Judy24 komentáře u knih

Důstojný doplněk pro fanoušky knižní série Harryho Pottera. Nic extra skvělého, ale člověku dodává další energii k tomu, aby se vžil do toho světa plného magie, utopil se v něm a uvěřil, že někde takové místo skutečně existuje.

9 29.05.2011

Dám vám jednu radu - pokud máte silnou vůli, pokuste se přečíst si každý večer vždycky jenom jednu povídku na usnutí, jako když vám maminka četla pohádku. Ty povídky mají totiž tu specifickou (a skvělou) vlastnost, že potřebují čas na to, aby se "rozležely". Báječně se nad nimi přemýšlí tak, že se těmi myšlenkami sami ukolébáte k spánku.

Zdeněk Svěrák je génius, to je známá věc, ale u jeho Nových povídek se mi hrozně líbí, že si ho dokážu jasně představit, jak tu knížku píše, přemýšlí a líbí se mi i jak k těm příběhům přišel. Přiznává to na obálce, že "občas zaslechl větu v restauraci, nebo mu někdo vyprávěl historku...", takže jsou to povídky ze života, ale přitom obohacené o ten jemný Svěrákovský humor a nadhled, pro který ho národ tak zbožňuje.

Na rovinu přiznávám, že jsem se vlastní radou ze začátku tohoto komentáře neřídila, nedokázala jsem to, protože jsem se začetla do první a už jsem chtěla vědět, jaká je ta další atd. atd. Přečetla jsem celou knížku za dva dny, ani jsem nemrkla. Všechny ty povídky jsou totiž šíleně čtivé, různorodé, ale mají něco společného, asi právě ten humor a nadhled a zároveň nutí člověka k zamyšlení, úsměvu, jednou mě dokonce pan Svěrák šíleně rozesmál (poslední povídka - sjezdovky ;)) a měla jsem z toho v hlavě takový příjemný klid. Myslím, že se k Novým povídkám zase brzo vrátím...

7 18.01.2012

Nemohla jsem tomu uvěřit, ale Barneyho příručka mě pobavila ještě o něco víc, než Borcův kodex. Ty triky jsou prostě neskutečné! Neříkám, že jsem se otřásala v základech pořád (viz. hodnocení), ale skoro pořád. Počínaje úvodem a rozdělením, přes dámskou příručku (asi to budu muset vyzkoušet...) a konče u triků pro největší borce, všude se najde něco pro pobavení.

Nemá podle mě cenu, se do tohohle pouštět, pokud nejste aspoň průměrný fanoušek How I met your mother, respektive Barneyho. Je tam pár opravdu trefných narážek přímo na seriál a ty mě, musím přiznat, většinou rozesmály nejvíc. Pokud neznáte ten zbytek, je příliš snadné sklouznout k realistickému pohledu, který tu podle mě vůbec není na místě. Celé roky tvrdím, že umí Britové nejlíp pracovat s nadsázkou - autor téhle knihy mi ale sebral argumenty. Na té je to totiž celé postavené.

Nemám ráda, když si muži dělají srandu z žen, zvlášť pokud to neumí. Barney Stinson to ale umí. Hezky si vyseparoval ta největší klišé o ženách (ženy milují - peníze, čokoládu a slávu...), ještě to zveličil a postavil na tom hromadu triků. Když se nad tím tak zamýšlím, Barney dělá s žen naprosté blbky. A já mu to zvesela žeru, i-když si nemyslím, že by víc než dva triky z celé knížky mohly doopravdy fungovat (třeba jsou američanky úplně blbé - co já vím).

Nicméně - vážení pánové, nezoufejte. Třeba budete mít štěstí a až někdy vybalíte na osamocenou blondýnu v minisukni u baru Dědečka Wonku, sežere vám to dost možná už jenom proto, že zná Barneyho Stinsona...

7 26.09.2011

Naposledy jsem Púa četla, když mi bylo kolem šesti let, tehdy jsem jím byla posedlá. Do školy jsem šla jako ta holčička, co má s Medvídkem aktovku, penál, peněženku i tužky. Teď jsem se k němu po dlouhých deseti letech vrátila a byla jsem znovu okouzlená.

Medvídek Pú je dokonalý právě tím, že si ho můžete číst znovu a znovu, v různém věku a stále si tam najdete to svoje.
V téhle knížce se skrývá hromada metafor, hloubavých myšlenek a psychologických jevů, stejně tak jako dětských vtipů a zábavných rčení.

Je jedno, jestli vám je pět, dvacet, padesát nebo sto, ten tlusťoučký, hloupoučký, chlupatý a hladový medvídek si vás skoro určitě omotá kolem prstu dřív, než stačíte říct: Stokorcový les. Nelze však ani zapomenout na jeho přátele: ustrašené Prasátko (miluju, jak v českém překladu používají v jeho přímých řečech střední rod), zachmuřený Ijáček, moudrý Kryštůfek Robin, přemoudřelá Sova, ctižádostivý Králíček, uskákaný Tygr, roztomilý Klokánek i maminkovská Klokanice. Dohromady jim to náramně klape.
Hrozně se mi líbí právě ta jedinečnost jednotlivých postaviček. Poznáte je dokonale, kdybych chtěla, mohla bych udělat podrobný psychologický rozbor každého z nich a vyšlo by to na další knihu. Medvídek Pú je totiž ten nejinspirativnější pohádkový chlupáč ze všech.

Příběhy přátel ze Stokorcového lesa jsou jedinečné a nadčasové, kdybych si mohla vybrat, jakou postavou z jakékoliv knihy bych chtěla být, byla bych Medvídkem Púem...

6 15.11.2011

Pamatujete na anketu "Kniha mého srdce"? Když se vyhlašovala, věděla jsem jediné - budu hlasovat pro Karlíka a továrnu na čokoládu. Karlík byla totiž první knížka, kterou jsem přečetla sama. Bylo mi šest, trvalo mi to týden a četla jsem ho ve verzi po mamince z Mateřídoušky...

Zamilovala jsem si ji skutečně na první přečtení a pravidelně se k ní vracím. Roald Dahl totiž naprosto dokonale vyvážil pohádkovost, fantasično, šílenost i dětinskost tak, aby to mohlo okouzlovat lidi napříč generacemi. Tahle knížka dává každému prostor pro vlastní hlavu. Každý si může továrnu představit v hlavě sám a v duchu pozorovat padající čokoládu na vodopádu i lítající výtah. A je to neskutečná zábava.

Jenom krátká poznámka - pokud jste nejdřív viděli film, vězte, že ta osoba, kterou v něm hraje Johnny Depp není Willy Wonka. Ten skutečný se skrývá pod obálkou a je mnohem mnohem lepší.

6 26.09.2011

Ach jo, tak já teda budu první a zlá. Co je na tom sakra tolik úžasného?!

Já to nechápu, ta knížka je tlustá jako pohádka pro děti, které se sotva naučily číst a podle toho to taky podle mě vypadá. Já snesu lovestory, někteří mí přátelé by pravděpodobně řekli, že jsem schopná se do červené knihovny až obdivuhodně zažrat (i do harlekýnky od babičky), ale tohle mi prostě nesedlo.

Přeslazené lovestory se musí dát uvěřit, jinak se nedá číst. A já Francesce a Robertovi nevěřila. Bylo to bum! - přijel; bum! - zamilovali se na první pohled a pak hromada stránek popsaná jen množstvím slovních obratů, jakým lze snad popsat skutečnost, že k sobě dva lidé naprosto patří. Viděli se pár dní a pak už nikdy, ale nikdy na sebe nezapomněli a celý život trpěli odloučením, ach ach ach.

Myslím, že si dám pár měsíců odstup, pustím si film a pak to zkusím znovu, uvidíme, jestli změním názor. Musím přiznat, že místní hodnocení, mě trochu vyplašilo. Buď už totiž neumím v knize najít pravou lásku, anebo jí na papír akorát neumí přenést Robert James Waller ve stravitelné podobě.

6 01.09.2011

Mám Jane Austen hodně ráda, nemluvě o mém vztahu k Pýše a předsudku a zjevně nejsem jediná...

Dcery pana Darcyho jsou hezká knížka. Autorka se docela úspěšně drží stylu, který nastolila Jane Austen a celkem mile popisuje příběh nadcházející generace Darcyů. Jenže...

Jenže mně nedá u Elizabeth Aston spát jedna podstatná věc. Připadá mi to trochu jako u revival kapel - jsou dobří, uvěřitelní, ale jak moc dobří by asi byli, kdyby museli hrát něco vlastního?
Já vím, že to není to samé a že si Elizabeth Aston musela celý příběh vymyslet, správně ho zasadit do historického prostředí a napsat tak, aby se líbil fanynkám jejího vzoru. To ale nic nemění na tom, že knížka by se mnohem hůře prodávala, kdyby neměla na obálce slovo "Darcy". Kdyby Elizabeth pojmenovala postavy jinak a prodávala to jako samostatný příběh - jak slavný by asi byl? Podle mě moc ne. A to mě hrozně štve.

Knížka to není špatná, pokud si odmyslím to, co už jsem popsala. Příběh je hezký, romantický a přitom ne moc, stylem se Jane Austen celkem úspěšně blíží, ale podle mě to není dost.

5 26.09.2011

Četla jsem, že důvodem proč je ta kniha tak populární, je fakt, že se v ní každá žena může najít. Ne, není mi třicet, nejsem moc tlustá, ani nemám depresi, že pořád nevím, s kým budu chodit (no dobře...to poslední možná občas trochu). A stejně jsem se v Bridget našla.

Její problémy jsou totiž všem ženám na celém světě dobře známé, je normální mít občas prostě špatnou náladu, něco neskutečně zvorat, stydět se za sebe a pak to všechno zapít. A Bridget se nad všechny tyhle drobné nezdary umí povznést a ještě tak, že jsem se tomu musela nekonečně dlouho smát. Začátek každého dne, kdy píše, kolik zhubla/vypila/přibrala/vykouřila tomu dodává ten správný rytmus a pravidelnost. Zřejmě to taky dost ulehčovalo a zpříjemňovalo čtení v novinách, když to ještě vycházelo jako sloupky na pokračování.

Helen Fielding dodala hromadě žen na světě naději, že v tom vážně nejsou samy a že i ony se mohou dočkat svého happyendu. A to i-když je jim třicet, mají zadek jako parní lokomotivu, mastné vlasy a neví, co se děje v Čečensku.
A teď mě omluvte, jdu si pustit scénu z Pýchy a Předsudku, kde leze pan Darcy s mokrou košilí z fontány.

4 26.10.2011

Ono je to vážně docela hloupé, dát téhle "knize" bezhlavě 100%, tak jsem nakonec o stupeň klesla. Není to žádná složitá literatura, je to prostě snaha přivydělat si na úspěchu seriálu.

Ale na druhou stranu - měl to být jenom bonus - jenom malinká knížka pro pobavení všech, kteří si zamilovali postavu Barneyho Stinsona. A přesně tím nakonec je. Opravdu mě mile překvapilo, jak moc měli tvůrci nápadů a jak je dokázali sesumírovat v něco tak připitoměle zábavného, jako je Borcův kodex (díky za uveřejnění apologie překladatele - ledacos mi osvětlila).
Pravidel je tam hromada a jedno je divnější než druhé. Dočkáte se těch, na která se narazilo v seriálu i spousty nových a pokud Barneyho považujete za svěží seriálovou karikaturu a ne divného trapného floutka, pravděpodobně se budete smát a za břicho popadat.

Borcův kodex plní to, co slíbil. Na nic si nehraje, nesnaží se být příliš složitým a funguje to.

4 26.09.2011

Tahle kniha je podle mě psaná pro hormonálně nevyrovnané puberťačky tak, aby do toho hned spadly a nemohly se z té limonády dostat ven. A já prostě nemůžu popřít, že mě ta kniha přesně do téhle role ponořila. A až tak se za to nestydím. Mám totiž pocit, že každá holka si jednou začas potřebuje přečíst o opravdové lásce s trochou nadpřirozena. To Stephenie Meyer prvním dílem nabízí. Ten příběh je čtivý, i-když pro někoho trochu prázdný a ta láska je hrozně opravdová a je vážně příjemné si to užít. Autorka umí hezky vyprávět a mám pocit, že dalším důvodem, proč je (minimálně pro mě) první díl nejlepší je fakt, že od toho ještě nic nečekala nepsala pro přímý zisk, protože nemohla vědět, jestli ta kniha vůbec uspěje. Což se zejména u posledních dvou dílů říct bohužel nedá.

4 19.06.2011

Znáte to - někdo něco napíše jen tak pro radost, protože prostě chtěl, strhne se okolo toho mediální vřava, všichni si to zamilují a autora nenapadne nic lepšího, než napsat druhý díl. Ten má pochopitelně také velký úspěch, ale protože nebyl psán spontánně a "jen tak", skončí většinou kvalitativně o moc hůř.
A Helen Fielding se přesně tohle stalo.

Znovu se potkáváme s naší milovanou Bridget, která je stále stejně trhlá, tlustá, nejistá a zmatená, ale už to není ono. Celá knížka je taková křečovitá, mám pocit, že z ní hrozně křičí: "Když jsem na tom vydělala jednou, vydělám na tom podruhé!". A tak jsem si její čtení neužila zdaleka tak jako čtení prvního deníku.
Není to špatné, ale už to není tak bezstarostné a dobré, jako první díl.

P.S. To samé platí i u filmu.

3 28.09.2011

Nemůžu souhlasit s tím, že by tahle knížka neměla děj. Přišlo mi to spíš naopak, tohle byl díl, který ho měl skoro nejvíc, i-když byl trochu natahovaný. Kdo má rád na desítky stránek rozepisované romantické scény, ten si taky pošmákne (musím přiznat, občas mě to chytne), ale nějak mě nebavilo to soupeření mezi Jacobem a Edwardem a scéna s žádáním o ruku byla taková dost trapná.

3 19.06.2011

První díl měl Edwarda a popisoval jejich lásku. Druhý díl se snažil nemít Edwarda a popisovat jejich bolavé odloučení. A nepovedlo se mu to. Ten příběh je nudný, prázdný a přitom hroozně moc natahovaný na co nejvíc stránek. Nejvíc se mi na knížce líbila nová linka s Jacobem (moment - tady ani jiná linka nebyla!), která tomu dodávala aspoň nějaká podstatná jména a slovesa. Jinak bída s nouzí. Aspoň, že ten konec jsem si mohla užít...

3 19.06.2011

Nejdřív to vypadalo moc hezky, začetla jsem se a těšila na ten úžasný velký zvrat, který měl přijít na konci knihy (minimálně mě na něj navnadily věty z recenzí, co byly otištěné na zadní obálce).

Autorka vážně skvěle popisuje charaktery, ale asi v polovině se člověk nemůžu zbavit dojmu, že to nemá žádný vysoký cíl, který by to všechno nějak změnil, je to prostě jenom spousta kvalitně rozepsaných charakterů a víc ani ťuk. Orientovat se ve všech jejich jménech a vztazích je navíc prakticky nemožné.
Závěrečné "odhalení" pak absolutně nefunguje. Nemá to tu pointu, na kterou jsem se těšila. Ze začátku to není špatné, ale otázka je, jestli to stojí za to dočítat...

2 04.10.2012

Tak jsem to dokázala. Popravdě řečeno - ani nevím jak, ale nakonec jsem se Hledači mušlí skutečně prokousala. Přemýšlela jsem, proč mi to dalo tak zabrat a pak mi to došlo. Té knize totiž chybí jedna podstatná věc - děj.

Hledači mušlí jsou prostě příšerně nudná kniha. Rosamunde Pilcher stráví spousty odstavců a stránek jenom hloupým popisováním všeho. Krajinou a oblečením počínaje a závěsy u oken konče. To by mi až tak nevadilo, kdyby to mělo nějaký výsledek, kdybych si mohla říct, že to mělo svůj důvod, ale já žádný nenašla. Prostě mě to jenom hrozně otravovalo a snažilo se to držet schovaný prostinký děj, jako tlustá deka na nohách. Kdybych měla popsat děj, stačila by mi na to tak jedna stránka. V podstatě se tam vážně nic neděje. Hledala jsem pečlivě "hlavní linku", která by všechno spojovala a někam vyústila - není tam.

Samozřejmě trochu přeháním, něco se tam děje, ale žádné zásadní zvraty se neodehrávají, nejsou tam příliš rozlišené charaktery, je tam spíš spousta postav, které se dají rozdělit na otravné a nesympatické a otravnější a nesympatičtější a pár těch dokonale kladných. Jeden by čekal, že to bude aspoň příšerně romantické, ale i-když jsem nějakou romantiku vyhrabala, pořád mě to neuspokojilo.

Hledači mušlí jsou prostě nudným příběhem rodiny, která se v příběhu tváří mnohem výjimečněji, než ve skutečnosti je. Asi proto je to tak hrozná otrava číst.

2 26.09.2011

Nebudu vám lhát - jsem nadšená z nově objeveného autora, který evidentně ví, co chce, ale nejsem si tak docela jistá, jestli jsem nečekala, že bude chtít něco jiného.

Ten nápad s vracením se zpět prostřednictvím pilulek a jenom na určitou neovlivnitelnou dobu (atd., nechci vám kazit překvapení) je moc hezký a propracovaný, obdivuju autorovu schopnost popsat postavy během poměrně krátké doby tak, že si je stihnete oblíbit, poznat i pochopit, o co jim jde, kam kráčí a můžete jim tak napjatě fandit po pár stránkách. Skvěle to funguje, právě tohle vás totiž ponoří naplno do příběhu, že z něj nedokážete vystoupit a prostě musíte vědět, co bude dál a to hned a hned a hned. Je to, jako když po detoxikační kůře konečně znovu ochutnáte čokoládovou bonboniéru. Začnete a nepřestanete, dokud není konec.

K dokonalosti k tomu pro mě chybí jenom pár maličkostí a jelikož tu nikdo žádnou nezmínil, neodolám...
Prostě mě trošku zklamalo, že si autor nedal pozor na detaily. Aby mohlo přesouvání v čase na čtenáře fungovat, nesmí tam být chyby a já jednu našla (tetování). Zdá se to jako drobnost (v porovnání s klady je to drobnost, proto neklesám víc než o hvězdičku), ale když je knížka takhle krátká, zamrzí a taky jsem čekala trochu jiný konec.

Zjednodušeně řečeno - ta kniha je doopravdy skvělá, nečekaná a originální, ale vždycky si dávejte pozor, ať si neuděláte o knize zbytečně vysoká očekávání, která by nemusela splnit tak, jak se to stalo mně.

1 23.11.2011

Když jsem knížku četla, docela mě pobavilo, že jsem tou dobou byla přesně ve stejném věku, jako její hlavní hrdinka, takže pro mě nebylo nijak těžké se do postavy vžít a obdivuju Cecilii Ahern za to, jak dokonale ty pocity a myšlenkové pochody holky v tomhle nijak zvlášť specifickém věku popsala.

Líbil se mi docela i děj, jak všechno tak plynulo, navazovalo, sem tam se objevilo něco nového, co změnilo kurs příběhu a byla jsem vážně zvědavá, jak to celé dopadne, ale právě ten závěr mě nakonec docela zklamal. Nějak se mi k celé náladě předchozích stránek nehodil, byl tam jaksi uměle nalepený, celou dobu jsem si myslela, že vím, o čem ta knížka je a najednou přišel závěr, který by seděl dobře k úplně jiné knížce.

Ten příjemný klidný pocit (který mám u této autorky tak ráda) najednou zmizel a přišla jakási hořkost, protože se prostě nemůžu zbavit dojmu, že Cecilia chtěla nějaký překvapivý závěr, který ale podle mě vůbec nebyl potřeba.

21.01.2012

Docela ráda jsem se zastávala Barneyho příručky i Borcova kodexu, ale Borec v akci mě zklamal. Podařilo se mu to i přesto, že jsem k němu přistupovala značně skepticky - dost mi vadí, že je to knížka "navíc", přimyšlená se snahou dalšího přivýdělku na známém seriálu. Na přechozích dvou knížkách mě hrozně bavily narážky na skutečné zápletky ze seriálu a několikrát jsem se kvůli tomu nahlas smála, až jsem se za břicho popadala, ale ty tu (logicky) chybí, kromě jedné, která je okopírovaná z jednoho z předchozích "dílů".

Borec v akci mě rozesmát nedokázal ani jednou. Je pravda, že Barneyho vtipy jsou do jisté míry pořád stejné, ale v seriálu si toho nevšimnete, nevadí vám to, protože sledujete vývoj postavy i z jiných úhlů, jenže když dostanete jenom ty samotné vtipy v papírové podobě, potřetí už to prostě nefunguje. Párkrát jsem se usmála (Borec na baletu...), ale jinak velká nuda a zklamání.
Škoda, Barney.

03.01.2012

U Pýchy, předsudku a namlouvání u mě opadl jeden rušivý element a sice, že psala autorka knížku jenom aby vydělala na Austenovském odkazu. O tom dost pochybuju už jenom proto, kdy se narodila. Ale k věci...

Sybil G. Brinton přišla s krásným nápadem, proplést víc postav z knih Jane Austen v navazující příběh a jsem mile překvapená tím, jak se jí to povedlo. Je totiž vážně prima, navázat v příběhu téměř okamžitě po skončení Pýchy a předsudku (a vlastně i ostatních knih), jestli jsem to správně pochytila, je tam časový rozdíl cca 3 roky. Na druhou stranu jsem měla občas pocit, že je potřeba přečíst si kromě Pýchy a předsudku zejména Mansfieldské panství. Já ho četla už strašně dávno a nepamatovala si ho a občas jsem si říkala, že jsem si měla děj aspoň nějak připomenout. V první části knihy jsem se také dost špatně orientovala v postavách.

Pýcha, předsudek a namlouvání je hezká knížka, obvzlášť pro fanouška Jane Austen, která má ale i pár svých much.

29.09.2011

Přemýšlím pořád, jestli mám dát čtyři, nebo tři hvězdičky. Teď končím na čtyřech.

Příběh Arona Ralstona je bezpochyby neuvěřitelně silný a rozhodně netvrdím, že by ho sám autor nějak zkazil. Sama jsem byla až překvapená, jak plná knížka je a jak podrobně, ale zajímavě popisuje (téměř) minutu po minutě jeho dobrodružství, které ho dostalo až na samotnou hranici lidství.

Jenže...Aron na jednu stranu chytře rozdělil knihu na části o své nehodě, kterou chronologicky popisuje a na části o své minulosti, o svém životě a hlavně o svých předchozích dobrodružstvích, která ho nakonec dovedla rukou pod kámen. Obě části se pravidelně střídají. Ten nápad je fajn, jenže já nejsem outdoorový sportovec a vlastně nejsem sportovec vůbec. Takže mě části o lezení na skály a hory, prodírání se kaňony a sjíždění divokých řek moc nebavily a častokrát jsem se musela přemlouvat, abych si stránku přečetla pořádně. Je to škoda, protože je to spíš moje vina, než autorova. Jinak jsou ty části vlastně pěkně napsané, to musím uznat.

Jestli aspoň občas někam lezete a rádi riskujete pro trochu adrenalinu, budete 127 hodinami nadšení. A pokud jste na tom s extrémním sportem jako já, rozhodně nebudete zklamáni. Příběh Arona Ralstona je totiž natolik neuvěřitelný, ale zároveň poučný, že nejde odejít od knihy s prázdnou hlavou.

08.09.2011