Dítě na vlastní pohon
William Stixrud , Ned Johnson
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398032/bmid_dite-na-vlastni-pohon-GCK-398032.jpeg
4
46
46
Všichni chceme pro své děti to nejlepší. Milujeme je a chceme, aby žily šťastně a spokojeně ještě dlouho poté, co my už tady nebudeme. Děláme pro ně, co můžeme. Ale když uvažujeme, jak těchto úctyhodných cílů dosáhnout, uchylujeme se k několika mylným předpokladům: Mylný předpoklad č. 1: K úspěchu vede úzká stezka a nedej bože, aby z ní naše dítě sešlo. V sázce je příliš mnoho. Mylný předpoklad č. 2: Pro úspěch v životě je klíčové být úspěšný ve škole. Bude jen několik vítězů, ale hodně poražených. Mylný předpoklad č. 3: Budeme-li na děti víc nakládat, budou z nich v dospělosti schopnější a úspěšnější lidé. Mylný předpoklad č. 4: Svět je nebezpečnější než kdy dříve. Je potřeba mít děti stále pod dohledem, aby si něco neudělaly nebo se nějak špatně nerozhodly. Poznáváte se? Mnozí rodiče asi instinktivně chápou, že tyto předpoklady nejsou správné, jenže pod tlakem přátel, školy nebo ostatních rodičů se správné tušení rozplyne a zůstane jen snaha zajistit, aby dítě nezůstalo pozadu a nepřidapalo si méněcenné. V důsledku tohoto společenského tlaku se v ordinaci klinického neuropsychologa Williama Stixruda a také v elitních kurzech připravujících studenty na testy Neda Johnsona začalo objevovat stále více úzkostných, depresivních a demotivovaných dětí. Autoři se seznámili na konferenci, kde oba přednášeli, a začali spolupracovat: „K tématu kontroly nad životem jsme se dostali přes výzkumy týkající se stresu a studie motivace. Sledujeme je, protože se u svých dětských klientů snažíme minimalizovat dopady stresu na jejich výkon a duševní zdraví. Chceme je dovést ke zdravé míře sebemotivace – něco mezi nadměrným perfekcionismem a apatickým „tak už mě pusťte na počítač“. Zjistili jsme, že zdravá míra kontroly souvisí prakticky se vším, co bychom pro své děti chtěli – aby byly tělesně i duševně zdravé, měly úspěch ve škole a zároveň byly šťastné.“ Jak ale nalézt správnou míru mezi přílišnou volností a „rodičem vrtulníkem" (helicopter parent)? Kniha Dítě na vlastní pohon vás seznámí nejen s posledními výzkumy z neurovědy a vývojové psychologie, doplněnými bohatými zkušenostmi z praxe, ale přesvědčí vás, že je mnohem výhodnější chovat se jako konzultant svých dětí, než jako šéf nebo manažer. Nabídne možnosti, jak dětem pomoci najít jejich vnitřní motivaci. Poradí, jak řešit situace v komunikaci se školou. Pomůže se stanovením rozumné míry používání technologií. Zodpoví důležité otázky týkající se autismu a ADHD. Popisuje, jak doma vytvořit pohodové prostředí, což je jedna z nejlepších věcí, které můžete pro své děti, rodinu i sebe udělat… Důležité je poskytnout svým dětem zdravou míru autonomie a udržovat tuto zdravou míru autonomie také v sobě. Je to snadnější, než si myslíte.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika Rodina
Vydáno: 2019 , Jan MelvilOriginální název:
The Self-Driven Child: The Science and Sense of Giving Your Kids More Control Over Their Lives, 2018
více info...
Přidat komentář
Přišlo mi, že kniha je určena spíš pro rodiče starších dětí, kolem puberty (to mě překvapilo).
Myšlenka knihy je vlastně prostá, shrnul bych ji jako: věř svým dětem, neboj se jim předat zodpovědnost, možnost o sobě rozhodovat. (Nebo ještě stručněji: Nebuď dement.)
Takže vlastně nic objevného.
Knížka „Dítě na vlastní pohon“ od Williama Stixruda a Neda Johnsona pojednává o rodičovství a dětech pohledem, který je podle mě zásadní pro nás všechny, kdo s dětmi trávíme svůj čas.
Své děti vychovávám intuitivně, jako asi většina rodičů. Díky této knize jsem pochopila, že to nemusí být nutně ta správná cesta.
Mnozí nevědomky přejímáme některé vzorce chování z rodiny i odjinud. Máme je jednoduše zažité. Jenže už od narození syna jsem zápasila s tím, že mi tyhle impulzivní reakce nesedí že to nejsem já.
Autoři knihy to dobře vědí, proto než začnou o dětech, zaměřují se nejdřív správně na rodiče.
Popisují, jak děti vnímají a zrcadlí pocity či nálady dospělých. Vyrovnanější rodič záhy zjistí, že když správně pečuje o sebe, úsilí se mu pak vrací na dětech. Ó, díky!
Knížku jsem si poprvé přečetla před pár lety. Před několika týdny jsem si ji poslechla znovu jako audioknihu přes aplikaci Melvil ve svém chytrém mobilu.
Jako rodiči mi pomohla:
Vymýtit vlastní zakořeněné neduhy ve výchově našich dětí.
Lépe rozeznat spouštěče stereotypních reakcí a odolávat jim.
Uvědomit si, že chci své děti milovat bezpodmínečně.
Dopřát svým dětem doma emocionální bezpečí. Tedy víc pohody, harmonie a klidu.
Jak ovšem název napovídá, knížka je hlavně o tom, jak zařídit, aby děti dělaly věci samy. Z vlastní vůle. Aby měly vlastní pohon vnitřní motivaci.
Aby děti takový pohon získaly, potřebují nejprve zjistit:
Co jim dělá dobře.
Co jim nedělá dobře.
Co chtějí.
Co nechtějí.
Pomůže jim to postupně získat moc nad svým životem. Stanou se nejprve spolutvůrci a postupně i tvůrci svého vlastního života. A to není málo, protože dnešním dětem se mnohdy samostatnosti nedostává.
Přiznávám, že pro mě jako mámu není v praxi úplně snadné jak se píše v podtitulu knížky „svěřovat dětem víc kontroly nad životem“. Zároveň ale vidím, jak jim to prospívá.
Moje další výpisky z knížky:
Děti jsou schopné. Opravdu. Nikdo neví jistě, kudy dojdou ke štěstí, úspěchu atd. Jako rodiče buďme pokorní a přiznejme si, že nemusíme mít vždycky pravdu.
Děti se většinou dokáží rozhodnout, když mají informace. Někdy dokonce přijdou na řešení, které by dospělého nenapadlo.
Děti potřebují zjistit, na čem jim záleží. Stát se emočně inteligentní umět rozpoznat závist, vinu, soucit, obdiv atd., aby mohly brát v úvahu pocity ostatních.
Pro děti je při jejich rozhodování důležité, aby rozuměly svým pocitům i faktům. Aby si ujasnily, co chtějí a co ne. Emoce jim poskytují ucelenější podporu k rozhodování, jak se chovat.
Děti nemají být přívěsky svých rodičů. Potřebují cítit, že svůj program řídí podstatným způsobem. Že mají vliv na svůj život i určitý respekt ostatních. Kde je to jen možné, dejme jim šanci rozhodovat se samy za sebe. Jedině tak v rozhodování získají praxi. A nejen to. Budou odpovědné.
Co je pro mě správné? Stát za dítětem a nabízet vedení. U každé z možností nabídnout pro a proti. Probrat plán B, kdyby se rozhodnutí nevyvíjelo, jak si představuje. Nezdar neznamená selhání, ale to, že je čas přejít na nový plán.
Miluju, když jsou knížky praktické. V této je spousta příkladů a možností, jak postupovat u dětí různého věku. Tohle je top! Člověk si to přečte a může vyzkoušet, co jemu samému jako rodiči v praxi funguje.
I když si myslím, že každé dítě je jiné, zaujalo mě zjednodušené rozdělení na citově odolnější pampeliškové děti a citlivější orchidejové děti, u kterých hodně ovlivňuje prostředí to, jak prospívají.
Autoři jsou každý z jiného těsta. William Stixrud je klinický neuropsycholog a třicet let pomáhá dětem vyrovnat se s úzkostí, poruchami učení a problémovým chováním. Přednáší na téma mozku mladistvých, motivace, účinků stresu a vlivu technologií. Ned Johnson přednáší a koučuje v oblasti studijních dovedností, vztahů mezi rodiči a dospívajícími nebo zvládání úzkosti.
Od téhle knížky jsem toho nějak moc nečekala a byla velmi mile překvapena. Kniha se hodně dobře četla a dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací, které mi objasnili chování i dospělých. A ač se zdá, že kniha je spíš pro rodiče starších dětí, začala jsem některé rady "používat už na" Bambulku a funguje to. Moc se mi ty základní myšlenky líbí. Např. se mi hodně líbila myšlenka u odměn, kdy je autoři neodmítají, ale říkají, že to může být skvělý spouštěč, než se nastartuje vnitřní motivace. A to mi dává skvělý smysl.
Poslední kapitoly, ač jsou určené pro americké publikum, byly zajímavé jako vhled do jejich školství.
A oceňuji poznámkový aparát a odkazování na něj.
Na začátku čtené jsem byla nadšená. S přibývajícím řádky mé nadšení opadalo.
Asi jsem čekala nějaké podání tzv.polopatě, jak donutit ,,teenagera" pracovat samostatně, ale hlavně chtít pracovat samostatně. Kniha obsahuje hodně příběhů, se kterými se autoři setkali. Nicméně, času stráveného u knihy nelituji a určitě doporučuji k přečtení, i když třeba zrovna nemusíte řešit demotivované dítě.
Toto je určitě velice podnětná kniha, ve které si prostě najdete to své. Ano, je z amerického prostředí, ale určitě je možné jí interpretovat i do prostředí českého. Nad spoustou věcí, které najdete v této knize, stojí za to se opravdu zamyslet. Rozhodně by děti měly být vedené k vlastním volbám, i za cenu možného zklamání.
Pravděpodobně nejdůležitějším konceptem knihy “Dítě na vlastní pohon” je samostatnost. Pomocí výzkumu a zkušeností autoři demonstrují, jak důležité pro děti je, aby jednaly na základě vlastní vnitřní motivace a učily se z chyb, které po cestě udělají. Rodiče jsou nabádáni, aby spíše zaujali roli konzultanta nebo poradce, než manažera nebo šéfa. Kniha jim poradí, jak v dětech posilovat pocit kontroly, jak jim pomoci vypořádat se zklamáním nebo jak společně nastavit hranice (týkající se například používání technologií). Autoři se také zmíní o důležitosti spánku, odpočinku a o dětech s ADHD nebo autismem. Nejdůležitější je zkrátka děti akceptovat takové, jaké jsou. Naším nejvyšším cílem by mělo být jejich štěstí a radost, které dosáhnou, budou-li schopni o svém životě rozhodovat samy. Neexistuje žádná správná cesta k úspěchu, a škola není relevantní měřítko pro budoucí štěstí.
Argumenty v knize jsou postavené na porozumění fungování mozku. Například, autoři říkají, že jsou čtyři hlavní ingredience pro motivaci: správné nastavení mysli, pocit autonomie, kompetence a příbuznosti, optimální množství dopaminu, a nakonec flow. Mluví také o povzbuzujících mentálních strategiích, jako vizualizace cílů, přemýšlení o dopadech rozhodnutí, nebo co dělat, když se něco pokazí. Doporučují, aby se děti naučily říkat “já chci” nebo “rozhoduji se pro” namísto “musím” a aby byly vedeny k racionálnímu myšlení (“je to nepříjemné, ale ne hrozné”, “je to zádrhel, ale ne katastrofa.”) Nabádají, aby rodiče nechali děti nudit se, zeptali se jich, nad čím by chtěli mít kontrolu a poskytnout jim ji jak nejvíce mohou, v rámci možností. Rodiče by měli dětem přenechat odpovědnost za vzdělávání, ale vždy být přítomen v případě žádané pomoci. Na konci každé kapitoly je doporučení, které mohou rodiče okamžitě uplatnit, postavené na představených výzkumech a studiích.
Podle recenzí, které jsem našla, je kniha orientovaná spíše na starší děti. Jde poznat, že je z amerického prostředí, je mířená na “extrémy” (děti s depresí, ve stresu nebo s apatií a rodiče, kteří kontrolují úplně vše) než na obyčejné děti a rodiče. Autoři alespoň dvakrát uvedli informace týkající se genderových stereotypů, které nepodpořili výzkumem (př. “dívky bývají více empatické”).
Tak musím říct, že knížka má pár super myšlenek, ale přišlo mi, že jsem z ní nedozvěděla téměř nic nového. Ale to je asi tím, že se tématu věnuji a přečetla jsem více podobných knih. Navíc se kniha věnuje především teenagerům a to pro mě ještě není úplně aktuální. I když principy se dají uplatnit i na menších dětech. Je nutné zmínit, že ne vše je možné aplikovat na naše prostředí, přece jen americké školství je trochu jiné.
Knížka určitě nebude pro každého, protože jak už to tak bývá, každý rodič má trochu jiný názor na výchovu a pro příznivce autoritativního typu výchovy to asi úplně nebude. Každopádně mě je tento styl výchovy blízký.
Knížka je dobře napsaná, super jsou různé příběhy z praxe obou autorů. Jen si myslím, že kdyby byla o něco kratší nic by se nestalo a naopak by to knížce prospělo.
Díky této knize zjistíte, že úkoly a škola nejsou vaše práce a že je nejvyšší čas přesunout tuto zodpovědnost na vaše dítě. Dozvíte se také, jak neskutečně důležitý je dostatečný spánek a jak děti ovlivňují sociální sítě a počítačové hry. Autoři vám poradí, jak pomoct dětem vybudovat odolnost proti stresu i jak je efektivně připravit na náročné zkoušky. Velmi oceňuji samostatnou kapitolu o tom, jak pomáhat dětem s ADHD a jiným poruchami učení.
Jedna ze skvělých knih o rodičovství. Není pro mě úplně top, ale tak polovina mě velmi oslovila. Autoři na základě své praxe psychologů říkají, že nemáme po dětech chtít, aby byly něčím co nejsou. Člověk může být naprosto šťastný a úspěšný i když nevystuduje vysokou školu atd. Máme nechat na dětech, aby si samy vybraly co chtějí dělat a čím chtějí být. Vědí to lépe než my.
Kniha je vhodná spíš pro rodiče starších dětí a teenagerů. Hlavní myšlenka je v tom, že máme dětem předávat zodpovědnost a nechat je rozhodovat ve věcech, ve kterých na to už stačí (tj. jsou schopné vyslechnout pro a proti a zhodnotit to) - i když se rodičům kontroly vzdává těžko, rozhodnutí potomka se jim nelíbí nebo si myslí, že nejlepší by pro něj bylo něco jiného. Autoři nabádají k principu být konzultantem místo být šéfem.
Dále radí, jak nebojovat u domácích úkolů (hlavně konzultujte, nešéfujte), upozorňují na důležitost spánku, doporučují nechávat odpočinout hlavu (denní snění, meditace), věnují se nástrahám technologií (začněte u sebe, snažte se pochopit nová sociální pravidla, podporujte pobyt v přírodě, místo peskování raději informujte atd.), vnitřní motivaci (nastavení mysli, autonomie, kompetence, sociální začlenění, úroveň dopaminu, prožívání stavu flow), systému školy a výuky, přístupu k dětem s poruchami učení, ADHD a autismem, zvládání testů ad. V každé kapitole je bohatě odkazů na zdroje a nejčastější otázky rodičů k danému tématu.
Jde sice o americkou knihu, nicméně gró zůstává použitelné určitě i u nás. Četla jsem ale také výrazně lepší knihy na téma výchova, takže dávám jen tři hvězdičky.
"Myslete na to, jak vašim dětem s vámi je. Jak chcete, aby se cítily?"
Kniha, ze které mohou čerpat rodiče dětí malých i velkých a ještě si tam najdou i poučení pro sebe samé.
Jedna z nejvetsich nevyhod knihy je, ze je urcena pro americky trh. A bohuzel je to na textu znat a protoze system americkeho skolstvi a vubec socialni prostredi je naprosto jine, je polovina knihy pro ceskeho ctenare defakto nezajimava.
Samotny pristup, kteri autori voli, ja osobne uplatnuji. Ale na stejne tema je treba kniha Aha rodicovstvi, ktera mi prisla mnohem lepsi a navic uplatnitelna i na nase prostredi.
Kdo chce byt rodicem zdanlive benevolentnim, urcite uz ma nejakou predstavu co a jak delat, takze nic moc objevneho v knize nenajde. Kdo je odpurcem takove vychovy a uplatnuje spis vychovu po dobrem nebo po zlem, tak se mu kniha libit nebude, protoze tam argumenty proc je jeho nazor spatny asi hledat nebude. A takhle je to se vsim.
Po literarni strance je kniha napsana dobre, je ctiva, setkate se s pribehy deti, ale pokud respektujici vychovu neuplatnujete, nebo spis nechcete uplatnovat, tak pak asi nema ani cenu to cist.
A vzkaz pro dominacz - casove limity ma 4leta dceraa uplatnuje uz pres rok. Nastavujeme budik. Chce si jeste hrat? ok. Nastavim budik, za 5 minut zazvoni budik a koncime. Se vsim je srozumena a jeste se mi nestalo, ze by protestovala :-)
Nic nového jsem zde nenašla, nicméně doporučuji pro všechny rodiče, kteří krouží nad svými dětmi a mají tendenci mít vše pod kontrolou...
za mna super pristup a budem si musiet precitat este minimalne raz ked moje dievcata podrastu predsalen je tato kniha skor o starsich detoch
Já bych tuhle knihu doporučila jako povinnou četbu všem rodičům. Jasně, občas jsou tam rady, které je potřeba brát s rezervou :-) Ale myšlenka, kterou oba autoři razí, je skvělá: nesnažte se svým dětem šéfovat, berte je jako samostatné bytosti se schopností se rozhodovat. Sama mám tři dcery a musím říct, že tento postup jsem dodržovala asi intuitivně odjakživa a vidím, že to funguje. Pozor, rozhodně to není o tom, že si dítě může dělat, co chce, to ani zdaleka! Jde o vzájemnou komunikaci - a té se právě tahle kniha věnuje. Líbí se mi, že skoro na každé straně je konkrétní případ z praxe obou autorů, včetně práce s děti s autismem či ADHD. A i když je to vlastně odborná kniha, čte se velmi dobře. Doporučuji. A tleskám překladatelce, skvělá práce!
Nevhodná kniha.
Str.255, o doučování: "navrhněte mu motivační odměnu, pokud to alespoň ZKUSÍ. Zdůrazněte, že může kdykoliv skončit, pozná-li, že mu to nepomáhá."
Jo takže mý děcko je pozadu, potřebuje doučování, ale já na něm nechám jestli do něj chodit bude nebo nebude - tak určitě.
Nebo o písku: Budu u něj stát a čekat až si dohraje na písku, čtyřletýmu dám časový horizont pěti minut pro dobu odchodu (ten to jistě chápe) a pak, i když už musíme odejít, tam budu stát a ptá se ho, zda chce ještě pět minut zůstat...? (neboli kontakt. rodičovství, str.66)
Rady hodné Ameriky, opravdu aneb rozfňáganým parchantem snadno a rychle.
Kniha o výchově pro rodiče starších dětí a teenagerů. Ač je psána především pro úzkostné americké rodiče, je v ní spousta užitečných myšlenek i pro naše kulturní prostředí. Autoři hezky hovoří o předávání zodpovědnosti dítěti, ale zároveň vymezují určité hranice a hledají rovnováhu, aby to v rodině vůbec mohlo fungovat. Ve spoustě věcí mi mluvili z duše, spoustu věcí jsem znala z jiné literatury, ale našla jsem tam i pár zajímavých tipů a věcí k zamyšlení. Pro mnohé rodiče to nebude nic nového (věřím, že v dnešní době už spousta z nás přirozeně nepromítá do svých dětí nějaké svoje bolístky a nenutí je chodit na fotbal/balet/keramiku kvůli nějakým vlastním pohnutkách a v rozporu s přáním dítěte... stejně tak už snad rodiče dítěti ponechávají volnost při výběru školy / vysoké školy zda na ni vůbec půjdou...). Přesto je ale vlastně milé přečíst si knihu odborníků a potvrdit si, že člověk něco třeba dělá správně.