odpovědí, které vám pomohou pochopit dnešní svět
Ľudovít Ódor
42.
To je nejen odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec, ale taky počet kapitol knihy. A ne, fakt to není náhoda.
No a jaký je Rychlokurz geniality? Je prostě... Geniální. Provede vás 42 tématy, které hýbou 21. stoletím. Od kvarků po černé díry, od vzniku života po technologickou singularitu.
Témata fungují i samostatně, takže si můžete vybírat jako z bonboniéry. Pokud jste expertem na ekonomii, můžete s klidem přeskočit k vesmíru, psychologii či technologickým trendům (ale stejně si oblast, které rozumíte, s chutí přečtete).
Hlavně a především - ta kniha je nejen skvěle vyvážená, takže jde do hloubky přesně natolik, abyste se něco fundovaného dozvěděli (ale abyste se nestihli začít nudit), ale ona je především GENIÁLNĚ napsaná. Ľudovít Ódor má ohromný cit pro jazyk a s humorem dokáže podat i zdánlivě nezajímavá témata tak, že budete s nadšením hltat každou další řádku. Čtivo je tím pádem stravitelné pro každého od teenagera po univerzitního profesora.
Každý, kdo někdy něco napsal, u té knížky stane v němém úžasu, protože dát dohromady 42 různých témat tak, aby to mělo nějakou koherenci a fundus, to je fakt majstrštyk. A ne, generativní AI nepatří žádný kredit, protože knížka vyšla už v roce 22. Ostatně, kdybyste takovou úlohu zadali ChatGPT, tak OpenAI shoří datacentrum.
Kniha je ideálním dárkem. Šance, že si v ní obdarovaný nenajde téma, které jej zajímá, se limitně blíží nule.
Budoucnost (ne)práce
Filip Dřímalka
Není to ani tak o nástrojích AI (to ani nejde, denně jich vzniká i zaniká hromada), jako o přístupu k práci, o mindsetu. Je tam pár dobrých myšlenek. Tou klíčovou je změna paradigmatu práce. Pokud něco děláš opakovaně, měl by sis vždycky položit otázku, jestli to není možné zautomatizovat. Celý koncept nepráce je o tom, že neděláš rutinní činnosti, ale necháš za sebe pracovat technologie.
Jako, není to špatné, ale ideální cílovou skupinou této knihy je takový ten ultra-analogový člověk, který si tiskne maily. Tomu by to fakt mohlo změnit život. Pro člověka, který si s technologiemi tyká, to přináší spíš pocit uspokojení, že to nedělá až tak blbě. A ano, odnese si pár vychytávek. Ale že by mu to otočilo život naruby, to ne.
Jedna věc mě ale teda dostala. Klíčovou myšlenkou je odstranění pracnosti ze života. Kniha má přitom tak otrocký systém odkazů, jaký jsem snad ještě neviděl. Prakticky na každé stránce je u nějakého pojmu či nástroje číselný index (často i více). Legenda ale není na konci stránky, jak by člověk čekal, ale na konci knihy (sic!), takže musíš pokaždé listovat dozadu. A aby toho nebylo málo, čísluje se v každé kapitole od jedničky, takže když už někde vzadu najdeš legendu k desítce, tak je to pravděpodobně úplně jiná desítka... No po dvou otrocky vyhledaných indexech jsem je začal prostě ignorovat.
Dřímalka tím tu knížku, resp. její ústřední myšlenku, totálně zabil.
Ústav
Stephen King
Začne to vyprávěním, které zdánlivě vůbec nesouvisí s anotací knihy. Tak moc, že jsem se musel přesvědčit, že skutečně čtu knihu The Institute. Nicméně i když byl úvod zdánlivě nesouvisející (fakt jenom zdánlivě, je potřeba vydržet!), tak nenudil.
Po pár desítkách stran se děj přepne někam úplně jinam, a tam už čtenář tuší, že přihořívá.
Docela dost prostoru je následně věnováno popisu institutu a vztahům dětských hrdinů. Právě dětští hrdinové připomínají mistrův opus magnum - román IT. Jeho kvalit The Institute sice nedosahuje, ale pořád je to nadprůměrně vydařené dílo. Tato část je zajímavá, ale vysloveně strhující je kniha ve své třetí čtvrtině. Kéž by takové napětí bylo i ve zbytku textu! Čtenář společně s dvanáctiletým úhlavním hrdinou prožívá hrůzu a paranoiu - každý může být agentem institutu!
Závěrečná, řekněme, pětina, už tolik strhující není. King obecně závěry moc neumí, ale tady se mu to docela podařilo. Tedy, minimálně v tom smyslu, že závěr dává hlavě románu nějakou patu. Ta pata ale úplně neuspokojí a z hlediska logiky je děravá jak cedník. Na druhou stranu nechává prostor k úvahám a vlastně i k pokračování. A také staví celý příběh do určité ambivalence. Pomyslná "strana zla" není až tak úplně jednoznačná.
Román má trošku od všeho, co King umí. Je to trošku sci-fi, trošku horor, dost mysteriózní, dost dobrodružné. Dost povedené.
Zhubni
Richard Bachman (p)
Skvělý námět na povídku, jenže je roztahaný do stopáže útlejšího románu. To by až tak nevadilo, kdyby výplní mezi příběhovými spojnicemi nebyla čistokrevná, nepoživatelná vata, kdy se mistr zaobírá mnohastránkovým popisem něčeho, co člověka absolutně nezajímá. Tuhle třeba popisuje aktuální život v táboře cikánských světáků, jinde zase rozvíjí slepé dějové odbočky... Úplně stejný nešvar jako v Gerald's game.
4/5 knížky jsou ryzí nuda, skrz kterou jsem se prokousal jenom se sebezapřením (a drobným přeskakováním, kterým jsem se o nic zásadního neochudil). Zajímavé to začne být až v poslední pětině, kdy vstoupí na scénu Ginelli. Pak to získá spád a čtivost.
No a závěr, ten je tak blbý, jak to umí jedině Mistr.
Geraldova hra
Stephen King
King je mistr v disciplíně, kterou bych nazval "z prdu kuličku". Z látky, která by vydala na útlou povídku, dokázal vytřískat román. Ovšem za cenu četných dějových výletů do míst, která pro hlavní dej často nejsou relevantní, ale hlavně mě absolutně nezajímají. Úplně stejný problém jako v románu Thinner. To byla taky povídka, nastavená nepoživatelnou vatou do stopáže románu.
K dobru musím přičíst, že zatímco ve většině Kingových románů je postav jak na Orloji a člověk, který se v tom nechce ztratit, aby si během čtení kreslil vztahovou pavučinu, tak tady je problém vyřešen. Postava je ve většině stopáže jedna. V tomto směru se tedy čtenář neztratí. Ztratí se ale v těch hromadách vaty, kterou King vycpává v zásadě strohou hlavní dějovou linku.
Dalším úskalím jsou nelogičnosti. Je jich tady fakt spousta a nemá smysl je vyjmenovávat. Každý, kdo má aspoň základní logické uvažování, prostě bude během těch (často úplně zbytečných) peripetií, kterými hlavní postava prochází, kroutit hlavou jak na tenise.
Nečetlo se mi to dobře. Místy jsem nevydržel a některé vatové pasáže přeskočil, aniž bych přišel o cokoliv z hlavní dějové linky. Poslední pětina knížky je jakýmsi doslovem, je vysloveně nudná a úplně zbytečná. Škoda, jako dvacetistránková povídka by to bylo strhující.
Pomalu
Brooke McAlary
Čte se to POMALU. Kniha obsahuje pár zajímavých bodů, které člověka přinutí zamyslet se nad vlastním životem, ale že by to byl nějaký strhující best-celer, kvůli kterému člověk probdí noc, to určitě ne.
Zaujala mne hlavně kapitola DECLUTTER, která je o tom, že jedním z klíčových aspektů běžného života je hromadění krámů. Kupujeme tuny naprostých blbostí, kterými si akorát zatěžujeme život. Není špatné se zastavit, udělat ve věcech inventuru, zbavit se krámů, které nepoužíváme (zlomit tu mentalitu "ale ono by se to ještě mohlo hodit") a hlavně přestat ty zbytečné krámy nakupovat. Ušetříme čas, nervy i peníze, protože trávíme většinu života v práci, která nás nebaví, abychom si mohli kupovat krámy, které nepotřebujeme, abychom s nimi mohli dělat dojem na lidi, na kterých nám nezáleží.
A pak se mi taky líbila kapitola o Mindfulness, tedy žití v přítomném okamžiku. Tím, jak neustále čumíme do obrazovky (ať už PC nebo mobilu) a pečlivě se vyhýbáme jakékoliv příležitosti být sami se sebou a svými myšlenkami tím, že si narveme špunty do uší pustíme si do dutiny lebeční hlasitou hudbu, se stáváme naprostými mimoni, kteří vlastně vůbec netuší, co se děje okolo nich.
Outsider
Stephen King
Mistr nám zraje jako víno. Povedlo se mu napsat po všech stránkách vynikající román. Typicky kingovská záležitost, která mistrně mixuje krimi s hororovými prvky a obojího je tam tak akorát. Velmi potěšil návrat Holly Gibney ze série s detektivem Hodgesem, která začíná románem Mr. Mercedes. Kdo si chce Outsidera užít naplno, měl by si nejdřív přečíst tuto sérii. King bravurně udržuje čtenáře v napětí nastolením situce, která je zdánlivě nemožná (podezřelý byl na dvou místech současně a na obojí jsou pádné důkazy), takže člověk místy fakt hltá stránky. No a znalce Kinga potěší závěr, který je na mistra zcela netradiční - je totiž dobrý. Fakt dobrý. Jestli King něco obyčejně neumí, tak jsou to závěry, které více či méně nepovedeně utnou parádní román. Tady to neplatí. Závěr vypadá, jako by ho ani mistr nepsal. A ano, to je lichotka. Pro člověka, který má rád detektivky, sci-fi a horor je to povinná četba!
Zhubni
Richard Bachman (p)
Skvělý námět na povídku, jenže je roztahaný do stopáže útlejšího románu. To by až tak nevadilo, kdyby výplní mezi příběhovými spojnicemi nebyla čistokrevná, nepoživatelná vata, kdy se Mistr zaobírá mnohastránkovým popisem něčeho, co člověka absolutně nezajímá. Tuhle třeba popisuje aktuální život v táboře cikánských světáků, jinde zase rozvíjí slepé dějové odbočky...
4/5 knížky jsou ryzí nuda, skrz kterou jsem se prokousal jenom se sebezapřením (a drobným přeskakováním, kterým jsem se o nic zásadního neochudil). Zajímavé to začne být až v poslední pětině, kdy vstoupí na scénu Ginelli. Pak to získá spád a čtivost.
No a závěr, ten je tak blbý, jak to umí jedině Mistr.
Světová válka Z
Max Brooks
Je to pojato rozhodně originálně - formou reportáže, kdy se vrství výpovědi různých lidí z různých částí světa. Výpovědi postupně skládají dokupy obrázek světové apokalypsy. Fajn je na tom to, že každá výpověď je psaná trošku jiným stylem, což má simulovat charakter zpovídaného. Někdy je to hodně hovorové, jindy formální, jindy infantilní... Fajn je na tom to, že si člověk nemusí pamatovat hromady postav a komplikované vztahové řetězce, navíc díky krátkým kapitolám (rozhovorům) se kniha hodí třeba do MHD, případně pro člověka, který potřebuje číst něco před spaním.
Prostě samá pozitiva a sociální jistoty. Tak proč to nízké hodnocení? Protože mě to nebavilo. Přečetl jsem třetinu knížky a bylo to čím dál tím stejné, takže se mi prostě nechtělo pokračovat. Vidina dalších desítek rozhovorů mě už nelákala. Raději se podívám na film s Břeťou Pittem.
Gregor Johann Mendel a strastiplný příběh genů
Lucie Seifertová
(SPOILER) Krásně udělaná knížka a silný, inspirativní příběh. Kdo by si četl životopis Mendela ve formě x-set stránkové bichle? Já ne. Tady je to ale podáno stravitelnou, a navíc zábavnou formou. Celou knihu člověk pohodlně zhltne u odpolední kávy. No a jelikož nejde o detektivku, dovolím si děj malinko vyspoilovat. Kdo se chce nechat překvapit, ať dál nečte.
Na Mendelově životním příběhu je hrozně zajímavé, že to nebyl žádný "předurčený génius". Byl to obyčejný kluk z chudé rodiny, který trpěl úzkostmi, trémou a depresemi, se kterými byl také několikrát dlouhodobě hospitalizován, poprvé už jako teenager. To byl také jeden z důvodů, proč ani opakovaně nebyl schopen složit učitelské zkoušky, takže se musel živit jenom jako pomocný učitel. Kdyby byl ve svém snažení jenom malinko úspěšnější, prožil by život jako řadový (ale řádný) učitel na gymnáziu ve Znojmě a nikdo z nás by o něm nikdy neslyšel. Naštěstí ale úspěšný nebyl.
Druhým zásadním momentem byl vstup do kláštera, kam jej nepřivedla láska k Bohu, ale zcela přízemní pohnutky, které (ve třetí osobě) sám popsal takto: "...jsa nucen vstoupit do stavu, který by ho zbavil trpkých starostí o výživu...".
No a co náhoda nechtěla, v klášteře měli zahrádku, ve které se Johann začal z dlouhé chvíle vrtat...
Jeho objev, který dal základy genetice, byl v jeho době naprosto nepochopený. Byť si nakonec vybudoval docela slušné postavení, žádných oslavných fanfár za svůj objev se nedočkal, to přišlo až zhruba 20 let po jeho smrti. Škoda, dnes by měl Nobelovku jistou.
Mimochodem, jednou z validních tezí o Mendelově relativně brzkém skonu je, že jej umořily daně! Jak je to možné? Přečtěte si tu knížku, nebudete litovat.
Jak jsme na kolech nedojeli do Vietnamu aneb cyklovandr do Thajska a zpět
Miroslav Pavelka
Vcelku příjemný cestopis, který ale stejně jako většina podobných cestopisů neobsahuje jednu z nejzajímavějších věcí: Informaci o tom, jak to dva mladí kluci udělají, aby mohli všeho nechat a na rok vyrazit do světa na kolech. Kde na to vzali? Jak si zařídili osobní záležitosti? Prostě zcela praktické rady, které by zajímaly každého potenciálního dobrodruha, tady úplně chybí. Autor přitom k "cyklovandráctví" přímo vybízí. Jak si to zařídit ale neporadí.
Pak mě trošku iritoval styl psaní Miroslava Pavelky. Nepochybně je to velký dobrodruh a cestovatel, ale není to spisovatel (což v závěru sám férově přiznává). Cestopis toho typu je lehké, "nezávazné" čtení, a takto je také zapotřebí k tomu psaní přistupovat. Většinu času jsem měl pocit, že čtu úřední záznam. Autor úzkostlivě dbá na formální jazyk. Místy jsou takové perly, jako: "...ale nám už z nich začíná "hrabat" (bláznit)" (str. 56). Vážně je slovo "hrabat" tak drsné, že musí být uvedeno v uvozovkách, a ještě je potřeba jej vysvětlit? Existuje v Česku snad jeden jediný člověk, který netuší, co to znamená?
Stylistická neobratnost ale nevadí tolik jako celkové vyznění. Kniha působí dojmem, že ji psal mírně zapšklý senior, který si se současným světem už příliš nerozumí. Přitom ji psal dvacátník! Při čtení jsem si občas představoval škrobená, moralizující pojednání z první poloviny 20. století. Autor má občas (vlastně docela často) tendence žehrat na poměry, zejména ve vlastní zemi. Na základě kusých informací a povrchních osobních zkušeností hodnotí život v daných zemích a srovnává jej s ČR, přičemž rodná vlast z toho nevychází nejlépe. Jednou mu např. Laosan říká, že si myslí, že v Laosu se žije lépe než v Česku, přičemž autor neví, co na to říct. Tak já bych se třeba zeptal, jestli si průměrný Laosan taky může dovolit na rok všeho nechat, sednout na kolo a vyrazit do světa? A rok po návratu domů znovu, tak jako Miroslav Pavelka, který i přesto poměry ve své zemi (a vůbec celou západní civilizaci) vnímá dost kriticky? S Pákistánci se shoduje v protiamerickém postoji, a dokonce jsou tady takové perly, jako: "Světu vládnou američtí Židé." (str. 168) Uff... O pár řádků dále v konverzaci s Pákistáncem spolu s kolegou odpovídají, že nesouhlasí s politikou Izraele vůči Palestině a dále: "Víme, že Izrael okupoval území Palestinského arabského státu, neznáme však přesně dějinné souvislosti." Zjevně. A nejen pokud jde o Izrael...
Suma sumárum, vcelku příjemný cestopis, díky kterému jsem virtuálně prožil veliké dobrodružství společně se dvěma cyklovandráky, aniž bych se musel s nimi potit, mrznout, dřít jako kůň, chroupat písek, nechat se kousat mraky komárů a ostřelovat kameny nevycválaných smradů. To dědkovské žehrání na poměry bych si ale klidně odpustil.
Černočerná tma
Stephen King
První povídka (1922) je klasický horor, který se rozjíždí románově rozvláčným způsobem a ještě ve třech čtvrtinách se člověk drbe na zátylku a přemýšlí, že "to přece Mistr na zbylých stranách nemůže stihnout". A taky ne. Konec je sice tak strhující, jak je začátek utahaný, ale jako celek to působí velmi nevyváženě. Mistr prostě konce neumí. Hodnocení: 55 %.
Druhá povídka (Big driver) je ryzí thriller, tady žádné prvky hororu a sci-fi nejsou. Je to nicméně strhující čtení. Vytknul bych pouze způsob, jak se hlavní hrdinka vypořádala s protivníky. S ohledem na míru jejího utrpení to mohlo být nápaditější, tedy pro čtenáře uspokojivější. Hodnocení: 75 %.
Třetí povídka (Fair extension) začne velmi slibně, byť neoriginálně. Je to tisíckrát otřepaný příběh o podivném obchodníkovi, který kdesi na rohu nabídne podivnou službu, ale už ho tam nikdy znovu nenajdete. Sice neoriginální, ale velmi čtivé. Nejhorší ale je, že jakmile se příběh rozjede a čtenář čeká nějaké potměšilé vyústění, tak to skončí. Prostě jen tak. Mistrovi se s tím asi nechtělo moc párat, tak to utnul. Škoda. Hodnocení: 25 %.
Čtvrtá povídka (A good marriage) začíná jako fádní, červenoknihovní cajdák. Prvních pár stran jsem nevěřil vlastním očím, co to z Mistra vypadlo. Jenže pak se něco stane a nudný cajdák se změní ve strhující thriller, v jehož čtení prostě MUSÍTE pokračovat. A aby toho nebylo málo, povídka má dokonce sysluplný konec, což rozhodně není u Mistra samozřejmostí. Hodnocení: 80 %.
Myšlení: rychlé a pomalé
Daniel Kahneman
Naprosto zásadní kniha mého života, kterou by si měl přečíst každý, kdo jenom trošku stojí o to rozumět, jak funguje jeho vlastní mozek, jak si utváříme představy o světě a názory, a jak jsme svým vlastním mozkem neuvěřitelně klamáni každou minutu, kdy jsme při vědomí. Je to naprosto zásadní vědět, protože člověk, který ví, se tomu může do značné míry bránit.
Zhruba do poloviny je kniha strhující, sází jednu bombu za druhou a člověk jenom zírá: "Sakra, přesně tak to je, jenom jsem si to nikdy neuvědomoval!" Myšlenky jsou to natolik zásadní, že jsem si z těch hlavních dělal průběžně výpisky formou odrážek. Vydalo to na deset stránek A4! Neznám myšlenkově nabitější knihu než je tato.
Druhá polovina knihy už tak strhující není, popisuje různé průzkumy a pokusy, které jsou určitě zajímavé a skvěle doplňují první polovinu, které se ale vyrovnat nedokáže. V poslední pětině knihy jsou vědecké články, na kterých kniha staví. To už je vysloveně pro fajnšmekry.
Suma sumárum, kdo nečetl, žije v temnotě. A nejhorší na tom je, že to netuší.
Kouzlo Austrálie
Dieter Kreutzkamp
Není to špatný cestopis, ale obsahuje dost výletů do historie, popisů různých mýtů a dalších věcí, které mě až tak nebavily. Mám raději, když se cestopis drží jádra pudla, tedy popisu cesty a zážitků s ní spojených. Tedy tak, jak to dělá legendární cykloturista Jan Vlasák.
Nový Zéland – krajina nevšedních zážitků očima českého cyklisty
Antonín Červený
Příjemná cyklotrempská knížka, která je nejsilnější ve chvílích, kdy popisuje osobní zážitky a pocity. Faktografie (popis nějakého místa) je zcela nezajímavá. Naštěstí v knize drtivě převládá to první.
Škoda, že chybí nějaké základní informace typu kolik takové měsíční rajtování po Zélandu stojí. Na začátku je sice kapitolka "rozpočet", ta ale obsahuje pouze ceny vybraných věcí, rozpočet v ní chybí. Také bych si s chutí přečetl kapitolku "O autorovi" (která tady chybí), protože mě zajímá profil takového dobrodruha (třeba čím se živí).
Mám intenzivní dojem, že knihu krom samotného autora před vydáním nikdo nečetl. Jak jinak si vysvětlit ty mraky překlepů, hrubek a dvojitých slov? To bylo fakt možné vydat knihu bez jakékoliv korektury? Formálně je text otřesný, nicméně o to více je autentický a záživný. Dobře se to četlo.
Jeden z nás
Shari Lapena
Solidní, čtivá detektivka, ostatně jako všechny od Lapeny. Ale ten konec se věru velmi nepovedl. Twist sice parádní a předem neodhalitelný, nicméně mám problém s jeho uvěřitelností, jeho zdůvodnění kulhá na obě nohy.
Mráz přichází z Hradu
Michal Viewegh
Není to sice pravda, ale mohla by bejt... Vcelku příjemná montáž reality a fikce. U některých věcí je jasné, že tak nebyly (otrava Víta Bárty poloniem), jiné jsou zjevně založené na realitě (Kikina).
Tak dobří, že vás nepřehlédnou
Cal Newport
Klíčovou myšlenkou je: Dobře si osvoj nějakou netriviální dovednost, za kterou je někdo ochoten zaplatit, a prodej ji na trhu práce. Souhlasím, že to je dobrá strategie.
Nemohu ale souhlasit s tím, že by měl člověk zcela rezignovat na "volání srdce" a vůbec nepřemýšlet nad tím, kam jej táhne, po jakém typu práce touží, co by jej naplňovalo. Nejsme roboti. Můžu vystudovat zvěrolékařství a stát se špičkovým odborníkem na, řekněme, papoušky, ale jak mě bude ta práce naplňovat, pokud nesnáším zvířata a z ptáků mám fobii? Dle autora výborně, protože jsem splnil všechny jím předložené podmínky.
Slepě následovat hlas svého srdce je stejná pošetilost, jako jej striktně ignorovat. Optimálně by to mělo být v rovnováze. Měl bych se zamyslet, kam mě srdce táhne a v té oblasti zkusit získat expertní znalosti a dovednosti. Ideální stav.
Černé léto 2
Dan Simmons
Násilně a zcela účelově (byznys) utržený apendix díla, které sám autor vydal jako jedinou knihu. Jelikož se jedná o vyvrcholení příběhu, čte se jedním dechem, závěr je strhující. Při popisu hrůzných výjevů čtenáři krom husí kůže naskakují také jména jako King či Barker.
Člověk samozřejmě najde nějaké ty hnidy, pokud se nad tím jenom trošku zamyslí. Předně - děti se tu nechovají jako děti. Někdy jsou přechytřelé, jindy obratné jako akrobati z cirkusu. Je nutno brát to malinko s nadhledem.
Ale ten závěr a vykreslení atmosféry léta, kdy existují jenom kamarádi, zábava a dny jsou nekonečně dlouhé, ten je parádní a zanechá ve čtenáři velmi příjemný pocit s nostalgií k vlastnímu dětství. Kéž by King uměl tak báječné koncovky, potom by jeho jinak skvělá díla byla skutečně dokonalá.
