iatros
komentáře u knih

Kniha od slovenského autora ve Čtenářské výzvě? Jasná volba! Moje druhé setkání se svéráznou trojkou vyšetřovatelů a další skvělý čtenářský zážitek.


Špatné to nebylo, ale popravdě nevím, co na tom všichni mají. Místy napínavé a zajímavé, ale celkově tuctová kniha - druhý den už ani nevíte, že jste ji četli.


Láska mého dětství/dospívání, mnohokrát přečtená, která mi dala do života hodně - včetně toho, že nikdo v okolí neuměl vyndat ježka z klece tak rychle jako já =) -, ale přiznám se, že dnes už je pro mě Foglarův sloh nestravitelný.


Červený Bedrník je moje slabost a mám velice ráda filmové zpracování s vynikajícím Richardem E. Grantem. Kniha se filmové sérii nepodobá téměř v ničem, jede si po své vlastní ose a má své vlastní příběhy a rozuzlení. Někdy nádherně vynalézavé a vtipně troufalé, někdy tak překombinované až je to opravdu těžko uvěřitelné i v rámci tohoto žánru. Někdy byl styl psaní lehký a čtivý, někdy mi přišel jako slohová práce nepříliš nadaného žáka 2. stupně základní školy. Ale přes všechny výhrady, je to přeci jen taková romanticko-dobrodružná oddechová četba, takže nad podobnými malichernostmi můžeme přivřít oči a nechat se vtáhnout do nebezpečných uliček revoluční Francie, v nichž se potuluje i charismatický a nepolapitelný Červený Bedrník.


Nápad originální, ale hlavní hrdinka mi (tak jako spoustě ostatním tady) neskutečně lezla na nervy. A někdy mi lezl na nervy i autorův styl, ale jako oddechovka se zajímavým námětem se to dalo.


Tohle je pro mě obzvlášť těžké hodnocení... na knihu jsem byla hodně zvědavá, téma holocaustu mě zajímá dlouhodobě, ale tady jsem narazila... nevím, přesně čím to je, Merleho znám, už jsem několik jeho knih četla, ale nejspíš jsem očekávala něco jiného a v tomhle případě jsme se s autorem zřejmě zcela minuli. Mým největším problémem bylo, že hlavní hrdina je tak strašně emočně plochý, prakticky bez jakýchkoliv vnitřních myšlenek a hlubší analýzy, že se mě vlastně vůbec nedotýkal. Je samozřejmě možné, dokonce pravděpodobné, že to byl autorův záměr a způsob, jak nám ukázat chladnou až strojovou osobnost jednoho z nejhorších nácků druhé světové války... ale já jsem po celou dobu čtení (kromě období hrdinova dětství) měla pocit, že jen kloužu po povrchu a celá ta strašlivá mašinérie a zvrácené, ale metodicky důkladné počínání Rudolfa, se mi nedokázalo dostat pod kůži a něco, cokoliv, ve mně vyvolat... a to mě mrzí...


Když jsem knihu četla poprvé, nadchla mě. Teď jsem ji četla podruhé a jakkoliv je napsaná velmi svižným a čtivým stylem, přišla mi najednou překombinovaná a trochu jako americký béčkový film. A jsem si téměř jistá, že potřetí už si ji nepřečtu.


Mám ráda knihy, které se zabývají "anatomií" zla, ale tady jsem čekala trochu víc. Možná to bylo jen autorovým stylem psaní, který mi nesedl, ale ve výsledku mě kniha spíše zklamala.


Dlouho jsem přemýšlela, jaký napsat ke knize komentář. Nakonec jsem usoudila, že by to na takovou nebetyčnou ubohost bylo jen plýtvání slov. Plně se ztotožňuji s jedním z níže uvedených komentářů a budu rovněž předstírat, že tato kniha vůbec neexistuje. Se skutečným, okouzlujícím světem HP, který si mnoho z nás zamilovalo, má totiž společného jen pramálo.

Moje první setkání se severskou detektivkou. A nelitovala jsem! Mistrně napsaná kniha o věcech, nad kterými normálnímu člověku zůstává rozum stát. Mrazivá, drsná. A neodbytná - za nic na světě nemůžete přestat, dokud neodhalíte všechna ta tajemství i temná zákoutí lidské duše.


První dvě třetiny knihy byly skvělé, mrazivé a napínavé. V poslední třetině se ale autor bohužel snažil vygradovat atmosféru tak úporně, že vznikla splácanina všeho možného a chybělo snad už jen přistání mimozemšťanů - to bylo zklamání a za to půjde jedna hvězda dolů.


Tak ve třetím díle už jsem se musela do čtení vyloženě nutit. Bylo to čím dál přitaženější za vlasy a kromě Tally už mi lezli na nervy i ostatní postavy. A když autor ani ve třetím díle nenabídne žádné podrobnosti o fungování jeho imaginárního světa, knihy jsou prostě a jednoduše ploché a těžko může příběh čtenáře nějak víc pohltit, ať už se tam ty postavy hemží sebevíc. A i "young adult" generaci, pro níž je tato kniha primárně určena bych doporučila raději toho Orwella nebo Zamjatina, kteří na rozdíl od Westerfelda dokážou čtenáře posadit na zadek, a to na zlomku prostoru.


Ačkoliv je kniha ve své podstatě o dobrém činu a dobrém člověku, marně jsem po dočtení čekala na pocit uspokojení a radosti. Zlo a lidská krutost, které se naprosto příčí zdravému rozumu, jsou v této knize zachyceny tak syrově a realisticky, ale zároveň jaksi decentně a bez zbytečného "nimrání se" v detailech, že mě to prostě dostalo. Dokonce tolik, že jsem další dva týdny nebyla schopná číst nic jiného a "zpracovávala" jsem ten příběh neskutečné odvahy a lidskosti v neskutečně zvrácené době. A bylo mi z toho úzko a trochu špatně od žaludku. RIP Oskar Schindler.


Slabší než první díl, ale pořád zajímavé. Ovšem slovo "epesné", autorem až nepříjemně nadužívané, mě pronásleduje v nočních můrách dodnes. =)


Krásná kniha, kterou ocení asi jenom Kralupáci a domorodci z okolí. =)


Vzhledem k tomu, že kniha Navzdory básník zpívá je jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec, byla pro mě kniha Není římského lidu poněkud zklamáním. Mrzí mě to, protože paní Loukotková měla neskutečné nadání, ale prostě jsem se tady nedokázala začíst a nemohla jsem se ubránit neustálému srovnávání s NBZ, které jsem vždycky hltala a nemohla jsem se odtrhnout. Přiznám se, že u této knížky jsem se musela do čtení někdy i nutit a některé pasáže na mě byly tak rozvleklé a abstraktní, že jsem pak měla problém si knihu užít a přilnout k postavám a jejich osudům. Ale uznávám, že je asi problém ve mně, paní Loukotková byla jednoznačně mistryně ve svém oboru.
