hrebmi komentáře u knih
Městečkem je myšlen pravděpodobně Milín, kde autor pobýval a kde skončila poslední bitvou 2. světová válka v Evropě.
Kniha doplácí jako mnoho podobných na nedostatečný odstup od války v době, kdy byla psána.
Svatošův vyprávěcí styl je velmi úsporný, někdy až příliš, mnoho věcí v ději nedovysvětlí a dnešní optikou je pochopit komplexně je občas oříšek.
Na rozdíl od jeho velmi hezkých ruralistických knížek je tato dle mého názoru pouze průměrná.
Smysl má asi jen pro lidi z Benešovska, Sedlčanska a Příbramska (kolem bývalého výcvikového prostoru SS), i tak dost omezený.
Povídky, jak to tak bývá, navzájem různorodé kvality. Společné mají Šmídovo poměrně úsporné vyjadřování, kde ironie a dobové esence mají místy ohromující koncentraci. Prostředí pohraničí i doba jsou atraktivní, reálie věrné, humor místy velmi třeskutý, vhodný i na veřejné předčítání k pobavení větší společnosti. Pro mne velmi milé překvapení.
Drobná novelka vypráví o stesku vysídlence z Neveklovska, kde bylo za druhé světové války zřízeno cvičiště zbraní SS. Přečtení má smysl spíš pouze pro místní, kteří naplno procítí čtený stesk po domovu, na který stařeček kouká přes řeku, kam už je přístup zakázán a kde leží jeho chalupa. Podnikne tam s vnukem riskantní noční výpravu, aby našli dům a zahradu v mnohem horším stavu než čekali. Vyvolává to otázku, zda v případě vysídlení nejít raději někam daleko než těsně za hranici zapovězeného pásma.
Novela vznikla těsně po válce a je to na ní velmi znát. Je plná neumělého patosu, vše ve zkratce - blížící se konec války, partyzáni, pomoc bojující Praze.
Pokud nejste z místního kraje mezi Vltavou a Sázavou, kniha vás zcela v klidu může minout a nestane se zhola nic.
Autorky styl a jazyk je poměrně jednoduchý, na pomezí amatérky. V polovině jsem zvažoval, že knihu odložím. Dvě hvězdičky především za atraktivní námět odchodu z města na venkov, který jsem také absolvoval, byť ne na tak zapadlou samotu.
Příběh i vyprávění slušný průměr. Nejvíce jsem se bavil u charakteristiky moderních hipsterských intelektuálů z města a jejich stylu výchovy nebo bio-eko úchylkách v porovnání s viděním lidí z venkova.
Po této knížce sáhněte pouze, pokud chcete číst osobní vyznání a dojmy. Historická kniha to není. Paní Anita pradědečka pochopitelně nemohla zažít osobně, takže v knize jde pouze o zprostředkovávání dojmů a informací, které se tradují v rodině. V kapitolách věnovaných historickým událostem se v zásadě nic nového nedozvíte (pokud již máte za sebou pár knih na téma sarajevských událostí a příčin Velké války). Někde jde vyloženě o spekulace (František Ferdinand chtěl pouze odstrašovat silou, proto jako vrchní inspektor branné moci nechal zbrojit a budovat flotilu, s Vilémem II. v létě 1914 šlo čistě o zdvořilostní návštěvu - politika jakoby se neprobírala a německý císař měl oči jen pro Žofii, popř. že Srbové si Františka Ferdinanda pletli s válečným štváčem díky obrazu v médiích, jihoslovany měl vlastně velmi rád a za vše mohl starý pán). Zajímavé jsou pohledy z Rakouska na české otázky - vztah následníka k Čechům, kteří by v rámci monarchie chtěli příliš, postoje k jednotlivým panstvím (Konopiště vs. Artstetten) atd. Pro mne asi nejzajímavější pasáž byla kapitola o tom, jak závažná byla jeho tuberkulóza. A především, co vše museli František Ferdinand a Žofie Chotková podstoupit, aby si prosadili nerovný sňatek.
Jako největší pozitivum knihy shledávám velice kvalitní fotografie. Tematicky nejde o žádné velké objevy, například v jiném komentáři zmiňovaná fotografie konopišťského pána na bruslích je notoricky známá a přetištěná mnohokrát. Ale v této knize jsou fotky digitálně vyčištěné a velmi pečlivě upravené ve fotoeditoru, což v kombinaci s tiskem na kvalitní křídě dává exkluzivní výsledek.
Závěr: milé oddechové čtení, nečekejte žádnou historickou sondu z odstupu, jde ostatně o vyprávění člena rodiny.
A na mnoha místech je natolik zmiňován a propagován zámek Artstetten, že to občas vypadá jako propagační brožurka sloužící ke zvýšení návštěvnosti dolnorakouského aristokratického sídla. Na druhou stranu proč ne, vždyť je tam autorka zámeckou paní a svůj úhel pohledu nijak nezakrývá.
Román je napsán dosti nevyrovnaně. V úvodu rozvleklé popisy, střední část perfektně dynamická, s výborným spádem děje. Psychologie postav podprůměrná. Závěr je ale zcela utnutý, uspěchaný. Člověka by i vzhledem k názvu zajímalo především prožívání Mnichova a osobní dramata při ústupu a vyklízení pevnostní linie. Tohle je neuvěřitelně odbyto.
Odpověď se nejspíše skrývá v době vydání - roku 1946, kdy bylo vše příliš živé a vnitřně nezpracované. Na druhou stranu jsem se celou knihu divil, jak nekomunistický přístup autor zvolil, když jsem držel v ruce vydání z roku 1958. Až tady v Databázi jsem si vyhledal, že první vydání bylo rok po válce.
Především jde o esej, tedy subjektivní text. Má to spád, mnohdy velmi zajímavé detaily a do té doby mně neznámé skutečnosti. Knihu jsem přečetl při pobytu v zahraničí, takže nebyl prostor některé až překvapivé informace ověřit. Místy mi už ale byl autorův povýšený hodnotící sarkasmus na obtíž.
Každopádně jde o hutné shrnutí mnichovských událostí, přičemž samotná konference je proporčně vzata dosti zkrátka. V hodnocení smyšlené závěrečné části se připojuji k předešlým komentářům, úvahy autora jsou realisticky střízlivé. Ne jako v knize pana Drnka Žáby v mlíku, kde gerojství a štěstí českého lva nezná mezí. Z tohoto pohledu je zajímavou skutečností, že obě zmiňované fikce obsahují čs. protiofenzivu do Rakous. U toho mne napadá, že tehdy by mohl Hitler jako rodilý Rakušák opravdu ztrácet nervy, zvlášť vezmeme-li v úvahu ne zcela říšsky německé místní obyvatelstvo přičleněné nedávným anšlusem.
Ještě na jednu věc autor ve své fantazii zapomněl - někam se mu ztratila Moravcova výzvědná služba.
Souhrnně nebylo co tehdejším politikům v tak obtížné situaci závidět, na podzim 38 už existovala pravděpodobně jen samá špatná řešení.
Tak tahle kniha už je opravdové retro. Nejde jen o archaický jazyk, ale i dějovou linku. Autor ji psal mnohem spíše pro sebe a své soukmenovce, o nichž je a jimž je věnována.
Jako vlakového fandu mne nalákal "děj odehrávající se na zapadlé železniční stanici na Šumavě". Z toho tam mnoho není, i obsažený "erotický" motiv se odvíjí jak spaghetti western, zkrátka už jsme někde jinde a tohle je pouze hodně nudné muzeum. Naštěstí netrvá dlouho, knížečka je to útlá. O nic ale nepřijdete, když se jí vyhnete.
Poctivě, ovšem nijak zvlášť zajímavě provedená biografie výjimečné osobnosti šlechtice. Autorským zpracováním se kniha nijak nevymyká ostatním podobným titulům. Přesto má určitě cenu ji číst pro připomenutí si odkazu hodnot šlechty, které jsou přenositené do života každého z nás. Berme si bez zášti příklad, na mnoha historických kauzách je jasně patrné, že vlastnit rozsáhlý majetek je především starost. A celé dvacáté století dokazuje, že aristokracii opravdu není co závidět a dopadla hůře, než jiné vrstvy společnosti.