h.s.y. komentáře u knih

Pravděpodobně nejdůležitějším konceptem knihy “Dítě na vlastní pohon” je samostatnost. Pomocí výzkumu a zkušeností autoři demonstrují, jak důležité pro děti je, aby jednaly na základě vlastní vnitřní motivace a učily se z chyb, které po cestě udělají. Rodiče jsou nabádáni, aby spíše zaujali roli konzultanta nebo poradce, než manažera nebo šéfa. Kniha jim poradí, jak v dětech posilovat pocit kontroly, jak jim pomoci vypořádat se zklamáním nebo jak společně nastavit hranice (týkající se například používání technologií). Autoři se také zmíní o důležitosti spánku, odpočinku a o dětech s ADHD nebo autismem. Nejdůležitější je zkrátka děti akceptovat takové, jaké jsou. Naším nejvyšším cílem by mělo být jejich štěstí a radost, které dosáhnou, budou-li schopni o svém životě rozhodovat samy. Neexistuje žádná správná cesta k úspěchu, a škola není relevantní měřítko pro budoucí štěstí.
Argumenty v knize jsou postavené na porozumění fungování mozku. Například, autoři říkají, že jsou čtyři hlavní ingredience pro motivaci: správné nastavení mysli, pocit autonomie, kompetence a příbuznosti, optimální množství dopaminu, a nakonec flow. Mluví také o povzbuzujících mentálních strategiích, jako vizualizace cílů, přemýšlení o dopadech rozhodnutí, nebo co dělat, když se něco pokazí. Doporučují, aby se děti naučily říkat “já chci” nebo “rozhoduji se pro” namísto “musím” a aby byly vedeny k racionálnímu myšlení (“je to nepříjemné, ale ne hrozné”, “je to zádrhel, ale ne katastrofa.”) Nabádají, aby rodiče nechali děti nudit se, zeptali se jich, nad čím by chtěli mít kontrolu a poskytnout jim ji jak nejvíce mohou, v rámci možností. Rodiče by měli dětem přenechat odpovědnost za vzdělávání, ale vždy být přítomen v případě žádané pomoci. Na konci každé kapitoly je doporučení, které mohou rodiče okamžitě uplatnit, postavené na představených výzkumech a studiích.
Podle recenzí, které jsem našla, je kniha orientovaná spíše na starší děti. Jde poznat, že je z amerického prostředí, je mířená na “extrémy” (děti s depresí, ve stresu nebo s apatií a rodiče, kteří kontrolují úplně vše) než na obyčejné děti a rodiče. Autoři alespoň dvakrát uvedli informace týkající se genderových stereotypů, které nepodpořili výzkumem (př. “dívky bývají více empatické”).