Israha komentáře u knih

Čtivé, i přes zdánlivou komplikovanost námětu přehledné a uchopitelné, hlavně ze začátku opravdu DOST zneklidňující a místy to dokáže brnknout i na ty správné emoční struny. V rámci mainstreamu vlastně skvělá knížka. Ale to je právě ono - Temná hmota je mainstream. Ani náhodou žánrovka a už vůbec ne nějaká hard sci-fi, jako která se zkouší tvářit. Takových sto až dvě stě stran navíc, a pořádné zahuštění té paranoii, bizáru a hrátek s fyzikou (a kreativnější konec) by tomu prospělo strašně moc, takhle jsem měl po dočtení pocit, že dané téma zdaleka nebylo vytěženo do plné míry. Takhle, jak je to vše vlastně strašně přímočaré a jednoduché a snadno pochytitelné, totiž v podstatě mizí jakýkoliv důvod k opětovnému přečtení. Ta analogie ke scénáři velkorozpočtového filmu je velmi trefná. Ale ty čtyři dám, bavil jsem se víc než dobře a nutkání číst dál a dál bylo místy pořádně silné.

17 03.01.2019

Kniha bezchybně funguje jednak jako smrtelně upřímná a naturalistická obžaloba totalitních režimů, která ani v moderní době nijak neztrácí na výpovědní hodnotě (byť ta je dnes spíš varovného charakteru, než vystihující aktuální situaci); tak jako pochmurná dystopická sci-fi, která kypí paranoiou a popisuje věci na jednu stranu naprosto absurdní, na stranu druhou až znepokojivě realistické. Napsáno barvitě, s citem pro detail a pečlivým důrazem na funkčnost fiktivního světa; pojato syrově a nesmlouvavě ke čtenáři, což výrazně napomáhá síle sdělení románu. Udělal jsem tehdy před lety chybu, když jsem tuto knihu odložil s tím, že to určitě bude "nudná klasika" v rámci povinné četby. 1984 si tento přístup nezaslouží...protože k tomu, že má historický význam a obsahuje důležité myšlenky, je to také naprosto pohlcující a působivé čtení. Důkaz toho, že povinná četba nemusí být nutně vždy opruz.

14 18.06.2018

Autenticitu či fiktivnost prezentovaného příběhu bych ponechal stranou (jsem racionálně smýšlející tvor a mám svůj názor, ale to byl jeden z aktérů taky, a jak dopadl...), důležité je jeho zpracování a efekt na čtenáře, a tam jsem přesvědčen, že si Trhlina zaslouží slova chvály. Karika zde píše velmi čtivě, slušně profiluje charaktery postav a umně pracuje s postupně se rozvíjející atmosférou, kterou umí vygradovat, ale přitom se zdařile vyhýbá unylosti úvodních seznamovacích pasáží, která v žánru často bývá problémem; a rovněž elegantně zakončuje vyprávění tak, že závěr je uspokojivý, ale nerozpadá se v něm mystérium příběhu z důvodu přílišného vysvětlování. Všechno má navíc důrazně podepřeno načtením velkého množství materiálů o Tríbečské záhadě a jejich přímým citováním, díky čemuž při čtení celou dobu visí ve vzduchu znepokojivá, napětí udržující otázka "A co když...?". Jazyk vyprávění je někdy trochu neohrabaný, ale zhruba odpovídá tomu, jak by se asi ve skutečnosti mohl vyjadřovat protagonista, který události popisuje, takže to bych jako kritiku nebral. Asi jediný výraznější problém je mírný opad tempa v pasáží první návštěvy Tribeče, ale Karika poté krásné zvládá chytit druhý dech a nastolit zneklidňující horrorové dusno zpět v plné míře. Vynikající žánrovka. Ve filmové podobě mě "found footage" horrory už poněkud unavují, ale tato knižní varianta z našinci blízkého prostředí funguje téměř bezchybně.

12 12.08.2019

Okolo Anihilace se z nějakého důvodu vznáší aura sci-fi s intelektuální hloubou pro literární snoby, a kdo k ní s tímto na mysli přistoupí, bude nevyhnutelně zklamán. VanderMeer zde totiž místo uceleného vyprávění, propracovaných dějových oblouků a komplexních myšlenek rozehrává spíše prožitkovou jízdu, která by se dala přirovnat asi k něčemu, co by vzniklo, kdyby si H.P. Lovecraft jel na halucinogenech. A to se mu daří skvěle, Anihilace je po celou dobu opravdu nepříjemně zneklidňující, napínavá, zlověstně nejasná a díky dlouhým souvětím i přes kratší rozsah zvláštně táhlá. Pokud se do její atmosféry ponoříte, absorbujete ji a budete přemýšlet spíš nad tím, co a jak se stalo, než nad tím, proč se to stalo a jakou to má logiku, čeká vás úžasně bizarní new weird zážitek. Pokud budete chtít knihu pochopit, zjistíte, že se v pravém slova smyslu pochopit nedá, jen různě intepretovat a pojímat otevřeně vzhledem k následujícím pokračováním (což je možná autorský záměr, možná kamufláž toho, že se v tom VanderMeer ztratil a nedokázal vymyslet uspokojivý konec).

9 09.04.2019

Kniha s totálně pokleslým námětem, který zpracovává úplně jinak, než by člověk při pohledu na obálku a anotaci řekl. Méně akce, méně humoru, méně bizarností a přehnaných výtrysků obrazotvornosti, více děje, více charakterů, více pochmurnosti a suchého, někdy až mrazivého sarkasmu. Syrovost, násilí a nevybíravost ke čtenáři přítomna hojně. Burešovi se sice nepovedlo úplně dotáhnout tu ambivalentnost vyznění, přeci jen jsou zde démoni díky bližšímu seznámení se s nimi a nahlížení na dění jejich prizmatem více za klaďase, než robotizovaní a odlidštění nácci, ale jinak na základech křesťanské mytologie a historie 2. světové války stvořil velmi osobitý román, který je psán odlehčenou formou a jazykem, ale na mnoha místech dokáže těžce zamrazit, a s elegancí se vyhýbá jak nepřirozenému happy-endu, tak opačnému extrému v podobě "oh so edgy!" špatnému konci, přičemž to vše velmi pevně drží pohromadě. Vynikající. Jen se nenechte nalákat na něco, co by šlo vysloveně ve stopách Kulhánka nebo Kotlety. Inferium povětšinou moc sranda není...

8 10.06.2019

Mimořádně naturalistické a sugestivní vykreslení příšerného utrpení v nelidských podmínkách okořeněného hrůzou z neznáma a nadpřirozena, které je ovšem odvyprávěno s nebývalým umem a podpořeno autorovými znalostmi přírody, geografie, historie a dobových reálií, ale i lidské psychiky do takové míry, že se zcela vymyká škatulce laciného krváku, do které by na první pohled mohlo spadat. Neuvěřitelné, jak může být kniha, jejíž děj plyne velmi pomalu a v podstatě se příliš nehýbe z místa, strhující a čtivá, těch více než 600 stran uteče jako voda.

Jo, závěr má v kontextu předchozího dění až křiklavě pozitivní vyznění a působí jakoby z jiné knihy, ale to je detail, který na (obrazné i doslovné) mrazivosti příběhu ubírá jen pramálo...

8 16.04.2017

Tak třetím dílem se Ryanovi sága o Vélinovi rozpadla mezi prsty, čehož jsem se trochu obával už na základě toho, co naznačil Pán věže. Ryan sice pořád zvládá dobře vyprávět, problémem je, že vlastně nemá co. Všechny ústřední postavy ustrnuly v poloze, kterou jim nastavil druhý díl, žádná se nevyvíjí. Válečný konflikt s Volarským impériem je jednostranný, repetitivní a postrádájící jakýkoliv zvrat, takže jeho popis působí nejen nerealisticky, ale i dost nudně. Násilí a krutosti je tolik, že vůči ní čtenář otupí. A nadpřirozený element příběhu a jeho rozkrývání sice pozornost udrží slušně (tahle dějová linie mě bavila nejvíc), ale že by výsledné odhalení byla kdovíjaká pecka, to taky říct nemohu. Závěr antiklimaktický. Ryan si touhle monstrtrilogií opravdu ukousl sousto, kterým se v závěru poněkud nehezky zakuckal. Pořád je to jakž takž slušné čtení, které má své momenty a je dobře napsané, ale chvílemi jsem se do dalších kapitol musel nutit.

7 25.01.2021

Film jsem viděl ještě před přečtením knihy, takže jsem zvrat od survival horroru k nadpřirozené tematice čekal, naopak jsem byl spíš příjemně překvapen využitím black metalové tematiky, protože k této hudbě mám vztah. A asi i právě proto mi nepřišlo, že by druhá část románu nějak výrazně nepasovala k první. Film je jinde, ten byl čistě o hrůze z neznáma a nepochopitelna, kniha je dost i o tom, jaké děsy se skrývají v nás. Je o boji o přežití, odhalování charakterů tváří v tvář nebezpečí a bezvýznamnosti existence jednotlivce. Jen ta povaha nebezpečí postupem času získává čím dál tím konkrétnější kontury (jestli světské, nebo z jiného světa, to zas tak důležité není). A Nevill tohle prostě napsal tak, že to mrazí, bolí a vyčerpává už jen tím, že to čtete, ani to nemusíte prožívat přímo. Uznávám, že první půlka byla o něco čtivější, a pak se několik desítek stránek čekalo na "vrchol", ale kniha na mě zafungovala i jako celek. Kvalita a velmi intenzivní čtenářský zážitek.

7 13.10.2020

Beznadějnou atmosférou světa, zaplaveného trifidy, to evokuje pocity přesně v duchu Wyndhamova nedostižného originálu, a vůbec nevadí, že se odsouvá do pozadí slepota hlavních protagonistů coby centrální prvek budování hrůzy. Noc trifidů je i přesto pěkně depresivní, děsivé, trudné a nepříjemné čtení. Ovšem jen do doby, než chytí syndrom každého postapo příběhu, který je už příliš dlouhý, a více než na boj s přírodou a monstry v ní se to začne soustředit na konflikty mezi lidmi a okoukané poukazování na to, že konec světa nebo ne, lidi nepřestanou být blbci. Pak se z postapo thrilleru stane akční heist román napěchovaný zvraty v rolích a vztazích, a v téhle poloze mě to, i přes prudkou čtivost, bavilo o dost méně. Suma sumárum i přes slabší závěr velmi strhující čtení, jehož otevřený konec doufejme zůstane ignorován. Když se totiž postapokalyptický příběh začíná stávat soap operou, je to jasný signál, že se v daném světě už zdržujeme příliš dlouho.

7 24.03.2020

Autorita objasnila některé události, naznačené v Anihilaci, ale stále nic nevysvětlila a drží čtenáře v mlžném oparu nekonkrétnosti, plíživého neklidu, pocitu blízkosti něčeho divného a nebezpečného. Celkově se četla o něco hůře, než Anihilace, protože dost stránek zabraly kapitoly z osobního života ústřední postavy, které nejsou psány kdovíjak atraktivně a ani nemají nějaký zásadní význam pro rozvoj příběhu, ale ta halucinogenní bizarnost, tentokrát okořeněná poctivou dávkou rozkladu a úpadku, prožírajícího se až do niter lidských duší, ta funguje pořád na výbornou. Vlastně mi ani nějak zvlášť nevadí, že mnohé aspekty tohoto příběhu stále nechápu...ten prožitek z něj je stále svým zvráceným způsobem okouzlující. Ale hutná sevřenost prvního dílu mi zde přeci jen trochu chybí.

7 14.05.2019

Plnotučná žánrovka. Nic víc, ale ani omylem nic míň. Cutter si vypůjčil obehrané dějové schéma o genetickém experimentu, který se vymknul kontrole (se všemi typickými proprietami a morálními dilematy), a vytvořil okolo něj jednoduché, přímočaré, ale zatraceně funkční horrorové šílenství, které děsí a znechucuje především explicitně popsanými krvavými a slizkými detaily (to na první přečtení), ale také neméně odpornými vzorci chování, projevujícími se u jednotlivých postav (to na další přečtení, kdy už přívaly fyzického hnusu očekáváte, a můžete se do něj ponořit a najít ostatní aspekty). Ano, je to vyhnané do extrémů, ale kritiku nechápu - protože to byl od začátku evidentně autorův záměr, a navíc šokování a navozování pocitů zhnusení je v horrorovém žánru běžný atribut, který tam má své nezastupitelné místo. A pokud autor zvolí jako jeden z prvků násilí na zvířatech, i to má své opodstatnění - znechucuje stejně, jako násilí na lidech. Jako každé bezdůvodné a nezasloužené násilí. Body navíc za "vysvětlovací" části, pojaté podobou novinářských vsuvek. Dozvíme se vše potřebné o vlastnostech a původu tajemného zla, ale protagonisté příběhu stále mohou tápat v temnotě a děsit se neznámého...

Za mě je Oddíl naprosto poctivá a hutná horrorová chuťovka, která zřetelně dává najevo, že originality není nutně třeba, pokud je přitomno nadšení a chuť stvárnit plnohodnotně už známé téma.

7 05.01.2018

Kdo viděl filmovou adaptaci, tak vězte, že se jedná o takřka doslovné převedení knižní předlohy na obrazovky. Seltzer nezkouší nikterak komplikovaně budovat charaktery ani šponovat čtenářské očekávání nejasnostmi, vypráví přímočaře a posílá protagonisty po spirále do náruči zla s mistrným smyslem pro zahuštění a gradaci atmosféry, díky čemuž je čtení Omenu velmi strhující. Výborně funguje také jakási nenucenost a nonšalantnost v popisech scén násilí a smrti. Čistá horrorová žánrovka, která nechce být ničím komplikovanějším, ale přesto se vymyká škatulce braku. Skvělé, hned řadím po bok satanistických klasik jako Exorcista či Rosemary má děťátko.

6 17.03.2021

Přímočará záležitost s jedinou dějovou linií, která má výbornou gradaci, je tažena kupředu životnými postavami a vhodným (tedy dynamickým, ale nikoliv překotným) tempem, a po celou dobu je příjemně nejednoznačná při odkrývání závěrečné pointy. Není co vytknout, učebnicová fúze psychothrilleru a satanistického horroru, která je oprávněně jednou z žánrových klasik.

6 07.12.2019

Ryan výborně vypráví, chytře a propracovaně buduje svět, a mým úhlem pohledu dokáže pro jednotlivé dějové pasáže vyhradit přesně tak dlouhé úseky v knize, aby nezačaly ubíjet repetitivností (výcviková část například skončila zrovna v momentě, kdy jsem si říkal, že akorát, a víc není třeba). Postavy, kromě Vélina, jsou v jeho podání sice dost jednorozměrné, ale svět, ve kterém se pohybují, je atraktivní dost na to, aby to tolik nevadilo. Cením také dobrou práci s elementy tajemna a postupné rozplétání jednotlivých záhad, přidává to na čtivosti i v místech, kdy se kniha dějově neposouvá. Je to tak 4,5/5, chvílemi je to pro mě, jakožto milovníka heroické fantasy, až moc o politice, ale z Ryanova rukopisu čpí syrovost a drsnost jeho fiktivního středověku natolik, že ve spojení s ostatními věcmi, které jsem popsal, mou pozornost udržel. Druhý díl vyhlížím ne vyloženě nedočkavě, ale se zvědavě zvednutým obočím, Píseň krve funguje dost dobře i jako samostatná kniha.

5 01.12.2020

Povídkový King je přímočarý, jazykově jednodušší a často pracující s poměrně pokleslými žánrovými náměty, ale vždy spolehlivě děsivý, zneklidňující, místy vzbuzující odpor a napínavý. V předmluvě vám sdělí, že důležitá není pointa a věci okolo, nýbrž samotné vyprávění příběhu, a toho se drží. Mnoho povídek z této sbírky skončí až nepříjemně "nedořešeně", ale ten plíživý pocit chladu za zády tam během čtení prostě je, nekompromisně. V podstatě jediný příběh, který z mého pohledu nezafungoval, byl postapo fragment Noční příboj, to šlo odnikud nikam a ani atmosféra patřičně nezapůsobila. Jinak zde King excelentně ždímá hrůzu z profláklých horrorových klišé (Kostlivec, Šroťák, Na dobrou noc, Mrtví se někdy vracejí), více kreativních nadpřirozených námětů (Náklaďáky, Šedá hmota, Trávníkář nebo třeba geniální parafráze na monster movies v podobě Bojiště) i z prostých lidských příběhů, v nichž temnota a zlo nemá nadpřirozený původ (Římsa, Nekuřáci s.r.o., Žena v pokoji). Doporučit jedinou povídku, asi vyberu Kukuřičné děti, v nichž se precizně prolíná ryze světský, hmatatelný a reálný děs s působením něčeho nepochopitelného, co ve světě lidí nemá co pohledávat. Dokonalost.

5 04.02.2020

VanderMeer už samotným názvem závěru trilogie odhaluje, kudy se bude příběh ubírat a napovídá čtenáři, jak ke knize přistoupit. Stejně jako postavy samotné k Oblasti X a jejímu terroir - nezkoušet vše chápat a logicky vysvětlit, nespoléhat se pouze na základní smysly a zkrátka akceptovat rozhodující vliv něčeho divného, neuchopitelného a nepředstavitelně mocného na jejich životy a okolní svět. Zneklidňující neznámo Anihilace a za nehty zalézající dekadenci Autority nahrazuje snová, melancholická a jakýmsi způsobem smířlivě vyúsťující adaptace. U Anihilace jsem VanderMeera přirovnal k Lovecraftovi na halucinogenech, zde jeho vnitřní Howard Phillip už nemá tolik "trippy" projev a předkládá své vize s ambivalencí a stíráním rozdílů mezi světlem a temnotou. Za tento silný literární zážitek mu děkuji, byť mi koncept sbíhavého vyprávění z třech různých častoprostorových os místy tříštil jeho intenzitu.

5 19.05.2019

To kolosální množství popkulturních odkazů a geekovských referencí je samozřejmě obrovským lákadlem této knihy, a skvělá věc je to, že jeho záběr je tak široký, že si v tom najde to své opravdu skoro každý (osobně jsem jako kaiju fanatik ocenil všechny žánrové narážky a především totálně odvázaný souboj Kiryu s Ultramanem). Jenom na tomhle se ale kniha postavit nedá (filmová adaptace to nicméně možná zkusí, uvidíme), což si Cline evidentně uvědomil a vytasil se s kreativním a dynamickým příběhem, který se stupňováním tempa a nemožností se od něj odtrhnout nese přesně v duchu těch nejnávykovějších videoher; nechybí také místy dost znepokojivý obraz přetechnizované a odlidštěné dystopie, ve které všichni místo snahy bezútěšnou realitu změnit z ní raději utíkají...a vhodně to dokořeňují taky nenápadně naťuknuté, ale ve výsledku přirozeně a nepříliš pateticky vyznívající vztahové linie. Ready Player One je zkrátka mnohem víc než jen výkladní skříň osmdesátek, a byť si její čtení ze všeho nejvíc užijí nerdi všeho druhu, zaujme svým zpracováním snad každého, kdo má rád sci-fi a má v duši aspoň trochu hravosti.

5 19.03.2018

Nevím, no. Prequel ke Covenantovi není v pravém slova smyslu špatná kniha, jen...vlastně dost zbytečná. Sice se dozvíme, co přecházelo událostem, odehrávajícím se ve filmu, jen ve výsledku zjistíme, že se bez toho obejdeme, protože doslovně NIC z toho, co se v této knize stane, nemá na pozdější dění žádný vliv (takže odpadá i veškeré napětí). O známých postavách se také nic nového nedozvíme (jediný, kdo tu má větší prostor, je seržant Lopé a o něm za celou dobu zjistíme pouze to, že je bručoun a puntičkář), a vlastně celkový příspěvek knihy do Alien univerza je nulový (ten jeden "nový" příběhový element už taky byl k vidění dříve). A ke všemu to skoro vůbec není o Vetřelcích, ale spíš o Weyland-Yutani. Ten špionážně sci-fi thrillerový příběh se sice čte docela dobře, ale v pohodě by se vešel do formátu povídky nebo komiksové minisérie. Takto, v podobě samostatné knihy, to celé vyznívá ze všeho nejvíc jako snaha vytřískat co nejvíc peněz na značce, která znovu vešla do módy.

5 20.02.2018

Mé první setkání s novodobým titánem české brakové fikce dopadlo velmi dobře. Kotleta evidentně má pro tento druh literatury značné vlohy a hype, který okolo jeho děl panuje, není náhodný. Jeho Lovci předně disponují absolutní čtivostí, tempo děje neupadá a nedá čtenáře vydechnout. Dále tu máme skvělý cit pro popis akčních sekvencí, obrovskou obrazotvornost jak při popisu dění, tak i stavbě fiktivního světa, a v neposlední řadě břitký, cynický a úderný smysl pro humor (přičemž některé dystopické vize po odklopení přebalu z nadsázky vyznívají poměrně dosti znepokojivě). Výborné, vše potřebné pro pořádně šťavnatý brak zde máme. Při čtení jsem však měl problém s tím, že Kotleta občas nezná míru. Ne ani tak ve vymýšlení čím dál větších magořin (to je naopak dobře!), ale dějová linie má tolik zvratů a otoček, že mě už ke konci přestala zajímat a těšil jsem se jen na závěrečnou řezničinu; hlášek a přirovnání je tolik, že ty opravdu dobré ztratí na údernosti a o to víc razí ty méně povedené, a i to užívání citoslovcí pro zatraktivnění akčních pasáží ke konci spíše unavuje. Proto hvězdička dolů. Po dalším Kotletovi určitě sáhnu,ale až po čase, obávám se, že jeho styl psaní se všemi zmíněnými neduhy by se mohl začít nepříjemně zajídat.

4 19.07.2019

Krutá nádhera ztracených světů pravěku Země zachycená s poutavostí, kouzlem starobylosti a dost často velmi vydatnou dávkou pochmurnosti a melancholie. Vědecká přenost Augustova vyprávění zastarala už dávno, ale přemístit čtenářovu fantazii do dob dávno minulých se mu daří dodnes. Za vypíchnutí stojí krom jiného například skutečnost, jak dokáže vtisknout obyčejným vyhynulým zvířatům jakýsi "charakter", aniž by je přehnaně antropomorfizoval, to se mi líbilo už jako dítěti, a líbí se mi stále. Pár povídek (např. Vzbouřené živly, Zavátý život) je slabších a do děje tolik nevtáhne, ale jinak měl autor pozoruhodný talent vyprávět na základě mlčenlivých fosilních pozůstatků. Lepší mi přijdou spíš ty třetihorní, protože savcům se, na rozdíl od dinosaurů, na základě tehdejších znalostí, dala přeci jen snáze vtisknout nějaká ta duše. Pěkné čtení, i když dnes asi hodně hovoří v jeho prospěch i efekt nostalgie.

4 02.08.2018