Jellini
komentáře u knih
Tajnosti, lži a demokracie
Noam Chomsky
Vzhledem k tomu, že se jedná o přepisy rozhovorů pro rádio (do kterého také vstupují otázky posluchačů), nejde Chomsky v jednotlivých tématech tolik do hloubky, jako ve svých jiných knihách. Zajímavý je ale časový odstup (rozhovory jsou z první poloviny 90. let): čtení o amerických intervencích, o počátcích internetu, Číně, finančních krizích, aktivitách CIA, nebo třeba o dohodách NAFTA a americkém zdravotním systému, jak o nich přemýšlel před válkou v Kosovu, 11. zářím, Afghánistánem, Irákem, Sýrií a Libyí, dodává knize zpětně nový rozměr a umožňuje tyto "nové" události vidět jinýma očima.
Fuga trium
Jan Křesadlo (p)
Ačkoliv to není taková sranda jako jiné autorovy organismy (např. Zámecký pán, Mrchopěvci nebo třeba Obětina), je stále o co stát: groteskní obraz, ve kterém lze spatřovat alegorii na obě dvě okupace, které tato země zažila, barvité střídání a umné napínání rovin "útěku tří", ve kterých se román odehrává, nebo "typicky po Křesadlovsku" vykreslené postavy-figurky. Poprvé jsem se u autora setkal s vážnější notou (i když humorné pozadí zůstává prakticky neustále), kdy ke konci románu při uzavírání všech tří linek nechává některé z postav dojít ke zcela tragickému konci. Slabší stránkou knihy je snaha o přesazení děje do jakési Urogalie, ze kterého ale samo o sobě nic nevyplyne a k ničemu to neslouží. Výše zmíněné romány se přiznaně odehrávají v Československu (v případě Obětiny prostě ve středověku), což autorovu stylu, myslím, sluší více.
Společenský agent Jiří Mucha
Charles Laurence
Autor zvolil značně osobní tón, který se mu ale hned nadvakrát vymstil: jeho popisy Prahy padesátých let nebo popisy rodinného života a vztahů jsou nudné, a to především proto, že jsou zcela irelevantní k ústřednímu tématu knihy, kterým je osobnost Jiřího Muchy a jeho forma spolupráce s StB (ukázkovým příkladem naprosté irelevance je zdlouhavá odbočka k popisu Terezína). Za druhé pak proto, že v takovéto vatě vyznívají všechna přímá svědectví, citace ze spisů, nebo příspěvek od českého historika poněkud cíleně a jalově, zatímco čtenář by ocenil větší důraz na faktičnost v kombinaci se snahou vidět autorovy zkušenosti a domněnky v mnohem širším kontextu. Nelze samozřejmě po autorovi chtít, aby napsal danou knihu na způsob historických studií např. Karla Kaplana, nicméně, právě v porovnání s takovýmto formátem působí Laurencův text spíš jako forma nějaké vlastní terapie s lehce bulvárním nádechem, než jako snaha o zjištění a následnou zprávu, kdo byl Jiří Mucha.
O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších
Rémi Brague
Kniha je pokusem znovu definovat některé ze základních pojmů, které už používáme jaksi ze zvyku: Svatá Trojice, Bůh, náboženství knihy aj. A to zároveň spolu s připomenutím a objasněním vzájemných či rozdílných postojů k těmto termínům z pohledu křesťanského, židovského a islámského. Zajímavé doplnění k četbě např. Gabriela Marcela (Přítomnost a nesmrtelnost) nebo Hanse Urs von Balthasara (Cesty k ujasnění).
Generace
Antonín Jaroslav Liehm
O invazi v srpnu roku 1968 toho víme mraky, ale s našimi vědomostmi ohledně důvodů, proč k ní došlo, je to už horší. Co bylo vlastně pražské jaro? Jeho genealogii ve zcela autentické (!) formě zachycují Liehmovy rozhovory zde shromážděné. Všichni se obracejí do minulosti. A že mají z čeho čerpat! Vzpomínky některých se vážou až k Rakousku-Uhersku, jiní vyrůstali za první republiky, všichni pak zažili druhou světovou válku, únor 1948 a padesátá léta (někteří v emigraci). Hutnost životních zvratů a z nich plynoucích zkušeností je až závratná (jak je zmíněno v Sartrově předmluvě, nelze se divit, že pražské jaro "bylo". S takovými zkušenostmi nemohlo nebýt). A právě s těmito zkušenostmi se všichni v myšlenkách obrací do budoucnosti, ve které by je chtěli zúročit, a to v podobě možná spravedlivější, čestnější a poctivější společnosti. Čtenář i s odstupem několika desítek let cítí něco ve vzduchu (v tom tehdejším) - na dosah ruky bylo cosi, o čem se nám dnes může jenom zdát. Při znalosti toho, jak se historie vyvinula, pak osobnosti zde zpovídané působí jako respondenti ve výzkumu, který ještě sám neví, co zkoumá, a už vůbec netuší, jakou cenu bude jednou mít (neboť bude neopakovatelný). Zvlášť bych doporučil rozhovor s ... chtěl jsem napsat s Goldstückerem, Skácelem a Muchou, ale hned se mi vybavil i Kundera, Putík, Čivrný, a postupně všichni ostatní. Každý je jiný a sám o sobě fascinující. Zcela vlastní a jinou příchuť pak mají ještě dva "post-srpnové" rozhovory s Hostovským (smutek) a Voskovcem (ale život jde dál). Škoda, že Liehm neudělal obdobný rozhovor s Jiřím Kolářem, ten by asi obzory rozšířil ještě o něco dále.
P.S. Četl jsem exilové vydání od Indexu, ve kterém je Sartrova předmluva k fr. vydání vřazena mezi rozhovory ze 60. let a dva pozdější rozhovory zmíněné výše (jak je tomu v českém vydání nevím). Tuto posloupnost doporučuji, neboť má jakýsi symbolický a snad i emocionální dopad.
Nesmazatelné záznamy
Edward Snowden
Kdo si celý případ pamatuje z tehdejšího živého vysílání, nebo kdo sleduje i další Snowdenovy aktivity pravidelně (např. rozhovory u Joe Rogana na YouTube), případně i ten, kdo viděl Stoneův film (nebo oscarový dokument "Citizenfour"), se z knihy zas tak moc nových věcí nedozví. To ale asi ani nebylo jejím smyslem. Jde tu spíš o zafixování a ucelené převyprávění daných událostí, a o přesné a jasné zformulování názoru autora k dané problematice. Z novějších a méně známých faktů bych vyzdvihnul snad jen téma korupce, která kolem najímání techniků bujela ve velkém (viz např. "doporučení" jednoho z kontraktorů, ať si řekne o vyšší plat, neboť na tom přeci vydělají oba). Silnou stránkou knihy je osobní linka Snowdenova vztahu s Lindsey, která se až ke konci, a to dost dramaticky, slije dohromady s hlavním tématem, díky čemuž má koneckonců čtenář možnost i pochopit, jak se i jeho samého hromadné sledování a sběr dat dotýká (situace vyvrací tak častý argument typu: "mě si klidně sledovat můžou, já nic špatného nedělám").
Čtivost knihy je přímo úměrná tomu, že se jedná o skutečný příběh, který dosud neskončil, a i samotné vydání této autobiografie je tak vlastně jeho pokračováním. Pokračováním v diskuzi i v osvětě, o hledání spravedlivého a čestného uspořádání ve věcech politických, v neposlední řadě pak i o osobní angažovanosti a možnostech každého z nás. Morální kredit k takové diskuzi Edwardu Snowdenovi (slovy Baracka Obamy "..that hacker..") rozhodně nechybí.
