Janadvorackova komentáře u knih
Vtipné krátké historky ze života. Bavily mě.
Chtěla žít za dvě stě let - zhruba dnes. A je fakt, že dnes by se tak blbě neměla. Řešila v podstatě dnešní problémy: nedostatek peněz, špatné manželství, nemoci dětí, neposlušnost dětí, nedostatky tělesné a duševní. Ale bylo to takové... temnější. Beznaděj.
(SPOILER) Tragi-komický pohled na soužití bělošek a indiánů v době, kdy se osud indiánů z plání chýlil ke konci.
May je kapku jiná. Vůbec není šílená. Její problémek, díky němuž ji rodina umístí jako duševně chorou do ústavu, spočívá ve dvojici rozkošných nemanželských dětí, od nichž je odloučena. V její době se jedná o prohřešek nanejvýš skandální a rodiny se za takové své nemravné členky pochopitelně stydí.
Jediné, čeho se jí po roce v ústavu nedostává, je tělesné naplnění, jaksi. Tedy když nepočítá "svého" trýznitele v ústavu, který za ní občas zajde.
No a pak je tu dobře stavěný, sympatický kapitán, který jí ledacos objasní, ajaj.
Nakonec ale odjede s indiány, jednoho z nich si vezme a žije s nimi... po jejich.
Komický styl vyprávění je trochu zastíněn tragédií, která musí nevyhnutelně nastat. Ale jednotlivé charaktery žen i indiánů vás na chvíli donutí na možné hořké konce nemyslet.
A co vy, dámy, nechaly byste se vyměnit za koně?
Já ne. Museli by přihodit i kravku, ovečku a alespoň dvě kočky.
Moje hodnocení vydá za tisíc sprostých slov, která bych ke knize mohla napsat. Mohla, ale protože jsem slušná, neudělám to.
Ve čtvrté, nebo páté třídě, jsem z ní psala referát, což byla docela vychytralost, když kniha obsahuje převážně obrázky :). Byli jsme čerstvě po stěhování a tohle byla jediná nezabalená kniha.
Když Bambimu umřela maminka, brečela jsem.
No a pak jsem se vrhla na fantastiku :).
Jedna, dvě perly.
Před zbytkem jsem se uzavřela, protože smutek není zrovna to, co chci.
Ještě že máme volby.
Je zbabělé a hezké vybrat si, že nebudete chtít...
Asi je to tématem, moc mě to nebavilo.
"Koktejl lásky" byl nejlepší, zbytek střídavě následoval.
Nebudu se přetvařovat. Takhle jsem se u fantastiky ještě nikdy nenudila.
Audio před spaním mě vytočilo, protože jak se tam nic nedělo, nemohla jsem usnout...
Kdo má v žánru trochu načteno, toho nepřekvapí prostředí různých zavřených léčeben, teoreticky prázdných. Jenomže ono v nich z minulosti vždy něco zůstane. A když se má jedna taková bourat, minulost se připomene. V prvním díle nečekanou a nedohledatelnou zásilkou obsahující starou panenku.
A co následuje, mnozí vytuší.
Neurazí, nenadchne. Bát se nebudete, možná si připomenete, že "jo, to už jsem někde četl, slyšel, viděl...). Ale stejně si dávejte pozor, jo :)?
Máma tyhle staré panenky miluje. Pár jich má a vždy, když u ní spím, teď mě to zase čeká, je přikryju dekou. Koukají fakt blbě, divně... na mě :).
Docela ironie - dočítat takovou knihu dneska. No nic.
Je to takový, lajcky řečeno, popis bitevního plánu prolnutého osobními vzpomínkami.
Za mě - docela vlažné, byť tedy šlo o slušnou řež, nešlo se začíst a soustředit.
Příběh mi připomněl jeden starý vtip:
Jde chlap po poušti a uvidí studnu. "jé, voda," zaraduje se.
Ze studny vyleze další chlap. "Kde?"
Téma celosvětové ztráty vody je určitě aktuální myšlenka. Jak si furt představujeme, že na rocích po naší smrti nezáleží, protože my už tu přeci nebudeme, tak proč se snažit šetřit...
Možná že i autor podobným způsobem uvažoval, ale jeho příběhy ve mně budí dojem, že šlo jen o to "nechat si zaplatit za počet slov," nikoli už také napsat cokoli alespoň se snahou o smyslupolnost.
Postavy se chovají nelogicky. Ano, může to být horkem...
Zcela vážně jsem jako malá chtěla býti princeznou. Docela jistě mě to přešlo dávno před touto knihou.
Proč já to dělám, že podobné věci čtu. Jo aha, protože mám ráda dystopie. Svět až po čtvrté světové vypadá trochu idylicky. Lidé skončili jen se sociálními problémy...
Teďka kvůli Maxíkovi neusnu, tyjo.
No ale nic tak strašlivě pitomého jsem snad v životě nečetla... Jistě, nejsem cílovka, ale kdo je? Možná dvanáctileté holky. Škoda, že podobné příběhy, když je v nich rozepsaná nějaká zdánlivě zajímavá linka, neobsahují i více detailů. Přitom si autorka mohla dát práci s rozpracováním i něčeho jiného, než romantické linky, byť o tu jde především.
O den později: tak já tomu hvězdu přidám - za ten sociální systém a sem tam vtip.
Líčeno formou dopisů z vězení a pracovních táborů.
Dost děsivý obrázek poválečné doby o spoustě zmařených životů, a to jak doslova, tak těžkou prací, koncentráčnickými podmínkami a prohlubováním zdravotních problémů.
Dokonce jsem zjistila, že bydlím v domě, který by měl ještě spadat do období, v němž zdejší náměstí stavěli vězni z táborů kolem Příbrami.
(SPOILER) Kočka je vlastně kocour. Ten všechno začne.
Starší dvojice spolu žije, ale nemluví. Osvojí si neverbální způsob komunikace a každý svou rutinu, ve které ale nechybí místo pro šmírování "toho druhého." Protože co kdyby po kočce byla řada na některém z nich?
Podobně vidím svou budoucnost, ale že bych si na stará kolena k sobě nastěhovala nějakého dědu, to mě snad nečeká :).
Po asi dvaceti a něco letech jsem znovu narazila na tuto poněkud podivnou nostalgii. Četla jsem poprvé v době, kdy by mi prožitek přišel bez diskuse pravdivý. No ale je to fikce, a když ji tak berete, vyzní pouze jako dobrodrůžo na pár hodin. Proč ne.
Nebylo to nejhorší.
Střídají se kapitoly o událostech v letounu v kontextu byrokracie při řešení situace.
Místy a v náznacích mi příběh připomínal "Měsíční prach" A.C.Clarka.
Že já se vždycky nechám nachytat.
Murakami nebude můj autor, ale furt mu dávám šanci.
Možná časem ještě změním názor, nicméně po prvním počtení musím hodnotit hnusně.
Tento díl mě bavil ze všeho nejméně. Romantická linka byla trapná, lidé se kolikrát chovali "fakt divně."
Během čtení jsem též shlédla filmy, z nichž nejlepší byl asi ten druhý.
Jinak je ale celek ze zatím přečtené YA asi nejpřijatelnější.
Skoro všecko zmrzlo. Rychle, nečekaně... A nestalo se to poprvé. Takoví mamuti by mohli vyprávět. Kdyby to... stihli :). Ale to víte, doba ledová je doba ledová.
Vznikl o tom film. Ten hodnotím o něco maličko lépe, než knihu, protože má alespoň fajn vizuální stránku, i když je to šílenost.
Text jsem poslouchala a ku podivu ani moc nepřeskakovala.
V Evropě šest metrů sněhu a ledu.
Dala bych si zmrzku.
Nečetla jsem to teď, jen jsem objevila dávno zapomenuté. A zpětně si vybavuji, že se mi to v nácti hodně líbilo. Příběh plný přijatelných klišé, která se dají stejně tak dobře brát vážně, jako se jim může čtenář od srdce zasmát :). Hezká vzpomínka na scifistické začátky.