kamibe komentáře u knih
Vybráno do ČV a bylo to příjemné čtení. Příběhy vlastně ponoukají k tomu, abychom neváhali a opravdu v životě říkali, činili a zkrátka žili tak, abychom později nemuseli litovat, neboť kavárna s takovouhle možností se v našem městě nejspíš nenajde. Místy mě sice trochu zdržovalo jakési polopatické opakované sdělování téhož, ale na druhou stranu se mi líbilo, že se vlastně každý příběh dal číst samostatně, přestože bylo fajn, jak byly provázané. Oceňuji, že jsem četla něco, s čím jsem se zatím nesetkala; cestování v čase se sice v knihách objevuje docela často, ale takovýhle způsob byl nový, tedy alespoň pro mne. Co se mi zvláště líbilo, byla zmínka o knize otázek. Člověk má o čem přemýšlet i po dočtení. Jestlipak taková kniha opravdu existuje?
I pokračování je hodně dobré. Zprvu jsem myslela, že budou knihy navazovat, ale jde o jiný příběh. Přesto opět velmi dobrý. Něco se člověk může domýšlet, něco je tam zmíněno jen v náznacích, ale stačí to na to, abychom si jako čtenáři opět uvědomili něco sami o sobě. U obou mě napadalo, že by jistě bylo zajímavé představovat si nějaké pokračování.
Velmi milé čtení. Jsem ráda, že jsem se s tímto autorem takto setkala. Obdivuji jeho nasazení při práci s mladými delikventy. Krásně nás nabádá, abychom si střežili chvíle, kdy chceme být sami. Užívala jsem si tohle příjemné čtení a určitě si od něho přečtu ještě něco.
Tohle bych mohla číst znovu a znovu a znovu... Koupila jsem si ji už hooodně dávno a pořád ji přenášela jako poklad z místa na místo, z jednoho bydlení do dalšího...
Ale už jsem ji zaklapla a darovala dál. Ať z ní mají užitek i další :-)
Nemohla jsem hledět na styl psaní, ten ocenit nemohu, ale chápu, že to jsou myšlenky, které autorka píše tak, jak jí přicházejí, a neučesává je bůhvíjak. Přečetla jsem knihu od začátku do konce se zájmem právě o její myšlenky a mnoho jsem si jich také vypsala, abych je mohla probrat se svými kamarádkami. Líbí se mi, jak nás nabádá, abychom se hlavně postarali sami o sebe. Také její vysvětlení, jak je to s třemi okruhy duší, je smysluplné a srozumitelné.
Přečetla jsem na doporučení kamaráda, který to dokonce vyzkoušel. Já se touhle tenkou knížkou prokousávala hodně dlouho. Nikoli proto, že by mě to nezajímalo nebo to bylo náročné čtení, spíš to bylo náročné na představu, jak to vyzkoušet.
Spolu se čtením této knížky jsem se zároveň seznámila s dalšími možnostmi, jak léčit sami sebe či jak se poddat léčivému proudu, který ve vesmíru pořád je, jen jsme se ho prý nenaučili pořádně vnímat. Nacházím souvislost také s učením E. Tolleho, který nás neustále upozorňuje, že máme žít tady a teď. A to souvisí s oněmi "dírami" mezi myšlenkami, které nás jako první učí i Kinslow. Nakonec i Castanedův don Juan učí Carlose, aby zastavil vnitřní dialog. No jo, naučili jsme se v naší moderní době žít převážně v hlavě a především sledovat své myšlenky. Umění meditace a činění ve flow zažíváme málokdy.
Děkuji za zmínku v diskuzi od Libi11. Byla to dobrá volba pro ČV. Celý rozhovor je příjemně živý, přes mnohá mně neznámá slova jsem se dokázala přenést a snad jen kapitoly o historii mě tolik neupoutaly. Jinak to bylo parádní čtení. Netušila jsem, jak bohatý život může jeptiška vést! A slovo boromejka se mi prostě zalíbilo. Kromě jiného je Angelika dokladem toho, že vliv rodinného prostředí je zkrátka nejdůležitější. K některým místům se ještě ráda vrátím, než knihu odnesu zpátky do knihovny.
Na tuto knihu mě upozornila kamarádka svým krásným referátem o přečtené knize, když ho přednesla na kurzu RWCT v době, kdy byla knížka novinkou. Přečetla jsem hned poté a moc se m i líbila. Patří do kategorie takových mých knih, na které nezapomenu.
Tato kniha mi pomohla uklidnit mou rozjitřenou duši, když jsem se vyrovnávala s velkým životním karambolem. Jsem vděčná několika stranám, které mě ke knize přivedly. Setkala jsem se s různými náhledy na reinkarnaci, někdo věří, někdo ne, ale v její prospěch hodně mluví fakt, že ji církev na jednom svém koncilu zavrhla. A postupný vývoj klasicky vědecky vzdělaného psychoterapeuta mi připomíná postupný vývoj jakéhokoli člověka, protože patrně právě proto tady ten svůj život žijeme.
Tak jsme si ji přečetly s kamarádkou, i když dávno nejsme děti. A dobře jsme udělaly. Já tímto skládám autorce hold, protože tohle bylo pro mne rozhodně milejší čtení než Kulíškovy neposedné příběhy. I výchovné momenty kolem nepořádku a úklidu, nechuti k mytí a voňavé koupeli, přemíry sladkého, z čehož bolí zub, který se však nemusí zrovna vytrhnout, ba i důkladné zamýšlení nad tím, kým vlastně chce Bordelína být, to vše je tu předloženo a hezky zasazeno do jednotlivých, na sebe navazujících situací, že to děti mohou vzít spíš, než když jim dospělí takové věci připomínají. Na mnoha místech to bylo i pro nás úsměvné a vtipné, takže to bylo pro nás příjemné čtení. Jen nás zarazila fialová chaloupka na ruby, která však, alespoň podle obrázku, nebyla naruby, ale stála na střeše.
NU, nebylo to špatné čtení, ale vzhledem k velké chvále, kterou jsem na tohoto autora slyšela předem, to pro mne nebylo nic takového, co by mne ohromilo a zaujalo. Styl psaní je velmi dobrý a možná proto, že nejsem do kamenů blázen, mi to nedalo tolik jako jiným čtenářům. A přiznávám, že mi trochu vadilo, že jsem se nedozvěděla, proč profesor Senecký napsal takový článek a proč si o tom Pavel s ním na konci nepopovídal. Možná to hodil za hlavu jako záležitost s Kačmarem? moje hodnocení nesnižuje kvalitu knihy, ale za mne je to ocenění spíš námětu, dobrého stylu a nápadité titulní strany.
Vybráno do ČV. Detektivkové období mám snad už za sebou, jen sem tam ještě něco přečtu, opravdu spíš jen do té ČV. Toto mě uspokojilo - jednak tím, že jsem mohla tuhle malou tenkou knížku nosit dva dny po kapsách a přečíst ji většinou v dopravních prostředcích nebo při čekání v nějaké frontě. Ano, obě hrají na humor, i když je někdy spíš špičatý. Ano, dalo by se o tom přemýšlet ještě dál, ale to ať udělá ten, koho to láká. Mně to takto stačilo. Oceňuji autorův styl, dobře se mi to četlo, ale prozatím nemám chuť se pustit do jeho oceňovaných tlustých detektivek.
Proč jsem četla tuto knihu? Protože mě zajímají slova. Dočetla jsem se však mnohem víc.
Při čtení jsem zažívala chvíle nekonečného obdivu. Především k autorovi a jeho nesmírné vzdělanosti, širokému zaměření, jak dokázal propojit slovy zkoumání slov jako takových ve třech vědních oborech – filologii, biologii a ekonomice, tedy ohledně prozkoumání slov samotných, pak to, jak se vztahují k přírodě, a nakonec to, jak se propojují s prací a penězi a snad i odměnami. To, jak prozkoumává jednotlivé oblasti vědění v několika předchozích stoletích. To, jak začíná celou knihu desetistránkovým popisem jednoho Velasquezova obrazu, který nezbývá než najít, aby člověk opravdu do mrtě pochopil, oč na obrazu běží. Až dodatečně mi došlo, proč vlastně – pohledy na obrazu, to, kam všude se vlastně dá podívat, vskutku velmi korespondují se způsobem, jakým se autor podíval na slova. A na věci, k nimž vlastně slova neoddělitelně patří. Krom toho autor musel přečíst dlouhou řadu knih, na které v textu upozorňuje a nějak se k nim vztahuje.
V druhém, rozhodně stejně obdivném pohledu stojím i před překladatelem Janem Rubášem, neboť přeložit něco takového je opravdu jiná šťáva než překládat cokoli vyprávěcího. Muselo to dát velkou práci, protože mnohdy pochopit to, co autor ve svých košatých a cizími pojmy prošpikovaných větách má na mysli, bylo zřejmě docela častým skoro hlavolamem.
S mnoha cizími slovy, která autor v textu běžně užívá, jsem se ve svém životě setkávala, přesto se mi velmi často dělo to, že jsem si nebyla jistá, a abych tomu všemu pořádně porozuměla, nejen že jsem mnohokrát otevírala slovník cizích slov a ověřovala si, jestli slovu, které přeci znám, opravdu správně rozumím v uvedené souvislosti, ale často jsem si uvědomovala, jak bych uvítala někoho, s kým bych mohla ledacos z textu (někdy nejen větu po větě, ale i slovo za slovem) pořádně podrobně probrat. Na dokreslení oněch ryze odborných pojmů chci uvést, že pokud člověk zná, nebo aspoň někdy slyšel slova jako souslednost, atribuce, reprezentace, flexe atd., nejspíš si stejně bude muset najít slova jako např. doxografie, apofantika, agregace, diachronní, exegeze, denunciace, intranzitivita, demiurgie, merkantilismus. I při psaní v počítači jich polovinu systém podtrhl červenou vlnovkou :-)
A aby to bylo opravdu úplně jasné, uvedu zde větu ze str. 80: „Sloveso být, směs atribuce a afirmace, kříženec diskurzu z prvotní a radiální možnosti mluvit, definuje první a nejfundamentálnější invariant propozice.“
V žádném případě však nechci odradit další čtenáře od čtení téhle nadmíru zajímavé knihy, která mi na jevy, které byly pro mne doposud snad dost známé, otevřela pohledy nečekané a nové. V knize se samozřejmě objevují i věty, u nichž není třeba sahat po slovníku a které jsou srozumitelní přímo a čtenář se z nich raduje. Jako např. na str. 37: „Vědění neznamená vidět ani ukázat, ale interpretovat.“ Nebo na str. 77: „Počátek řeči je tam, kde se objevuje sloveso.“
A na doplnění je třeba dodat, že stejně zajímavý je i doslov, v němž Petr Horák cituje obsáhlou recenzi tohoto Foulcaultova díla, kterou napsal Jan Patočka. Ne že by to bylo čtení lehčí!
Tohle je kniha pro náhodná otevírání v dobách nejistoty, smutku nebo jiné duševní nepohody. Protože bojovníkem světla jsme my všichni, jenom jsem na své cestě někde jinde, a proto zatím tak docela nechápu nebo i nesouhlasím s některými vyjádřeními. V několika málo místech mi věty připomínají E. Tolleho, který nás také má k tomu, abychom žili vědomě, odpovědně a v každodenní meditaci, ať už děláme cokoli.
Dočtena dvojkniha Sekáč/Čarodějky na cestách. Jsem ráda, že je to za mnou. V porovnání obou knih v této tlusté knize musím ovšem říci, že Sekáč, jakkoli se mi na něm ledacos nelíbilo, byl pro mne lepším soustem. Četla jsem ho přátelům nahlas a na mnoha místech jsme si to užívali. Čarodějky na cestách jsem přelouskala sama, a to snad jen z úcty k autorovi. Kromě jiného mě nebavily drobné cizojazyčné zmínky, u kterých nebylo vysvětleno, co znamenají. Nejsem si jistá, zda se pustím do dalšího Pratchettova příběhu.
No, druhý den po tomto zápisu jsem se podívala, kolik zátrhů jsem si udělala v této přečtené dvojknize a opravdu mě překvapilo, že jich je tolik - zvláště v Čarodějkách! Tak možná ještě změním své strohé mínění a podívám se, cože jsem si to poznačila...
Děkuji za komentáře, které jsem si mohla přečíst dřív, než jsem otevřela knížku. Zvláště děkuji za komentář KuroHaru, který mi dobře napověděl - opravdu mi stačilo číst vskutku zajímavý Ullrichův doslov a jen v některých jeho místech jsem si nalistovala kapitolu v samotném vyprávění Černého jelena.
Moc se mi líbí, že Lakotové dokázali to, co my "bílí" ve valné většině stále ještě neumíme - zachovat si svoje a přijmout to, co vypadá jako jiné. Navíc jsou tak moudří, že "především nevydělovali víru jako samostatnou instituci", také "chápali svět jako jednotu všeho, co existuje" a ještě: narození dítěte vnímali tak, že tělo sice vzešlo z jeho otce a matky, ale životní síla pocházela od toho, co my bychom mohli nazvat vědomí. A našla bych tam ještě další.
Vyzkoušela jsem ji na sobě a musím říci, že to fungovalo. Teď budu zvědavá, jak to zafunguje u vnoučat. Líbí se mi, že je text na protilehlé straně k obrázku a že samotné obrázky jsou také takové uspávací.
Oceňuji, že autor uvádí nejen rady pro předčítající, ale také připomínky různých rodičů a jeho reakce na ně.
Tuhle knížku jsem musela přečíst dvakrát! Jednak mě zaujal název, a když jsem se podívala dovnitř na kresby s průsvitným listem, byl to jen další pokyn, abych se začetla. Jenže jsem si z ní pamatovala jen pár okamžiků, takže za čas jsem si ji ráda přečetla ještě jednou. Je působivá. Nutí mě zamyslet se nad mnohými věcmi, které jinak kolem mě plynou bez povšimnutí. Tomáš je inspirativní svou odvahou, kterou projeví v příběhu několikrát - jde na návštěvu k "čarodějnici", napíše krásný dopis dívce, vloží lístek do Bible, aby ho táta našel. Jeho sestra je báječný teenager, také odvážná, zase po svém. Nejvíce ze všeho na ne působí Tomášova odpověď na otázku Co budeš, až vyrosteš?
Ovšem v samém konci mi nejde z hlavy nešťastné nitro samotného otce. I on přece někde vyrůstal a měli na něho vliv jeho rodiče. Co se stalo, že je z něho tak velmi nábožensky založený člověk, který svými činy ukazuje něco docela jiného? Číst příběh o tomhle, to by pro mne také bylo zajímavé.
Pro mne to byla kniha velmi krásná. Autor je mladý a toto je jeho prvotina a mně se moc líbila. Psát o těžkých věcech, které se za války odehrávaly, tak poetickým stylem, s nezvyklými přirovnáními a hlubokými psychologickými sondami do duše malé dívky, jejího prvního a pak i druhého společníka, tak takové knížky jsou pro mne ty pravé. Chápu však, že kniha nemusí zaujmout každého, proto tu taky nemá tak vysoké hodnocení. Avšak své čtenáře si jistě najde. Na prvotinu mu to připadá jako velmi zdařilé dílo, dokonce bych si dokázala představit i jeho pokračování. V příběhu jsou mnohé věci na domýšlení, což mám také ráda. Je v něm i několik nečekaných míst, která mě uměla překvapit.
Přečetla jsem si ji nikoli kvůli ČV, ale protože mě zaujala její obálka a název.
Pátrala jsem po Foucaltově knize Slova a věci, chtěla jsem si ji koupit u Megaknihy, ale měli ji jen ve slovenštině, a přestože mám tento jazyk ráda a nevadí mi číst knihy ve slovenštině, tak v tomto případě jsem se toho trošku obávala, přeci jen půjde nejspíš o docela obtížné čtení... Nu a nechala jsem se zlákat anotací k této knize, myslela jsem si, že to bude jakýsi úvod do myšlení pana Foucalta a pak že se mi jeho knihy budou tím lépe číst. Ale jsem zklamána. Jde o velmi důkladné rozebírání několika Foucaultových knih a jejich porovnávání s podobně laděnými knihami druhého spisovatele. Zkusila jsem to číst selektivně, vyhledávala jsem místa, kde je zmiňován Foucault a tato jeho kniha, ale shledala jsem, že je to pro mne čtení obtížné, že na to prostě nemám a přestávalo mě to zajímat.
Skláním se před kapacitou Charvátova mozku, který je schopen přečíst řadu knih a pak je takto zkoumat, ale jeho větám hodně často nestačím porozumět. Například na str. 139 jsem očekávala, že se dozvím něco pro mne podstatného v části Shrnutí. Ale po přečtení následujícího souvětí, které je tak dlouhé, že jsem nejprve měla chuť část vynechat, jsem to vzdala:
"Poté, co v mnoha svých dílech analyzoval normativní morální kódy a jejich konstituci, ať se již jednalo o psychiatrický útulek (celá první část knihy je nesena právě výkladem tohoto tématu, viz vliv psychiatrie na morálku atd. - v tomto ohledu bylo návodné začít analýzou Canguilhemovy analýzy vztahu normálního a patologického, která otevřela prostor úvah, v jejichž rámci jsme se, přes Psychologii a duševní nemoc, Dějiny šílenství až k přednáškám o psychiatrické moci, zabývali právě, byť poněkud nepřímo, vztahem psychiatrie a morálky), zrození kliniky, analýzu delikvence či sféru biomoci."
Je pro mne úsměvné, že nejvíce přínosná byl pro mne odkaz č. 84 uvedený u závorky, neboť pod čarou jsem si mohla přečíst citaci jedné z myšlenek Foucaultových, což ke mně mluvilo srozumitelnějším jazykem a tím víc se těším, až se do Foucalta budu moci začíst.
Neměla jsem chuť vracet se zpět, abych si přečetla analýzu něčí analýzy. Navíc mi připadá, že věta, pokud pominu obsáhlou závorku, postrádá ukončení.
Takže jsem došla k závěru, že tohle opravdu není nic pro mne. Odkládám ji nedočtenou a určitě se k ní vracet nebudu. Zajímají mě názory a myšlenky Foucaultovy, nikoli názory o Foucaltovi od někoho jiného