jan8470 komentáře u knih

Manara. Tuším můj první. První povídka je taková erotická bláznivá groteska, druhá má trochu ekologický podtext a cekem pobaví, třetí už jen nastavená kaše bez pořádné pointy.

03.10.2021

Dcera by dala i šest a to je jí teprve osm.

03.01.2019

Příběh sám je nabitý pestrou akcí. Námořní bitvy, souboje na meče, ale také zákulisní intriky či prohledávání tajemných ostrovů je přesně tím co můžete od autorčiny knihy čekat. A vše rámuje ten velký boj o trůn.
Do toho přidejte koření v podobě cynického humoru a máte zaděláno na opravdu pěkný dobrodružný fantasy příběh v originálním světě.
A přestože se v knize občas vyskytnou narážky na předchozí dobrodružství zrzavé spisovatelky a její telepatky, je to příběh uzavřený a dá se číst samostatně. Což je v dnešní době plné trilogií a pentalogií také velké plus.
https://www.fantasy-svet.sk/index.php/publicistika/recenzie/981-hanina-vesela-krev-tece-vzdycky-cervena?fbclid=IwAR0GPqcYBaGH4FFm6xzHYiPBetYWjqNu7kCqA2QtpAabjC-R_zXkLcoGha4

21.11.2018

Třetí díl detektivky pro dšti je fakt parádní jízdou.

26.01.2018

Tahle knížka nás opravdu moc bavila. Nejen že se v ní dcera setkala se svými oblíbenými hrdiny, ke kterým přibyla oživlá nota Ludvík Tón. Ale navíc se zábavnou formou dozvěděla něco více o hudebních nástrojích.
Výhodou knihy je, že i když se odehrává na zámku a rámcový příběh (Spejbl je průvodcem na zámku a Hurvínek s Máničkou mu pomáhají) není nutné číst knížku od začátku do konce popořadě. Proč? Protože jde vlastně o sbírku pohádek které Mánička a Hurvínek vyprávějí čtenářům. A každá pohádka je uzavřená.
Také mi přišlo hezké, že hrdinové oslovují přímo malého čtenáře.
Poslední, ale zdaleka ne zanedbatelnou součástí knížky jsou originální písničky které každou pohádku hezky doplňují. Dcera si je zamilovala. Logickým a správným krokem pak bylo přiložení zpěvníku se všemi písněmi Heleny Štáchové a Milana Dvořáka. Protože co by byla knížka o hudbě bez zpěvníku. Já osobně bych si rád připlatil i za CD s nahrávkami písniček. To mi u knihy citelně chybělo. Ilustrace Miloše Kirschnera mladšího pak celou knihu která je v pevné vazbě a má i dobrý formát hezky doplňují. Myslím že Hurvínkovy hudební pohádky Heleny Štáchové a Jiřího Melíška si získají srdce nejen malých čtenářů, ale i rodičů.

27.09.2016

Pravdou sice je že, popis zničeného města by mohl být barvitější, a první čtvrtina knihy by mohla mít větší spád. Ale díky bohu alespoň za to, co nám autor nabízí. Proč?
Protože je skvělé, že se románu chopil někdo, kdo spolupracoval na scénáři hry, někdo kdo ví, že Detroit roku 2029 je temné místo a že Adam Jensen bývalý vedoucí ochranky Sarif Industries není žádný nýmad.
Díky tomu se čtenář dočká nejen obstojné detektivní zápletky, ale i spousty akčních scén, při kterých Jensen využije snad všechny augmentace a dovednosti, kterými ho technici Sarif Industries obdařili.
Zároveň musím ocenit autorovu znalost scénáře, protože Černé světlo nabízí spoustu odkazů na to, co se dělo v Deus Ex Human Revolution, což fanoušci hry jistě ocení.
A o humor díky jiskření mezi hlavním hrdinou a jeho parťáky či protivníky také není nouze.
Vlastně celou knihu kazí jen hodně kostrbatý překlad.
Pokud pominu to, že pouliční gangster těžko bude mluvit spisovně, měl by se překladatel vyvarovat vět: „Rozléval se jí pocit chladného uspokojení.“ Kterých je kniha plná. Takže zdatnějším angličtinářům bych směle doporučil originál.
Přesto si myslím, že nakladatelství Beronet vydáním Černého světla udělá radost všem fanouškům série Deus Ex. A nám příznivcům kyberpunku pomůže překlenout čekání na Infico Petra Heteši.
80%

07.09.2016

Do New Fiddlehamu na vlastní nebezpečí
Příběh, který nám začínající autor, (ale především muž který vystudoval folklor na Oregonské univerzitě) předkládá, není nijak objevný.
I když je Jackaby příjemně excentrický není hlavní hrdince (která vlastně celý příběh vypráví) až takovým partnerem jak by si zasloužil a je ho zkrátka málo. Hlavní hrdinka je vlastně taky celkem sympatická (a kdyby se stále nelitovala a neomílala stále dokola svou minulost) člověk by ji měl ještě raději. To je jedna z věcí, které tak jako i neustálé opakování již jednou vyřčených faktů příběh hodně ubíjí.
Detektivní zápletka je bohužel dost průhledná. A bystřejší čtenář velice brzy odhalí kdo je kdo a pak už jen čeká, až ke stejnému poznání doklopýtá detektiv se svou asistentkou.
Vlastně jediným přínosem celé knihy je kromě špetky spíše situačního humoru, to že autor využil své studium folkloru a osadil svůj New Fiddleham neotřelou sbírkou irských mýtických bytostí. (Ale ani to není nic, co bychom neznali například z geniální knihy Američtí bohové.)
Ke všemu čtení kazí dost odbytý překlad. Používat moderní spojení jako například „klučičí šaty“ se u fantasy, která se odehrává v roce 1892, by se prostě nemělo. A ne, v textu se to neztratí, i když jde o jednoduchou oddychovku.
Jackaby je prezentován jako Young Adoult a v tomto ranku, jde přeci jen o svěží dílko, které se mohlo stát jakousi alternativou všem dystopickým a upírským ságám. Přesto se domnívám, že nejde o žádný zázrak a své dceři (až na to bude mít věk) spíš raději doporučím Amélii Petry Neomillnerové.
60%

22.08.2016

Vilma Kadlečková – O snovačce a přemyslovi
Argo 2015
Vilma Kadlečková se věnuje psaní docela dlouho. Již v roce 1987 se prosadila s povídkou Tři z Arkoné v soutěži o nejlepší Fantasy. Od té doby se její texty umístily v různých soutěžích. Ale Vilmu Kadlečkovou známe především díky její fantastické “ houbové“ sérii Mycellium.
Autorčiny knihy a povídky se pohybují na pomezí SF a fantasy. Nejinak tomu je i u novely O snovačce a přemyslovi , která poprvé vyšla roku 2007 jako součást povídkové antologie Imperium Bohemorum a nyní vychází v mírně rozšířené verzi a s krásnou obálkou Tomáše Kučerovského.
Zatímco v Mycelliu se autorka věnuje především náboženství, tak novelou O snovačce a přemyslovi je zasvěcena českým národním mýtům .
Příběh o kněžně Libuši a jejích sestrách Kazi a Tetě zná díky Jiráskovým Starým pověstem Českým a Smetanově opeře Libuše každý. Mohlo by se zdát, že z pradávného mýtu lze vytěžit jen málo, ale opak je pravdu.
Vilma Kadlečková pojala celý příběh jinak. Libuše, Teta, Kazi jsou jako archetypy věčné a žijí své životy napříč všemi epochami. A čím jsou tři dávné sestry dnes, v době kdy o mýty, legendy a Staré pověsti nikdo nestojí? Věštkyně Libuše je šéfkou reklamní agentury Krok, léčitelka Kazi pracuje v brněnské nemocnici a užívá si života. A Teta lpí na minulosti a věnuje se tomu, čemu rozumí nejlépe, bylinám a magii. Na první pohled je vše jak má být, na první pohled jsou všechny tři sestry spokojené a smířené se svým údělem. Ale je tomu opravdu tak? Pravda se ukáže ve chvíli, kdy všechny postupně dostanou nabídku změnit historii i budoucnost národa.
V úvodu recenze jsem zmínil, že se autorčiny texty pohybují na pomezí SF a fantasy a v jisté míře to platí i o Snovačce a přemyslovi.
Virtuál, díky kterému lze změnit historii a budoucnost národa připomíná technologii ze hry Assassin's Creed je tím jediným SF prvkem v knize. Naopak fantasy prvků je mnohem více. Ať už jsou to řetězce slov kterými kněžna Libuše a její sestry mohou měnit své okolí, či genius loci v podobě malého „démona“, či magické rituály a kouzelné byliny.
Ale tyto prvky stejně jako narážky na souboj Brna s Prahou či jemný a ironický humor jsou jen zábavnými rekvizitami, které slouží příběhu.
A ten je alespoň podle mého názoru nejen čtivou a hodně netradiční urban fantasy. Nebo polemikou d knihou Miloše Urbana Pole a palisáda. Ale především zajímavým a čtivým zamyšlením nejen nad starou legendou, ale také nad identitou národa a otázkami týkajících se nejen nacionalizmu a multikulturalizmu, které si dnes mnozí z nás pokládají.
Odborný text Joanny Czaplińske o fenoménu Libuše v historii literatuře, hudbě v průběhu staletí posouvá celou knihu ještě o stupeň výše.
80%

Máme pětiletou dcerku a ta je pořád jako na trní, mele stále pantem a ano, často mě z ní může vzít čert. Stejně jako babičku z Dorky.
Každý, kdo má děcko na tohle naráží. "Já se z tebe zvencu." "Nebuď jak z divokých vajec?" "A tati, co je to zvenca? A jaký jsou divoký vejce?" Přesně tak to má i sympatická čertice Dorka a její babička. Příběhy které Dorka prožívá jakoby vypadly ze života každého druhého školáka (ranní vstávání, závody, úkoly), zároveň jsou nabity informacemi a humorem, takže i na poměrně krátké ploše dvou stran malé čtenáře nejen poučí, ale i pobaví. Každý příběh je doplněn hádankou, či lehkým (většinou hledacím) úkolem. Knížku ilustroval dlouholetý spolupracovník Kláry Smolíkové, Jan Smolík ( Na hradě Bradě, Řemesla, Viktorka) a v jeho podání je Dorka na první pohled sympatická rošťanda ne nepodobná Pipi Dlouhé punčoše a děti si ji oblíbí.
I když Dorka nedosahuje (a ani nechce dosahovat) takových met jako například knihy Řemesla či Husité, nebo Husův dům. Rozhodně mladší školáky (první stupeň a zdatnější předškoláky poučí a pobaví. A to se cení.

15.07.2016

Petr Schink se narodil roku 1979 v Ostravě a poprvé se na české fantastické scéně objevil roku 2002 s povídkou Bezvěrec, kterou publikovala tehdejší Ikarie. Do roku 2006 ji následovalo několik dalších povídek, a to nejen v Ikarii, ale také v Pevnosti. A povídkám zůstal věrný i ve své knižní prvotině Špinavá práce, jejíž hrdinové se protloukají alternativní Amerikou padesátých let a neradostnou budoucností.

Ovšem v roce 2010 přišel autor se svým majstrštykem Století páry, v němž představil nájemného pistolníka s nezvyklým jménem Fastynger van Hauten. A právě k němu a jeho světu se po dlouhých pěti letech (a odskočení do alternativní Ameriky let padesátých ve Vylévání krve) zase vrací v dlouho očekávaném románu Jak lvové.

Fastynger van Hauten, který byl ve Století páry jen lehkomyslným mladíkem balancujícím na hraně zákona a neměl problém lehce spadnout do problémů se za těch pět let docela změnil. Stále bere práci i od těch nejvšivějších lumpů, a pokud mu to vynese nějaké ty peníze na jídlo a zábavu, nemá problém se uchýlit k podrazu, pokud jde o holé přežití a pokud to neodporuje jeho velice volnému morálnímu kodexu. Ale zároveň nese odpovědnost nejen za sebe, ale i za dvanáctiletého výrostka Abelia, kterého mu osud nadělil. A když mu chlapce unesou před nosem a Fastyngera samotného uvrhnou do nejhoršího vězení v Císařství, nezbývá hrdinovi nic jiného, než se vydat na strastiplnou a krvavou cestu…

Petr Schink žije v malé vesničce dvacet kilometrů od Ostravy, a jak sám jednou prohlásil: „Ostrava člověka ovlivní, nebo zabije...“

Petr, který sám o sobě říká, „že má steampunk rád, ale tamní komunitou nijak ovlivněn není“ dává svému tvrzení o Ostravě za pravdu. Protože Fastyngerův svět je právě tak šedivý a špinavý, jak jen si lze industriální svět představit. Lughos a jeho okolí jsou zamořené zplodinami z chemických laboratoří, v moři se hemží zmutované potvory a všude se vznáší popílek z vysokých pecí. O skládky nebezpečného odpadu a hromady strusky není nouze.

A tento svět není zabydlený načančanými dámami v korzetech a krajkových šatečcích a gentlemany s cylindry ve fracích, ale lůzou, děvkami, zloději, rváči, revolucionáři, šílenými vědci, ještě šílenějšími vynálezci, krutými majiteli dolů a továren, pašeráky, trolly, a nebezpečnými metafyziky. Právě autorova imaginace a šílené nápady (namátkou trolí líheň či nevěstka Gynevr, která ve svém klíně skrývá zbraň zákeřnější než kobra královská) mě na knize ohromně bavily. Stejně tak i akce, díky níž příběh krásně odsýpá. Fastyngerovy eskapády jsou šílené a zábavné stejně jako svět, ve kterém žije. Možná proto mi přišly na škodu flashbacky, které (především v první půlce knihy) sice vysvětlují ledacos z hrdinovy minulosti, ale zároveň narušují plynulost děje. Čtenář si pak trošku připadá jako ten chudák, kterému se zdál sen a on se v nejlepším propadl do dalšího snu a tak dále. Ovšem na druhou stranu musím Petrovi přiznat, že se v druhé půlce knihy pochlapil a Fastyngerovy vzpomínky na minulost jsou do příběhu zařazeny citlivě a vůbec neruší.

A i když by snad někdo mohl autorovi vyčítat, že příběh o hledání ztraceného dítěte je stokrát omletý, já ho stejně tak, jako připomenutí takových myšlenek, že revoluce požírá své děti a cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, považuji za přidanou hodnotu.
Románem Jak lvové se čtenáři dostává do rukou svěží, originální, akční dobrodružný příběh vonící párou, jenž nepostrádá morální přesah a který rozhodně stojí za přečtení.
A protože Petr nechal svému hrdinovi v závěru knihy otevřená krásná velká vrata do nového příběhu, můžeme se těšit na to, že se s Fastyngerem van Hautenem za pár let znovu setkáme.

Hvězdní vandráci, nebo také šmejdi (jak se jim hanlivě přezdívá) šmejdí vesmírem a hledají artefakty z opuštěných vesmírných korábů, stanic a planet. Nebo si hledají příležitostnou práci jako přepravci pašovaného zboží. Vandráci musí mít obchodního ducha, aby mohli své nálezy co nejvýhodněji prodat na černém trhu a ostré lokty, aby dokázali přečůrat konkurenci. Vesmírní vandráci zabíjejí jen, když opravdu jde o holý život nebo pomstu.

Na druhou stranu je tady Jarmil Mařák, smolař, druholigový bojovník ve válečných robotech a neskutečně naivní mladík, který se shodou okolností stává členem posádky vandrácké lodě Jarní Kráska. Ale Jarmil není žádný vandrák a vesmír je krutý a temný.
Kdo by čekal od Vesmírných vandráků sci-fi ekvivalent ke Stalkerovi, asi by byl zklamán. Příhody Jarmila Mařáka jsou spíše mixem dobrodružných příběhů o hledání pokladů a střílečkou se špetkou svérázného a dost specifického humoru.

Úvodní kapitola (jakési intro jaké známe z filmů o Indiana Jonesovi) je nejen seznámením s hlavním „hrdinou“, ale i ukázkou klasické vesmírné pokladovky. Neznámá planeta a hledání artefaktů jsou zde vylíčeny velice čtivě.

První půlka knihy je naopak sci-fi střílečkou, kde jsou zachyceny Mařákovy boje v arénách. Musím přiznat, že tato část knihy se mi četla ze všeho nejlépe. A to překvapivě ne díky milostné zápletce, která mi přišla ryze účelová.

Druhá půlka knihy se vrací k původní „stalkerské“ lince a seznamuje čtenáře nejen s dalšími mechanismy Mařákova vesmíru, ale i s temnou historií postav. Zároveň nám ukazuje přerod naivního a mnohdy až sebelítostivého mladíka v někoho, kdo se v krutém vesmíru neztratí.

Svou „starosvětskou atmosférou“ mi Vandráci připomínají staré dobrodružné knížky jako byly Planety smrti nebo Nemesis z hvězd kterým člověk právě pro to dobrodružství rád odpustil nějaké ty technické chyby či nelogičnosti.

To všechno je okořeněno vtipnými popkulturními odkazy (nejen na Hvězdné války), ale především odkazy na česko–slovenské reálie. Ty mne velice potěšily, protože dodávají knize netradiční a velmi příjemný šmrnc.

Co mě naopak nepotěšilo vůbec, je velké množství chyb, které mi kazily požitek ze čtení. Myslím si, že každá kniha si zaslouží svůj díl korektorské a redakční péče a Hvězdným vandrákům se podle mého soudu nedostalo ani té minimální.

„Z kanónu v Rustamově levé ruce Rustama vylétla zlatá jiskra…“ (Vlado Ríša – Hvězdní vandráci, strana 19)

Ale navzdory tomu jsou Vandráci příjemnou vesmírnou střílečkou, u které si čtenář odpočine od všech těch velikých a skvělých space oper jako jsou Algor, nebo Mycelium. A to není zas tak málo.