Hyaenodon komentáře u knih
Původní Herbertovu hexalogii jsem četl už na vejšce, stejně tak část prequelů od jeho syna. Musím říct, jsem s napětím očekával filmovou verzi a k mému úžasu jsem s obou částí nadšen. Tato kniha mi pomohla si utřídit některé pocity a nápady, které jsem z knih měl. Jsem rád, že se mi dostala do ruky, protože takové komplexnosti zdrojů jsem se nenadál.
Knížku jsem si koupil po zhlédnutí páně Šiškovy přednášky a snad kvůli tomu jsem se už nic moc nového nedozvěděl. Samotné případy UFO jsou děleny do dvou skupin - ty s jednoznačným nebo pravděpodobným vysvětlením a ty, které racionálnímu vysvětlení odolávají. Cením snahu o kritický přístup k případům a to, že se autor nepouští do konspiračních teorií, ale možná právě díky tomu jde o celkem suchý soupis událostí bez pointy.
Knížku jsem si užil, to ne že ne. Moje babička a její rodina zažila odsun z Prahy, kdy je vlakem vyvezli do Žitavy a tam taktak utekli Rusům, kteří je chtěli poslat někam na východ, takže jinak působivý a dost přesný popis atmosféry odsunu a svinstev během něj u mě wtf moment nevyvolal. Spíš mě zaujaly paralely osudu Němců po válce s osudy židů. Zákaz chození do kin, divadel, zákaz použití MHD, ztráta majetku. Samotný přesun pěšky do Rakouska připomíná pochody smrti, kdy Němci hnali židy z tábora do tábora. Pracovní lágry pro Němce si podle všeho moc nezadaly s klasickými německými koncentračními tábory (odlišuji koncentrační a vyhlazovací). A samozřejmě, výměna obyvatelstva po válce připomíná období 2. republiky, kdy do vnitrozemí uprchly statisíce Čechů z pohraničí. Přístupy brněnských Němců k Československu - Gertino "neobčanství", Johannino lpění na němectví nebo snaha totálně splynout mi připomnělo postavy ze Stínů v ráji, kdy něměčtí emigranti volí různé strategie soužití.
Trochu mě rušilo nečekané střídání vypravěčů, které se náhle objevilo cca v půlce knihy, "přímé řeči" označené pouze pomlčkou mě zase mátly z hlediska promlouvající postavy.
Měl alespoň jeden Čech po divokém odsunu Němců morální kocovinu?
No... Tady není moc co dodat. Autor je neskutečně pečlivý, nic nevynechává, zajímavě popisuje a srovnává. Obdivují fantastickou znalost obrovského množství pramenného materiálu - upřímně nechápu, že se jím dokázal prokousat a nezešílet. Je skutečně nezměrná škoda, že se o podobě slovanského náboženství nedochovalo víc pramenů. Chtělo by to nějakého osvíceného kněze, který by vše včas podrobně zaznamenal, ale to bychom chtěli po raném středověku příliš.
Čteno podruhé a mám mnohem lepší prožitek než před bratru 15 lety. Nejvíc mě bavily scény s magií (zpívající úředníci, střílející kocour, Markéta na koštěti nad Moskvou). Kniha má obrovské množství vrstev, ve kterých se nevyznají ani internety (nebo mají pravdu všechny). Knížku si budu muset ještě pár dní v duchu zpracovávat a tak to má být. :)
Trochu zajímavější než Tanec smrti. Ale zase, Deml z mého čtenářského pohledu neví, co chce vlastně říct. Má jít o kritiku soudobých církevních představitelů, politiků, kapitalismu? Má jít o osobní zpověď? Komorní finále shakespearovské lásky k umírající Marii? Já nevím. Je to všechno dohromady, teologické pasáže se střídají s krvavým hlenem, latina s "hysterickou kurvou" a "hovny". Každý, kdo mu cokoliv vytkne, je debil, rozuměl mu jenum Březina, lituje se, miluje lidstvo, ale nesnáší lidi. Bavil mě jazyk, ironické postřehy o dobročinnosti, ale to je tak všechno.
No, nevím teda... S autorem se dost míjíme. Povídky jsou zmatené, plné krásných obrazů, náboženských narážek a symbolů (můj problém, že je neumím interpretovat) a za mě neskutečnou sebestředností. Každý zvuk, každý pohyb autora vyděsí natolik, že je začne chápat jako blízkost smrti. Úplně stejně chápe výjevy ze svých snů, které jsou sice krásně surreálné, ale chybí jim nějaké (mně srozumitelné) rozuzlení. Dvě hvězdy za jazyk.
Trochu nevyvážená, ale potřebná kniha. Dobře to vystihuje Knišíl.
Při čtení se mi podoba postav a prostředí kdoví proč vizualizovala do něčeho mezi Brazilem a 1. Blade Runnerem...
Šňupnuto za jedno horké odpoledne... Kniha se čte příjemně a nenudí, ale rozhodně z ní nejsem nějak na větvi (podobným podivínem jsem byl zhruba v téže době taky). Co mě trochu nostalgicky zasáhlo, byl popis sš života. Mejdany, hulení, vejlety, kouření všude mimo třídu a rodičů nadohled. Bojím se, že dnešní Charlieho vrstevníci spíš řeší, kolik mají folouverů, lajků, jak zachránit planetu nebo jakého jsou vlastně pohlaví. Děkuji všem bohům, že jsem zažil 90. léta jako teenager.
Velmi zábavný přehled objevování Chetitů a odhalování tajemství jejich písma. Na tomto příběhu se ani za 60 let od vydání knihy nic nezměnilo. Věřím, že dnešní znalosti o této kultuře už budou obsáhlejší, ale za to Zamarovský ani jeho kniha nemohou.
Konec knihy mě celkem rozsekal, byť to k němu pomalu směřovalo. Velmi působivé byly analogie osudů a pocitů vězenkyně Kim Čog-U a hlavní hrdinky Ri Jon-Čong, byť pochopitelně v jiných kulisách. Ani po přečtení Svědectví o životě v KLDR jsem si neuměl představit míru indoktrinace dětí, kdy osobnost a osudy Vůdce nahrazují náboženství, mytologii i lidovou slovesnost. Moc drsná a potřebná kniha...
Co mám doma malého Hyaenodona, vnímám dětská neštěstí neskutečně intenzívně. Evin příběh je naprosto otřesný a je dobře, že přispěla k poznání neskutečného zla, které Němci za války rozpoutali. Na druhou stranu mi knížka jako taková přišla strašně zkratkovitá, byť s otřesnými detaily. Chápu, že se snaží soustředit na vztah dvou sester a vznikala s odstupem 60 let, ale to Osvětimská knihovnice taky a její příběh je mnohem "románovější". Než jsem si Miriam a Evu stihl oblíbit, bylo po válce a vlastně i po knize... Cením fotografie a vysvětlivky.
No, nějak nevím. Pár zajímavých myšlenek o vztahu dobra a zla (neřešili to podobně už kdysi taoisti?). Postavy byly strašně skicovité, snad s výjimkou Chantal a cizince, ale taky mi k srdci nijak nepřirostly a bylo mi vlastně jedno, jak to s nimi dopadne (stejné pocity ve mně vyvolal Nostromo, ale tam mě aspoň bavilo prostředí). Autor neví, zda chce psát existencialistickou črtu, mysteriózní thriller o boji dobra a zla nebo kritiku stádovitosti davu. Příběh nabízel několik cest a Coelho si podle mě žádnou nevybral. Veronika byla určitě lepší. Slabé tři hvězdy.
Nepatřím mezi čtenáře detektivek, takže jen pár poznámek. Kniha mě nenudila, postavy ušly (hlavně hubatá Sachsová mě bavila). Co mi nesedí v knihách i ve filmech jsou příliš geniální padouši, kteří dokážou všechno naplánovat do detailu a roky dopředu. Vědí, kde se ve městě právě dokončuje oprava parovodu, kdy půjde někdo prát prádlo, nebo jen tak opustí blázinec a ještě napíšou zprávu o vlastní smrti. Stejně tak mi vadí detektivové, kteří z mikroskopických úlomků cihel poznají, že cihla byla poctivá, pošlou zásahovku k hrobu s kolegyní, nebo někam vlezou, vytrhnu prkno z podlahy a najdou důkaz (Harry Hole). Takže za mě průměr, knížka mě dokázala zpříjemnit dva večery, ale není to něco, co by mě rozsekalo.
Velmi potřebná kniha a k tomu docela jízda. Musím se přiznat, že jsem na celou problematiku trans+ hleděl od začátku s nedůvěrou, která jen narostla poté, co se Albatros rozhodl knihu nevydat kvůli "kontroverzi". Za mě kniha vůbec kontroverzní není a jen - snad pravdivě - ukazuje míru šílenství, které zachvátilo odborníky i laiky ve Spojených státech. Velmi poučné jsou medailony o lékařích, kteří nejdou s davem a jsou hysterickými aktivisty vaporizováni z významných pozic.
Zajímavé také je, z jakých sociálních skupin se dívky požadující tranzici rekrutují. Asi skutečně není snadné být v dnešních USA dívk... osobou, která krvácí. Doufejme, že se tato zrhlá móda co nejdříve přežene.
Docela mrazivá jednohubka. Podobně jako v Nikdykde se ani zde nedozvíme moc detailů z druhého světa, ale i tak to funguje. Nejvtipnější mi přišly živé hračky, co se různě schovávají po pokoji, strašidelné to bylo akorát. Zdá se mi to, nebo z příběhu cítím inspiraci Mijazakiho Cestou do fantazie? Ne, že by to vadilo. :)
Nádherný jazyk, Poláček prostě uměl. Jen mi knížka s přibývajícími stránkami přišla malinko na jedno brdo, ale jazyk to dokázal kompenzovat. Trošku mě také mrzí, že knížka spíš přestane, než skončí. Jinak jsem měl při čtení podobné mrazení, jako MrKrahujec. A scéna v závěru, kdy Michelup vychvaluje rozhlas? "Otočím kotoučkem a slyším řeč pana Hitlera. Chvilku poslouchám (...) Pane Hitlere, účetní Michelup vám bere slovo! Pan Hitler umlkne, jako když utne." Brr.
Moje další stará láska. Krásně melancholický příběh z chorobného maloměstského prostředí, kde existují jenom jednosměrné emoční vztahy.
Lady Fuckingham je celkem pecka, hlavně se mi líbil svižný překlad. Děj v pornografii hledat nemá smysl, takže mi nechyběl. Ale málo platné, kniha se (logicky) trochu opakuje. La Rose d´Amour se mi nelíbila, na můj vkus to trochu moc smrdí koncepcí harému, která je mi ze své podstaty odporná. 3 a 1 hvězda, dohromady dvě.