Jack93 komentáře u knih

Forsyth přichází v Kobře s úplně novým tématem - žádní islámští fundamentalisté, žádná studená válka a Rusáci. Naopak se pustil do ještě většího oříšku - zničení kokainového průmyslu. Vzkříšení postav z Mstitele je rozhodně chvályhodné (když navíc tentokrát stojí na stejné straně), ale trochu mi chybělo, že autor nepopsal jejich první společné setkání tváří v tvář. Přece jen to byli úhlavní nepřátelé v Mstitelovi, ačkoliv se osobně vůbec neznali.

V průběhu čtení jsem si říkal, že knize dám celkem bez problémů pět hvězdiček, rozhodně to za ně stálo. Bohužel kvůli posledním desítkám stránek musím jednu ubrat. Ve všech dosavadních Forsythových knihách děj v závěru gradoval a vše bylo přichystáno na "velké finále", ale tady došel Mistrovi dech.

Ano, závěr byl nečekaný, velmi překvapivý, ale nemůžu se ubránit tomu, že strašně rozpačitý. Po tom všem, co Kobra udělal, mi to přišlo nedůstojné a hlavně dost nesmyslné. A především se nemůžu zbavit dojmu, že nedošlo k pořádnému uzavření děje. Automaticky pak vyvstává otázka, k čemu celá akce byla?

Změna námětu je podle mě pozitivní, ale paradoxně si kvůli ní položil Forsyth na své prsty až moc velké břímě. Pustil se do příliš odvážné hry, kterou sice "uhrál" se ctí, ale s notnou dávkou nejistoty. Příběhu chyběla jiskra, spád, něco, co by děj povzneslo o úroveň výš. Pořád se jedná o nadprůměrnou knihu, ale od Forsytha jsme zvyklí na špičkové výkony.

Přesto zůstává Forsyth mým nejoblíbenějším autorem ze všech. Ale k přečtení budu doporučovat jiná díla - Šakala, Ikonu, Mistra klamu, Boží pěst, Mstitele, Vyjednavače, ODESSU, Afghánce nebo Žoldáky (zbylé věci jako Seznam smrti, Protokol nebo Alternativa mě teprve čekají). Ne všechny knihy mohou dosahovat stejné úrovně a černý Petr v tomto případě připadl na Kobru.

6 06.12.2015

Mysleli jste si, že jste chytří a prozíraví a nemáte se už moc co dozvědět? Že už jste se nad vším zamysleli a nemáte potřebu se ve znalostech posouvat dál? Harari vás vyvede z omylu. Takhle nesmírně poutavou, hluboké, až znepokojující otázky vyvolávající knihu abyste pohledali. Autor nezachází vyloženě do hloubky, na malém prostoru (co je 500 stran o historii lidstva?) však jde rovnou k podstatě věci, což ne každý dovede. Dozvídáme se tu o významu písma, impérií, náboženství, peněz, štěstí, genetickém inženýrství... Informací a zamyšlení je tolik, že se to vše snad ani nedá pobrat najednou. Je to nesmírně rozvojové čtení. Cítím, že knize by bylo ideální vrátit se, jelikož nastolené otázky jen tak nikam nevymizí a je třeba si je opakovaně klást a zabývat se jimi. Navíc je to tak nadčasové dílo, že si v něm pokaždé najdete něco nového.

5 21.07.2024

Pana Snydera nesmírně obdivuji, jeho přehled a myšlení bych si přál. Mám pro něj velkou slabost. Uznávám ale, že Tyranie toho čtenáři tolik nenabídne, proto dávám "jen" čtyři hvězdičky. Autor má v mnohém jistě pravdu, ale mé pochybovačné já si nemyslí, že je tak snadné řídit se všemi jeho radami. Některé věci se zkrátka snadnou řeknou (v tomto případě napíší), ale hůř realizují. Nicméně to vůbec neubírá na mé touze pustit se do dalších jeho knih.

5 01.05.2024

Kvůli krátké paměti nemůžu porovnávat s prvním dílem, který jsem četl v lednu 2020. Nicméně se mi Sova líbila a hned od úvodu mě vtáhla do děje. Sice policisté trochu s případem tápali, ale z toho bych především vinil Muncha, který skutečně nebyl ve formě. Na šéfa si moc dobře nevedl.
Bjork použil dva prvky typické pro Nesboho: sebedestrukci u jedné z hlavních postav a retrospektivní vyprávění vysvětlující motiv(y) pachatele. Chválím pouze druhý faktor, jelikož se zdá, že sebevražedné myšlenky jsou dnes v každé skandinávské detektivce, což je trochu na škodu. Upřímně ale říkám, že mě Miino chování neotravovalo. Pravděpodobně proto, že mě Harry Hole obrnil trpělivostí.

5 07.06.2021

Provedu-li konsekvenční analýzu, neubráním se pocitu, že ačkoliv Vosí hnízdo dokonale završuje původní Larssonovu trilogii a bezpochyby si zaslouží plné hodnocení, je o procento "horší" než úvodní dva díly. Oproti předchůdcům mi v něm chybí větší moment překvapení a nečekaný zvrat. Rozhodně to ale nic neubírá na jeho nesmírné kvalitě a propracovanosti celé trilogie, za což si Larsson zaslouží obrovské uznání. Určitě si časem přečtu i pokračování zasr... Kalleho Blomkvista a Lisbeth, byť mi je jasné, že už to velmi pravděpodobně nebude takové počteníčko...

5 21.03.2021

Zhruba tři a půl roku mi trvalo, než jsem se po přečtení Zrádců pustil do Mostů. Má očekávání se opět beze zbytku naplnila. Jiří Šulc znovu předvedl to samé, co v dílech Dva proti Říši a Zrádci. Tedy znamenitě odvedenou kombinaci spisovatelské a badatelské práce. Převést historické události do takovéto atraktivní a dechberoucí románové podoby je znamením Mistra. Jen málo spisovatelů by něco takového dovedlo.
Je naprosto jasné, že Šulcovy knihy by měly být na seznamu povinné četby, zejména pak Dva proti říši. Díky jeho knihám si nevídaně rozšíříte obzory. To samé se mi přihodilo při četbě Mostů. Vzpomínám si, že jsem kdysi slyšel o tom, že Československo pomohlo Izraeli při jeho vzniku. Že mu ale pomohlo až tak moc a že mezi oběma státy vznikl letecký most, to jsem tedy netušil vůbec. Takže pane Šulci, mockrát děkuju za doplnění znalostí!
P. S. Teď už mi zbývá přečíst jen Operace Bruneval a Stonewall a budu se Šulcovým dílem u konce. Doufám, že se časem urodí něco nového.

5 10.04.2020

Pan Zafón má v prologu pravdu, jeho knížky pro děti a mládež nejsou jen pro teenagery, ale i dospělé. Neplatí to jen o Knížeti z Mlhy, nýbrž také o Zářijových světlech či Marině. Zároveň lze v těchto dílech vidět zárodky inspirace k tetralogii Pohřebiště zapomenutých knih.
Dávat Zafónovi čtyři hvězdičky je skoro kacířské. Díky krátkému rozsahu vás příběh ihned vtáhne a nepustí. Přesně to se mi stává u všech knih tohoto španělského autora. Jenže závěr Knížete z Mlhy mi přišel rozpačitý a neuspokojivý, proto jsem na hodnocení ubral.

5 03.02.2020

Téměř ve všem se shoduji s níže uvedeným komentářem. Teoretické kapitoly opravdu nabourávají spád knihy. Některé z nich jsou sotva srozumitelné, s jinými je to už lepší. V každém případě bych se bez nich obešel. Tak rozporuplné pocity jako Honza89 jsem ale po přečtení neměl, byť jsem se rozmýšlel mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. Nakonec jsem se přiklonil k plnému počtu, byť třeba příběh basketbalové legendy Phila Jacksona se mi líbil víc. Bukačův životopis mě zaujal od úvodní stránky, vzpomínky z jeho raného dětství a dospívání (zejména na Štvanici) mají v sobě nádech romantiky a nostalgie.
Z knih si skoro nikdy nevypisuji citáty, ale v tomto případě učiním výjimku. Tak tedy: "Aby člověk mohl žít, musí poznávat. Jestliže to nedělá, žije jen ve vzpomínkách, aby dožil. Všichni ho mají za starocha, který nedokáže ovládat chytrý telefon. Pokud žijete ze vzpomínek, stane se z vás struktura, karikatura sebe sama. Nebo máte druhou možnost, dál se vzdělávat."

5 18.12.2019

O Andreji Kvašňákovi jsem nic nevěděl, a proto jsem po knize sáhl. Moc se mi líbilo vylíčení zájezdů Sparty po světě, věc už dneska nevídaná. Při čtení mě rovněž zarazil fakt, kolik lidí v Kvašňákově době chodilo na fotbal. Návštěvy přes 30 tisíc byly pravidelností (na derby pražských "S" na Strahově se dokonce sešlo kolem 50 tisíc fanoušků, neuvěřitelné!).
Kvašňák byl bezesporu Pan Fotbalista, což především dokládaly názory jeho soupeřů a médií, které Sigmund v knize hojně cituje. Jsem rád, že teď už o Kvašňákovi něco vím. Upřímně mám ale pocit, že jsem se toho o něm mohl dozvědět o dost víc. Autor se spíše soustředil na popis (vybraných) zápasů, byť samozřejmě s důrazem na Kvašňáka.

5 02.12.2019

Kniha plná zamyšleníhodných úvah, které jsou logické a legitimní a přitom by mnohé z nás ani nenapadlo se nad nimi pozastavit. Erik Tabery si u mě vysloužil respekt dílem Vládneme, nerušit! Opuštěnou společností jen dokazuje, že jde o nesmírně vzdělaného novináře, jehož velkou předností je schopnost jasně a věcně formulovat.
Vyčtu jedinou věc - kapitolám chyběla větší provázanost, resp. jsem u vývoje našich moderních dějin postrádal chronologičnost.

5 24.04.2019

Skoro se zdá, že se životy manželů Zátopkových odehrály pouze na stříbrném plátně nebo v knize. Tak neuvěřitelně totiž působí. Naštěstí pro nás Čechy jde o skutečné lidské bytosti a nikoli výplod něčí fantazie.
Dílo Náš život pod pěti kruhy se četlo krásně, vydat se na životní pouť Zátopkových představovalo velké dobrodružství. Při čtení máte jednou pocit, že jste na trati s Emilem, podruhé zase, že házíte oštěpem spolu s Danou.
Jde o nesmírně inspirativní vyprávění dvou lidí, kteří pocházeli ze skromných podmínek a vlastní pílí, úsilí a dřinou napsali v Helsinkách 1952 jeden z nejkrásnějších olympijských příběhů v dějinách.
Aniž by to autoři zamýšleli, donutí vás kniha reflektovat svůj vlastní život (v pozitivním slova smyslu). A uvědomíte si spoustu věcí. Mimo jiné třeba to, jak se sport od základů proměnil. Vždyť taková Dana prvně hodila oštěpem až skoro ve 24 letech!!!
Úsměvné historky se střídají s těmi méně veselými - nejvíce mrazí zejména ve chvílích, kdy Dana popisuje život za protektorátu a události roku 1968 a jejich následky. Snaha vymazat jméno Zátopkových z podvědomí veřejnost dokládá zhůvěřilost komunistického režimu. Nejsmutnější část knihy přichází v samotném závěru, kdy se Dana věnuje posledním rokům Emilova života. Na stárnutí lze těžko hledat pozitiva.
Závěrem bych chtěl Zátopkovým poděkovat za vše, co pro jméno naší země udělali. Bylo toho tolik, že si zaslouží hluboké uznání.

5 19.10.2018

Perla světové literatury. Ostatně, které Shakespearovo dílo jí není? Je veřejným tajemstvím, proč jsou jeho díla tak nadčasová a díky tomu stále aktuální i po více než 400 letech od vydání - Shakespeare totiž stvořil univerzální literární postavy, které svým charakterem zapadnou do každé doby, bez ohledu na politické zřízení, technologickou vyspělost atd.

Jago = symbol intrikáře. Už jen tato stručná, naprosto výstižná charakteristika mluví za vše. Je to mistr klamu a mistr slova. Jak píše Martin Hilský v anotaci "moc slova má v této hře zcela výjimečnou důležitost". Pravda pravdoucí.

Shakespeare ale není nadčasový jen díky postavám, ale i jedinečnému citu pro jazyk a hraní si se slovy. Jednotlivé promluvy postav musejí pocházet z hlavy génia, jinak si nedokážu vysvětlit všechny ty slavné monology a dialogy jeho postav. Lingvisti musejí být v sedmém nebi, když se ponoří do Shakespeara. Ale i já jakožto obyčejný čtenář hluboce oceňuji neskutečnou hru vznešených slov, kterou Shakespeare v každé své hře roztáčí.

Navíc má člověk po přečtení Vildy pocit, že se zase ve svých znalostech posunul o kus dál a rozšířil si obzory. Teď už vím, kdo je Jago, znám průběh hry, vím, že se odehrává v Benátkách a především na Kypru, že mouřenín je knižní označení pro černocha... Pro AZ-kvíz či reprízy Riskuj dobré znalosti, ne?

Romeo a Julie, Hamlet, Othello. Je na čase přečíst si i něco jiného než tragédii...

5 29.08.2016

Výhodou gymplu, kterou doceňuji především zpětně, byla povinná četba k maturitě. Díky tomu jsem se dostal ke spoustě skvělých děl. Jenže když nádherný čtyři roky skončily, mohl jsem si začít číst, co jsem sám chtěl a nemusel jsem brát žádné ohledy na různé doporučující seznamy. A tak jsem dal světové literatuře na několik let vale... V březnu 2016 jsem se rozhodl, že tento status quo změním. Sbohem, armádo jsem ve škole přečíst nestihl, ale upřímně je úplně jedno, jestli si ji přečtete v roce 2013 nebo 2033.

Sbohem, armádo je považováno za klasiku žánru, ale... Dal jsem čtyři hvězdičky, ale jen proto, že se na svět dívám pozitivně. Bejt pesimista, zvolil bych hvězdy tři. Upřímně řečeno, tohle je pouze lehce nadprůměrné dílo. Knihy Na západní frontě klid a Cesta zpátky od Remarquea se mi líbily mnohem víc, byly daleko živější, napínavější, zatímco v Sbohem, armádo čtenář neví, na čem je, a co je smyslem díla.

V žádném případě nezavrhuju Hemingwaye a v budoucnu si určitě přečtu Komu zvoní hrana a Stařec a moře (ale až za několik let, protože styl autora mě příliš nenadchl). Podle mě je hodnocení 82 % až moc.

Nejvíce se mi líbila zavěrečná gradace příběhu, to se autorovi skutečně povedlo. Finále je k závěrečnému hrdinovi kruté... Ale zase na stranu druhou, neodehrával se příběh za války? Proto bych očekával, že právě válka bude vinna za to, co se stalo, jako např. u Remarquea. Ale závěr neměl s válkou absolutně nic společného... Takže na místě jsou otázky, které pokládal Ladislav Smoljak v Aktu: "Do hajzlu, co s tim? Jak se s tím máme vyrovnat?"

5 20.04.2016

Dokonale odvedená práce! U Forsytha to jinak ani nechodí. Stejně jako u předchozích knih bravurní smíchání reálných konfliktů s fikcí. Nesouhlasím s tvrzením, že po studené válce ztratily Forsythovy knihy na kvalitě. Naopak, stále se jedná o dechberoucí čtení. Boží Pěst, Ikona, Mstitel a Afghánec jsou toho jasný důkazem. Zbylá díla jako Kobra nebo Seznam smrti na mě teprve čekají.

Ze všech dosavadních přečtených knih od Forsytha mi Mstitel přišel nejdepresivnější, nejtemnější. Husí kůže naskakovala poměrně pravidelně. Výše než Mstitele zatím řadím Mistra Klamu, Šakala a Ikonu. Ale žádná z těchto tří knih mě v závěru nešokovala tolik jako Mstitel. A nebylo to jen díky datu...

5 08.10.2015

Přiznám se, že před rozečtením knihy jsem netušil, co všechno pan Szántó ve své novinářské kariéře zažil a kde všude se ocitl, proto jsem nevycházel z údivu. V žádném případě mi nepřišlo, že by se s postupujícími kapitolami stávala kniha monotónní. Každý jednotlivý konflikt v dané zemi byl jedinečný a nesl v sobě odlišnou historii a příběh. Právě přiblížení životního příběhu zdánlivě obyčejných lidí, s nimiž se autor setkal, považuju za to nejcennější na knize. Oceňuji i nezbytný kontext v jednotlivých kapitolách, kterým autor ve výčtu nekonečných konfliktů dal na srozuměnou, o co ve skutečnosti jde.
Musím rovněž vysoko hodnotit Szántóvu češtinu a originální slovní obraty a přirovnání. Ne každý by něčeho takového byl schopen.
Po čase mi přišlo, že je škoda, že chybí chronologičnost, která by celkovému stylu vyprávění možná více prospěla a učinila ho ještě dynamičtějším. Na zážitku z četby to ale nakonec nic neubralo.

4 09.01.2022

Ztracený symbol. Další parádní pětihvězdičková jízda v podání Dana Browna, i když o trochu méně strhující než Andělé a Šifra. Oproti prvním dvěma dílům v ní nebylo tolik "wow" momentů, i když ten hlavní byl skutečně nesmírně šokující. Už teď jsem zvědavý, co nabídne Inferno...

4 31.12.2021

Kdo chce víc, nemá nic. Nebo na každou svini se vaří voda. Tak by se dal shrnout Macbeth. Shakespearův jazyk a slovní obraty jsou z jiné planety, v žádném případě nejde o čtení do MHD. Někdy člověk bojuje s pochopením určitých pasáží, i když se pekelně soustředí. Přesto platí, že zážitek z četby je velký. Shakeasperova díla jsou sice přes 400 let stará, vždycky však budou nadčasová, jelikož s vlastnostmi jeho postav se u lidí setkáváme dodnes. A to z prostého důvodu - lidé se totiž nemění.

4 16.10.2021

Vyčerpávající pohled na historii Aerosmith, osobní životy i vedlejší projekty jednotlivých členů (zejména "toxických dvojčat" Tylera a Perryho). Nemám, co bych vytkl. Povinnost pro každého, kdo se 4. července 2022 chystá do O2 areny na "zlé hochy z Bostonu".

4 06.10.2021

Matně si vzpomínám na obrovský humbuk kolem Šifry mistra Leonarda. Když je vám 13 let, není to zrovna něco, čemu byste věnovali detailní pozornost. V té době jsem objevil kouzlo hudby Guns N' Roses a o zábavu jsem měl tedy vystaráno.
Stačilo, aby uběhlo jen 14 let a konečně jsem se Danu Brownovi podíval trochu na zoubek. A protože vždy rád začínám od Adama a Evy, pustil jsem do Andělů a démonů. Příběh mě sice vtáhnul hned od úvodní stránky, ale to pravé vzrušení a otáčení jedné stránky za druhou (jak by řekli Angláni "page-turner") se dostavilo později. Brownovi se skutečně povedla gradace děje.
Bez zbytečného mučení se přiznám, že se mě s blížící se půlnocí a hrozící zkáze Vatikánu často zmocňovala slova jako přehnanost či překombinovanost (nemyšleno nijak negativně). Jenže po jedné z nejklíčovějších scén a neuvěřitelném obratu v ději do sebe všechno dokonale zapadlo, byť i poté následovaly těžko uvěřitelné scény (ačkoliv v tomhle roce by byly klidně možné).
Podobné zápletky, v nichž hraje ústřední roli církev, mi nikdy předtím nic neříkaly. Ani teď se jimi nebudu zabývat obšírněji, přesto můžu s čistým svědomím říct, že mě hlavní téma velmi chytlo a kniha mě obohatila. Problematika rozporu mezi náboženstvím a vědou mi přišla fascinující a na určité věci jsem získal nový úhel pohledu.
Z premiérového setkání s Robertem Langdonem jsem nadšený. Už teď se těším na náš další sraz a také na porovnání knih s filmovými adaptacemi, které podle ohlasů za moc nestojí.

4 17.12.2020

Přečteno za jediný den, což je jasný důkaz toho, jak moc mě příběh chytl. Půlnoční slunce nemůžu porovnávat s prvním dílem, protože ten jsem četl v prosinci 2015 (což vím díky tomu, že si pečlivě na této stránce označuju, kdy jsem co četl). I bez zpětného čtení svého komentáře si pamatuji, že se mi moc líbil. A nejinak tomu bylo i u Půlnočního slunce. Zkrátka paráda. Pořád platí, že ze samostatných Nesbových knih je mou neojblíbenější Lovci hlav, ale také Půlnoční slunce jsem si užil.

4 12.04.2020