JessieEx komentáře u knih

Velmi dobře napsaný a velmi čtivý román. Zaujal mě hned na první stránce, vlastně už podle anotace jsem věděla, že mě bude bavit, je to můj oblíbený žánr. Škoda jen, že jsem měla tak velká očekávání. Především zpočátku totiž román hodně připomíná moji oblíbenou Zmizelou. Jenže nedochází k tak promyšlené a dokonalé zápletce. Velký zvrat uprostřed knížky na mě působil trošičku absurdně a potom přicházely jedna za druhou falešné stopy, konec jsem také čekala vyhrocenější. Co na mě působilo kladně, je psychologický aspekt knížky. Naprosto jsem se dokázala vcítit do Rachel, matky ztraceného chlapce. Policejní detektivové ji označovali za labilní, mě přišlo její chování dokonale reálné. Také jsem se zpočátku trochu bála střídání forem v jednotlivých kapitolách - chvíli vyprávěla Rachel, chvíli policejní vyšetřovatel James Clemo, v další kapitole jsou zápisky z jeho sezení u psychologa (akorát, že se mi nechce věřit, že by ho vyšetřování zrovna tohoto případu tak moc sebralo) a jiné kapitoly jsou zase psány formou citace z webových stránek, diskuzí, emailů nebo přepis nouzového telefonátu. Kupodivu právě toto střídání forem příběh nijak nenarušilo a zapůsobilo, že román byl ještě čtivější a realističtější. Takže můj celkový dojem z knihy je velmi kladný, i když, jak už jsem výše zmínila, jsem čekala ještě něco víc. Přeci jen je to debut a třeba se ještě z Gilly Macmillan vyloupne druhá Gillian Flynn...
http://bookaholicjessie.blogspot.cz/2017/02/posledni-dobou-jsou-velkym-hitem.html

10 28.12.2016

Kouzelná knížečka na kterou nikdy nezapomenu a doufám, že ještě budu mít čas přečíst si ji znovu! :)
http://bookaholicjessie.blogspot.cz/2016/11/kouzelne-detstvi-autobiograficky-ladene_75.html

2 16.12.2016

Jak těžce se mi Bellagrand četl, tak těžce se mi hledají slova, která by jej vystihla. Četla jsem jej skoro tři měsíce, nějak to nešlo, nemohla jsem se začíst.
Na začátku mě odrazovalo to obrovské množství politických detailů - historických událostí, ale zase jsem se díky tomu dozvěděla spoustu nového. Taky mě rozčilovalo střídání vypravěčských časů. To se vůbec do knihy tohoto rázu nehodí, ale dost možná to byla jen chyba překladatele. Štvala mě nekonečná spousta nezajímavých dialogů ale co mě nejvíc na knize vadilo byl hlavní hrdina, totální idiot, magor a kdoví co ještě. Jo a taky mi chyběla pořádná zápletka, nečekaný moment a zajímavé rozuzlení - jenže to se asi nedá moc čekat od románů, které zasahují a popisují i několik desetiletí života hlavních hrdinů, a to je i důvod, proč na takové romány moc nejsem (ne, že by se nenašly výjimky).
Ale dost negativů. Bellagrand je příběh manželů Giny a Harryho. Je to příběh především o lásce a přitom to není klasická love story - potkali se, zamilovali se. Kniha začíná až několik let po svatbě hlavních hrdinů, kdy se začínají objevovat hlavní neshody, spory a potíže. Harry je zarytý komunista a nejradši by nic nedělal a jen se politicky angažoval. Zato Gina už z prvotního nadšení dospěla do stadia, kdy chce založit rodinu, žít na úrovni a jen se prostě mít dobře. Bohužel díky Harryho přístupu k životu jí to není umožněno. Gina se s ním mohla stokrát rozejít a i Harry měl důvod proč Ginu opustit, jenže Bellagrand je příběh lásky tak silné, že ji nic nezničí a to se mi na knize líbilo nejvíc. Někdy si říkám, že takovou lásku sama žiju (samozřejmě, že většinou bez tak hrozných nesnází, jaké potkaly ty dva) a doufám, že to není jen klam. Držet při sobě i v době těch největších pří a zklamání, to je znak tak silné a vyspělé lásky, že už to uvidíme snad jen v knihách.
Sama jsem si kolikrát říkala, že je Gina pitomá, když ho v některých situacích neopustila, ale zároveň jsem ji obdivovala za to, jak je statečná a jak stojí při svém muži a je si vědoma toho, že jednou slíbila, že ho neopustí a to taky dodrží.
http://bookaholicjessie.blogspot.cz/2016/12/knizni-osudove-lasky-ted-predvanoci-je.html

4 12.12.2016

Při četbě se přistihnete, jak se sami sobě divíte: Cože? To se mi vážně líbí zrovna taková knížka? Jenže budete muset přiznat, že ano...
Mě takové myšlenky napadají u všech Murakamiho knih a asi právě tady to spojuje všechny jeho knihy. Podivná přitažlivost...
Jen jsem přemýšlela, zda dát 3 nebo 4 hvězdičky, ale ty kouzelné, přenádherné ilustrace mě přesvědčily!

13 03.12.2016

Toto byla nejkrásnější kniha o lásce ze všech těch, co jsem kdy četla a beztak i těch, co jsem nečetla! Dokáže ohromně povzbudit, dodat sílu ale také mne mnohokrát dojala a při čtení mi vstoupily do očí slzy, protože to není kniha pohádek, to je kniha plná reality a pojednává o tom nejdůležitějším, co člověk může mít, dávat, chtít...
Nejdůležitější myšlenku G.Chapmana bych ráda vyzdvihla, neboť vystihuje celou knihu a od ní se odvíjí všechny ostatní. Píšu to sem také pro ty, kteří knížku nikdy číst nebudou, každému se jednou může hodit. Všem je známo, že ve vztahu nejdůležitější věcí je láska, bez níž vztah fungovat nemůže. Gary Chapman to ale upřesňuje a říká, že každý z nás má jakousi citovou nádrž, která když je naplněna, člověk je pln lásky, je spokojený a sám může lásku dávat. Proto je ve vztahu důležité, aby každý z partnerů měl svou citovou nádrž naplněnou. Funguje to tak, že vlastně partneři si navzájem projevují lásku a tím doplňují své nádrže a díky tomu zakoušejí pocity štěstí. Lásku si mohou projevovat jakkoliv, existují tisíce způsobů, problém je v tom, že podle Chapana existuje hned pět jazyků lásky, pět různých druhů a je potřeba zjistit, jaký jazyk lásky je blízký mému partnerovi a ten pak používat, abychom mu citovou nádrž naplnili a on ji potom mohl naplnit nám. Mezi těch pět jazyků patří: fyzický kontakt, pozornost, slova ujištění, skutky služby a obdarovávání. Když tedy náš partner bude mít jako primární jazyk lásky např.skutky služby ale my mu budeme lásku projevovat pořád jen slovy (miluji tě) on to nebude brát jako dostatečný projev lásky a jeho citová nádrž zůstane i nadále prázdná. A přitom by stačilo abychom mu uvařili dobrou večeři nebo pomohli s úklidem. Je to tak jednoduché a dokáže to zázraky. Kdyby si Chapmanovu teorii osvojilo více párů, ubylo by rozvodů a svět by byl hned krásnější :).

10 05.11.2016

Přečteno jedním dechem! Knížka mě naprosto uchvátila, vůbec jsem to nečekala. Je to moje první od Jo Nesba a jsem mila překvapena. Nesbo je umělec, poznala jsem to hned v první kapitole, jak umí kouzlit se slovy a jak se to všecho dobře čte, byla to krása. Úvod mě dokonce mírně pobavil, jak se hlavní hrdina představoval. A pak následovalo tolik sympatií k nájemnému vrahovi, to vše za tu jeho citlivou duši, někde jsem dokonce nalezla básnické prvky. Škoda konce, který mne trochu rozesmutnil, popravdě jsem čekala jiný, vzhledem k tomu, že má kniha i pokračování...
"...i když se něco děje stále dokola, není jisté, že se to příště stane taky."
http://bookaholicjessie.blogspot.cz/2016/11/dnes-bych-vam-rada-doporucila-dvevelmi.html

11 05.11.2016

Jedním slovem: milá! Moc milá knížečka. Opravdu připomíná milé příběhy Oty Pavla, ale i autobiografické příběhy Tove Janssonové. Vyvolala mi mnoho úsměvů na tváři, byla zajímavá popisem života židovské rodiny před druhou světovou válkou. Románem bych tento příběh asi nenazývala, přeci jen obsáhl jen kratičkou část života malé Gittel a obešel se bez jakékoliv výraznější zápletky. Přesto to byl moc milý příběh a jsem ráda, že se mi dostal do ruky, díky doporučení kolegyně.
http://bookaholicjessie.blogspot.cz/2016/11/kouzelne-detstvi-autobiograficky-ladene_75.html

2 18.10.2016

Mám moc ráda knížky o kolonizaci, většina těch, co jsem četla byla o Austrálii a většinou byly velmi romantické (což mi nevadilo :)). O Argentině jsem ještě nečetla, takže tím pro mě byla knížka velmi zajímavá - popisy města i krajiny, domorodých obyvatel i zvířat. Popisků ale nebylo mnoho. Samotný děj byl vystavěn na příbězích dvou hlavních hrdinek. Jedna byla chudá a druhá bohatá. Obě ale v nové zemi zažívaly to samé: lásku, bolest, ztrátu, zoufalství i novou naději. Vztah mezi Annou a Juliem nebyl tak vášnivý, jak jsem čekala, spíš byl dost upozaděn. Z celkového pohledu příběh dost kolísal, nejprve byl napínavý, potom nudný, pak zase napínavý a na konci knihy atraktivita zase trochu klesla. Knížka sice byla nabitá velkým množstvím událostí, ale některé bych vypustila, na jeden svazek toho bylo až moc. Ty kladné části příběhu naštěstí převládly a celkový dojem byl nakonec velice kladný.
http://bookaholicjessie.blogspot.cz/2016/12/knizni-osudove-lasky-ted-predvanoci-je.html

3 04.10.2016

Bála jsem se, že tahle knížka bude stejně přeslazená, jako její obálka, takže jsem nekonec byla příjemně překvapená. Vůbec jsem totiž nečekala takový zajímavý příběh. Na sladkosti já moc nejsem takže jsem skoro přeskakovala úryvky z knížky o cukrovinkách, ale jinak se to četlo jedna báseň.
Jen by mě zajímalo, čím to, že v knihách, kde se prolínají dva příběhy - jeden z minulosti a druhý ze současnosti - je vždy ten příběh z minulosti lepší, než ten současný? Poslední dobou se pořád s takovými knížkami setkávám a příběh hrdinky odehrávající se v minulosti je vždy srdceryvnější a romantičtější. Což o to, vím že dnes už tu nemáme válku, která by způsobila odchod, smrt a ztrátu hrdinčina milého, ale pořád jsou na světě různé pohromy, a dokonce i bez nich by se dal v současnosti vytvořit pořádný doják :)
Ale to už jsem trošku odběhla a hlavně tím nechci zatracovat Rosiin příběh protože byl moc milý a vlastně taky romantický, příběh hodný nedělního dopoledne :)

5 02.10.2016

Velmi krátký, velmi milý ale zároveň velmi smutný a velmi realistický příběh o přátelství.

7 01.10.2016

Zimní moře je vlastně román o románu. Hlavní hrdinka Carrie se uchýlila do Skotska, aby zde napsala svůj historický román. Ten zabírá větší část knihy, než samotný Carriin příběh, což je vlastně dobře, jelikož je zajímavější. Na obou příbězích je nejkrásnější prostředí, ve kterém se odehrávají. Skotská příroda je stejně tajuplná jak 18. století tak i v dnešní době. Román, který zde Carrie píše pojednává o jedné velké lásce hlavní hrdinky Sofie, která je Carriiným předkem. Díky popisu historických událostí jsem se dozvěděla něco nového, ale samotný příběh je neskutečně přeslazený, což mi nakonec ani nevadilo, když jsem sáhla po knížce, potřebovala jsem nějakou romantiku a tady se mi jí dostalo dvojnásobně. Konec byl naprosto předvídatelný, ale to mi taky nevadilo, protože jsem chtěla, aby to tak dopadlo (až na Annin osud). Oproti Sofiinu příběhu byl ten Carriin, ten současný, až příliš fádní. Skoro bych řekla až zbytečný a záležitost s genetickou pamětí byla uhozená. Přesto mi knížka moc příjemně zpestřila volný pátek a udržela si mou pozornost téměř bez přestávek.

5 30.09.2016

Hned od první stránky bylo jasné, že Bonfiglioli oplývá darem slova. Jeho humor je velmi osobitý ale mně sednul, jelikož je to přesně můj šálek čaje. Obdivuji překladatelku, myslím, že se s tím vypořádala bravurně, neb i ona sama v poznámce přiznává, že to byl oříšek.
Mně tedy ke skvělému dojmu stačil autorův umný a bohatý jazyk, kdyby jste se mě však zeptali, co jsem se z knihy dozvěděla, nejspíš pokrčím rameny... Kdo je vlastně Mortdecai? Prý bohatý obchodník s uměním. Proč byl vlastně přizván k rozluštění záhadné vraždy, to nemám tušení. Jedno je jasné, Mortdecai je velmi vtipnou variací Hercula Poirota. A i s Herculem Poirotem to bylo tak, že abychom ho blíže poznali, bylo potřeba přečíst více než jednu knihu.
Škoda jen, že Mortdecaiova zábavnost začala někdy přibližně za polovinou lehce pokulhávat. Až později jsem zjistila, že to může být tím, že knihu dokončil jistý Craig Brown. Nicméně za přečtení to stálo i příběh sám o sobě měl něco do sebe i když ne mnoho, případ s vraždou byl naprosto průměrný a po přečtení mi v mysli vyvstalo hned několik otazníků. Dávám tři hvězdičky za pobavení.

7 30.09.2016

Kniha není o létání, jak by se mohlo zdát, ale o životních událostech Beryl Markhamové, jež vedly k tomu, že Beryl začala létat. Vyprávění nám dává nahlédnout do dětství Beryl, která odjakživa byla svým způsobem komplikovaná, byla takový samorost, jen se naučila chodit už běhala bosa s domorodými dětmi a učila se lovit drobná i větší zvířata. Sotva jí bylo sedmnáct, neuváženě se provdala a od té doby se to s ní dá se říci táhlo, bezhlavě skákala do jednoho vztahu za druhým. Mé sympatie si nezískala, těžko říci, zda je to vinou autorky či její vlastní. Příběh nebyl špatný, celkem dobře se četl, ale nebylo mi blízké ani prostředí, ve kterém Beryl žila, některé její skandály byly až neuvěřitelné a navíc nevím, do jaké míry autorka fabulovala ale místy byl prostě děj až nezáživný, nebylo to opravdové. Ale právě díky této knize jsem se dozvěděla o Karen Blixen a jejích Vzpomínkách na Afriku. Ráda bych si tu knížku přečetla, ale zároveň je mi jasné, že už pro mě nebude mít to pravé kouzlo, neboť už o ní něco vím z pohledu Beryl. Létala jsem za sluncem dávám tři hvězdičky, i přes ty výše zmíněné nedostatky byl totiž příběh zajímavý a dozvěděla jsem se něco nového.

4 27.09.2016

Krásná knížka a tím myslím hlavně fyzický vzhled. Je plná barevných fotografií a i prohlížení knížky je zážitek. Celou jsem ji sice nepřečetla, ale pořád v ní listuji, je pěkně zpracovaná a plná zajímavostí. Akorát teda pochybuji, že vyzkouším byť jen zlomek receptů, protože většina je příliš náročná na suroviny a zpracování.

2 23.09.2016

Když jsem si knížku v knihovně půjčovala, čekala jsem román. Jsou světla, která nevidíme jsem ještě nečetla, ale když měla takový úspěch, říkala jsem si, že to zkusím. Takže jsem byla trošku rozčarovaná, když jsem zjistila, že jde o povídky. Povídkovým knihám já moc nefandím, nejspíš proto, že si myslím, že každý příběh si zaslouží vlastní knižní zpracování. Ale kdoví, třeba se teď můj názor změní.
Každopádně Zeď vzpomínek mě odradila hned první povídkou, jež knize propůjčila svůj název. Dlouhá povídka s prvky scifi odehrávající se pravděpodobně někdy v budoucnosti mě (alespoň zpočátku) neoslovila. Taktéž autorův velmi osobitý styl, na který si člověk musí, podobně jako třeba u Murakamiho, zvyknout.
Ale konec povídky mi připadal milý a potom už jsem si zvykla. Další povídka s názvem Milujte se a množte se byla taky o poznání kratší, její téma bylo až bolestné, ale zároveň svým způsobem kouzelné. A právě ty prvky melancholie, smutku, poznání, uvědomění ale i štěstí a radosti propojily všechny povídky. Udělala jsem velkou chybu, že jsem knížku četla v MHD, jelikož jsem se nejednou rozbrečela, ale pak jsem se zase usmívala, jako blázen. Jsou to příběhy obyčejných i neobyčejných životů, každý se odehrává na jiném konci zeměkoule a každý je naprosto kouzelný, už i ten první příběh se mi rozležel v hlavě a říkám si, že byl nakonec dobrý... Takže dám knížce přece jen 4 hvězdičky, protože opravdu stála za to.

7 22.09.2016

Přiznám se, že soudě dle úchvatné obálky jsem čekala zcela jiný příběh. Ani tento mě však nezklamal. Největší část příběhu tvořilo matčino vyprávění zavánějící těžkou paranoiou, ale já jsem vlastně ani jednou neměla o pocit, že bych jí neměla věřit. V poslední čtvrtině jsem zaznamenala jistou spojitost s autorovou prvotinou, stejně ale tento román nedosahuje kvalit Dítěte číslo 44. Označila bych ho za lepší nadprůměr, řemeslně kvalitně odvedená práce. Škoda, že se nejzajímavější část příběhu odehrává na posledních asi padesáti stranách, zasloužila by si více prostoru. Ačkoliv se mi hrozně nelíbilo, jak se Daniel ke své matce zachoval poté, co mu dovyprávěla svůj příběh. Taky se mi ale nelíbily některé extrémnosti jejího líčení, ubíraly mu na věrohodnosti a serióznosti. Přesto byl román až neuvěřitelně čtivý a napínavý a přelouskala jsem ho během nedělního odpoledne snad jen s jedinou přestávkou.

4 18.09.2016

Než jsem přečetla tuto knihu, myslela jsem si o sobě, že jsem blázen na úklid a vytváření různých systémů v domácnosti. Teď jsem zjistila, že někdo může být horší - tisíckrát!!! Marie Kondo je magor! Líbezná holčička co vyrůstala v domácnosti bohatých rodičů, kde mohla mít, co se jí zlíbilo. Když na ni rodiče neměli čas, neboť si pořídili další dítě, chodila po domě a snažila se uklízet. Rodina měla tisíce věcí, které se všude povalovaly a Marie byla ve svém živlu, když ty věci mohla ukládat na své místo. V pubertě zjistila, že ukládat nestačí, věci se hromadily, peněz bylo dost na nákup dalších blbostí ale ubývalo úložných prostor. Tehdy KonMari procitla a objevila skryté kouzlo vyhazování věcí, na němž později založila byznys. Jezdila do domů bohatých Japonek, aby jim poradila, co vyhodit - nejlépe všechno. Byla posedlá množstvím naplněných odpadkových pytlů, jichž na každou domácnost spotřebovala desítky. Další úchylkou, která se u ní projevila, je promlouvání k neživým věcem - především oblečení a kabelkám. Dost často se tato nemoc projevuje těsně před tím, než s nimi nemilosrdně mrskne do odpadkového koše. Jenže klientela byla brzy vyčerpaná a KonMari se rozhodla zvýšit svůj příjem sepsáním svých vědomostí do knihy. Jenže čtení této knihy projevilo se ztrátou času, neboť Marie ráda opakuje svoji hlavní a jedinou myšlenku stokrát na každé straně a nejdůležitější informace shrnula do nadpisů. Jedinou zajímavostí v knize je náhled do domácností nepořádných Japonek, ale je to spíš až k nevíře, že někdo může mít tolik věcí, že jimi má posetou podlahu v celém domě a že jejich likvidací může zaplnit desítky odpadkových pytlů. Je namístě zmínit, že pro ekologičtí nadšenci jistě zuřï a s nimi i další normální lidé, jelikož každý normální člověk ví, že nepotřebné papíry patří do sběru, oblečení na charitu a knihy (jež jsou ale potřebné vždy) v nejhorším případě do antikvariátu. Jediná kniha, která by měla přijít do koše, je tato.

30 17.09.2016

Zpočátku jsem si myslela, že příběh bude o inspektorovi Joonu Linnovi a jeho vyšetřování případu, kdy došlo k vyvraždění celé rodiny. Čekala jsem, že se dostaví zajímavá zápletka, zjistí se, že vrahem byl někdo jiný a nebo něco podobného... Jenže příběh se přenesl od Linny k psychiatrovi a odborníkovi na hypnózu Erikovi M. Barkovi. Barkovi někdo unesl syna a Joona Linna se ujal pátrání. Souvisí únos Benjamína s chlapcem, jež odporným způsobem zmasakroval svoji rodinu? Tuto otázku jsem si kladla po celou dobu čtení knihy, protože pokud by spolu nesouvisely, nebyl by příběh tak trochu rozpolcený? Celkově jsem měla z příběhu pocit, že autor(autoři) zachází až příliš do detailu. Některé kapitoly začínaly ještě dřív, než ty předchozí skončily. Jakoby čtenář neměl být ochuzen o žádnou informaci, aby příběh byl kompletní. Proto také tolik odboček od tématu, vylíčení dětství snad každé postavy, která se v knize objevila a další příběhy, které (zdánlivě?) s tím hlavním nesouvisely. Trošku mě odradila ta více jak 100stránková část o Barkově minulosti a jeho hypnotických terapiích. JENŽE: pravda je, že příběh byl o Hypnotizérovi a taky o tom, že to, co se mu momentálně děje nějak souvisí s minulostí. Takže chápu, že bylo potřeba vše vylíčit. Kdyby bylo na mně, trošku bych to zkrouhla. Pro mě kniha představovala 520 stran na kterých se odehrávaly události jedna za druhou, téměř každá neuvěřitelná, šokující, málo pravděpodobná a velmi děsivá (pro mě to byl opravdu horor, nejsem na takové příběhy zvyklá). Ještě bych vyčetla jednu věc, celkově mě mrzelo, že se autoři nevěnovali více případu Josefa Eka a že některé záležitosti mi přišly nedořešené. Například Josefova sestra Evelyn - neměla nést zodpovědnost za to, že bratrovo jednání nechala zajít tak daleko? A byla ona vůbec normální, když vezmu v potaz to, co udělala, když se v příběhu objevila poprvé? Byl vůbec v knize někdo normální? Naštěstí alespoň manželská krize Erika a Simony byla to nejmenší zlo, co se v knize objevilo. Přes to všechno byla kniha velice napínavá a čtivá a přečtu si i další díly série.

12 14.09.2016

Více než Zmizelou mi připomněla spíš knížky Liane Moriarty, které mám ráda. Akorát byla krapet drsnější a taky dost napínavá. Zpočátku jsem se lehce ztrácela mezi jednotlivými daty a vypravěčkami, ale později jsem se zorientovala. Rachel mi byla sympatická, sice byla alkoholička, ale neměla jsem pocit, že by někomu vědomě ubližovala... Anna byla domácí puťka a hlavně mi nepřišla příliš inteligentní. Megan mi byla nesympatická, ale přesto bych jí přála lepší konec... Líbilo se mi psychologické vykreslení postav, zase se potvrdilo, že každý člověk je nějakým způsobem magor, ale taky to ještě nemusí nic znamenat. No, snad jsem toho neprozradila moc, určitě doporučuji přečíst. Je to takový thriller pro ženy (ale ať čtou i muži;))
http://bookaholicjessie.blogspot.cz/2017/02/posledni-dobou-jsou-velkym-hitem.html

20 11.09.2016

Jedním slovem: příjemná! Moc příjemná knížka, příjemně nenáročná, příjemně romantická. Čekala jsem trochu něco jiného, ale přesto mě příběh nezklamal. Byla to samozřejmě oddechovka, nic víc jsem nečekala a očekávání, že se u ní skvěle odreaguji, splnila. Hlavní hrdinka mi byla sympatická, byla stejně trhlá jako já, takže jsem neměla problém se s ní ztotožnit. Rozhodně bych neřekla, že to byla hloupá nána, jen byla možná trošku naivní. Ale proč by nemohla i žena po třicítce věřit, že najde toho pravého a budou spolu žít šťastně až do smrti? Příběh byl také lehce naivní, ale určitě ne hloupý. Chvílemi velmi realistický, chvílemi nereálný, ale to už tak u příběhů s podobným námětem chodí. Ve stručnosti: Anna to riskne a zaplatí jisté agentuře docela velký balík peněz za to, že jí najde manžela. Opravdu manžela - jeden den se spolu seznámí a druhý den se vezmou. No a co by to bylo za romantiku, kdyby tento vybraný manžel byl tlustý a ošklivý? Jack je prostě sympaťák a oba dva si skvěle padnou do noty, až se nakonec zamilují. Už jsem si říkala, jestli to takhle opravdu skončí, bez jakékoliv zajímavější zápletky. Naštěstí přišel skvělý zvrat na poslední chvíli.
Trochu by mě zajímalo, jestli opravdu fungují takové agentury, jež zprostředkují svatbu dvou neznámých lidí... beztak jo, v Americe je možné všechno :)
Moc bych si přála, aby podle knížky natočili film a aby Jacka hrál Ron Livingston a Annu Amy Adams, protože přesně tak, jsem si hlavní hrdiny představovala!
A paní překladatelky bych se zeptala, proč musí tak prznit to jméno a nemůže nechat hlavní hrdinku, aby se prostě jmenovala stejně jako v originále Anna Blythe, protože pokaždé když jsem četla Anička, hrůzou se mi ježily vlasy!

10 08.09.2016