Hyaenodon komentáře u knih
Super knížka. Po Jak jsem vyhrál válku, Bohatýrské trilogii a Posledním bourbonu čtvrá, u které jsem dostával hýkavé záchvaty smíchu a bylo mi jedno, že znervózňuji okolí čumící do mobilů. Je fakt, že se jednotlivé postavy ke konci trochu vyprazdňují a možná by knize prospělo i drobné zkrácení, ale: super jazyk, špičková grotesknost a podobné typy znám z práce taky.
Velmi podařená záležitost, dalo by se říct, že je to totálně dotažené Pokání (myšleno samozřejmě výstavbou příběhu). Atmosféra předthatcherovské Anglie je vykreslena perfektně, depresivní město, depresívní práce, depresívní poslání. Konec mile překvapil, postavy působily věrohodně a skutečně.
V době, kdy jsem knihu četl, jsem byl opuštěný singl, takže mi nesmírně lahodila. Po několika letech si z ní pamatuji dva tři obrazy a v hrubých rysech dvě zápletky...
Nejsem čtenářem detektivek, takže jsem zaujatý. Samotný příběh, dobrá, dejme tomu. Co mě ale v podstatě od začátku štvalo, byly jednotlivé postavy. Alkoholička Rachel vršící jednu chybu za druhou, hrubián Scott, hysterická Anna, které vadí, že Rachel projde pět bloků od domu. Ne, ne, jediná postava tam nebyla normální. A Ken... ehm... Tom tomu dal všemu korunu.
Pecka. Mrazivé příběhy o špatných rodičích, kanibalech a o strachu. Moc jsem si ji užil.
Skvělý překlad. Jedna z knih, u kterých si člověk vyčítá, že ví tak málo o křesťanství nebo o antice.
Podle mého by kniha mohla být klidně delší. Vždy jsem si říkal, že by mě život na majáku bavil, ale to jsem ještě nevěděl, kolik bylo s jeho obsluhou spojeno dřiny.
Ale proč ne, krásné obrazy a detaily v popisech přírody. První část mi připomněla Portrét umělce v jinošských letech, ta druhá mi asociovala Džínový svět. Ve své době to musela být pecka, ale jakožto cynickou bestii po čtyřicítce mě Ratkinovo srdeční pnutí moc nebere.
Naprosto skvělé. Za nejtragickokomičtější považuji stav, kdy všechny zúčastněné strany pouze tvrdily, že reagují na cizí agresi a že se jen a jen brání.
Na pět hvězd tomu podle něco málo chybí, ale jinak hutná chuťovka o průměrném narcistním zmetkovi. Vedle Neviditelného nebo Petrolejových lamp je dle mě trošku "do počtu", ale to nic nemění na tom, že jsem si ji velmi užil.
Zajímavá jednohubka psaná nádherným jazykem, ale na pět hvězd to osobně nevidím.
Zajímavý a domnívám se, že nadčasový vhled do světa mocných, ale něco málo tomu ještě chybí.
(SPOILER) Osobně pro mě byl třetí díl zklamáním. Všechno se zázračně vyřeší, téměř ze dne na den. Jana ustupuje do pozadí ve prospěch své palmýrské dvojnice, Milovi trochu dochází dech a kromě psího vína prorvavšího plot se už ani nesetkáme s ničím novým z produkce genetických korporací (vodní lidé, dobře). Chybí to, co nabízely předchozí díly, tedy akce a "pornografické" pasáže a na jejich místo nastupují pasáže filozofické (nic proti, ale trochu ruší). A myslím, že celkové zakončení příběhu si Jana nezasloužila...
Nenáročná brakovka, ale málo platné, prostě mě to baví. Poprvé čteno před nějakými 25 lety a na rozdíl od Vládců nebes jsem si z ní nepamatoval skoro nic - teda kromě finální interakce Andrey a Ryna. Jsem zvědav, zda bude i třetí díl taková super prasárna. :)
Neodvažuji se udělovat za tuto děsivou knihu hvězdy. :/
Kniha je to zajímavá, ale nelze ji brát jako historický dokument, protože popisuje samotný osud vypravěče a jak to u memoárů bývá, snaží se autor (i nevědomky) vypadat lépe, než jak to bylo (obecně, ne jen v tomto případě). O vyšetřovacích metodách StB pod vedením sovětských poradců se dnes snad už všeobecně ví (Solženicyn, Appelbaumová, Kaplan), takže pro mě to nic nového nebylo. Mnohem zajímavější je podle mě pohled do uvažování "věřícího" člověka, který je zkoušen stranou (již ne Bohem) a který je obviněn z úchylek (z kontaktu s ďáblem). A paní manželka - to byla dobrá typka...
Mimochodem, je zajímavé si něco přečíst o klasických čarodějnických procesech a srovnat je s (minimálně) s procesem s Rudolfem Slánským - dichotomie Bůh (Stalin, strana), ďábel (Trocký, Tito, imperialisté), krupobití (sabotáže, špionáž), přiznání, upřímná lítost, upálení (oběšení).
Po Mlsounovi, Solaru a samozřejmě Pokání jsem asi čekal něco trošku jiného. Komorní příběh o robotovi nastaveném na pravdu a spravedlnost, který se zamiluje, ale láska mu nezabrání prosazovat pravdu a spravedlnost (Miranda)... Nevím, no. Zajímavé jsou určitě otázky vztahu k umělé inteligenci, ale na velmi podobné myšlenky jsem narazil nedávno u Harariho v knize Sapiens - Stručné dějiny lidstva. Motiv knihy - viz R. U. R., Sní androidi o elektrických ovečkách?, Asimov, ale třeba i 2001 Vesmírná odyssea a mnohé jiné. Celkově na mě kniha působí dojmem jakési črty, která mohla být dotaženější. Na druhou stranu, osmdesátkové kulisy jsou perfektní (viz Mlsoun). Za mě tři hvězdy, ale jak zde již někdo psal - neurazí, nenadchne.
Na mě až moc "stručné", nicméně velmi zajímavé.
Na mě příliš málo příběhu a příliš mnoho otázek... Ale na druhou stranu se mi při čtení vybavovaly situace z vlastního dospívání.
Hysterie žen popisovaná v knize při kontaktu s neablacionisty mi poněkud připomíná různé současné aktivisty za cokoliv ve chvíli, kdy není po jejich. Samotná kniha je podle mě průměrná, i když připouštím, že popisované šílenství v souvislosti s pandemií mi v současnousti na USA něco připomínalo.