katchen28 komentáře u knih

Už je to 15 let, co jsem Kámen Mudrců četla poprvé a potom jsem ho přečetla ještě několikrát. Teď jsme si koupili ilustrované vydání, což byla příležitost přečíst si Kámen Mudrců znovu. Trošku jsem očekávala, že mě už nebude bavit číst, co zažívají jedenáctiletí caparti ve smyšleném světě a ještě poněkolikáté, ale nebylo to tak. Bylo to super, a protože tam byly i krásné ilustrace, bylo to ještě lepší!
Ačkoliv to Rowlingová občas přežene - dodá, že byl Brumbál vlastně gay nebo že je Hermiona černoška, protože je to in, přesto napsala knížky, co mi byly během dětství a dospívání nejmilejší. A co sejde na tom, že kámen mudrců, který má být v naprostém bezpečí, je střežen úkoly, které vyřeší tři prváci, co jsou rádi, že zvládnou wingardium leviosa (samozřejmě s výjimkou Hermiony, to je prostě hvězda)! První díl je tak krásně naivní, že už se těším na tu temnotu potom – ale na to přijde čas až si koupíme ilustrované vydání dalších dílů.
A teď jdu dál pokračovat ve čtení si na Pottermore :-).

!!! SPOILER - komentář obsahuje informace, které prozrazují část děje !!!

Kniha o čtvrtém roce Harryho v Bradavicích je prostě skvělá! Už od začátku se totiž čtenář dozví spoustu nových věcí, které v předchozích třech dílech nebyly zmíněné, protože to zkrátka nebylo třeba. Myslím, že od Ohnivého poháru je příběh daleko komplexnější. SPOILER. Objeví se nové postavy (další Ronovi sourozenci, Rita Holoubková, s kterou je velká sranda a Pošuk Moody, který vlastně vůbec není Pošuk Moody), více je popsána práce na Ministerstvu kouzel, díky které se koná Mistrovství světa ve famfrpálu a Turnaj tří kouzelnických škol. Dvě události, při kterých se čtenář dozví, jak vypadají ostatní kouzelníci z jiných zemí, jak moc se musí kouzelníci krýt před mudly a jak to mají mudlové těžké, ani o tom neví, protože je vlastně každou chvilku někdo očaruje paměťovým kouzlem (tímto lituju správce kempu, přišel jako slepý k houslím). A konečně se také dozvíme něco více o smrtijedech. Přijde neurčitý druh temnoty a zla, které kdesi číhají, ale nikdo až do skončení Turnaje neví, oč přesně jde (nebo to Brumbál ví a zase to nikomu neřekl? :D). A myslím si, že finále opravdu stojí za to, je to opravdu epické. Akorát čím jsem větší (dospělejší), tím mi přijde úplný konec dojemnější a smutnější. Mám na mysli přítomnost Siriuse v psí podobně u Harryho lůžka na ošetřovně a paní Weasleyovou, která mateřsky obejme Harryho, zatímco on pláče. Trošku se divím, že Harry po tom všem, nemá pořádný postraumatický syndrom (a to to teprve začíná). Takže se tomu klukovi nedá odepřít, že je opravdu odvážný, spousta jeho vrstevníků by se na jeho místě na tom hřbitově vzdala, on ne a ještě má pořád radost ze života, přestože mu někdo neustále usiluje o život.
A taky konečně začne puberta hlavních hrdinů a nějaká ta neopětovaná láska, nasupený Ron, že je opět na druhé koleji a uvědomělý Ron, který zjistí, že Hermiona je také holka a celá „lovestory“ Hermiony a Kruma. Hurá!

6 28.02.2020

Tuto knížku jsem přečetla téměř jedním dechem. Nejspíš to byla nejhrozivější četba, která se mi dostala do ruky a tento pocit přiživuje i to, že je podle skutečných událostí, které zmítaly Ruskem před sto lety. O rudém teroru jsem věděla už dříve, ale nejspíš ne dostatečně, protože taková zvěrstva jsem si nepředstavovala. Ve všeobecném měřítku je neuvěřitelné, kolika lidí se „řádění“ bolševiků dotklo, ať už jich samotných, jejich rodiny nebo přátel. Ačkoliv se počet popravených odhaduje na 1,7 milionu, je potřeba zahrnout oběti epidemií tyfu, na konci knihy i cholery a nikdo nevyčíslí lidské utrpení, zoufalství a zmařené životy.
Na deníku jde vidět jak Alja přivyká každodennímu životu v kolosu utrpení, zastaralosti a zaostalosti, špatného zásobování , nakumulovaných negativních emocí a bezpráví. Jelikož se ke konci knihy neudál den, kdy by někdo nezemřel, nebyla už ani strana, na které by nepsala o něčí smrti. Věty, kdy informuje o smrti jsou podobně strohé jako když píše, že udělala zkoušku z nějakého předmětu na univerzitě.
Po tom, co si bolševici ve svém národě vyvraždili inteligenci a ve stejném duchu pokračovali ještě další desetiletí je podivuhodné, že v Rusku dnes ještě někdo žije. V doslovu se dozvíme, že kniha tam dodnes nebyla vydána. Tato skutečnost mě jen utvrzuje v tom, že o bolševismu, rudém teroru a jiných světových destruktivních idejích by se mělo více hovořit a informovat.

5 15.08.2017

Já si myslim, že v Rusku už to normální níkdy nebude. Rusko je neuvěřitelně zajímavá, pestrá země, ale má půdu nasáklou krví tolika lidí, vpilo se do ní tolik nenávisti, nespravedlnosti a útlaku, že se ty události tak řetězí, každá je příčinou a důsledkem jiné, že jen se v tom orientovat je pro mě tolik těžké, že jsem občas byla ztracená i v téhle malinkaté knížce (ale pak jsem se zase našla). Možná by bylo fajn, kdyby se všichni Rusové stali Nerusy.

1 23.07.2019

Přesně rok po čtení Ságy rodu Forsytů jsem začala s Moderní komedií. Narozdíl od Ságy nemá seriálovou podobu, tudíž jsem nebyla předpřivená a obeznámena s dějem. Líbil se mi i komornější obsah knihy, kdy už nebyla kniha o celé rodině, ale hlavně o Soamesovi, jeho dceři Fleur, o jejím manželovi Michaelovi a ještě se do toho přimíchala „dětská“ láska a bratranec Fleur – Jon. A drama bylo na světě, protože v tomto případě stará láska nezrezivěla.
Anglie má pořád problém se zkostnatělou viktoriánskou morálkou, ačkoliv se hlavně v Londýně všechno a všichni snaží být modernějším a podle posledních trendů. O morálce je i soudní spor Fleur s Marjorie Ferrarovou, který je veden pouze kvůli pár urážkám. Kdo by čekal, že krátce po první světové válce a před další válkou budou ještě někoho tak moc urážet slova jako „snob“ či „zrádkyně“?
Nicméně největším překvapením pro mě byla postava Soamese, který se změnil z mnou skoro nenáviděné postavy v člověka sympatického, nesobeckého, schopného dělat kompromisy. Člověk by čekal, že po tom, co v životě prožil a dle toho jak to prožíval, se z něj stane spíše zahořklý stařík. V kapitolách věnovaných jemu bylo navíc možné dozvědět se mnoho o proměně Anglie a její pochopení člověkem, který vyrůstal a dlouho žil bez automobilů, rádií, podivných tanců a elektřiny.
SPOILER: Na sklonku jeho života mu zbyly dvě radosti – jeho dcera a obrazy. Vůbec jsem nečekala s jakou naléhavostí a rychlostí se mu v jeho životě obě tyto záležitostí zhroutí. V jeden den se dozvěděl o znovuvzplanutí lásky jeho dceři k Jonovi, naštěstí i naneštěstí se jí nepodařilo získat jeho srdce ani přes umíněnost a rozmazlenost, což se vzápětí vymstilo – nedopalek Fleuřiny cigarety zapálil část domu, kde byla Soamesova milovaná obrazárna. Ale že ho zabije (na Forsyty předčasně, krátce po sedmdesátce) jeho láska k dceři, a přitom jeho oblíbený obraz od Goyi, jehož ztělesněním jeho dcera byla, to jsem opravdu nečekala.
Otázkou je, zda ho zabila dcera, láska k dceři nebo obojí. Nebudu lhát, že mi během posledních stran nevlhly oči – kdyby mi někdo před rokem řekl, že to bude kvůli Soamesovi, asi bych nevěřila a nejen proto, že jsem netušila, že nějaké pokračování Ságy rodu Forsytů existuje.

1 08.08.2017

Ačkoliv o těchto záležitostech, co se děly v SSSR, vím už docela dost, stejně mě vždycky něco překvapí. Negativně. Bohužel, co mě negativně překvapí, proměnilo tisícům lidí život. I když příběh nebyl nijak extra originální, zvláště ten Saši tak trochu navíc, myslím, že další takový příběh má ve světě místo, už jenom proto, že je spoustu lidí, co všechny tyto krutosti zpochybňují, jsou moc zaslepení na to, aby si přiznali pravdu (například otčím Griša. A vůbec těch Rusů a Bělorusů je velmi mnoho. U nás koneckonců taky.)
K tomu Saši vyprávění... Nemám dojem, že by taková věc v 90. letech v Rusku byla možná, nemyslím si ani, že by to bylo možné do teď (v Rusku, jinde na světě ano).
A pokud je příběh podle pravdy (nikde jsem se nedočetla?), tak i když stařenka vysvětlila, proč po tom všem nespáchala sebevraždu, tak ji stejně obdivuju, že ji nespáchala.

09.04.2020