Kasperle
komentáře u knih

Na to, že jde o knihu napsanou před 70 lety, je to dobrá sonda téměř naší současnosti. Stojí za přečtení a za zamyšlení.
Vonnegut umí napsat dialogy, resp. monology - ten holičův je naprosto výtečný a plastický (jako by čtenář seděl přímo v oficíně).

Smutná kniha... Je to syrové čtení, které nenabízí žádnou naději. Když už se vyskytne nějaký pozitivní záblesk, je rázem převálcován (dějem, demagogií, politikařením, lidskou hamižností apod.). Příběh je plný náboženství, ale je v něm minimum skutečné víry. Hlavní roli hraje instituce zvaná jezuitský řád (potažmo katolická církev), která se nespokojí jen s něčím. Chce uchvátit všechno, a pokud toho dosáhne, tak ještě víc, tedy absolutně všechno. Důležité je vymazat paměť místa a nahradit ho novou ideologií (i kdyby smyšleným mariánským kultem). Obrat člověka o všechno, včetně svědomí. Nic veselého... přesto jde o výtečnou knihu.

Hlavní nápad knihy je výtečný. Popisy Pásma a přilehlých opuštěných oblastí jsou také velmi dobré a atmosférické. Motivy jednání postav či jejich psychologie jsou však mělké a nejasné. A některé dialogy připomínají vycpávkové plkání. Takže spíš taková dobrodružná četba, kde je filosofování spíše rušivým prvkem. Ale s ohledem na dobu a místo vzniku jde o solidní čtení.
V hlavě mi utkvěla ještě jedna věc - snad na každé stránce se vykouří aspoň jedna cigareta.


Slabota. V rámci Modré Crwe řadím mezi ty podprůměrné. Přitom to na první pohled má všechno, co mám rád - historii, fantasy, konspiraci, tajemno a podobné ingredience jako z Jitra kouzelníků. Ale jaksi to nefunguje. Je to zmatené, příliš "ukecané" (moc vysvětlování), přitom však nesrozumitelné, má to špatné dialogy (leckdy čtenář neví, komu ty "bubliny" patří) a moc tomu nepomáhá ani kresba. Není vyloženě špatná, ale... Postavy vypadají stejně, jen má jedna tmavé licousy, druhá bílé vousy, třetí bílé vousy a cvikr, a tak dále. Člověk má problém se orientovat i mezi těmi frakcemi, kdo ke komu patří. Ani ty příšery mi nějak neseděly. A to nemluvím o různých nelogičnostech (vím, je to fantasy, ale stejně) - ledová plocha, která ani v hustém sněžení není zapadaná sněhem, nikdo po ní neuklouzne, tři čůrky způsobící roztání ledu (navíc od příšer zobrazovaných pouze jako svalové pletence), bušení palic do kamenné podlahy, aniž by to kohokoli dole vzrušilo apod. Rozečítal jsem 3x a musel jsem se donutit to dočíst. Nevím, jestli to sešity č. 3 a 4 zachrání.


Je fascinující, jak hrdinové jako p. Fajtl dokáží lyricky, jakýmsi básnivým způsobem, a přitom náramně čtivě, napsat na základě svých vzpomínek a dojmů krásnou Literaturu, ačkoli to lze brát i jako memoáry (řadím na pomyslný piedestal vedle Lišky - Smrt létá rychleji a Bufky - Bombardér... se odmlčel). Četl jsem to poprvé už v mládí, a dodnes jsem si pamatoval scénu se dvěma piloty ve Spitfiru a poslední let Gusty Krejneckého. Příběhy jsou dojemné i humorné, akční i poklidné... Pan Fajtl píše krásnou a bohatou češtinou, a nebojí se popsat i erotické scény.
Úchvatné dílo.


Výborný soubor, který jsem měl číst asi jako kluk, ale čtu ho až jako otec od rodiny. Jsem potěšený, že mě to stále baví (podobné příběhy jsem úplně hltal). Ke každému příběhu navíc pěkné ilustrace různých autorů. Dobrá redakční práce (žádné chyby či překlepy, medailonky na konci, vysvětlivky pod čarou).
Několik vět k povídkám: Maye jsem měl vždy radši v Orientu než na Divokém západě, Kutb má atmosféru. Conrad úžasně a plasticky popisuje zmítající se loď během bouře, včetně chování posádky. U Tolstého zase úplně vnímáte tu zimu a noční bloudění zasněženým krajem. Kipling jaksi vystihl takový to indický styl psaní a myšlení. Líbil se mi i Harte, Verne a Italiaander. London nezklamal. Příjemně mne překvapil krajan Postl (Sealfield) s popisem jihoamerického osvobozeneckého boje. Mírné zklamání přinesl Gerstäcker - nějak jsem neuvěřil té vesnici s Indiány okopávajícími políčka a žijícími „po evropsku”.


Dlouho už se mi nestalo, abych knihu nedočetl; vždy se k tomu nějak donutím. U tohoto titulu jsem se ani nesnažil. Po dočtení 21.kapitoly jsem přeskočil rovnou na poslední a s radostí ukončil čtenářské utrpení.
Knihu mi doporučil (a půjčil) kamarád. Anotace na začátku zněla slibně. Letmé pročtení zdejších komentářů jen posílilo očekávání. Jsem zklamán. Čekal jsem něco ve stylu filmu SAW, ale to co jsem četl byl humoristický román "Pouštním dobrodruhem snadno a rychle aneb jak ve 24 hodinách v pusté poušti holýma rukama vydlabat čtyři jámy, vyrobit několik nožů, založit oheň, ulovit čtyři tucty králíků, ušít 58 párů opánků a 13 bederních roušek, vyčinit šlachy jako nitě na šití, uhníst hlínu a vypálit deset nádob, vyrobit mýdlo" atd. atd. A pozor - to vše pouze v noci, neboť přes den je takový žár, že se nedá nic než ležet ve stínu (aspoň nás o tom autor opakovaně ujišťuje).
Příběh začíná dobře - indiánův útěk a drncání v karavanu jsou popsány sugestivně. Následují však desítky a desítky stran popisů (mnohdy opakovaných) jednotvárných činností. Nic k tomu - žádná hlubší psychologie nebo motivy. Jen vnitřní dohady a prázdné dialogy. Ani ten sex tam neni...
Autor píše tak, aby mu jeho děj vycházel. Je to příliš postavené na náhodách nebo supermanských výkonech. Mackenzie neustále něco předpokládá a tyto předpoklady se plní! Nejlepší je jeho noční cesta pouští, kterou tvoří skály a štěrk. Sleduje stopy zvěře, vidí na 2 km daleko, dokáže rozeznat kdejaké útvary na zemi, ale přehlédne jámu, v níž je Jay (a to už svítá!). Na str.162 jsem se uchechtl větě "...a zdálo se mu, že s ničím zde nebylo hnuto." V neznámém terénu a za úplně tmavé noci:-) Ale str.170 přinesla lepší klenot, u nějž jsem dostal hlasitý záchvat smíchu: "Dělilo je asi tisíc metrů..." (začátek odstavce) "...Duggai měl na sobě kovbojský klobouk, vybledlou plandavou košili a kalhoty; Mackenzie viděl, jak mu ve větříku povlává podolek" (konec odstavce). Páni! Mackenzie je kyborg s optickými implantáty, noktovizí a termovizí dohromady. Unavený a vyčerpaný postarší profesor nakonec přemůže domorodce a profesionálního vojáka.
Ne, nešlo to. Z Duggaie je nakonec pitomec, který má "stupidní výraz". Škoda, autor promrhal dobrý námět a solidní zápletku. Nechal vyhrát bezkrevné intelektuály, a motivaci vietnamského veterána (a indiána k tomu) úplně zazdil.
Psychologii to nemá žádnou a taky už se ani nedivím, že to vyšlo za hluboké normalizace - vždyť tam není nic. Není to vůbec žádné veledílo světové literatury, je to skutečně jen "čtení na dovolenou" (dle názvu edice).


Vytáhl jsem z útrob knihovny a přečetl dnes u kávy, znovu po těch 20 letech od vydání. Spokojenost... Nemám (a neznám) kompletní vydání, ale tohle funguje i samo o sobě. Tísnivá atmosféra, šeď, jakási "umolousanost" lidí, roury, kabely a zase roury...a k tomu krásná hlavní hrdinka. Kresba je výtečná a scénář, na to že je dílem výtvarníka, je taky velmi dobrý (oproti např. nedávno dočtenému Jednorožci od Gabelly). Klasická scifárna s přídechem trilleru, jaké se dělaly v 70. a 80.letech (v literatuře a filmu). K tomu erotika jako lehká nadstavba.


Typický Poláček. V obecném povědomí je zapsán jako humorista, ovšem byl to Pan Spisovatel. Nádherná práce s jazykem, živé dialogy odposlechnuté mezi lidmi, úžasné popisy krajiny, ruchu města apod. V několika stručných větách dokáže navodit atmosféru, úplně to čtenář vidí. Tohle umění plně předvedl v tetralogii o okresním městě.
Skvělý pozorovatel běžného českého (malo)měšťáka za první republiky.


Pro mě první seznámení s McBainem a 87. revírem. Detektiv Carella tu není úplně hlavní postava, jak avizuje název. Bavilo mě to, mělo to drajv. Vadilo mi ale, že každý příběh dlouze buduje zápletku a napětí, a pak to vždycky "spadne" během pár stránek. K tomu všechny zločiny jsou vždycky ukončeny jakýmsi dílem náhody, zásahem shůry (podobně jako když obří noha ve znělce Monty Python´s flying circus rozdupne dění na obrazovce); policie v tom v podstatě figuruje jako pozadí. Měl jsem pocit, že ať by postupovala jakkoli, stejně to dopadne tak, jak si autor přeje (a potřebuje - aby to mohl v další knize zase natáhnout). Hodnotím svižné dialogy, plastické popisy velkoměsta a Zábranův překlad a doslov. Ten má literární i informační hodnotu sám o sobě - a to Zábrana sepsal v době dávno před internetem.


Medailonky jednak světových osobností (většinou literátů), jednak zajímavých osobností veřejného života za první republiky, na něž se už téměř zapomnělo, a které si díky této knize může čtenář znovu připomenout.
Mimo to texty svědčí o tom, že Čapek byl bytostný humanista.


Tento sešit jsem zakoupil kdysi kdesi v levných knihách. Bez znalosti kontextu jsem nyní přečetl a musím říci, že jde o kvalitní čtení. Je to tak trochu detektivka, trochu špionáž, taky trochu konspirace... Děj peláší kupředu, čtenář je udržován v napětí a přesto na konci není o nic chytřejší. Obyčejně takové příběhy nečtu, ale toto hodnotím pozitivně. Škoda jen, že na DbK není jako autor uveden W. Vance (autor scénáře), ale pouze kreslíř J. van Hamme.


Zajímavě uchopené téma. Popis Hitlerovy osobnosti, potažmo celého nacistického Německa, na základě několika posledních dubnových dní roku 1945. Hamšík předkládá zajímavé psychologické rozbory či domněnky (což autor nezastírá), nejde tedy přímo o literaturu faktu. Jeho závěry týkající se stádnosti, konformismu, poslušnosti, touze po jednoduchosti, dobrovolného vzdání se osobní odpovědnosti, účinku reklamy či propagandy atp., jsou stále platné. Jakoby je autor psal o dnešní době.
Doporučuji pozorně číst poslední kapitolu. Napadá mne kacířská myšlenka - že autor v ní alegoricky kritizoval svojí současnost, resp. socialistický systém (neomylnost strany a vůdců, potlačování kritických myšlenek, represivní aparát v kombinaci dostupnosti některých životních jistot, masovost proti uznávání individuality ap.).
Určitě bych knihu neoznačil za komunistický blábol. Nic tomu v textu nenasvědčuje - ani přímo, ani nepřímo. Důležité je uvědomit si, v jakých letech a v jakém myšlenkovém prostředí autor knihu psal. A taky, jaké měl v té době studijní podklady.
Na malé ploše napsal Hamšík zajímavou a velice čtivou studii AH a jeho vlády, resp. studii o vzestupu a fungování nacistické ideologie.


Další ze zapadlých komiksů mé knihovny. Přečetl jsem až nyní. Nemám 1.díl, takže mi možná unikají nějaké souvislosti. Navíc už dnes preferuji trochu jiné styly scénáře či kresby. Příběh je dobrá oddechovka, občas lehce vtipná (nejvíc mě dostala hláška "Tak dáme ještě deset.") Ti tři pošuci, kteří se prolínají dějem, fungují sami za sebe, ale jakmile jsou dohromady, nedává to smysl a jde to v tu chvíli hodně dolů (natož pak, že by si všichni toužili podléhat velení někoho dalšího). Dalo by se polemizovat i s pár dalšími drobnostmi... ale nejde o žádné veledílo, takže dobrý. Výtečné jsou obálky Tima Bradstreeta.


Ne, nešlo to... Ještě větší slabota než první dva díly. Děj se zamotává čím dál víc, a přiznám se, že ani nevím, o co v celé sérii šlo. Je to zmatené, nepřehledné. Do poslední stránky. Epilog byl trapný. Hlavní postavy ubývají, ale na scéně se objevují další "bossové" a nad nimi "über-bossové". Křepcí staříci stále někde skáčou, potápějí se, utíkají, bojují... A ještě pod vodou dokáží v rychlosti chytit předmět velikosti tenisového míčku! Kam se hrabe Bruce Lee... Nastavovaná kaše. Hraje si to na filosofický komiks (ó, ty promluvy, ten epilog...). Scénárista nás chce ohromit (spíše ochromit) svými znalostmi historie, pověstí, mytologie, Bible atp. (chybí mu už jen Hörbigerovy teorie). Dá to do všechno šejkru a zakvrdlá. Kresba to nezachraňuje. Městské scenérie ještě ujdou, ale ty podzemní patvary nebo příšery musí člověk "luštit" (nejlépe s lupou a překreslovat). Lidi vypadají stejně. Verdikt: z toho příběhu jsem zpitomělý jak poručík Dub u studny s rezavou vodou (a to tak, že bych dal tvůrcům za všechno 5 korun).


Spíš takový "fanzin" než kniha (je to produkt své doby ). Ale tahle memoárová literatura je důležitá a má své místo mezi jinými žánry. Je to čtivé, upřímné, čtenář narazí na známá jména (Šiška, Bufka, Bryks, Tondr...). Dojem kazí jen časté gramatické chyby nebo překlepy (nedostatečná redakční práce). A škoda, že není obrazový doprovod (aspoň pár fotografií by knihu obohatilo).


Je pravda, že jsem čekal faktografickou práci o "mezerách" v naší historii, čili přímo nějakou naučnou hisotrickou knihu. Jenže se jedná se o úvahy, která témata by měla historiografie zpracovat, co vše bylo za minulého režimu zamlčováno a proč, či jak se k daným "bílým místům" stavěla tehdejší vládnoucí strana a její historiografové. I tak mě to bavilo, i když jsem občas musel některé věty, resp. souvětí, číst opakovaně. Autor má košatý jazyk a užívá často složité větné konstrukce. Občas se vyskytne i náznak vtipu či ironie.
Pozoruhodné dílo na to, že to vznikalo těsně v období před listopadem ´89, v některých věcech dobře předpovídal vývoj.


Je to takový stručný, ale vcelku dobře sepsaný souhrn vzpomínek, dobových ohlasů, fotografií a dvou povídek (skečů) Vl. Buriana a vlastních rešerší Ondřeje Suchého. V podstatě obhajoba našeho výborného komika - jeho díla, jeho umění i jeho fungování za okupace. V tom tkví největší zásluha této brožury, resp. O. Suchého: snaha o rehabilitaci jména Vlasty Buriana. V závěru knihy soupis všech gramofonových nahrávek a filmových rolí Vl. Buriana.


Odkojen Hubáčkovými knihami o válce v Pacifiku mě tohle příjemně překvapilo. Jde o novinářské postřehy z přímých akcí i z týlu daleko od fronty (připomíná to spíše novinové reportáže, ale vůbec to nevadí). Pyle se zaměřuje na běžný každodenní život prostých vojáků, na vnímání času a vzdáleností, na pocity vojáků během akce atp. Chtěl být raději s nimi, snášet s nimi všechny útrapy než to zpovzdálí pozorovat ve štábu. Zajímavé jsou popisy činností v zázemí na dobytých územích (ten stavební ruch, neustálý přísun materiálu, úpravy terénu, nepřetržitý hluk...) nebo vybavení základny na malém atolu nebo na letadlové lodi.
Předpokládám, že vydání z r.1998 používá původní překlad z r. 1948, a že jde o pouhý přepis (aniž by se však vydavatel snažil aspoň cokoli z toho zmínit). Tomu totiž nasvědčují archaismy (jak je psáno v komentáři níže) a navíc i četné gramatické chyby (ve stylu "křižníky prováděli dělostřeleckou přípravu", "bitvy se odehráli" apod. - patrně únava přepisovatele).


Přečteno v čekárně u lékaře. Během doby čekání na pořadí jsem se "virtuálně" propadl do těch časů 60.let, které jsou mi vnitřně blízké. Články Vojty Lindaura jsem v R&P četl vždycky rád (spolu s Diestlerem a Bezrem), takže i tato knížečka splnila mé očekávání. Je to asi málo prostoru na popsání celého toho fenoménu, ale na druhou stranu je tam vše podstatný. Souhlasím s autorem, že vše nakonec "požere" byznys, pokud v tom cítí nějaký kupní potenciál. Myslím, že VL dobře vystihl i ten rádoby Woodstock z r. 1994.
